Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatelky Svatavy Kotkové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, č. j. 30 Cdo 1168/2024-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 11 Co 348/2023-101, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 7. 2023, č. j. 27 C 60/2023-79, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 ("obvodní soud") pod sp. zn. 27 C 60/2023 domáhala po vedlejší účastnici zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí vznikla nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 90/2019 ("původní kompenzační řízení").
2. Obvodní soud uložil napadeným rozsudkem vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 15 625 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 149 375 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 18 456 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze ("městský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku II tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 13 125 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím; jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 26 684 Kč (výrok II).
4. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné, neboť neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu (označení nesprávně vyřešené otázky hmotného či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka přípustnost dovolání dovozovala od tvrzeného zásahu do jejích základních práv, aniž by ovšem konkretizovala otázky hmotného či procesního práva, které by měly být v dovolacím řízení přezkoumány, ani neodkázala na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod. V této části proto bylo dovolání stěžovatelky vadné, přičemž nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nebylo možné pro uplynutí lhůty pro dovolání odstranit.
5. Přípustnost dovolání dle Nejvyššího soudu nezaložila ani námitka, že soud ve svém rozhodnutí nezohlednil postup rozhodujícího orgánu ve smyslu průtahů, zejména se nezabýval otázkou naprosto nepřiměřených lhůt soudkyně při činění procesních úkonů (tím se měl dovolací soud odchýlit od svých rozsudků ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, a ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020), ani tvrzení stěžovatelky o nepřihlédnutí k průtahům při zpracování znaleckého posudku (tím se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Přípustnost dovolání konečně nemohla založit ani otázka valorizace základní částky pro odškodnění vyčíslených v tomto stanovisku.
6. Stěžovatelka namítá, že současné rozpětí základní částky odškodnění za nemajetkovou újmu, to znamená od 15 000 Kč do 20 000 Kč za každý rok, neodráží vývoj společnosti. Pro valorizaci těchto částek přitom hovoří plynutí času a zvyšující se životní úroveň i skutečnost, že reálná hodnota této částky je diametrálně odlišná, než před 14 lety, tedy v době jejího určení ve zmiňovaném stanovisku. To stěžovatelka dokládá vývojem průměrných cen potravin či růstem platů. Náhrady odvíjející se od takto stanovené výše považuje stěžovatelka za nepřiměřené. Na podporu svých tvrzení poukazuje na aktuální rozhodovací praxi Obvodního soudu pro Prahu 2, který již základní částku navyšuje o 50%.
7. K hodnocení kritéria postupu rozhodujícího orgánu a jeho promítnutí do výše kompenzace stěžovatelka namítá, že odůvodnění Nejvyššího soudu i soudu městského popírají skutková zjištění vyplývající ze spisu původního kompenzačního řízení. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, a napadených rozsudků soudů městského a obvodního, a to pro porušení čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a pro porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu").
9. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Oproti tomu postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší obecným soudům.
To je výrazem zásady minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud je tedy oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace či aplikace podústavního práva některé z ústavně zaručených základních práv, a to včetně požadavků spravedlivého (řádného) procesu. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.
10. Ústavní soud shledal, že podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom v napadených rozhodnutích žádné ústavněprávní deficity neshledal. K tomu Ústavní soud podotýká, že určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je především věcí obecných soudů, které musejí řádně zhodnotit všechny specifické okolnosti individuální věci. V rámci volné, ale nikoli libovolné úvahy musejí řádně odůvodnit, proč dospěly ke konkrétní formě a výši zadostiučinění. Jak Nejvyšší soud, tak před ním i městský a obvodní soud, se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly výší přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovatelce vznikla nepřiměřenou délkou řízení, dostatečným způsobem se zabývaly i námitkami k jednotlivým kritériím podle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, a ústavně souladným způsobem se s nimi vypořádaly. Svůj postup pak srozumitelně a logicky odůvodnily.
11. Námitky stěžovatelky se týkají především hodnocení jednotlivých kritérií pro stanovení výše zadostiučinění a setrvávání na hodnotě základní částky, kterou se odškodňuje nepřiměřená délka řízení, a která se od roku 2011, kdy bylo vydáno sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu, nikterak nezměnila. Jde-li o problematiku valorizace základní částky, jak již dříve zaznělo v obdobné věci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 1/24
), samotné stanovení základní částky zadostiučinění ve výši podle stanoviska z roku 2011, nezpůsobuje neústavnost napadených rozhodnutí. Podle usnesení ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23
(blíže k tomu body 8 až 10), pak samotná skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměnu hospodářských poměrů, nepředstavuje ještě natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná. V citované věci Ústavní soud rovněž neshledal, že by samotné nezvýšení základní částky zadostiučinění, vycházející ze stanoviska, s ohledem na hospodářské poměry porušovalo právo stěžovatele na soudní ochranu. Je tomu tak zejména proto, že uvedená základní částka zadostiučinění je pouze pomůckou, obecné soudy jsou povinny individuálně posoudit každý případ a stanovit adekvátní zadostiučinění, případně i mimo rozpětí stanovené Nejvyšším soudem v uvedeném stanovisku.
12. K námitce stěžovatelky týkající se hodnocení postupu rozhodujícího orgánu Ústavní soud shledal, že se jí Nejvyšší soud, městský i obvodní soud podrobně zabývaly a dostatečným způsobem vypořádaly. Ústavní soud například argumentaci, že ani v případě včasného zjištění úmrtí právního předchůdce stěžovatelky, by nebylo možné v řízení až do skončení pozůstalostního řízení a určení právního nástupnictví pokračovat, za logickou a přesvědčivou.
13. Ústavní soud za dané situace považuje závěry vyslovené obecnými soudy za odpovídající zákonné úpravě i ustálené judikatuře, a také proto za ústavně souladné. Ústavní soud podotýká, že v nyní posuzované věci jde o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny zjevně nedosahují. Nejvyšší soud i soudy I. a II. stupně srozumitelně a logicky své závěry vysvětlily a Ústavní soud je nepovažuje za vybočující či překvapivé. Ústavní soud tak neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
14. Rovněž závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání částečně pro nepřípustnost a z části pro vady je z hlediska zákonné úpravy akceptovatelný a odpovídá standardu stanovenému ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu.
15. Jde-li o napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu, Ústavní soud ústavní stížnost vůči nim v rozsahu, ve kterém Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný. Ve zbývajícím rozsahu, protože napadenými rozhodnutími obvodního, městského a Nejvyššího soudu nedošlo k porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu