3 Tdo 278/2023

3 Tdo 278/2023-528

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný P. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 6 To 238/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 64/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. B. odmítá.

I. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 4 T 64/2021, byl obviněný P. B. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že ve Zlíně – Loukách, na ulici XY v supermarketu TERNO dne 16. 10. 2019 v době okolo 10.37 hodin v úmyslu neoprávněně se obohatit odcizil 2,964 kg vepřové panenky a 2,050 kg hovězí roštěné tak, že uvedené zboží v uličce s čisticími prostředky a pracími prášky vložil do tašky, bez zaplacení prošel prostorem pokladen a z prodejny odešel, společnosti MAKOVEC a.

s., IČO: 469 03 631, způsobil popsaným jednáním škodu v celkové výši 1.294 Kč, takto jednal přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu v Mnichově ze dne 17. 12. 2018 sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, ve spojení s usnesením Obvodního soudu v Mnichově ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 842 Cs 255 Js 209219/18, které nabylo právní moci dne 27. 3. 2019, uznán vinným pokusem trestného činu krádeže se zbraní podle § 242 odst. 1, § 244 odst. 1 číslo 1b), § 22, § 23, § 25 odst. 2, § 47 odst. 2 trestního zákona Spolkové republiky Německo a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 750 EUR a k trestu propadnutí věci.

Za to byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, kdy obviněnému byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena zkušební doba v trvání 3 (tří) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody společnosti MAKOVEC a. s., se sídlem Nám. T. G. Masaryka 201/23, 769 01 Prostějov, IČO: 469 03 631, částku 1.294 Kč. Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7.

6. 2022, sp. zn. 4 T 64/2021, podal obviněný P. B. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 6 To 238/2022, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, o němž znovu rozhodl za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že mu za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil podle § 205 odst. 2 tr.

zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 6 To 238/2022, podal obviněný P. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 474-191), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že ve věci odvolání rozhodovala vyloučená soudkyně Mgr. Radana Macháňová Laštůvková, neboť tato byla vůči jeho osobě podjatá.

Podjatost soudkyně dovozuje obviněný z toho, že jmenovaná rozhodovala o procesní stížnosti státního zástupce proti zastavení trestního stíhání v předchozí dovolatelově věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 34 T 59/2022, přičemž „tímto rozhodnutím zároveň provázala procesně vzájemně obě označená řízení, ve smyslu naznačovaného ukládání souhrnného trestu“, neboť jednak zmínila možnost uložení souhrnného trestu za tehdejší a nynější trestný čin a jednak zmínila možnost změny výroku o trestu za nynější trestný čin.

Pokud pak skutečně odvolání dovolatele v nynější věci vyhověla a trest mu rozsudkem napadeným tímto dovoláním snížila, účelově tak vytvořila prostor pro uložení souhrnného trestu. Obviněný uvedl, že pokud soudce procesně rozhoduje řízení, je pak vyloučen z rozhodování meritorního v takovém řízení a samozřejmě i z rozhodování v řízeních navazujících a procesně souvisejících. To je u řízení u Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 4 T 64/2021 a sp. zn. 34 T 59/2022 nesporné. Dále zmínil, že o tomto nedostatku v době konání veřejného zasedání nevěděl, neboť rozhodnutí o stížnosti ve věci sp. zn. 6 To 254/2022 mu bylo doručeno krátkou cestou dne 22.

9. 2022 bezprostředně před zahájením veřejného zasedání v nyní projednávané věci. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1367/2019) poukázal na subjektivní a objektivní test nestrannosti soudce s tím, že tento není v projednávané věci splněn. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy, že proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, spatřuje ve skutečnosti, že rozsudek Německé spolkové republiky nelze použít, neboť trestní zákoník České republiky jednak nezná trestný čin krádeže se zbraní, jednak je ke spáchání krádeže třeba pokusit se projít platební zónou.

K tomu v Německu prokazatelně nedošlo a jednání bylo zanecháno bez vnějších vlivů. Za irelevantní označuje obviněný úvahu odvolacího soudu o nemožnosti aplikace fikce neodsouzení podle § 69 odst. 3 tr. zákoníku ve vztahu k uloženému peněžitému trestu, který byl uhrazen, neboť byl souběžně uložen trest propadnutí věci. Takový trest by však podle českého práva uložen být nemohl, neboť měl zabavené kleště toliko v kapse a nijak je nevyužil k páchání skutku. Upozornil rovněž na to, že ačkoli měly soudy k dispozici výpis rejstříku trestů obsahující záznam jeho odsouzení v Německu, nebyl tento použit jako podklad pro trestní řízení v ČR, resp. za totožné činy byla zahajována toliko řízení přestupková.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že nebyl prokázán skutkový děj, jak je popsán v rozsudku. Výpovědi svědků byly soudy zkresleny, prodavačka vypověděla toliko to, že učinil objednávku a převzal maso u pultu, a vyzvala jej, aby zaplatil u hlavní pokladny, nikoli v úseku masa, jak by to mělo správně být. Kamerové záznamy pak nemohou vyvrátit tvrzení dovolatele, že maso ještě v prodejně odložil. Záznamy jsou nekontinuální a obsahují hluchá místa, kdy dovolatel je v místě kas zachycen pouze staticky.

Na záznamu je však zřejmé, že taška je již prázdná. Dále namítá, že nebylo řádně odůvodněno neprovedení jím navrhovaných důkazů, neboť je třeba každý důkazní návrh posoudit samostatně, přičemž je „nepřípustné odmítat hromadně všechny návrhy, zejména pak pouhým konstatováním jejich nadbytečnosti“. V projednávané věci se však soud k odůvodnění odmítnutí důkazních návrhů nevyjádřil vůbec. Přitom není pochyb o tom, že navržený důkaz spisem OS Praha 10 byl relevantní, neboť prokazuje nepoužitelnost rozhodnutí z Německa jako podklad pro řízení v ČR.

Stejně tak navržený výslech paní B. byl na místě, protože mohla dosvědčit, že dovolatel do auta žádné maso nepřinesl. Relevantní byl i návrh na zadání znaleckého posudku stran videozáznamu. Odvolací soud sice uvedl, že soud nalézací pochybil, když neodůvodnil odmítnutí navrhovaných důkazů, sám se však vyjádřil tak, že by tyto důkazy sám odmítl pro nadbytečnost. Takový postup je podle dovolatele nepřípustný. Dále uvedl, že nalézací soud měl bez návrhu v momentě, kdy dovolatel protokolárně uvedl, že se považuje za kleptomana, zadat vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie, neboť kleptomanie je psychiatrická diagnóza a tvrzení dovolatele nemělo být přehlédnuto.

Ani nalézací, ani odvolací soud však adekvátně nereagovaly. Pod uvedený dovolací soud spadá podle dovolatele i vada řízení, „spočívající v rozhodnutí odvolacího soudu, aniž byla předtím vyřízena odvolatelem uplatněná námitka do protokolace“. Došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces, kdy byla rovněž porušena zásada in dubio pro reo, neboť soudy nerozhodovaly na základě provedených důkazů, ale v rámci svého přesvědčení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil obviněný s odkazem na všechna svá dosavadní podání včetně řádného opravného prostředku a podání v rámci přípravného řízení.

Shrnuje své předchozí procesní i hmotněprávní námitky. Opakuje rovněž svou námitku, že německý soud hodnotil skutek jako spáchaný vloupáním, nicméně v právní úpravě ČR „vloupat se lze do objektu, nikoli do předmětu“. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2022, č.j. 6 To 238/2022-451, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí a v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr.

ř. přikázal Krajskému soudu v Brně - pobočce ve

Zlíně nové projednání a rozhodnutí věci, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 2. 2022, sp. zn. 1 NZO 88/2023. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pokud dovolatel žádá dovolací soud, aby se zabýval všemi jeho podáními učiněnými v této trestní věci, nelze takovému požadavku vyhovět.

Vyjádřil se tedy pouze k námitkám obsaženým v textu dovolání, přičemž část textu je zcela totožná s textem odvolání vypracovaném dovolatelem. Obviněný pak uplatňuje obhajobu, kterou již uplatnil před nalézacím soudem a shrnul i ve svém odvolání. S tam uvedenými námitkami se tedy již vypořádaly soudy ve svých rozhodnutích. Stran námitky podjatosti soudkyně odvolacího soudu státní zástupce uvedl, že z rozhodování v jiné trestní věci téhož obviněného by podjatost soudce bylo možno dovodit, avšak pouze v případě, že by v ní tehdy zaujal konkrétní stanovisko, které by bylo způsobilé ovlivnit závěry učiněné ve věci nynější (kdy učinil odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 688/2015). Z tvrzení dovolatele není patrno, že by snad předsedkyně senátu Mgr. Radana Macháňová Laštůvková vyslovila v předchozí věci dovolatele takto konkrétní a takto způsobilá stanoviska. Za taková stanoviska nepovažuje státní zástupce pouhé konstatování, že bude možno uložit souhrnný trest nebo že rozhodnutí soudu se může změnit. Pokud se týká námitky nepřípustnosti trestního stíhání, námitky obviněným uvedené tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Nepřípustnost trestního stíhání může být založena důvody uvedenými v § 11 nebo § 11a tr.

ř., přičemž takové dovolatel neuvádí. Obsahově v tomto bodě brojí proti právnímu posouzení skutku, kdy má za to, že jeho recidivu nebylo možno dovodit z předchozího odsouzení německým soudem. Velmi podrobně a zcela vyčerpávajícím způsobem se k významu německého rozsudku vyjádřil odvolací soud v bodech 11. - 15. odůvodnění svého rozsudku, kdy se státní zástupce s touto argumentací soudu plně ztotožňuje. Namítá-li pak obviněný, že propadnout může pouze věc „která byla přímo použita k páchání trestného činu“, zjevně tím vychází ze znění § 55 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., tedy trestního zákona, který pozbyl platnosti již před více než 12 lety.

Podle aktuálního znění § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku může soud uložit propadnutí věci „která je nástrojem trestní činnosti“. Kleště zajištěné u dovolatele v Německu při pokusu zmocnit se mobilních telefonů z alarmových schránek nepochybně byly oním nástrojem trestní činnosti. Státní zástupce se rovněž zcela ztotožnil s odůvodněním soudů stran zamítnutí důkazních návrhů a námitek proti učiněným skutkovým zjištěním s tím, že se jedná o doslovně totožné námitky, jako byly uplatněny v odvolání.

Odkázal na příslušné pasáže, zejména pak body 8. až 10. napadeného rozsudku odvolacího soudu a dovolání v této části považuje za zjevně neopodstatněné. Neshledává, že by se v projednávané věci jednalo o vadná skutková zjištění. Soudy řádně odůvodnily, proč dovodily vynesení masa z prodejny. Odvolací soud pak řádně odůvodnil i to, proč nebylo vyhověno důkazním návrhům dovolatele. V bodě 10. odůvodnění svého rozsudku pak odůvodnil i to, proč nic nenasvědčuje, že by snad byl dovolatel kleptomanem.

Státní zástupce se obsáhle vyjádřil k námitce porušení zásady in dubio pro reo s tím, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování.

Pokud dovolatel opírá své dovolání také o porušení zásady in dubio pro reo, jeho dovolání v této části neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyhodnotil státní zástupce jako relevantní pouze tu námitku, v rámci níž obviněný napadal právní hodnocení skutku z německého rozsudku jako spáchaného vloupáním. Uvedl, že podle § 121 tr. zákoníku se vloupáním rozumí vniknutí „do uzavřeného prostoru“. K naplnění tohoto znaku není tedy zapotřebí vnikat do „objektu“, jak mylně soudí dovolatel.

Tomu odpovídá rovněž starší i soudobá judikatura (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 11 Tdo 433/2022). Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Dne 29. 3. 2023 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného k vyjádření státního zástupce, kde zopakoval svou argumentaci stran nepřípustnosti trestního stíhání v režimu § 205 odst. 2 tr.

zákoníku s tím, že podkladový rozsudek německého soudu nesplňuje kritéria pro jeho použití a není možné. Dále setrval na svém tvrzení stran podjatosti soudkyně. Uvedl, že je zde konkrétní stanovisko soudkyně v jiném řízení, kde procesně rozhodovala, které je způsobilé ovlivnit závěry učiněné v odvolacím řízení v projednávané věci, kde tatáž soudkyně rozhodovala jako předsedkyně senátu a navíc prokazatelně tomuto ovlivnění propadla. Nepřípustnost trestního stíhání je dána podle § 11 odst. 1 písm. j) tr.

ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na všechna ustanovení upravující nepřípustnost trestního stíhání, přičemž absence relevantního podkladu pro postup podle § 265b odst. 2 tr. zákoníku pod uvedený dovolací důvod jistě rovněž spadá. Opakuje svou obhajobu, že kleště měl toliko v kapse, a ani nová právní úprava nic nemění na tom, že nebyly užity jako nástroj trestné činnosti. Odkazuje na skutkově obdobnou situaci, kdy byl ke krádeži mobilního telefonu z boxu užit magnet a věc byla Okresním soudem pro Prahu 10 (sp. zn. 29 T 75/2018) posouzena toliko jako pokus prosté krádeže, nikoli krádež vloupáním.

III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr.

ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 6 To 238/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká).

Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. K naplnění tohoto dovolacího důvodu je třeba kumulativní splnění dvou podmínek – ve věci rozhodl vyloučený soudce soudu prvního nebo druhého stupně (samosoudce, předseda senátu, členové senátu) a současně tato skutečnost nebyla obviněnému v předchozím řízení známa nebo ji před rozhodnutím soudu druhého stupně namítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.

11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002). Obviněný jako důvod pro vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu Mgr. Radany Macháňové Laštůvkové uvedl skutečnost, že jmenovaná soudkyně rozhodovala o procesní stížnosti státního zástupce proti zastavení trestního stíhání ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 59/2022, kdy uvedené stížnosti vyhověla a poukazovala na možnost uložení souhrnného trestu ve vztahu k projednávané věci, čímž podle obviněného obě tato řízení „v podstatě propojila“.

Rovněž uvádí, že předsedkyně senátu odvolacího soudu v nyní projednávané věci „účelově snížila uložený trest zhruba na polovinu“, aby „si dala za pravdu ve vztahu k tomu, co uváděla v odůvodnění svého rozhodnutí“ ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 59/2022. K uvedenému důvodu dovolání lze nejprve v obecné rovině uvést, že o situaci, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, se jedná tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr.

ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř.

Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Důvodem k vyloučení soudce nebo přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z vykonávání úkonů, je přitom podle § 30 odst. 1 tr.

ř. existence pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Na podjatost soudce či jiného orgánu činného v trestním řízení nelze usuzovat toliko na základě subjektivního pocitu obviněného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 11 Tvo 24/2017) nebo ze způsobu jeho rozhodování či z hodnocení důkazů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.

1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 19/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. pak nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval – namítal tuto skutečnost až v dovolání.

Obviněný uvádí, že okolnost, která má podle jeho názoru za následek podjatost předsedkyně odvolacího soudu, mu nebyla v době veřejného zasedání známá. Předně je třeba uvést, že jádro dovolatelovi argumentace má svůj původ ve způsobu, jakým se předsedkyně senátu odvolacího soudu vyjadřovala k možnosti uložení souhrnného trestu coby soudkyně rozhodující o procesní stížnosti v jiné dovolatelově věci. Ze spisového materiálu se podává, že v projednávané věci jmenovaná soudkyně rozhodovala toliko jako předsedkyně senátu odvolacího soudu.

Nebyla tedy jakkoli účastna jiných úkonů trestního řízení, včetně řízení přípravného. Nejvyšší soud si vyžádal kopii předmětného usnesení o stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně ze dne 18. 8. 2022, č. j. 6 To 254/2022-76, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 34 T 59/2022, o níž rozhodovala jako předsedkyně senátu Mgr. Radana Macháňová Laštůvková. Z odůvodnění citovaného usnesení se nepodává nic, co by naznačovalo, že jmenovaná soudkyně rozhodovala v návaznosti na nyní projednávanou věc, resp. ve vztahu k meritu nyní projednávané věci.

Soudkyně se vyjádřila toliko k právním otázkám, které byly předmětem posouzení, přičemž se jednalo zejména o posouzení otázky neúčelnosti trestního stíhání za situace, kdy bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání pro trestnou činnost typově shodné společenské škodlivosti.

K tomu, aby bylo možno dospět k závěru, že soudce rozhodující ve věci je podjatý, neboť rozhodoval v jiné věci obviněného, muselo by se jednat o situaci, kdy v jiné věci obviněného zaujal konkrétní stanovisko způsobilé ovlivnit závěry v projednávané věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 688/2015). Vyslovení toho, co je zákon a jakým způsobem dopadá na projednávanou věc (např. podmínky pro uložení souhrnného trestu), není zaujetím konkrétního stanoviska o meritu věci.

Z odůvodnění citovaného usnesení nevyplývá žádné konkrétní stanovisko, které by bylo způsobilé ovlivnit závěry vyjádřené v nyní projednávané věci. Naopak se z něj podává, že „výsledek těchto trestních stíhání nelze předjímat, což dle krajského soudu znamená, že rozhodnutí o zastavení jednoho z těchto trestních stíhání nyní rozhodně není na místě“. Argumentace obviněného je pouhou spekulací o možných vnitřních úvahách jmenované soudkyně stran řízení, která byla u předmětného soudu vedena proti jeho osobě, kdy se obviněný uchyluje ke zcela nepodloženým úvahám o účelovém propojení řízení a jakémsi účelovém snížení trestu v projednávané věci.

Trest uložený dovolateli soudem prvního stupně byl k jeho odvolání snížen, kdy odvolací soud zohlednil zejména skutečnost, že od posledního odsouzení obviněného v České republice uplynula delší doba, ke skutku došlo již před více než třemi lety a i přes zjištěná přestupková jednání se jedná o první majetkovou trestnou činnost obviněného na území České republiky. Přesto obviněný poněkud absurdně napadá pro něho příznivý obrat v jeho trestní věci s tím, že jmenovaná soudkyně takový postup zvolila s ohledem na procesní rozhodnutí v jiné jeho trestní věci.

Námitky obviněného tak zcela postrádají jakékoli opodstatnění. Nejvyšší soud dodává, že skutečnost, že v rámci vícero řízení obviněného rozhoduje tatáž osoba, není nijak výjimečná. Lze odkázat na výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 688/2015, v rámci něhož Nejvyšší soud neshledal podjatost soudce odvolacího soudu, který rozhodoval v jiné věci téhož obviněného, přičemž uvedl, že „v soudní praxi je zcela běžná možnost, že jsou konkrétnímu soudci přiděleny trestní věci téhož obviněného, který opakovaně páchá trestnou činnost stejného druhu, a za situace, kdy se některé skutkové okolnosti prolínají s jinou jeho samostatně projednávanou trestnou činností.

Jestliže pak soudce v odůvodnění svého rozhodnutí zmíní tyto okolnosti a učiní tak v kontextu projednávané trestní věci, nemůže se v žádném ohledu jednat o postup, který by zakládal důvod k vyloučení soudce z rozhodování dalších věcí ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu“. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní řízení, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Jedná se tedy o situace, kdy bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr.

ř. nebo v § 11a tr.

ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Námitky obviněného jím podřazené pod uvedený dovolací důvod se však týkají otázky tzv. oboustranné trestnosti a z toho odvozené recidivy ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kdy má obviněný za to, že jednání, pro které byl shledán vinným německým soudem, není podle českého trestního zákoníku jednáním trestným. Uvedená námitka je námitkou hmotněprávního charakteru a jako takovou je možno jí podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř., který obviněný rovněž uplatnil. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné

nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud přitom vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení.

Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.

ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Předmětným trestním příkazem Obvodního soudu v Mnichově ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 842 Cs 255/ Js 209219/18 ve znění rozhodnutí Obvodního soudu v Mnichově ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 842 Cs 255/ Js 209219/18, které nabylo právní moci dne 27. 3. 2019, se zabýval nalézací soud v bodech 5. a 6. rozsudku, a zejména pak odvolací soud se k tomuto vyjádřil podrobně v bodech 11.

až 15. odůvodnění rozsudku. Otázkou tzv. oboustranné trestnosti se zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Ačkoli se nalézací soud nevyjádřil k otázce tzv. fikce neodsouzení ve vztahu k předmětnému recidivnímu odsouzení, odvolací soud této věnoval náležitou pozornost. Nejvyšší soud se se závěry obecných soudů v těchto otázkách zcela ztotožňuje, přičemž nepovažuje za nutné uvedenou argumentaci, zejména pak odvolacího soudu, podrobně opakovat. Ve zkratce je možno uvést, že obecně platí, že řízení se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin, nikoli o jeho právním posouzení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.

12. 1995, sp. zn. Tcnu 18/95, ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 297/2009). „Rozhodující pro naplnění podmínky oboustranné trestnosti je, zda předmětný skutek je extradičním trestným činem podle českého trestního práva.

Není přitom relevantní, zda jednotlivým skutkovým podstatám dle českého trestního práva odpovídají skutkové podstaty trestných činů, pro něž je vůči stěžovateli vedeno v dožadujícím státě trestní řízení“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 427/05). Podmínka trestnosti v cizím státě je dána tím, že uvedený skutek je podle trestních předpisů takového státu trestným činem. Jednání obviněného spočívalo v tom, že se spoluobviněným R. E. jako spolupachatelé dne 8. 11. 2018 kolem 18:00 hod měli společně plánovat v obchodě krádež dvou mobilních telefonů značky Huawei P20 v hodnotě 597,88 EUR, které byly speciálně chráněny proti odcizení alarmovými schránkami, přičemž postupovali tak, že spoluobviněný R.

E. se nejprve pokusil otevřít alarmovou schránku pomocí tří magnetů, které měl spolu se čtyřmi žiletkami a nožem za tímto účelem u sebe, zatímco dovolatel hlídkoval okolí, kdy měl za účelem krádeže u sebe modro-černé štípací kleště značky Lux, a poté, co se spoluobviněnému nepodařilo alarmové schránky otevřít, společně odešli. Jejich jednání bylo posouzeno jako pokus trestného činu krádeže spáchaného se zbraní >1< , neboť se úmyslně ve spolupráci s jinou osobou pokusil zmocnit se cizí movité věci pro svůj užitek a tuto věc si protiprávně přivlastnit pro sebe nebo pro třetí osobu, přičemž si přinesl s sebou nebezpečné nástroje.

Vedle peněžitého trestu ve výši 750 EUR mu byl uložen rovněž trest zabavení věci, a to štípacích kleští. Odvolací soud se otázkou tzv. oboustranné trestnosti podrobně zabýval v bodě 13. odůvodnění rozsudku, kdy uvedl, že český trestní zákoník sice nezná skutkovou podstatu trestného činu krádeže spáchaného se zbraní, kteroužto právní kvalifikaci užil cizozemský soud, nicméně popis skutku, tak jak byl uveden v rámci překladu výše citovaných rozhodnutí Obvodního soudu v Mnichově, by bylo možno podle trestního zákoníku České republiky kvalifikovat jako pokus trestného činu krádeže podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku k § 205 odst. 1 písm. a), popř. i písm. b) tr. zákoníku, kdy by se jednalo o jednání ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku. Trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), popř. b) tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou >2< , popř. spáchá takový čin vloupáním >3< . Vloupáním se podle § 121 tr. zákoníku myšleno mimo jiného i vniknutí do uzavřeného prostoru vloupáním při překonání uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly >4< .

Uvedený závěr shledává Nejvyšší soud správným. Nelze přisvědčit námitce obviněného, že se nejedná o čin oboustranně trestný, neboť ke spáchání trestného činu krádeže podle českého trestního zákoníku je třeba, aby pachatel prošel bez zaplacení pokladním prostorem. Jednání obviněného by bylo podle české právní úpravy jednáním v pokusu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli dokonaným trestným činem. I pokud by nebylo jeho jednání kvalifikováno jako přečin krádeže vloupáním podle § 205 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku, zcela jistě by byla naplněna skutková podstata ustanovení podle písm. a). Na jednání obviněného rovněž nelze nahlížet tak, že by svého jednání dobrovolně zanechal, jak se snad snaží v rámci své dovolací argumentace naznačit. Podmínka oboustranné trestnosti tak byla splněna. Český právní řád přitom vychází z trestnosti in concreto, kdy se posuzují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně např. výše způsobené škody, jakož i okolností vylučujících protiprávnost činu či způsobující zánik trestnosti ve vztahu ke konkrétnímu jednání konkrétního pachatele, pro které je vedeno trestní řízení (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 9.

4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2567/18). Soudy mají proto za povinnost zkoumat veškeré (i negativní) podmínky trestní odpovědnosti, jako by se jednalo o trestní řízení vedené českými orgány činnými v trestním řízení. Tedy je třeba se zabývat i obviněným namítanou tzv. fikcí neodsouzení. K uvedené námitce se již vyjádřil odvolací soud v bodě 15. napadeného rozsudku, přičemž jeho odůvodnění je zcela vyčerpávající. Obviněnému byl, jak uvedeno výše, uložen peněžitý trest ve výši 750 EUR a rovněž trest zabavení věci, která byla užita ke spáchání trestného činu (štípací kleště), což odpovídá právní úpravě trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku. Ze zprávy Nejvyššího státního zastupitelství v Mnichově ze dne 23. 12. 2021 se podává, že peněžitý trest ve výši 750 EUR byl obviněným uhrazen dne 22. 5. 2019. Podle ustanovení § 69 odst. 3 tr. zákoníku se na pachatele, kterému mu byl uložen peněžitý trest za jiný trestný čin než zvlášť závažný zločin, hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno. Odsouzení k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty lze však zahladit toliko výrokem podle § 105 odst. 1 písm. e) tr.

zákoníku >5< , popřípadě za dalších podmínek podle § 105 odst. 3 až 7 tr. zákoníku >6< . Uvedené podmínky pro zahlazení odsouzení jsou přitom pro obviněného příznivější než ty, které jsou stanoveny německými právními předpisy, jak se podává ze zprávy Nejvyššího státního zastupitelství v Mnichově ze dne 23. 12. 2021. Ke vzniku tzv. fikce neodsouzení v projednávané věci nedošlo a citované rozhodnutí cizozemského soudu ve věci dovolatele tak zakládá kvalifikační znak zpětnosti předmětného přečinu ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 tr.

zákoníku. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle ustanovení § 363 tr. ř. rozhoduje o zahlazení odsouzení soud na žádost odsouzeného, resp. o zahlazení odsouzení rozhoduje předseda senátu okresního soudu, v jehož obvodu odsouzený v době podání návrhu má nebo naposledy měl bydliště (§ 364 odst. 1 tr. ř.). Podle § 364a písm. a) tr. ř. pak předseda senátu okresního soudu rozhoduje též o zahlazení odsouzení cizozemským soudem. Řízení o zahlazení je řízením návrhovým a soud je nezahajuje z úřední povinnosti, obviněný si tedy mohl podat žádost o zahlazení odsouzení podle ustanovení § 363 tr.

ř., což ovšem neučinil.

Dále je ovšem třeba připomenout, že odsouzení se zahlazuje jako celek, a proto v případě uložení více trestů vedle sebe, nelze odsouzení zahladit, pokud neuplyne zákonem stanovená nejdelší doba zahlazení pro některý z uložených trestů. Obdobně se postupuje i v situaci, kdy ohledně některého z těchto trestů nastane účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 105 odst. 5, 6 tr. zákoníku) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 11 Tdo 88/2023. Nadto je zjevné, že v případě obviněného by předpoklady pro uplatnění postupu podle § 105 odst. 1 písm. e) tr.

zákoníku splněny nebyly. Vedení řádného života pachatele ve smyslu § 41 písm. p) tr. zákoníku předpokládá v prvé řadě jeho dosavadní trestní bezúhonnost, kdy se pachatel dopustil trestného činu poprvé [byť ne za okolností uvedených pod písm. a)]. Vedle toho zahrnuje chování pachatele v souladu s ostatními zákony, tedy především skutečnost, že nebyl postižen ve správním řízení za přestupky, řádně plní své zákonné povinnosti vůči nezletilým dětem a obstarává si prostředky k obživě v souladu se zákonem.

Takový předpoklad nelze u obviněného, který je opakovaně postihován ve správním řízení zejména za přestupky majetkového charakteru, dovodit. K široké škále mezi řádným způsobem života a zvlášť nebezpečnou recidivou pachatele je jinak soud povinen přihlížet v rámci rozhodování o povaze a závažnosti spáchaného trestného činu ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku (k tomu Draštík, A.; Fremr, R., Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.

s. 2015, s. 340). Ovšem jak bylo již výše zdůrazněno, řízení o zahlazení odsouzení podle § 105 tr. zákoníku je návrhové a soud je nezahajuje ex offo. Podle § 11 odst. 2 tr. zákoníku se na pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení se pro účely trestního řízení hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky. Tímto je stanovena fikce, podle níž se za podmínky oboustranné trestnosti činu hledí na odsouzení soudem členského státu Evropské unie jako na odsouzení soudem České republiky.

Tato právní fikce však v žádném případě neznamená, že i ohledně pravomocného cizozemského trestního rozsudku, který je právní skutečností zakládající pravomocné cizozemské odsouzení, se hledí jako na rozsudek soudu České republiky. Trestní rozsudek jiného členského státu i nadále zůstává rozsudkem soudu jiného členského státu Evropské unie, a nestává se rozsudkem českého soudu >7< . Na druhé straně se takové odsouzení přímo ze zákona pokládá za odsouzení soudem České republiky, a proto předpokladem jeho výkonu na území České republiky není rozhodnutí příslušného soudu o jeho uznání.

Hmotněprávní povaha obsahu ustanovení § 11 odst. 2 tr. zákoníku spočívá zejména v tom, že takové odsouzení je formálně právní skutečností předpokládanou českým právním řádem a v rámci trestního práva je skutečností významnou pro posouzení otázky recidivy, např. právě u trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr.

zákoníku, či pro posouzení splnění podmínek pro zahlazení podle § 105 tr. zákoníku (k tomu Draštík, A.; Fremr, R., Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s. 2015, s. 40-42). Jak rozvedeno výše, v projednávané věci byla splněna podmínka oboustranné trestnosti, přičemž nebyly zjištěny ani žádné negativní podmínky trestní odpovědnosti obviněného. Skutečnost, že ve věci spoluobviněného R. E. vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 75/2018 nebyl rozsudek Obvodního soudu v Mnichově jakkoli zohledněn, resp. k tomuto nebylo přihlíženo, není pro soud v projednávané věci závazný.

Ostatně k uvedené námitce se vyjádřil odvolací soud v bodě 14. odůvodnění rozsudku, kde rozvedl, na podkladě jakých úvah shledává postup Obvodního soudu pro Prahu 10 nesprávným a jím užitou argumentaci ve věci spoluobviněného R. E. za nepřiléhavou. Skutečnost, že odsouzení je vedeno toliko ve zvláštní části opisu z evidence Rejstříku trestů, není, jak uvedeno v předcházejícím odstavci, překážkou pro posouzení otázky oboustranné trestnosti a výkonu cizozemského rozhodnutí na území České republiky, kdy uvedenou otázku si soud musí vždy vyhodnotit samostatně.

Stejně tak je v projednávané věci zcela irelevantní, zda v jiných řízením vedených proti obviněnému pro majetkovou trestnou činnost nebylo rozhodnutí německého soudu vzato v úvahu a jeho jednání pro totožné činy byly řešeny toliko v řízení přestupkovém. Obviněný byl shledán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Obviněný rozporuje naplnění znaků uvedeného přečinu, a to zejména s odkazem na nesprávně zjištěný skutkový stav a opomenuté důkazy.

Část těchto námitek správně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1.

1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp.

zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.

5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Poukazuje však na to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, resp. tyto byly hromadně zamítnuty pouhým konstatováním jejich nadbytečnosti. Konkrétně namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 29 T 75/2018 vedeném ve věci spoluobviněného R. E., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví stran zjištění, zda netrpí kleptomanií a výslechu jeho družky paní B. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.

ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.

Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl.

36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s článkem 95 odst.

1 Ústavy České republiky (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 8/57, dále nález Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 402/05, nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr.

ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nad rámec uvedeného možno doplnit, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Jedná se tak o důkazy, jejichž neprovedení by mělo za následek závažný deficit z hlediska zjištěného skutkového stavu.

>8< V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Nalézací soud se sice nijak nevypořádal s návrhem na doplnění dokazování výslechem svědkyně B., resp. tento v rámci hlavního líčení dne 7. 6. 2022 zamítl, aniž by toto své rozhodnutí jakkoli blíže odůvodnil, a to jak v rámci hlavního líčení, tak v rámci odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud však uvedenou skutečnost nepřehlédl a vyjádřil se k ní podrobně v rámci bodu 8. napadeného rozsudku, kdy uvedl, že s ohledem na učiněná skutková zjištění popsaná zejména v bodě 9.

rozsudku odvolacího soudu shledal provedení navrhovaného důkazu výslechem svědkyně B. nedůvodným a nadbytečným. Odvolací soud uvedl, že „důkazy, které prokazují vinu obžalovaného, považuje sám za dostatečné a ucelené svědčící o jeho vině. Z těchto důvodů považuje další doplnění dokazování navrhované obžalovaným za nedůvodné a nadbytečné. To se týká nejen výslechu manželky obžalovaného paní B., a to nejen pro časový odstup od události, potažmo její blízký vztah k obžalovanému, ale zejména proto, že se v době krádeže v obchodním domě prokazatelně ani nenacházela a nemohla by tak k okolnosti odcizení nebo neodcizení zboží obžalovaným nijak přímo svědčit“.

Dále se vyjádřil k doplnění dokazování odborným posouzením kamerových záznamů z prodejny, kdy obviněný trval na tom, že tyto jsou neúplné, neboť jsou zde mnohavteřinová hluchá místa. Odvolací soud takové námitce nepřisvědčil, přičemž uvedl, že kamerové záznamy byly opatřeny řádně, jsou úplné a neupravené a zjištěné nedostatky jsou pouze technického charakteru, přičemž stěžejní je zde skutečnost, že tyto technické nedostatky „nemají dopad na skutkové závěry prvostupňového soudu“. Stran doplnění dokazování spisovým materiálem Obvodního soudu pro Prahu 10 je možno se ztotožnit s odůvodněním odvolacího soudu, který tento shledal nadbytečným s tím, že kopie předmětného rozhodnutí týkajícího se recidivního odsouzení spoluobviněného R.

E.

ve Spolkové republice Německo je založena ve spise a právní názor Obvodního soudu pro Prahu 10 je z jeho obsahu zcela zjevný. Jak již uvedl Nejvyšší soud výše, skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 29 T 75/2018 zaujal odlišné stanovisko, není pro soudy v projednávané věci jakkoli závazná. Nalézací a potažmo odvolací soud totiž otázku oboustranné trestnosti zakládající kvalifikační znak zpětnosti přečinu krádeže ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku posoudily samostatně.

Ve vztahu k návrhu obviněného na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jímž by mělo být posouzeno, zda obviněný netrpí kleptomanií, o čemž je přesvědčen, se odvolací soud obsáhle vyjádřil v bodě 10. rozsudku, kdy rozvedl své úvahy stran nadbytečnosti tohoto důkazního návrhu. S jeho závěry se Nejvyšší sodu zcela ztotožňuje, přičemž poukazuje na rozpor v tvrzení obviněného, který se na jedné straně označuje za osobu trpící nezvladatelným nutkáním odcizovat jakékoli věci bez bližší příčiny (tzv. kleptomana), na straně druhé trvá na tom, že se žádného takového jednání dne 16.

10. 2019 v supermarketu Terno vůbec nedopustil a neměl ke krádeži jakýkoli důvod. Návrhy na doplnění dokazování tedy nebyly soudy opomenuty, byly však shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci, přičemž odůvodnění tohoto závěru bylo zcela dostačujícím. V projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, který obviněný shledává v projednávané věci s tím, že kamerové záznamy nemohou vyvrátit jeho tvrzení, že maso ještě v prodejně odložil, neboť si uvědomil, že u sebe nemá dostatečnou finanční hotovost.

V tomto směru napadá nejen kamerové záznamy z prodejny Terno, ale rovněž výpověď svědkyně S. P., zaměstnankyně společnosti MAKOVEC, a. s., která obsluhovala u pultu s masem a vyjádření firmy Terno. Je přesvědčen, že soudy na podkladě provedeného dokazování, podle jeho názoru neprovedeného v dostatečném rozsahu, dospěly k nesprávným skutkových zjištěním. Námitkám obviněného, jimiž zpochybňuje skutková zjištění soudů, nelze přisvědčit. Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Současně je třeba mít na paměti, že sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.

Nutno uvést, že námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby, kdy totožné námitky byly obsahem i řádného opravného prostředku obviněného. Jak soud nalézací, tak soud odvolací se s nimi zcela dostatečným způsobem vypořádaly. Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Stěžejní pro něj byly samozřejmě kamerové záznamy z prodejny, kteréžto shledal jako úplné a nijak neupravené, kdy drobné nedostatky byly pouze technického charakteru. Je třeba uvést, že kamerové záznamy jsou zcela dostačující pro to, aby bylo možno zmapovat jednání obviněného v prodejně.

Na kamerových záznamech je zachyceno, že obviněný si maso, které si objednal u pultu, což nijak nepopíral, vsunul v uličce v jiné části prodejny do příruční tašky a následně prošel bez zaplacení pokladní zónou, nasedl do svého vozu a odjel. Z kamerového záznamu se nepodává, že by snad balíčky masa o váze 5 kg kdekoli v prodejně odložil. Z listinných důkazů se pak podává, že obviněný za uvedené zboží nezaplatil, toto nebylo na prodejně nalezeno. Z výstupu z pokladního systému skladu prodejny Terno ze dne 17.

10. 2019 bylo zjištěno, že zaplacení nebylo evidováno. Ze sdělení společnosti MAKOVEC, a. s. se podává, že případy, kdy zákazník zboží odloží na prodejně do některého z regálů, se běžně stávají. Podle výpovědi svědkyně S. P., která obsluhovala u pultu s masem a obviněného bez zaváhání ztotožnila jako osobu, která si koupila větší množství masa, které následně neprošlo pokladnou, uvedla, že uvedené balíčky s masem se na prodejně nenašly. Svědkyně rovněž ztotožnila obviněného na záznamech kamerového systému.

Nalézací soud pak důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, kdy v bodě 7. rozsudku ustálil skutkový stav, k němuž na podkladě provedeného dokazování dospěl. Zdůraznil, že 5 kg syrového masa je poměrně těžký a rozměrný balík, kdy se rovněž jedná o zboží podléhající rychlé zkáze, tedy lze vyloučit, že by byl na prodejně, kde se denně doplňuje zboží, přehlédnut či že by někam zapadl. Rovněž uvedl, že obviněný si v uličce v jiné části obchodu strčil průhledné sáčky s masem do neprůhledné kožené tašky, se kterou vyšel z prodejny, přičemž „takové jednání je zcela netypické pro zákazníka, který zboží hodlá zaplatit, naopak je typickým postupem osob, které zboží v obchodech kradou“.

Odvolací soud se se skutkovými závěry zcela ztotožnil (zejména bod 9. napadeného rozsudku). Doplnil, že na kamerovém záznamu z parkoviště je zřetelně vidět, že taška obviněného byla naplněna.

Nelze přisvědčit námitkám obviněného stran údajného rozporu ve výpovědi svědkyně P., neboť její výpověď byla vadně zaprotokolována. Rozpor se týkal nesprávně uvedené barvy sáčků, které byly v supermarketu používány pro pultový prodej masa. Kromě toho, že se jedná o námitku procesní, je třeba uvést, že barva sáčků je zcela zřetelná na kamerových záznamech, přičemž svědkyně sama se v průběhu své výpovědi o barvě sáčků opakovaně zmiňovala, resp. sama sebe opravila. K uvedené námitce se navíc zcela dostačeným způsobem vyjádřil již soud odvolací v bodě 7.

napadeného rozsudku, přičemž lze na jeho stanovisko zcela odkázat. Nalézací soud jednání obviněného právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kdy v bodech 8. a 9. rozsudku rozvedl právní rámec projednávané věci. Odvolací soud se pak s tímto právním posouzením zcela ztotožnil. Obviněný se dopustil krádeže masa, čímž způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 1.294 Kč, přičemž byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen, a to rozhodnutím Obvodního soudu v Mnichově, které ve věci dovolatele zakládá kvalifikační znak zpětnosti předmětného přečinu krádeže.

Nejvyšší soud shledal námitky obviněného neopodstatněnými. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17). Závěrem Nejvyšší soud ve vztahu k odkazu obviněného na argumentaci obsaženou ve všech jeho podáních založených ve spise, včetně přípravného řízení a řádného opravného prostředku, zdůrazňuje, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným.

V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Naproti tomu např. odvolání je řádným opravným prostředkem mnohem méně formalizovaným, kdy není striktně vyžadováno zastoupení advokátem a směřuje k revizi rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž není vázáno konkrétními důvody pro jeho úspěšné uplatnění, neboť v odvolání lze vyčítat jakékoliv právní pochybení, které má za následek nesprávnost výroku, který se obviněného dotýká.

Z těchto důvodů dovolatel nemůže v rámci podaného dovolání svou námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stádiích řízení, včetně závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. B. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 4. 2023

JUDr. Petr Šabata předseda senátu

_______________________________________________________ Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) § 242 odst. 1, § 244 odst. 1 č. 1b, 22, 23, 25 odst. 2, 47 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo (StGB) 2) Tj. nejméně ve výši 10.000 Kč ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Zde v konkrétní výši 597,88 EUR. 3) Prostorem zde může být i menší prostor, např. vnitřek uzavřené schránky, příruční pokladna (viz R 23/1991 II.), pokladnička veřejného telefonního automatu (viz R 24/1991-I.). Uzavřením je ochrana věci proti odcizení ze strany člověka. Vniknutí je nejenom vstup do takového uzavřeného prostoru, ale i otevření nebo jiné narušení takového prostoru a sáhnutí do něj, třeba i za pomoci potřebného nástroje. Věc, která je předmětem útoku, musí být uvnitř uzavřeného prostoru (např. uvnitř bytu, skladu, bezpečnostní schránky, trezoru apod., jakož i v pokladničce uvnitř skříňky telefonního automatu – viz R 24/1991-I.), a to alespoň zčásti. 4) O použití síly jde i tehdy, jestliže pachatel použil k překonání překážky nástroje, kdy je působeno na jisticí překážky za účelem jejich odstranění či uvolnění. 5) Soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně jednoho roku, jde-li o odsouzení k trestu propadnutí věci. 6) Jedná se o změnu oproti původní úpravě podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, kdy podle § 55 odst. 6 tr. zák. vznikla fikce neodsouzení pachatele, jakmile nabyl právní moci rozsudek, kterým byl uložen tento trest. 7) Proto i v těchto případech je vyloučeno, aby soud České republiky zrušil pravomocný rozsudek jiného členského státu Evropské unie aplikací ustanovení o souhrnném či společném trestu (§ 43 odst. 4, § 45 odst. 4 tr. zákoníku), anebo aby jej zrušil v řízení o mimořádném opravném prostředku. 8) Je třeba mít na paměti, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.