Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Dragoslava Jotanoviće a Moniky Jotanović, společně zastoupených Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 sp. zn. KSHK 45 INS 9035/2015, 45 ICm 902/2022, 29 ICdo 44/2024-272, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2023 č. j. 45 ICm 902/2022, 102 VSPH 255/2023-205 (KSHK 40 INS 9035/2015) a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. listopadu 2022 č. j. 45 ICm 902/2022-158 (KSHK 40 INS 9035/2015), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1. Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., sídlem, Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, 2. Ilony Hnátové-Frisch, a 3. obchodní společnosti GAUTE, a. s., sídlem Lidická 2006/26, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36
odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali určení, že kupní smlouva uzavřená dne 17. 3. 2022 mezi prvním vedlejším účastníkem - insolvenčním správcem stěžovatelů - a
druhou vedlejší účastnicí, ohledně převodu vlastnického práva k (ve výroku napadeného rozsudku blíže specifikovaným) nemovitým věcem v katastrálním území x za kupní cenu 11 600 000 Kč, je neplatná. Uzavřel, že kupní smlouva splňuje všechny náležitosti a neshledal její neplatnost, přičemž poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Podle soudu první vedlejší účastník (insolvenční správce) dobrovolným zánikem oprávnění nepozbyl odbornou způsobilost k dokončení výkonu funkce v konkrétním insolvenčním řízení; proto nebyly dány důvody pro odvolání veřejné obchodní společnosti (prvního vedlejšího účastníka) z funkce insolvenčního správce. Dále konstatoval, že pro posouzení platnosti kupní smlouvy uzavřené insolvenčním správcem je irelevantní výše ceny, za kterou byly nemovitosti zpeněženy. Podmínkou platnosti kupní smlouvy je toliko dostatečné určení ceny, nikoli její výše.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu. Uvedl, že sdílí závěr krajského soudu o nedůvodnosti námitek stěžovatelů směřujících proti závěru o platnosti kupní smlouvy. Za ocenění majetku tvořícího předmět zajištění včetně volby znalce a zhodnocení znaleckých závěrů odpovídá (dle konstantní judikatury) v insolvenčním řízení insolvenční správce, stejně jako za (ne)odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů či též za správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění; za pokyny samotné pak odpovídá zajištěný věřitel nebo zajištění věřitelé. Zkoumání takové odpovědnosti však není podle judikatury Nejvyššího soudu předmětem incidenčního sporu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, a to jak v otázce platnosti kupní smlouvy, kterou byl zpeněžen majetek dlužníků, tak i v otázce způsobilosti prvního vedlejšího účastníka k jejímu uzavření. Případná (ne)výhodnost prodeje zajištěného majetku mimo dražbu může (toliko) založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele, avšak není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy.
5. Převážná část námitek stěžovatelů se zaměřuje na zpochybnění platnosti kupní smlouvy, kterou byl zpeněžen jejich majetek při nuceném prodeji mimo dražbu, a to v rámci následujících okruhů:
a) Stěžovatelé polemizují s výkladem § 293 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, obecnými soudy, resp. postupem insolvenčního správce a insolvenčního soudu, kteří - i přes jejich námitky - v insolvenčním řízení následovaly pokyn zajištěného věřitele k prodeji nemovitostí bez toho, aby jej podrobily náležitému přezkumu (z pohledu jeho souladu s účelem insolvenčního řízení či dobrými mravy). Soudy podle nich sice "formálně aplikovaly insolvenční zákon, avšak natolik zužujícím způsobem (výlučná moc pokynu zajištěného věřitele jednajícího v nápadné shodě s ustanovenou insolvenční správkyní), že odhlédly od smyslu ochrany vlastnictví dlužníků jakožto základního práva".
b) Nesouhlasí též s "kategorickým závěrem obecných soudů" podle něhož je jedinou obranou dlužníka podání žaloby na náhradu škody proti zajištěnému věřiteli (a potažmo též insolvenčnímu správci, který takový pokyn neodmítl a realizoval).
c) Neplatnost kupní smlouvy stěžovatelé spatřují též v okolnostech samotného prodeje (zjevně zavádějící informace na kartě aukce předkládané zájemcům o koupi) či v prodeji nemovitostí (rodinného domu) za cenu hluboko pod tržní hodnotou.
d) Podle stěžovatelů došlo zpeněžením rodinného domu za nevýhodných podmínek k zásahu do jejich základního práva na bydlení; stěžovatelé jsou v důsledku postupu zajištěného věřitele, insolvenčního správce a insolvenčního soudu vystaveni ztrátě bydlení a vážné hmotné nouzi. Proto považují kupní smlouvu za rozpornou s dobrými mravy a veřejným pořádkem, a tedy absolutně neplatnou.
6. Zbývající námitky stěžovatelů směřují k procesním pochybením obecných soudů, které se řádně nezabývaly všemi skutkovými tvrzeními a důkazními návrhy a bagatelizovaly (resp. zcela pominuly) důkazy prokazující nepřiměřeně nízkou cenu zpeněžení. Nesouhlasí rovněž se "značně formalistickým" odůvodněním (napadeného) odmítavého usnesení Nejvyššího soudu.
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu žádají o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, jelikož jejich výkon pro stěžovatele znamenal nenapravitelnou újmu v podobě ztráty nemovitostí představujících domov jejich rodiny; stěžovatelům již hrozí exekuční vyklizení nemovitostí.
8. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
9. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení a zjišťování skutkových okolností případu, vedení řízení a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. V insolvenčním řízení obecně platí, že o způsobu zpeněžení majetkové podstaty rozhoduje insolvenční správce se souhlasem věřitelského výboru, u majetku tvořícího předmět zajištění pohledávky zajištěného věřitele je však insolvenční správce vázán pokyny takového zajištěného věřitele. Tato vázanost však není pro insolvenčního správce absolutní. Ustanovení § 293 insolvenčního zákona obsahuje kontrolní mechanismus, podle kterého (vycházeje ze zásady, že insolvenční správce hájí společný zájem věřitelů, tedy i ostatních věřitelů vedle věřitelů zajištěných) může insolvenční správce pokyny zajištěného věřitele odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji, a následně se musí obrátit na insolvenční soud, aby je přezkoumal. Insolvenční soud (v případě takové žádosti insolvenčního správce) pokyn zajištěného věřitele po jeho přezkoumání zamítne nebo jej schválí. O zamítnutí pokynu insolvenční soud rozhodne, jestliže k žádosti insolvenčního správce shledá, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji než podle pokynu zajištěného věřitele (zajištěných věřitelů), nebo shledá-li včasné námitky zajištěných věřitelů důvodnými.
11. Případná (ne)výhodnost prodeje mimo dražbu může založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele (za ocenění, výběr znalce a akceptaci znaleckých závěrů odpovídá insolvenční správce a za pokyn, který tyto závěry použije, zajištěný věřitel, který jej udělí); tyto skutečnosti však nejsou významné pro posouzení platnosti kupní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022 sp. zn. 29 ICdo 99/2020 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2025 sp. zn. 29 ICdo 13/2023).
12. V nyní posuzované věci obecné soudy správně aplikovaly (uvedené) relevantní judikaturní závěry. Pakliže na základě nich uzavřely, že kupní smlouva není neplatná, nelze jejich závěrům z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Ve věci poukazovaná soudní praxe přitom nijak nevybočuje z limitů ústavnosti; to plyne též z dřívějších usnesení Ústavního soudu, která na uvedený výklad též odkazují (například usnesení ze dne 4. 5. 2021
sp. zn. IV. ÚS 947/21
či ze dne 20. 3. 2025
sp. zn. I. ÚS 131/25
). Rozdílný názor stěžovatelů na interpretaci obyčejného zákona sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny [k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997
sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149)].
13. Neústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů nemůže způsobit ani skutečnost, že nevyslyšely argumenty stěžovatelů, spatřujících neplatnost kupní smlouvy v příliš nízké sjednané kupní ceně nemovitostí. Z pohledu ustálené rozhodovací praxe (z níž vycházely v posuzovaném řízení i obecné soudy) by totiž případná nevýhodnost prodeje mimo dražbu mohla založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele, avšak tato nevýhodnost není sama o sobě významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020 sp. zn. 29 ICdo 87/2018 - ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 2. 2021
sp. zn. I. ÚS 2573/20
).
14. Přestože se může Ústavní soud ztotožnit s názorem stěžovatelů, že je povinností insolvenčního správce v konkursu chránit i případná majetková práva dlužníka, neshledal, že by napadená rozhodnutí byla s tímto požadavkem v rozporu; obecné soudy postup při prodeji nemovitostí zhodnotily jako zákonný, reprezentující zpeněžení za reálnou cenu, která byla dosažena (viz bod 23 napadeného rozsudku krajského soudu). Poukázat lze přitom i na to, že prodej nemovitostí probíhal v rámci licitace a nešlo o přímý prodej (předem) známému (dohodnutému) kupci; nízká kupní cena se odvíjela od nízkého zájmu o koupi nemovitostí a tedy ani případná vyšší vyvolávací cena by na tom pravděpodobně nemohla ničeho změnit (bod 2 napadeného rozsudku krajského soudu). Pokud navíc stěžovatelé poukazují na okolnosti prodeje - zejména uvedení zjevně zavádějících informací (existence služebnosti či obývání nemovitostí rodinou stěžovatelů aj.) na kartě aukce předkládané zájemcům o koupi -, jde o námitky, s nimiž se obecné soudy rovněž dostatečně vypořádaly (srov. body 23 a 24 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 3 na str. 8 napadeného rozsudku vrchního soudu).
15. S uvedeným souvisí též posouzení okruhu námitek stěžovatelů, podle kterých došlo zpeněžením rodinného domu za nevýhodných podmínek k zásahu do jejich základního práva na bydlení; argumentují přitom mj. i rozporem s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Pokud však obecné soudy dospěly k závěru, že tvrzené okolnosti nejsou důvodem neplatnosti kupní smlouvy, nejde o zásah do jejich základních práv. Tento závěr podporuje též judikatura Nejvyššího soudu, podle níž je-li prodej předmětu zajištění za cenu nižší než odhadní podle zvláštní (insolvenční) úpravy platný, je zřejmé, že nemůže být jen z těchto důvodů současně neplatný pro rozpor s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 99/2020); zároveň platí, že připouští-li insolvenční zákon výslovně určitý postup, nemůže být takový postup sám o sobě současně v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení.
16. Neopodstatněnou je též argumentace stěžovatelů brojících proti neprovedení některých navrhovaných důkazů. V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení; obecné soudy nejsou povinny provést všechny účastníky navrhované důkazy, pokud tento svůj postup odůvodní tak, jako v posuzované věci. Krajský soud jasně vysvětlil, že některé důkazy nepovažoval za nutné provádět pro jejich nadbytečnost (bod 25 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu či bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu).
17. Obdobně nelze ani v postupu Nejvyššího soudu, spočívajícímu v odmítnutí dovolání, shledávat porušení základních práv stěžovatelů, ale za předvídatelný důsledek toho, že v dovolání neuplatnily relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014
sp. zn. IV. ÚS 3345/14
); dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu se neodchýlilo od judikatury Nejvyššího soudu. Ústavním soudem prováděný přezkum se v takovém případě zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci, resp. zda jeho rozhodnutí není neústavní, typicky pro absenci náležitého odůvodnění nebo pro soudní svévoli (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2019
sp. zn. IV. ÚS 4053/18
nebo ze dne 2. 6. 2020
sp. zn. III. ÚS 1346/20
). K tomu však v posuzované věci nedošlo, protože napadené usnesení Nejvyššího soudu je řádně odůvodněno.
18. Na základě uvedeného lze shrnout, že obecné soudy jasně vyložily, z jakých důvodů byl postup insolvenčního soudu i insolvenčního správce v souladu s platnými právními předpisy, prost omylu či rozporu s dobrými mravy. Rovněž v souladu s ustálenou judikaturou vysvětlily, z jakých důvodů neshledaly předmětnou kupní smlouvu neplatnou. Jejich argumentaci považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními; z ústavněprávního pohledu proto obstojí. Lze tedy uzavřít, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelů a vést ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. O návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. srpna 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu