Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Zdeňka Hellera, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2025, č. j. 4 As 252/2024-27, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2024, č. j. 54 A 61/2022-47, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, a Mirko Uhera, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obecní i krajský úřad rozhodly, že přes sedm různých pozemků vede veřejně přístupná účelová komunikace. Tato komunikace je podle nich užívána jako veřejná cesta přinejmenším od roku 1976. Dva z těchto pozemků patří stěžovateli, který je koupil v roce 2009 a 2010.
2. Stěžovatel se proti závěru správních orgánů rozhodl bránit před správními soudy. Soudy však rozhodly, že byly splněny všechny předpoklady pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace. Sporná komunikace je totiž (1) stálou a v terénu patrnou dopravní cestou, která naplňuje (2) zákonný účel i (3) nutnou komunikační potřebu a (4) její vlastník souhlasil s jejím veřejným užíváním. Krajský soud proto zamítl stěžovatelovu žalobu a Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutím správních soudů ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušila jeho právo na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
4. Stěžovatel vznáší proti napadeným rozhodnutím tyto námitky: a) Stěžovatel prokázal, že nikdy nedal souhlas s užíváním pozemků jako veřejné účelové komunikace. Od jejich nabytí naopak dával jasně najevo, že s tímto užíváním nesouhlasí. I obecní úřad uvedl, že stěžovatel zablokoval sporné pozemky, aby nemohly být užívány jako veřejně přístupná účelová komunikace. b) K nemovitostem žadatelů se lze dostat i jinak než přes sporné pozemky. K zásahu do stěžovatelova vlastnictví nepostačuje tvrzení, že by jiné trasy znamenaly nutnost vybudovat alternativní přístupovou cestu a upravit obydlí žadatelů. c) Stavební úřad povolil stěžovateli postavit plot mezi částmi jeho pozemků a ostatními pozemky. Je nelogické, aby bylo stěžovateli toto povolení uděleno, kdyby těmito pozemky procházela veřejná účelová komunikace.
5. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly, že přes stěžovatelovy pozemky vede veřejně přístupná účelová komunikace.
6. Posouzení předpokladů pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace je především otázkou výkladu podústavního práva. Tento úkol přitom náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím či postupem neporušily ústavně zaručené právo či svobodu stěžovatele [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva či svobody porušeny nebyly.
8. Obecné soudy podrobně a srozumitelně uvedly, jakými východisky se při posuzování případu řídily, z jakých skutkových okolností vycházely a proč stěžovateli nevyhověly. Všemi námitkami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, se obecné soudy zabývaly a řádně na ně reagovaly. Jejich závěry Ústavní soud nepovažuje za protiústavní. Ústavní soud se proto k opětovně vzneseným námitkám vyjádří jen stručně. III.1 K námitce o neudělení souhlasu s veřejným užíváním pozemků
9. Obecné soudy nezaložily svá rozhodnutí na závěru, že stěžovatel nikdy nevyjádřil nesouhlas s užíváním jeho pozemků jako veřejně přístupné účelové komunikace. Stěžovatel touto námitkou zejména pomíjí, že obecné soudy zdůraznily udělení souhlasu s veřejným užíváním komunikace ze strany předchozího vlastníka pozemku, který stěžovatel jako nový nabyvatel nemůže odvolat (viz bod 54 rozsudku krajského soudu, bod 18 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
10. Pokud se tedy soudy zabývaly i tím, že stěžovatel nevyjádřil "v přiměřené době" od nabytí pozemků kvalifikovaný nesouhlas s jejich veřejným užíváním, vypořádaly tím stěžovatelovy námitky tohoto obsahu, aniž to mělo vliv na výše uvedené.
11. Ústavní soud považuje závěry obecných soudů ohledně konkludentního souhlasu stěžovatele s veřejným užíváním pozemků (bod 16 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 49 až 51 rozhodnutí krajského soudu) za ústavně souladné. Stěžovatel je v ústavní stížnosti relevantně nezpochybnil. Ústavní soud zároveň potvrzuje, že souhlas s veřejným užíváním pozemku lze udělit i konkludentně. K jeho udělení tedy stačí, aby vlastník po určitou dobu strpěl užívání pozemku jako komunikace (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3608/10 , bod 24; II. ÚS 268/06, bod 33; rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 85/2023-82, bod 21). III.2 K námitce o nesplnění podmínky nutné komunikační potřeby
12. Obecné soudy se řádně zabývaly i podmínkou nutné komunikační potřeby. Soudy vycházely z toho, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je nutné posoudit, zda je alternativní cesta "udržovaná, průjezdná i při špatném počasí a v zimním období, vhodná pro nezbytný obslužný provoz [...] většími vozidly (např. popeláři, fekální vůz, dovoz paliva, hasiči, vůz záchranné služby apod.)". Po vlastnících dotčených nemovitostí zároveň nelze požadovat, aby na zajištění alternativní cesty vynaložili finanční prostředky, "které jsou ve zcela zjevném nepoměru k tomu, co by alternativním řešením mělo být ve prospěch vlastnického práva" (bod 22 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 61 rozhodnutí krajského soudu).
13. Právě k tomuto zjevnému nepoměru by podle soudů stěžovatelem navrhované řešení vedlo. Jím navrhovaná cesta je zarostlou mezí na hranici dvou polí, která není udržovaná ani průjezdná a vede jí nanejvýš pěšina. Vybudování nové cesty by tedy vyžadovalo vysoké finanční náklady. Rodinné domy žadatelů nemají ve směru k této komunikaci orientovány pěší cesty ani výjezdy a stání pro vozidla. Navrhovaná cesta zároveň není vhodná pro vozidla popelářů, hasičů či záchranářů a další obsluhu rodinných domů. Jedinou možnou přístupovou cestou je tedy podle soudů již existující cesta (body 21 až 23 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 58 až 62 rozhodnutí krajského soudu).
14. Ústavní soud považuje toto posouzení za ústavně souladné. Obecné soudy vycházely z relevantních skutkových okolností, opřely své závěry o dosavadní rozhodovací praxi a vše srozumitelně a podrobně odůvodnily. Stěžovatel přitom jednotlivé závěry a východiska napadených rozhodnutí v ústavní stížnosti relevantně nezpochybnil a ani nepopsal žádnou jinou alternativní cestu - podobně jako tak podle soudů neučinil v předchozím řízení (bod 59 rozhodnutí krajského soudu).
15. Vlastnické právo k pozemku není neomezitelné a ani není samo o sobě nadřazeno ostatním základním právům či veřejnému zájmu (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/17 , bod 54; Pl. ÚS 18/17, bod 82). V každém jednotlivém případě je naopak nutné najít mezi kolidujícími právy a zájmy vhodný vztah. Tento požadavek obecné soudy splnily. Omezení stěžovatelova vlastnického práva, které svými rozhodnutími deklarovaly, má totiž zákonný podklad, je způsobilé dosáhnout zamýšleného cíle, není vůči stěžovateli nepřiměřené a splňuje i další ústavní požadavky. III.3 K námitce o vydání povolení k postavení plotu
16. Ústavní soud se nemohl zabývat námitkou, že stěžovatel získal povolení postavit na sporných pozemcích plot, a proto jimi nemůže procházet veřejně přístupná účelová komunikace. Tato námitka je totiž z hlediska rozhodovací praxe Ústavního soudu materiálně nepřípustná (viz rozhodnutí uvedená pod bodem 18 tohoto usnesení).
17. Jak ve svém rozhodnutí uvedl Nejvyšší správní soud, stěžovatel tuto námitku neuplatnil v řízení před krajským soudem - a to přestože mu v tom nic nebránilo (bod 19 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Taková námitka je v řízení o kasační stížnosti obecně nepřípustná (§ 104 odst. 4 soudního řádu správního).
18. Stěžovatel tento závěr zcela opomíjí a nijak jej nezpochybňuje. Tím podle Ústavního soudu nepřímo připouští, že tuto námitku skutečně neuplatnil řádně a včas. Ústavní soud se zpravidla nemůže zabývat námitkami, které stěžovatel řádně neuplatnil v řízení před obecnými soudy. V posuzovaném případě přitom nenastala žádná výjimka, která by mohla materiální nepřípustnost této námitky prolomit (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1259/24 , body 11 až 18; IV. ÚS 511/25, bod 9; III. ÚS 235/25, část III.2.1; III. ÚS 2761/23, část IV.1; I. ÚS 2305/24, bod 14).
19. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu