Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Jakubem Houžvicem, advokátem, sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2024, č. j. 8 Tdo 1166/2023-226, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. září 2022, č. j. 6 To 238/2022-451, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. prosince 2022, č. j. 34 T 59/2022-115, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve stadiu pokusu. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že dne 17. 2. 2022 z volně přístupného pozemku vzal kovovou lešenářskou kozu v hodnotě 600 Kč a odnášel ji pryč, ale poté, co byl vyrušen majitelem pozemku, ji zahodil a utekl. Okresní soud zároveň rozhodl, že upouští od uložení souhrnného trestu, neboť má za to, že trest uložený v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 4 T 64/2021 je dostatečný. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozeného. Stěžovatelovu obhajobu (o náhodném zatoulání na pozemek poškozeného) vyhodnotil soud jako nelogickou a nevěrohodnou. Přihlédl rovněž ke stěžovatelově bohaté trestní minulosti. Jelikož byl stěžovatel za pokus krádeže se zbraní odsouzen dne 27. 3. 2019 v Německu, je třeba na něj hledět jako na recidivistu ve smyslu § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Jako k právně relevantní skutečnosti lze podle soudu přihlédnout i k německému odsuzujícímu rozhodnutí. Podmínky pro takový postup jsou odsouzení v trestním řízení v jiném státě Evropské unie, a to za jednání, které je trestné i v České republice (§ 11 odst. 2 trestního zákoníku). Obě tyto podmínky byly v dané věci splněny.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel i státní zástupce. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 To 27/2023, zrušil rozsudek okresního soudu a sám nově stěžovatele uznal vinného ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve stadiu pokusu (popis skutku upravil tak, že zvýšil hodnotu lešenářské kozy z 600 Kč na 2 000 Kč). Dále stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Odvolání stěžovatele zamítl.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud se nemohl zabývat částí námitek, které směřovaly proti závěrům obecných soudů z jiného trestního řízení (vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 4 T 64/2021), v němž byl stěžovatel rovněž odsouzen za pokus krádeže. Ostatně v této věci podal stěžovatel dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 278/2023. Mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor.
Krajský soud se zároveň řádně vypořádal s předloženými důkazními návrhy. Jde-li o použitelnost německého odsuzujícího rozhodnutí jako podkladu pro rozhodnutí o stěžovatelově recidivě, odkázal Nejvyšší soud především na závazné závěry soudů z řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 64/2021. Soudy v dané věci dospěly ke správnému závěru, že uvedené cizozemské rozhodnutí může vyvolávat stejné účinky jako odsouzení v České republice. Za irelevantní považoval Nejvyšší soud námitku, že stěžovatelův spolupachatel při krádeži v Německu nebyl v řízení vedeném v Praze odsouzen, neboť Obvodní soud pro Prahu 10 nebral německé rozhodnutí jako rozhodnou právní skutečnost.
Taková námitka leží mimo rámec dovolacího řízení a Nejvyšší soud se nemůže zabývat vinou jiné osoby než stěžovatele.
5. Stěžovatel namítá, že v předchozí trestní věci (sp. zn. 4 T 64/2021) rozhodovala v odvolacím řízení soudkyně, která měla být vyloučena. Toto pochybení se promítlo i do trestného řízení, které je předmětem ústavní stížnosti a v němž se rozhodovalo o uložení souhrnného trestu. Vyloučení dané soudkyně je odůvodněno tím, že v řízení, které je předmětem ústavní stížnosti, rozhodovala v minulosti o stížnosti proti usnesení, kterým mělo být trestní stíhání stěžovatele zastaveno pro neúčelnost. Její rozhodnutí o této věci mělo podle stěžovatele přímý vliv na rozhodnutí o odvolání v předchozí trestní věci. V rozhodnutí o uvedené stížnosti se zabývala možností uložení souhrnného trestu a možností změny budoucí výroku o trestu v řízení sp. zn. 4 T 64/2021. Tím je podle stěžovatele dán střet zájmů, neboť je logické, že si v obou rozhodnutích "dá za pravdu". To také učinila, jestliže účelově snížila uložený trest na polovinu. Toto pochybení nenapravil ani dovolací soud.
6. Dále stěžovatel namítá, že neměl být odsouzen za spáchání krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku (recidivní krádež). Německý rozsudek nelze podle stěžovatele použít jako podklad, neboť nešlo o skutek, který by byl postižitelný podle českého práva. Jednak český zákon neupravuje "krádež se zbraní" a dále je u pokusu krádeže v České republice nutné pokusit se projít platební zónou, k čemuž nedošlo a svého jednání stěžovatel zanechal bez vnějších vlivů. Stejně tak německý zákon umožňuje propadnutí věci, která nebyla užita ke spáchání trestného činu. S touto argumentací se soudy nižších stupňů vůbec nevypořádaly. Irelevantní je podle stěžovatele úvaha, že jeho jednání by mohlo být v České republice kvalifikováno jinak. Dále stěžovatel namítá, že u druhého odsouzeného za krádež v Německu došlo následně ke konstatování nepoužitelnosti cizozemského odsuzujícího rozhodnutí. Jeho následné krádeže byly hodnoceny jako přestupky. Nejvyšší soud porušil stěžovatelova procesní práva, pokud odmítl přihlédnout k dalším podáním, na něž stěžovatel v dovolání odkázal.
7. Stěžovatel též zpochybňuje skutkové závěry soudů v řízení sp. zn. 4 T 64/2021. Odsuzující rozhodnutí z řízení sp. zn. 34 T 59/2022 jsou rovněž zatížena vážnými skutkovými vadami. Soud připustil jako svědka bratra poškozeného, který však u události nebyl. Samotný svědek události vypovídal rozporně. Úplný skutkový stav soudy odmítly zjistit a nepřípustně zamítly stěžovatelovy důkazní návrhy. Za relevantní důkaz považuje stěžovatel zejména spis z řízení, v němž bylo konstatováno, že odsuzující rozhodnutí z Německa nemůže být podkladem pro řízení v České republice. Stejně relevantní byl pro danou věc výslech svědkyně a znalecké zkoumání videozáznamů. Odmítl-li tyto důkazní návrhy až odvolací soud pouze neurčitým tvrzením o jejich nadbytečnosti, postupoval jednak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a dále zbavil stěžovatele jeho ústavního práva na dvojinstanční řízení. Soudy dále nezkoumaly stěžovatelův duševní stav ve chvíli, kdy vznikly pochybnosti o jeho možné kleptomanii.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Naopak v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu musel Ústavní soud vyhodnotit ústavní stížnost jako opožděně podanou. Sám stěžovatel uvádí, že o dovolání proti tomuto rozhodnutí krajského soudu bylo rozhodnuto dne 26. 4. 2023 (usnesením Nejvyššího soudu, č. j. 3 Tdo 278/2023-528). Z toho je zřejmé, že lhůta pro podání ústavní stížnosti, kterou by stěžovatel mohl brojit proti rozhodnutí krajského soudu, již uplynula. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že po vydání uvedeného usnesení Nejvyššího soudu "nemohl pokračovat v hierarchii opravných prostředků, neboť došlo k výroku o souhrnnosti v kauze 34 T 59/2022". S tím se však Ústavní soud neztotožňuje, neboť není vůbec zřejmé, z jakého důvodu by případný výrok o souhrnném trestu v následném řízení bránil stěžovateli podat ústavní stížnost proti výroku o vině.
10. V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti již zrušenému rozsudku okresního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Obdobně jako Nejvyšší soud musí Ústavní soud na úvod uvést, že se nemohl zabývat námitkami proti rozhodnutím a postupům z jiného trestního řízení. Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti vázán petitem a přezkoumávat tak může pouze námitky, které se týkají petitem vymezeného předmětu řízení. Tím je v dané věci zrušení označených rozhodnutí. Námitkám, které se těchto rozhodnutí netýkají, nelze pak z logiky věci vyhovět.
13. Námitky týkající se podjatosti soudkyně, která v trestním řízení, které je předmětem ústavní stížnosti, rozhodovala o stížnosti proti zastavení věci, stěžovatel formuluje nejasně (obdobně bod 28 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Sám nepopisuje žádné jednání soudkyně, které by naplňovalo podmínky podle § 30 odst. 1 trestního řádu. V dané věci nemohou být splněny ani důvody k vyloučení soudce ex lege (zejména § 30 odst. 2 trestního řádu), neboť sám stěžovatel uvádí, že v řízení vedeném pod sp. zn. 34 T 59/2022 rozhodovala uvedená soudkyně dříve, než v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 64/2021. Její pozdější rozhodnutí nemůže pochopitelně zapříčinit její dřívější podjatost ex lege. Pro podrobnější argumentaci lze odkázat na body 28 až 33 napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
14. Nejvyšší soud se řádně zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro stěžovatelovo odsouzení jako recidivujícího pachatele (body 50 až 60 napadeného usnesení). Stěžovatelem uplatněné námitky nemají zčásti oporu v právních předpisech (např. jeho názory na vázanost trestnosti pokusu krádeže podmínkou průchodu "platební zónou"), částečně jsou s nimi rozporu (např. názor, že soudy nemohou cizozemskou právní kvalifikaci určitého jednání autonomně kvalifikovat podle českého práva) nebo jsou zcela irelevantní (např. tvrzení o nemožnosti propadnutí věci podle českého práva). Soudy dostatečně podrobně a srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu považovaly za splněné podmínky podle § 11 odst. 2 trestního zákoníku.
15. Za nepřímo vypořádanou je podle Ústavního soudu nutné považovat i námitku odlišného postupu (nepoužití německého odsuzujícího rozhodnutí jako podkladu pro rozhodnutí o recidivě) v případě stěžovatelova spolupachatele. V přímé reakci se s touto námitkou Nejvyšší soud vypořádal pouze stručným obecným konstatováním, že nemůže posuzovat vinu jiné osoby než stěžovatele (bod 60 napadeného usnesení). Samo o sobě by takové vypořádání dané námitky nemohl Ústavní soud hodnotit jako dostatečné, neboť částečně přehlíží její podstatu.
Mezi ústavní i zákonné zásady aplikace trestního práva náleží především zásada rovnosti před zákonem, z níž mimo jiné vyplývá povinnost soudu se k námitce účastníka řízení vypořádat se skutečnostmi, které různé případy propojují nebo naopak odlišují (obdobně např. nález sp. zn. II. ÚS 1287/24 ze dne 10. 7. 2024). Stěžovatel se přitom nedomáhal přehodnocení skutkového stavu z jiného trestního řízení, nýbrž vznesl relevantní právní otázku podmínek trestní odpovědnosti. Je přitom vyloučené, aby v právním státě existovaly dva zcela protichůdné právní názory v oblasti podmínek trestní odpovědnosti.
Jinak řečeno, trestnost jednání se nemůže řídit dvěma neslučitelnými soubory norem. Nastane-li fakticky taková situace, musí soudy (zejména soudy vyšších instancí, které odpovídají rovněž za jednotnost aplikační praxe) v zákonem předpokládaném řízení odůvodnit, který z těchto právních závěrů odpovídá zákonu (a který naopak je contra legem). K tomu však v daném řízení podle Ústavního soudu fakticky došlo. Přestože Nejvyšší soud odmítl explicitně označit postup Obvodního soudu pro Prahu 10, který rozhodoval trestní věc stěžovatelova spolupachatele, za nesprávný, z jeho obsáhlé argumentace k dané otázce lze takový závěr jednoznačně dovodit (srov. zejména body 52 až 58 napadeného usnesení).
Ani v této části tak nedošlo k reálnému porušení stěžovatelových práv. Jakkoliv lze pochopit pocit nespravedlnosti, dojde-li pouze u jednoho ze spolupachatelů k porušení zákona v jeho prospěch, nezakládá taková situace povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat nezákonně i v případě jiných pachatelů.
16. Zpochybňuje-li stěžovatel skutkové závěry obecných soudů, pokouší se stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nenáleží. Ústavní soud se ztotožňuje s Nejvyšším soudem (srov. zejména body 42 až 44 napadeného usnesení), že mezi skutkovými závěry soudů a obsahem provedených důkazů není žádný extrémní rozpor. Vyhodnocování běžných rozporů mezi jednotlivými důkazy (např. mezi dvěma svědky) není úkolem Ústavního soudu. Zároveň se soudy dostatečně vypořádaly se stěžovatelovými důkazními návrhy (srov. bod 46 usnesení Nejvyššího soudu).
17. Ústavní soud nevyhověl ani námitce, podle které se soudy měly zabývat otázkou jeho duševního stavu (možné kleptomanie) z úřední povinnosti. Obecně v trestním právu platí, že příčetnost pachatele se presumuje a nedokazuje, dokud v řízení nevyvstanou o duševním stavu obžalovaného pochybnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014, usnesení ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 11 Tdo 123/2023, nebo usnesení ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 7 Tdo 284/2024). Prosté neurčité tvrzení obžalovaného "že se považuje za kleptomana" samo o sobě žádné důvodné pochybnosti nevzbuzuje.
18. Odmítnout je nutné i stěžovatelovu námitku, že došlo-li k odmítnutí důkazních návrhů až odvolacím soudem, bylo porušeno stěžovatelovo právo na dvojinstanční soudní řízení. Podle Ústavního soudu je naopak náprava pochybení soudu prvního stupně namítaných v odvolání naplněním smyslu existence tohoto práva.
19. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu