Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Petra Rajtra, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem, se sídlem tř. Václava Klementa 203/9, Mladá Boleslav, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2024, č. j. 17 Co 310/2024-130, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. května 2024, č. j. 37 C 1/2024-103, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel požádal Ministerstvo spravedlnosti o přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení. Ministerstvo označilo jeho nárok za oprávněný a přiznalo mu částku 80 000 Kč.
2. Stěžovatel následně podal proti Ministerstvu spravedlnosti žalobu na zaplacení dalších 29 250 Kč s příslušenstvím. Obecné soudy mu však nevyhověly. Stěžovateli podle nich žádná další náhrada nenáleží, neboť výše již poskytnutého odškodnění je dostatečná. Obvodní soud proto jeho žalobu zamítl a městský soud toto rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel nyní podal proti jejich rozhodnutím ústavní stížnost.
3. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na spravedlivý proces a právo vyplývající z povinnosti soudů poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům. Tento závěr opírá o následující námitky: a) Obecné soudy chybně posoudily vliv stěžovatele na délku řízení. Stěžovateli nelze přičítat k tíži, že v původním řízení využil svého práva podat opravné prostředky. b) Obecné soudy mechanicky vyložily stanovisko Nejvyššího soudu o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
Soudy použitá "základní částka" ve výši 15 000 Kč za jeden rok řízení, o níž toto stanovisko hovoří, již není aktuální. V době od přijetí stanoviska (v roce 2011) do skončení posuzovaného řízení (v roce 2023) se totiž značně snížila hodnota peněz. Mechanické převzetí této staré částky, která není nedotknutelná či věčná, je projevem libovůle. c) Obecné soudy nesprávně označily posuzované řízení za obtížnější. Nároky na soud byly v tomto řízení oproti jiným typům občanskoprávních řízení naopak spíše nižší.
Snížení základní částky o 20 % kvůli složitosti původního řízení odporuje principům přívětivosti a shovívavosti, které by měly být vůči seniorům v restitučních případech uplatňovány. d) Obecné soudy nezohlednily stěžovatelův úspěch v původním řízení, jeho vyšší věk ani restituční charakter jeho nároku.
4. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je, zda obecné soudy při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu neporušily stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu.
5. Posouzení toho, jak vysoká náhrada náleží poškozenému za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, je především úkolem obecných soudů - nikoli Ústavního soudu. Ten je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušila.
7. Stěžovatel napadá závěry obecných soudů, které nevyhověly jím uplatněnému nároku na zaplacení jistiny ve výši 29 250 Kč. Předmětem sporu je tedy peněžní částka, která je z hlediska judikatury Ústavního soudu bagatelní (podrobně viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 , body 29 až 33).
8. Tato skutečnost je pro hodnocení možné protiústavnosti napadených rozhodnutí zásadní. Ústavní soud při posuzování ústavnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případná pochybení zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2062/18 , bod 16; I. ÚS 3906/17, body 6 až 7; IV. ÚS 2728/17, bod 30; usnesení sp. zn. III. ÚS 2412/23 , bod 9; I. ÚS 2055/21, bod 5; II. ÚS 1967/21, bod 6).
9. Tento závěr neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné či bezvýznamné. Nepřiznání bagatelního nároku však již kvůli jeho výši zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20 , body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30).
10. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu ústavněprávní rozměr - ať už proto, že je z hlediska ústavnosti natolik významný, že přesahuje jeho vlastní zájmy, že se soud dopustil zvlášť kvalifikovaného ústavněprávního pochybení nebo například proto, že je napadeným rozhodnutím podstatně dotčen kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým či jiným poměrům (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20 , bod 25; III. ÚS 1866/23, bod 12; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1050/24 , bod 6; I. ÚS 844/24, bod 7; IV. ÚS 322/24, bod 10; III. ÚS 1161/14, bod 6).
11. Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít výjimečně ústavní přesah, v této věci tomu tak není. Stěžovatel se bagatelností předmětu sporu v ústavní stížnosti nijak nezabývá a neuvádí žádnou zvláštní okolnost, která by jeho případu dodávala potřebný ústavněprávní rozměr. Žádnou takovou okolnost přitom neshledal ani Ústavní soud.
12. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že obecné soudy se námitkami uvedenými v ústavní stížnosti zabývaly a ve svých rozhodnutích na ně výslovně a ústavně souladným způsobem reagovaly - ať už jde o vliv opravných prostředků na délku řízení (viz bod 21 rozhodnutí obvodního soudu a body 17 až 18 rozhodnutí městského soudu), posouzení jeho obtížnosti (viz bod 22 rozhodnutí obvodního soudu a body 17 až 18 rozhodnutí městského soudu), stanovení základní částky přiměřeného zadostiučinění (viz bod 33 rozhodnutí obvodního soudu a bod 23 rozhodnutí městského soudu) či charakter předmětu sporu a stěžovatelův věk (viz bod 24 rozhodnutí obvodního soudu a body 16 a 21 rozhodnutí městského soudu).
13. Napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. února 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu