Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Reality MOUŘENÍN, spol. s r. o., se sídlem Francouzská 375/41, Brno, zastoupené Mgr. Jitkou Špilkovou, advokátkou, se sídlem Lesnická 787/10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024, č. j. 27 Cdo 1867/2023-761, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. listopadu 2022, č. j. 27 Co 182/2022-704, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. června 2021, č. j. 4 C 65/2016-612, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Tomáš Fadrný uzavřel za společnost Rezidence Park 1 Svitavy, s. r. o., ("společnost") jako její jednatel kupní smlouvu, kterou za 30 000 000 Kč (bez DPH) prodal soubor jejích nemovitostí.
2. V té době měla společnost dva společníky: již zmíněného jednatele Tomáše Fadrného a stěžovatelku. Ta považovala prodej nemovitostí za neplatný, a to zejména proto, že jím podle ní smluvní strany chtěly dosáhnout převodu nemovitostí za výrazně nižší než obvyklou cenu, což považovala za nezákonné. Podala proto žalobu, kterou se domáhala určení, že vlastnicí nemovitostí je společnost.
3. Obecné soudy stěžovatelce nepřisvědčily. V rozhodnutích dospěly k závěru, že kupní cenu nelze s ohledem na okolnosti případu považovat za nepřiměřeně nízkou. Okresní soud proto stěžovatelčinu žalobu zamítl, krajský soud toto rozhodnutí ve věci samé potvrdil a Nejvyšší soud její dovolání odmítl. Proti všem těmto rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost.
4. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky porušila její práva zaručená čl. 36 odst. 1 až 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr opírá o následující argumenty: (a) napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněná [viz část III.a) usnesení], (b) obecné soudy opomenuly některé důkazy [viz část III.b) usnesení], (c) obecné soudy stěžovatelku nepoučily, jak má doplnit svá tvrzení a jaké má navrhnout důkazy [viz část III.c) usnesení] a (d) Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dospěl k blíže neodůvodněnému skutkovému závěru i přes vadu opomenutých důkazů v předchozích řízeních [viz část III.d) usnesení].
5. Stěžovatelčina argumentace je podrobněji popsána v následující části tohoto usnesení.
6. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí může proto zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že důvody k jejich zrušení dány nejsou. III.a) Námitky týkající se odůvodnění napadených rozhodnutí
8. Stěžovatelka nejprve kritizuje nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. Závěr, že kupní cena ve výši 30 mil Kč (bez DPH) není nepřiměřeně nízká, přestože ji znalec stanovil na 43 061 000 Kč (bez DPH), odůvodnil okresní a krajský soud zejména tím, že tato cena činila 75,67 % obvyklé ceny po zohlednění slevy za jejich hromadný prodej, o koupi nemovitostí jednotlivě nebyl zájem a společnost potřebovala peníze kvůli blížícímu se splacení bankovního úvěru (viz zejména bod 30 rozhodnutí krajského soudu a body 26 a 28 rozhodnutí okresního soudu). Tyto a další důvody, které obecné soudy na podporu výše uvedeného závěru uvedly, Ústavní soud považuje za dostatečné.
10. Úvahy soudů při stanovení výše slevy (cca 25%) se pohybují v mezích znaleckého posudku a soudy je ústavně dostatečným způsobem popsaly (viz body 14, 24, 25 a 28 rozhodnutí okresního soudu a bod 30 rozhodnutí krajského soudu). Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že okresní soud ve svém rozhodnutí neuvedl, proč se přiklonil k maximální slevě, kterou znalec připustil ve svém posudku. Sama o sobě však tato skutečnost nepostačuje k tomu, aby závěry či odůvodnění napadených rozhodnutí označil za protiústavní a z tohoto důvodu je zrušil.
11. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy si byly při rozhodování vědomy rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2531/2008 a rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v nyní posuzované věci stěžovatelky sp. zn. 27 Cdo 3528/2018 (viz body 3 a 8 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 8, 27 až 28 a 30 rozhodnutí krajského soudu a body 7 a 23 rozhodnutí okresního soudu). První z nich se sice zabývá přiměřeností kupní ceny, ale Nejvyšší soud v bodě 8 napadeného rozhodnutí řádně odůvodnil, proč vychází "ze zcela jiných skutkových okolností", než okresní a krajský soud v této věci. Stěžovatelka přitom na toto odůvodnění v ústavní stížnosti nijak nereagovala. Druhý z rozsudků se nezabývá přiměřeností kupní ceny, ale nutností souhlasu valné hromady s uzavřením dané kupní smlouvy (viz bod 20 rozsudku), poučovací povinností podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu (viz body 30 až 32 rozsudku) a zejména nutností provést výslech zpracovatele znaleckého posudku z důvodu rozporu v závěrech předložených posudků (viz body 21 až 29 rozsudku). Obecné soudy se rozsudkem Nejvyššího soudu zabývaly, v otázkách, které byly pro tuto věc relevantní, jeho pokyny splnily a vše ústavně konformně vyhodnotily.
12. Nejvyšší soud sice v úvodu své argumentace uvedl, že stěžovatelka přehlíží zásadu, podle které se mají smlouvy dodržovat, hned vzápětí však dodal, že právní normy, které ji zakotvují, lze výjimečně prolomit. Pro tento postup však v daném případě neshledal důvod (viz body 6 až 7 rozhodnutí). To, jak nižší soudy své závěry odůvodnily, považoval za dostatečné, neboť je ve svém rozhodnutí hodnotil a dospěl k závěru, že jsou v souladu s jeho judikaturou. Obecně navíc platí, že nedostatečnost odůvodnění je tzv. jinou vadou řízení, k níž může Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, "[j]e-li dovolání přípustné", což stěžovatelčino dovolání nebylo (viz § 242 odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu, bod 13 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo např. jeho usnesení sp. zn. 25 Cdo 1924/2021 či 23 Cdo 2460/2023).
13. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá žádnou ústavněprávní vadu. Z dovolání neplyne, že by se stěžovatelka dožadovala toho, aby Nejvyšší soud posoudil, "zda vlastní odborné závěry soudů mohou zvrátit výsledek znaleckého zkoumání" (což pochopitelně mohou a někdy i musí - viz např. nález sp. zn. I. ÚS 4068/14 , bod 22) a "jaká odchylka od kupní ceny, je ‚ještě' považována za přiměřenou" (což nelze bez zohlednění okolností v obecnosti posoudit).
14. Ústavní soud shrnuje, že žádná z námitek týkajících se odůvodnění napadených rozhodnutí nepředstavuje důvod k jejich zrušení. III.b) Námitka týkající se opomenutí některých důkazů
15. Dále stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy opomenuly některé důkazy (viz nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ), neboť nezhodnotily úřední záznamy o podaném vysvětlení vyhotovené v trestním řízení (viz bod 11 tohoto usnesení) a neprovedly navržené svědecké výpovědi (viz body 12 až 13 tohoto usnesení).
16. Úřední záznamy, které podle stěžovatelky prokazují propojenost zúčastněných osob, obecné soudy hodnotily. Jak okresní soud ve svém rozhodnutí uvedl a odůvodnil, propojenost osob se podle "provedeného dokazování a jeho hodnocení [...] prokázat nepodařila" (viz bod 26 rozhodnutí). Krajský soud poté konstatoval, že se s tímto závěrem "ztotožňuje" a "že z obsahu vyjádření žalobcem označených osob v rámci trestního řízení závěr o jakémsi spolčení [...] za účelem vyvedení majetku ze společnosti [...] a poškození této společnosti a potažmo žalobce, prozatím učinit nelze" (viz bod 29 rozhodnutí). Za těchto okolností nelze podle Ústavního soudu oprávněně tvrdit, že obecné soudy úřední záznamy nijak nehodnotily.
17. Okresní soud odůvodnil, proč neprovedl výslech osob, které podaly již výše zmíněné vysvětlení (viz body 19 a 26 rozhodnutí). Toto odůvodnění je z ústavního hlediska dostatečné. Soud totiž není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu; pouze musí tento postup řádně odůvodnit. Okresním soudem zmíněná nadbytečnost důkazu - vyjadřující to, že tvrzená skutečnost již byla potvrzena či vyvrácena jinými důkazy - je přitom jednou z mála výjimek, na jejímž základě soud nemusí navržený důkaz provést (blíže viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1765/21 , body 26 až 27; II. ÚS 1026/21, body 27 až 29; III. ÚS 3320/09, body 16 až 17). Závěr okresního soudu o nadbytečnosti důkazu tedy z hlediska ústavnosti obstojí. III.c) Námitka týkající se absence poučení
18. Jako třetí námitku stěžovatelka uvádí, že ji okresní a krajský soud nepoučily, jak má doplnit svá tvrzení a jaké má navrhnout důkazy (viz body 15 až 16 tohoto usnesení). Toto pochybení nezhojil ani Nejvyšší soud, podle něhož se k vadám řízení přihlíží jen tehdy, pokud je dovolání přípustné (viz body 17 až 18 tohoto usnesení). Ústavní soud proto tuto námitku posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
19. S námitkou, že okresní soud nepoučil stěžovatelku o tom, že neprokazuje svá tvrzení, resp. neoznačuje potřebné důkazy, se ve svém rozhodnutí vypořádal již krajský soud. Ten s odkazem na konkrétní strany nalézacího spisu uvedl, že stěžovatelka byla v tomto ohledu poučena při jednání u okresního soudu. Na toto poučení podle krajského soudu reagovala podáním, v němž poskytla tvrzení a označila důkazy, které považovala za způsobilé prokázat jí popsaný skutkový stav (viz bod 18 a 33 rozhodnutí). Stěžovatelka na tuto pasáž rozhodnutí krajského soudu v ústavní stížnosti nijak nereaguje.
20. Nejvyšší soud k této námitce nepřihlédl proto, že neposkytnutí poučení je typickou "jinou vadou řízení", k níž může Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy "[j]e-li dovolání přípustné" (viz § 242 odst. 3 občanského soudního řádu a např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 714/2003 či jeho usnesení sp. zn. 26 Cdo 711/2023). Stěžovatelčino dovolání však přípustné nebylo, kvůli čemuž Nejvyšší soud nemohl k této údajné vadě přihlédnout (což jí vysvětlil v bodě 13 svého rozhodnutí). III.d) Námitka týkající se skutkového závěru Nejvyššího soudu
21. Jako poslední námitku stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud přehlíživě, bez odůvodnění a za situace, kdy nebyly provedeny a zhodnoceny stěžovatelkou navržené důkazy, uvedl, že krajský soud shledal kupující dobrověrnou nabyvatelkou, a konstatoval, že nelze učinit závěr, že nebyl prokázán úmysl smluvních stran vyvést nemovitosti z majetku společnosti za výrazně nízkou cenu.
22. Tato námitka je zavádějící. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí neuvedl, že "nelze učinit závěr", že výše popsaný úmysl smluvních stran "nebyl prokázán" (jak uvádí ústavní stížnost na straně 9). Nejvyšší soud uvedl jen to, že nižší soudy dospěly k závěru, že "nebyl prokázán úmysl smluvních stran vyvést nemovitosti [...] za výrazně nízkou cenu" a že je kupující "dobrověrnou nabyvatelkou" (viz bod 10 rozhodnutí). Jinými slovy, Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pouze replikoval to, k čemu dospěly nižší soudy, a nijak jimi zjištěný skutkový stav nehodnotil - ostatně i proto, že je jím při svém rozhodování vázán (viz bod 9 jeho rozhodnutí či např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, bod 26).
23. Tímto konstatováním navíc Nejvyšší soud reagoval na stěžovatelčinu námitku, že závěry rozhodnutí nižších soudů odporují závěrům rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 323/2017-452. Odkaz na tento rozsudek Nejvyšší soud považoval za nepřiléhavý (viz bod 10 rozhodnutí) a ke stejnému závěru dospěl i krajský soud, podle něhož nemá stěžovatelčin úspěch "v jiném, dílem s věcí souvisejícím řízení", v němž se stěžovatelka domohla určení vlastnického práva společnosti ke garážím, "pro posuzovanou záležitost žádný význam" a "nemůže vyvolat pochybnosti o platnosti [...] kupní smlouvy". Zatímco ve zmíněném řízení byly totiž podle krajského soudu nemovitosti prodány jen za čtvrtinu jejich obvyklé hodnoty, v této věci byly prodány za tři čtvrtiny jejich maximální dosažitelné ceny na trhu (viz bod 32 rozhodnutí).
24. Ústavní soud dospěl z popsaných důvodů k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Její ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu