USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně S. K., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 60/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 11 Co 348/2023-101, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 165 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 90/2019.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 27 C 60/2023-79, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 625 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 149 375 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 456 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 125 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím; jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 26 684 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu (nesprávně vyřešené otázky hmotného či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatelka uvedla, že dovolání je přípustné, neboť napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejích základních práv a v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st.
45/16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o.
s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Dovolatelka namítá porušení svých základních práv, aniž by ovšem konkretizovala otázky hmotného či procesního práva, které by měly být v dovolacím řízení přezkoumány. V této části je proto dovolání žalobkyně vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 věta první o.
s. ř.), uplynula.
Námitka, že soud ve svém rozhodnutí nezohlednil postup rozhodujícího orgánu ve smyslu průtahů ani se nezabýval otázkou naprosto nepřiměřených lhůt soudkyně při činění procesních úkonů, čímž se měl odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, a ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci (soudu) během řízení přihlédl k pochybení soudu spočívajícímu v tom, že nezjistil úmrtí původního žalobce a dále ve věci jednal a rozhodl, i k době o níž se řízení v jeho důsledku prodloužilo, avšak pro okolnosti, které odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, se délka řízení prodloužila maximálně o 4 měsíce, tudíž nedospěl k závěru o nutnosti korekce základní částky zadostiučinění z důvodu postupu orgánu veřejné moci.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení dovolatelky o nepřihlédnutí k průtahům při zpracování znaleckého posudku, čímž se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, ze dne 22. 6.
2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, a ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, neboť v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku odvolací soud zohlednil, že došlo k překročení soudem stanovené lhůty (60 dnů) k jeho zpracování, poukázal však na to, že soud nebyl nečinný, kontaktoval výzvou znalce a na jeho žádost vyžádal další srovnávací materiál, po jehož poskytnutí byl znalecký posudek bez průtahů podán.
Prodloužení řízení, k němuž došlo tím, že výzva znalci měla být adresována již po 15. 10. 2022 a nikoli až 9. 11. 2022, soud přičetl k tíži státu v nepatrné míře, která však nevedla k modifikaci základní částky zadostiučinění. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, neboť k možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, v němž zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29.
3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud nadto nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak za situace, kdy se ke shodným závěrům přihlásil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu