Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti D. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 4 Tdo 237/2025-1127 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. října 2024 č. j. 31 To 298/2024-1035, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele rozsudkem ze dne 27. 5. 2024 č. j. 1 T 3/2023-963 vinným ze spáchání (1) přečinu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku, (2) přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 trestního zákoníku, (3) zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku, (4) zločinu vydírání podle § 175 odst. 1 a 2 písm. f) trestního zákoníku, (5) přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, (6) přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a (7) přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákoníku. Za jednání pod body 1-3 stěžovateli nalézací soud uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let ve věznici s ostrahou, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku nalézacího soudu ze dne 4. 4. 2022 č. j. 2 T 136/2021-144, jakož i všech výroků na tento rozsudek navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyly podkladu. Dále nalézací soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradu škody zdravotní pojišťovně 30 241 Kč a poškozené na náhradu škody 26 728 Kč a 2 628 Kč a na náhradu nemajetkové újmy 43 514,85 Kč; se zbytkem byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Za jednání pod body 4-7 nalézací soud uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou. Pro další jednání uvedené v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 10. 2023 č. j. ZT 15/2022-298 nalézací soud stěžovatele obžaloby zprostil a poškozené zcela odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. K odvolání státního zástupce (vedle odvolání stěžovatele - viz bod 9) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání napadeným rozsudkem zrušil z rozsudku nalézacího soudu výrok o trestu za jednání pod body 4-7, o náhradě škody poškozené a ve zprošťující části, v níž věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nově pak odvolací soud rozhodl o trestu a náhradě tak, že za jednání pod body 4-7 uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvou let ve věznici s ostrahou, povinnost zaplatit poškozené na náhradu škody 26 728 Kč a na náhradu nemajetkové újmy 43 514,85 Kč; ve zbytku poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí v rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů, neodůvodněným vybočením z interpretačních standardů a představují výkladovou libovůli.
5. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 3741/11 (N 127/65 SbNU 645) vyžaduje princip presumpce neviny, aby stát nesl konkrétní důkazní břemeno, a v případě existence pochybností rozhodl ve prospěch obviněného. Z odůvodnění musí přesně vyplývat skutková zjištění a rozhodnutí musí být přesvědčivě a srozumitelně odůvodněno, musí z něj být patrné úvahy, které soud k jeho vynesení vedly a na základě jakých důkazů a svědectví byly závěry vyvozeny. Podle stěžovatele nalézací soud tyto postuláty nerespektoval, svědectví jen citoval a nehodnotil jejich věrohodnost ani vztah k dalším důkazům. Závěr o těžkém ublížení na zdraví vyvodily soudy jen z výpovědi poškozené, která požadovala pro stěžovatele co nejpřísnější trest. Stěžovatel nerozporuje vzájemný konflikt, odmítá však úmysl způsobit poškozené zranění, své jednání považuje maximálně za exces z nutné obrany. Odmítá rovněž posouzení zranění jako závažného, když toto neplyne ze znaleckého posudku a závěr o útrapách poškozené vyplývá pouze z její nevěrohodnosti. Stěžovatel odmítá, že jednal s úmyslem způsobit poškozené těžkou újmu, zavinění v jeho případě nebylo prokázáno a nelze jej jen presumovat. Nalézací soud neodůvodnil, proč zamítl důkazy navržené stěžovatelem ani na základě jakých důkazů založil svůj závěr o vině stěžovatele. Obecné soudy se nevypořádaly s rizikem plynoucím ze situace, kdy závěry jsou opřeny pouze o jeden důkaz. Nevyvinuly dostatečné úsilí, aby zjištění byla podpořena dalšími (byť nepřímými) důkazy a tím bylo porušeno i pravidlo in dubio pro reo [viz například nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), či též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001 sp. zn. 4 Tz 172/2001].
6. Proto řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a navrhuje jejich zrušení.
7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout jen tehdy, byl-li postup obecných soudů excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [například nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)]. Kasační pravomoc Ústavního soudu je založena jen tehdy, vychází-li napadená rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [například nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257) či ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255)]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
9. Z napadených rozhodnutí se podává, že nalézací soud uznal stěžovatel vinným pro sedm trestných činů, z nichž některé byly provedeny více samostatnými útoky. Vzhledem k tomu, že u některých činů stěžovatel prohlásil vinu, směřovalo jeho odvolání proti výroku o trestu a ve vztahu k výroku o vině jen proti třem skutkům. Dovolání pak směřovalo, shodně jako ústavní stížnost, jen proti zločinu (skutek 3). Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jednání bylo posouzeno jako úmyslné a kvalifikováno jako zvlášť těžké ublížení na zdraví a má za to, že dokazování nebylo provedeno v takové míře, aby bylo možné pominout zásadu in dubio pro reo.
10. Stěžovatel opakovaně polemizuje se skutkovými zjištěními a odmítá řádně a dostatečně odůvodněné závěry obecných soudů. Již nalézací soud přitom srozumitelně vysvětlil, proč považoval navržené důkazy (zejména znalecký posudek k věrohodnosti poškozené) v kontextu dalších důkazů za nadbytečné. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti i v opravných prostředcích je opakováním jeho obhajoby, se kterou se vypořádal nejen nalézací soud, ale i odvolací a Nejvyšší soud.
11. Obecné soudy opakovaně vysvětlily (bod 66 rozsudku nalézacího soudu, bod 21 rozsudku odvolacího soudu a bod 28 usnesení Nejvyššího soudu), proč mají za prokázané, že stěžovatel jednal v eventuálním úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], přičemž nevycházely jen z výpovědi poškozené, kterou konečně ani nepovažovaly za zcela věrohodnou (i s ohledem na prezentovaný negativní vztah ke stěžovateli - bod 54 rozsudku nalézacího soudu), ale zohlednily i další provedené důkazy a okolnosti.
Šlo o objektivní zjištění, že stěžovatel pomocí nože poškodil uzamčené dveře a napadl poškozenou, které způsobil lékařsky zdokumentovaná zranění (zlomenina loketní kosti, zhmožděniny, bodná a řezná zranění). Obecné soudy také srozumitelně vysvětlily, že posouzení toho, zda jde o těžkou újmu na zdraví, je otázkou právního posouzení a provedený znalecký posudek je jen jedním z důkazů pro takové rozhodnutí. V napadených rozhodnutích (bod 60 rozsudku nalézacího soudu, bod 21 rozsudku odvolacího soudu a body 26 a 27 usnesení Nejvyššího soudu) jsou vysvětleny důvody, proč nevycházely jen ze závěru znalkyně, ale z objektivního zjištění stran délky omezení poškozené v důsledku stěžovatelova útoku [§ 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku].
12. Za dané situace proto postačí na závěry obecných soudů bez dalšího odkázat.
13. Z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu) vyplývá pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti), musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného [například nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2718/21
(N 16/110 SbNU 142)]. Uvedené pravidlo však lze aplikovat pouze tehdy, existují-li takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pouze pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje, jako v projednávané věci.
14. Právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) nezaručují, že výsledné rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Tato práva "pouze" zaručují, že řízení proběhne před nezávislými a nestrannými soudy podle předem stanovených pravidel, v jejichž rámci bude moci účastník řízení uplatnit předvídané nástroje k ochraně svých zájmů. Stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit, že postupem obecných soudů byla zasažena jeho základní práva a v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji nespokojenost se soudy vyslovenými závěry. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně a úplně odůvodněna.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu