Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Holzerové, zastoupené Mgr. Lenkou Čihákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Palackého náměstí 67, Slavkov u Brna, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2025 č. j. 33 Cdo 3318/2024-170, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2024 č. j. 19 Co 25/2024-120 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 24. října 2023 č. j. 15 C 184/2023-45, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Milana Vladíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí přitom, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastník se u Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla stěžovatelce uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu se specifikovaným obsahem. Svůj nárok zakládal na smlouvě o smlouvě budoucí kupní, kterou mezi sebou stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli. Okresní soud napadeným rozsudkem pro uznání vedlejšímu účastníkovi vyhověl a určil obsah kupní smlouvy. Uvedl, že ve věci bylo konané přípravné jednání a stěžovatelka se jej bez předchozí omluvy nezúčastnila, přestože jí bylo více než dvacet dnů před jeho konáním doručeno předvolání k přípravnému jednání včetně poučení o následcích nedostavení se. Předmětem řízení přitom byla subjektivní majetková práva, jimiž bylo možné volně nakládat, a v řízení mohl být uzavřen smír. Uplatňovaný nárok tak nebyl v rozporu s kogentními předpisy a mohlo o něm být rozhodnuto rozsudkem pro uznání.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Plně se přitom ztotožnil s jeho závěry. Byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatelka sice uvedla, že smlouva o smlouvě budoucí nemůže být podklad pro rozsudek pro uznání, neboť kupní cena byla vytečkována. Podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní ale měla být kupní cena určena na základě znaleckého posudku. Vedlejší účastník přitom znalecký posudek zajistil. V případě smluvní volnosti tak nejde o rozpor s právními předpisy.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl. Její námitka ohledně nepravdivých údajů týkající se vyhotovení znaleckého posudku nebyla před okresním soudem a krajským soudem vznesena. Stěžovatelkou uváděná judikatura tak na věc nedopadá.
5. Podle stěžovatelky bylo porušeno její právo na soudní ochranu tím, že soud zcela rezignoval na hodnocení oprávněnosti a důvodnosti žaloby jen proto, že byla ve věci nečinná.
6. Splnění procesních podmínek pro vydání rozsudku pro uznání nezbavuje soud jeho povinnosti postupovat podle zákona a základním způsobem zkoumat pravdivost a správnost tvrzení žalobce. Okresní soud nepostupoval v souladu se zákonem, protože nesprávně označil žalobcem předloženou listinu jako znalecký posudek, čímž ji přisoudil i nesprávnou důkazní hodnotu. Ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní si stěžovatelka s vedlejším účastníkem sjednala, že kupní cena bude určena bankou vybraným znalcem na základě vyhotoveného znaleckého posudku. Listina, od níž vedlejší účastník kupní cenu odvíjel (a kterou soud nesprávně označil jako znalecký posudek), však je v žalobě označena jako "Odhad tržní hodnoty nemovité věci". Fikce uznání nemůže nahrazovat vůli účastníků ani stanovit jiné podmínky pro uzavření budoucí smlouvy.
7. Nečinnost stěžovatelky navíc nebyla bezdůvodná a byla způsobená jejím zdravotním stavem a vážnými rodinnými důvody, což uváděla již během odvolacího řízení. Nadto je ve věci relevantní, že smlouvu o smlouvě budoucí uzavřela na nátlak svého bývalého partnera a pod vlivem dalších okolností. V důsledku toho nebyla ani schopna účastnit se řízení a jako právně neznalá podcenila svou nečinnost.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
9. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (zásada formální subsidiarity). Již v rané judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že podmínka vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany zahrnuje také požadavek, aby stěžovatel namítl před soudy porušení jeho základních práv a svobod [nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79), nověji nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16
(N 249/83 SbNU 885), bod 17]. Jinými slovy, zásada subsidiarity ústavní stížnosti má také svou materiální stránku (tzv. zásada materiální subsidiarity).
10. Stěžovatelka ústavní stížnost staví především na dvou námitkách. Za prvé podle ní neměl být vydán rozsudek pro uznání, neboť nečinnost, pro kterou zmeškala přípravné jednání, nebyla bezdůvodná. Druhou námitku staví, obdobně jako své dovolání, na nemožnosti vydání rozsudku pro uznání za situace, kdy kupní cena nebyla podle ní určena v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí kupní, na níž vedlejší účastník svůj nárok založil.
11. Jde-li o první námitku, Ústavní soud z vyžádaného spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 184/2023 ověřil, že stěžovatelka ji žádným způsobem nenamítala v podaném dovolání. Za této situace k ní Ústavní soud nemohl přihlédnout. Stěžovatelé jsou kromě "formálního" vyčerpání všech dostupných opravných prostředků k ochraně svých práv před podáním ústavní stížnosti rovněž povinni v přecházejících fázích řízení tvrdit skutečnosti, ze kterých dovozují jejich porušení svých práv, a dát tudíž možnost orgánům veřejné moci, aby k jejich tvrzením přihlédly, a z týchž důvodů případná pochybení napravily (srov. např. usnesení ze dne 9. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 1721/22 ).
12. Z obdobných důvodů není možné přihlédnout ani k druhé stěžovatelčině námitce. Oproti první námitce na nesouladu rozsudku pro uznání a smlouvy o smlouvě budoucí kupní stěžovatelka založila své dovolání. Nejvyšší soud se touto námitkou věcně nezabýval, neboť neměla podklad v předchozím řízení. Dospěl proto k závěru, že stěžovatelka založila svou otázku na jiných skutkových okolnostech, než z jakých vyšel krajský soud. Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu, že stěžovatelka ani v odvolání ani během jednání před krajským soudem skutečně tuto námitku nevznesla.
Ve svém odvolání pouze tvrdila okolnosti, pro které se neúčastnila přípravného jednání a v jeho závěru uvedla, že kupní cena byla ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní vytečkovaná a šlo tak podle ní o nicotný akt, který navíc z opatrnosti odvolala. Ostatně ani v ústavní stížnosti skutečnost, že v odvolacím řízení neuplatnila svoji argumentaci ohledně nesprávného způsobu určení kupní ceny, nerozporuje. Vzhledem k tomu, že ani ve vztahu k této námitce tak stěžovatelka řádným způsobem opravné prostředky nevyčerpala, nemohl k ní Ústavní soud přihlédnout.
Pokud stěžovatelka nenamítala určitou skutečnost v rámci odvolání, pak nese odpovědnost za svou procesní neaktivitu, respektive pozdní aktivitu (usnesení ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 520/24 , bod 9, ze dne 31. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3496/22 , bod 12, nebo ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2948/16 ).
13. Na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemůže nic změnit ani námitka stěžovatelky ohledně toho, že smlouvu o smlouvě budoucí uzavřela na nátlak svého bývalého partnera a pod vlivem dalších okolností. Stěžovatelka tuto argumentaci uvedla až v ústavní stížnosti a vzhledem k výše uvedenému k ní Ústavní soud nemohl přihlédnout.
14. Z judikatury Ústavního soudu sice vyplývají výjimky z požadavku materiální subsidiarity (usnesení ze dne 7. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1259/24 , bod 17 an.), ty však v této věci nejsou tvrzeny, ani reálně naplněny.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 3. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu