Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Radovana Foura, zastoupeného Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou, se sídlem Mrkvičkova 1355/34, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. května 2025, č. j. 5 Ads 309/2024-39, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2024, č. j. 60 Ad 18/2023-82, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel požádal o příspěvek na bydlení. Správní orgány ani správní soudy mu však nevyhověly. Stěžovatelem obývaná místnost totiž podle nich není bytem, což je v daném případě podmínkou k přiznání příspěvku [požadavky na byt stanoví zejména § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře (zákon č. 117/1995 Sb.) a § 3 a § 10 vyhlášky o technických požadavcích na stavby (vyhláška č. 268/2009 Sb.)].
2. Úřad práce proto stěžovateli nepřiznal příspěvek na bydlení a vedlejší účastník toto rozhodnutí potvrdil. Krajský soud následně zamítl stěžovatelovu správní žalobu a Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost jako nepřijatelnou. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů.
3. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele porušují jeho právo na pomoc nezbytnou pro zajištění základních životních potřeb v hmotné nouzi a právo na spravedlivý proces (čl. 30 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 až 2 Listiny základních práv a svobod).
4. Stěžovatel vznáší proti napadeným rozhodnutím tyto námitky:
a) Stěžovatelův byt tvoří jedna obytná místnost, kde stěžovatel bydlí jako správce objektu občanské vybavenosti. Místnost splňuje požadavky na byt podle zákona o státní sociální podpoře i vyhlášky o technických požadavcích na stavby. Tento závěr potvrzuje i kontrolní protokol stavebního úřadu z roku 2025. Hygienické zázemí je přístupné z neveřejné chodby a je sdíleno jen s rodinou. Místnost je zapsaná v katastru nemovitostí jako bytová jednotka, stavební úřad souhlasil s jejím užíváním jako "místností pro bydlení".
b) Soudy se nevypořádaly se všemi námitkami, nedostatečně se případem zabývaly a mechanicky přebraly závěry stavebního úřadu. Soudy odmítly návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru stavebnictví a nezohlednily či chybně interpretovaly některé důkazy - zejména výkresovou dokumentaci. c) Soudce krajského soudu nemá specializaci na stavební právo, a proto nemohl plně posoudit klíčové otázky týkající se stavebního zákona a souvisejících vyhlášek.
d) Nejvyšší správní soud chybně odmítl stížnost jako nepřijatelnou a jeho rozhodnutí je vnitřně rozporné. Případ přesahuje stěžovatelovy zájmy, protože se týká dosud neřešené otázky bytu o jedné místnosti s hygienickým zázemím mimo místnost.
e) Stěžovatel i majitel objektu splnili požadavky stavebního úřadu, postupovali v dobré víře a za posledních několik let neprovedli žádné stavební či jiné změny. Dřívější závěry správních orgánů se vyvíjely a navzájem si odporují. Nejasnosti a pochybení však soudy neprávem přičetly k tíži stěžovatele.
5. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda soudy ústavně souladným způsobem rozhodly, že stěžovateli nenáleží příspěvek na bydlení, protože jím obývaná místnost nesplňuje požadavky kladené na byt [stanovené v § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře a § 3 a § 10 vyhlášky o technických požadavcích na stavby].
6. Posouzení toho, zda lze určitý prostor považovat za byt, je především otázkou zjišťování skutkových okolností a výkladu podústavních předpisů. Tento úkol přitom náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím či postupem neporušily ústavně zaručené právo či svobodu stěžovatele [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva či svobody porušeny nebyly.
8. Podmínkou k přiznání příspěvku na bydlení bylo v daném případě to, že je stěžovatel "vlastník nebo nájemce bytu" (§ 24 odst. 1 a 2 zákona o státní sociální podpoře). Stěžovatel tuto podmínku nezpochybňuje (bod 12 na straně 10 ústavní stížnosti).
9. Zákon o státní sociální podpoře obsahuje zákonnou definici bytu (§ 24 odst. 5 zákona). Podle soudní praxe je navíc nutné zohlednit i požadavky stanovené vyhláškou o technických požadavcích na stavby (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 386/2020-31, body 44 až 45; č. j. 5 Ads 83/2020-23, body 30 a 32).
10. Podle této vyhlášky může být bytem pouze "jedna obytná místnost" (která musí představovat "část bytu") anebo "soubor místností" [§ 3 písm. g) a i) vyhlášky]. Každý byt zároveň musí mít koupelnu a záchodovou mísu (§ 10 odst. 6 vyhlášky). Ani tato východiska stěžovatel nezpochybňuje (bod 13 na straně 10 ústavní stížnosti).
11. Obecné soudy rozhodly, že stěžovatelem obývaná místnost nesplňuje dva z těchto požadavků. Oba tyto důvody jsou na sobě nezávislé a obstojí samostatně. Aby tedy stěžovatel zpochybnil napadená rozhodnutí z hlediska jejich závěru, musel by vyvrátit oba tyto důvody.
12. Prvním důvodem podle obecných soudů spočívá v tom, že místnost nemá "alespoň jednu záchodovou mísu a jednu koupelnu" [bod 10 výše a body 15 až 16 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 42 až 43 rozhodnutí krajského soudu].
13. Druhým nesplněným požadavkem je, že stěžovatelem obývaná místnost není částí bytu. Podle obecných soudů by tuto místnost šlo potenciálně označit za byt proto, že by mohlo jít o "obytnou místnost" [§ 3 písm. g) vyhlášky o technických požadavcích na stavby]. Jak ale soudy uvedly, "obytnou místnost" lze pro účely přiznání příspěvku na bydlení považovat za byt jen tehdy, pokud je tato místnost částí bytu (bod 10 výše). Tuto podmínku však stěžovatelem obývaná místnost nesplňuje. Podle soudů totiž není částí bytu, ale částí stavby, která je podle katastru nemovitostí objektem občanské vybavenosti a která slouží jako rekreační a sportovní zařízení (bod 18 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 40, 42 a 44 rozhodnutí krajského soudu).
14. Obecné soudy tento závěr učinily na základě informací z katastru nemovitostí, které jim byly v řízení předloženy (bod 20 rozhodnutí krajského soudu), a nedopustily se přitom žádného procesního pochybení.
15. Stěžovatel druhý z těchto závěrů nijak nezpochybnil. Stěžovatel sám vychází z toho, že je jím obývaný prostor "obytnou místností". To, že by měl být jeho údajný byt tvořen "souborem místností", neuvádí ani jednou a ani to z jeho stížnosti nevyplývá (viz např. strana 5, bod 8 na straně 8, bod 10 na stranách 9 až 10 nebo bod 15 na straně 10). Stěžovatel zároveň ani jednou netvrdí, že by jím obývaná místnost byla částí bytu. Stěžovatel sám uznává, že je tato bytová jednotka umístěna "v nemovitosti, která je, jako celek, objektem občanské vybavenosti" (viz bod 10 na straně 9 ústavní stížnosti).
16. Závěr soudů, podle nichž stěžovatelem obývaná místnost není částí bytu [jak vyžaduje § 3 písm. i) vyhlášky], není způsobilý z ústavního hlediska zpochybnit ani kontrolní protokol stavebního úřadu z roku 2025. Ten totiž obsahuje pouze strohé tvrzení, že "[p]rostor plní přiměřeně požadavky § 3 písm. i) vyhlášky" (strana 3). Tím, zda je místnost částí bytu, se však protokol konkrétně nezabývá. Nijak odůvodněný závěr stavebního úřadu, který navíc stěžovatel nepodpořil žádnou další argumentací, podle Ústavního soudu není ústavně relevantní oponenturou k řádně odůvodněným závěrům obecných soudů.
17. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy nevyhověly stěžovateli ze dvou samostatných důvodů. Stěžovatel přitom jeden z nich v ústavní stížnosti řádně nezpochybnil.
18. V takové situaci Ústavní soud může ústavní stížnost odmítnout, aniž by posuzoval ústavnost druhého z těchto důvodů. Pokud totiž stěžovatel nezpochybní ústavnost jednoho samostatného důvodu, je nadbytečné se zabývat argumentací směřující proti ústavnosti druhého samostatného důvodu. Opačný postup by vedl pouze k akademickému rozhodnutí bez přímého dopadu do právní sféry účastníků. Ať už by Ústavní soud vyhodnotil druhý důvod jakkoli, napadená rozhodnutí by ve svém celku obstála (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1251/25
, bod 16; IV. ÚS 2980/24, bod 12; IV. ÚS 3472/24, bod 12; IV. ÚS 3181/24, bod 15; I. ÚS 1367/24, bod 7).
19. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu