Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Vítězslava Nezvala a MUDr. Hany Sedláčkové, zastoupených JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2024, č. j. 25 Cdo 864/2024-307, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2023, č. j. 17 Co 197/2022-267, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. července 2022, č. j. 14 C 232/2021-212, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení a Statutárního města Prostějov, se sídlem nám. T. G. Masaryka 130/14, Prostějov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé podali žalobu, kterou se proti vedlejšímu účastníkovi domáhali náhrady škody na jejich nemovitosti ve výši 1 551 908 Kč s příslušenstvím. Tuto škodu jim podle nich způsobil dopravní provoz na sousedním pozemku, který vlastní vedlejší účastník a který je podle stěžovatelů užíván jako neschválená pozemní komunikace.
2. Obecné soudy stěžovatelům nevyhověly, protože jimi uplatněný nárok shledaly promlčeným. Stěžovatelé podle soudů věděli o údajné škodě a jejím údajném původci nejpozději dne 7. 5. 2012, kdy se obrátili na vedlejšího účastníka s tím, že provozem na komunikaci poškozuje jejich nemovitost. Dvouletá promlčecí lhůta tedy začala běžet nejpozději dne 8. 5. 2012 a nepochybně uplynula ještě před podáním žaloby dne 13. 9. 2021. Uplatněná námitka promlčení podle soudů neodporuje dobrým mravům.
3. Okresní soud proto žalobu stěžovatelů zamítl (I. výrok) a uložil jim povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 118 882 Kč (II. výrok).
4. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení 19 846 Kč (II. výrok).
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl (I. výrok) a uložil jim povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 17 957 Kč (II. výrok).
6. Stěžovatelé podali proti všem třem rozhodnutím ústavní stížnost.
7. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jejich právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na ochranu vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny).
8. Proti výrokům o věci samé stěžovatelé vznáší tyto námitky: a) Obecné soudy chybně považovaly za počátek běhu promlčecí lhůty rok 2012. O škodě a jejím rozsahu se stěžovatelé dozvěděli až ze znaleckého posudku z roku 2018. Bez něj nemohli jako laici určit existenci a rozsah škody. V roce 2012 o žádné škodě nevěděli a ani vědět nemohli, protože nemovitost byla v té době v pořádku. Jejich dřívější komunikace s vedlejším účastníkem měla preventivní charakter. Zásah vedlejšího účastníka trvá a škoda se neustále zvyšuje. Promlčecí lhůta přitom nemůže začít běžet, dokud stěžovatelé neznají celkový rozsah škody. b) Námitka promlčení odporuje dobrým mravům. Vedlejší účastník provozuje černou stavbu poškozující nemovitost stěžovatelů, klame o její řádné kolaudaci a navzdory upozorněním zůstává nečinný. Jako slabší strana by stěžovatelé měli mít vyšší právní ochranu. Stěžovatelé hájili svá práva i přes zdravotní problémy jednoho z nich a neúměrný tlak z podvodných správních řízení vedených společností vedlejšího účastníka (Vodovody a kanalizace Prostějov, a. s.). Tyto okolnosti jim znemožňovaly uplatnit nárok dříve. c) Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem, že je pozemní komunikace legální a že je tato otázka relevantní pouze pro posouzení odpovědnosti za škodu, a nikoli pro otázku promlčení. Od této skutečnosti se odvíjí úspěšnost žaloby, protože u řádně zkolaudované komunikace by byla odpovědnost za škodu vyloučena. Okresní soud však tuto otázku posoudil chybně a krajský i Nejvyšší soud se jí nezabývaly. O nepovolenosti stavby se stěžovatelé dozvěděli pozdě, což jim znemožnilo uplatnit nárok na náhradu škody dříve. d) Z napadených rozhodnutí je patrná snaha vyvinit viníka z povinnosti hradit škodu. Soudem vytvořená domněnka, že jsou stěžovatelé viníky či plánovači škody, je zcestná. Závěry soudů o promlčení jsou hypotetické a nepodložené a označení pozemní komunikace za legální odporuje důkazům. Napadená rozhodnutí se zakládají na subjektivním hodnocení bez vazby na skutečné události.
9. Proti výrokům o nákladech řízení stěžovatelé namítají, že jim obecné soudy uložily povinnost nahradit náklady advokátního zastoupení vedlejšího účastníka jakožto statutárního města, aniž by se zabývaly účelností nákladů a aniž by své rozhodnutí v souladu s judikaturou Ústavního soudu řádně odůvodnily.
10. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda není závěr obecných soudů o promlčení stěžovateli uplatněného nároku protiústavní a zda obecné soudy ústavně souladným způsobem přiznaly vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení.
11. Posouzení toho, zda je stěžovateli uplatněný nárok promlčený a zda vedlejšímu účastníkovi náleží náhrada nákladů na právní zastoupení, náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatelů [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí jejich ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušila. III.1 K námitkám proti výrokům o věci samé
13. Stěžovatelé vznesli výše popsané námitky proti výrokům o věci samé již v řízení před obecnými soudy. Jejich ústavní stížnost je ostatně z podstatné části kopií jejich dovolání. Obecné soudy stěžovatelům podrobně a srozumitelně vysvětlily, proč jejich argumenty nemají oporu v právu. Ústavní soud se proto k jejím námitkám proti výrokům o věci samé vyjadřuje jen stručně a ve zbytku odkazuje na níže uvedené body napadených rozhodnutí.
14. Obecné soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vypořádaly s otázkami, proč promlčecí lhůta začala běžet již v roce 2012 [viz námitka a) a body 7 až 10 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 9 rozhodnutí krajského soudu a bod 14 rozhodnutí okresního soudu], proč námitka promlčení neodporuje dobrým mravům [viz námitka b) a bod 11 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 10 rozhodnutí krajského soudu a bod 14 rozhodnutí okresního soudu] a proč na věci nic nemění ani posouzení povahy komunikace [viz námitka c) a bod 8 rozhodnutí Nejvyššího soudu].
15. Ústavní soud nepovažuje tyto závěry za protiústavní a z pozice orgánu ochrany ústavnosti k nim nepovažuje za nutné nic dodávat. Právní závěry napadených rozhodnutí nejsou svévolné či nepřiměřeně restriktivní, neodporují ustálené rozhodovací praxi vrcholných soudů a nejsou zatíženy ani jinými ústavněprávními vadami. Obecné soudy se řádně vypořádaly i s dílčími námitkami, jimiž se stěžovatelé snažili tyto závěry zpochybnit a které opětovně vznáší v ústavní stížnosti. Obecné soudy dostatečně přihlédly k okolnostem, které v řízení vyšly najevo, a jejich skutková zjištění mají oporu v důkazech. Již na základě těchto důvodů Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku, že obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků nebo že se dopustily jiného z namítaných ústavněprávních pochybení [viz námitka d)]. III.2 K námitce proti výrokům o nákladech řízení
16. Ústavní soud souhlasí se stěžovateli v tom, že podle jeho judikatury je nutno účelnost vynaložení nákladů na zastoupení statutárního města v soudním řízení řádně odůvodnit (souhrnně viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3318/21 , body 16 až 18).
17. Tuto povinnost obecné soudy nesplnily, neboť přiznaly vedlejšímu účastníkovi jako statutárnímu městu náhradu nákladů právního zastoupení, aniž by jejich účelnost jakkoli odůvodnily. Zásah Ústavního soudu ve vztahu k nákladovým výrokům napadených rozhodnutí však přesto není na místě. Ve vztahu k nákladům prvostupňového a odvolacího řízení jsou totiž námitky stěžovatelů materiálně nepřípustné (viz část III.2.1) a náklady dovolacího řízení jsou ve zjevně bagatelní výši bez významného ústavního přesahu (viz část III.2.2). III.2.1 K výroku o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení
18. Stěžovatel je obecně povinen vyčerpat všechny podstatné argumenty ještě předtím, než se obrátí na Ústavní soud. Námitka, kterou stěžovatel poprvé uvede až v ústavní stížnosti - ačkoli ji mohl účinně uplatnit již před obecnými soudy - je v řízení o ústavní stížnosti obecně materiálně nepřípustná (blíže viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3287/23 , bod 15; IV. ÚS 1126/22, bod 29; III. ÚS 377/20, bod 23). Tento závěr přitom platí i pro argumenty, které soud musí zvážit i bez tomu odpovídající námitky (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1259/24 , bod 13; I. ÚS 2305/24, bod 14; III. ÚS 2761/23, bod 9).
19. V souladu s touto judikaturou je námitka nedostatečného odůvodnění účelnosti nákladů na právní zastoupení směřovaná proti rozhodnutím krajského a okresního soudu materiálně nepřípustná.
20. Vedlejší účastník byl zastoupen advokátem již v prvostupňovém řízení a povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení uložil stěžovatelům již okresní soud. Stěžovatelé však tento závěr poprvé zpochybnili až po vydání rozhodnutí krajského soudu - a to konkrétně v e-mailu adresovaném krajskému soudu a následném dovolání (viz listy 270 až 271 a list 282 spisu Okresního soudu v Prostějově vedeného pod sp. zn. 14 C 232/2021). Ani sami stěžovatelé neuvádí, že by tuto námitku uplatnili dříve. Tímto způsobem však nevznesli tuto námitku řádně a včas.
21. Stěžovatelé zaslali zmíněný e-mail až po vydání rozhodnutí krajského soudu, přičemž nejde o úkon, který by v dané fázi řízení mohl vést ke změně dosud vydaných rozhodnutí. Za řádně a včas vznesenou nelze považovat ani dovolací námitku zpochybňující náklady řízení. Vytýkanou vadou totiž trpělo již rozhodnutí okresního soudu a proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání ze zákona nepřípustné [viz § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Nejvyšší soud se proto touto námitkou nemohl účinně zabývat (v obdobné situaci viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1483/15 , body 3 a 9; za jiných okolností viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2061/24 , body 22 až 23).
22. Povinnost uplatnit všechny relevantní ústavněprávní argumenty dříve než v ústavní stížnosti lze podle judikatury Ústavního soudu výjimečně prolomit. Jedinou výjimkou, která by v posuzovaném případě mohla připadat v úvahu, je ta, podle níž nově uplatněná námitka "fakticky tvrdí porušení podstatných náležitostí demokratického právního státu" (podrobněji viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1259/24 , bod 17).
23. Argumentaci pro tento závěr však stěžovatelé nepředkládají a nedospěl k němu ani Ústavní soud (obdobně jako za jiných okolností např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 1259/24 , část IV.A, či
III. ÚS 2761/23 , část IV.1).
III.2.1 K výroku o nákladech dovolacího řízení
24. Ve vztahu k nákladovému výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu je námitka stěžovatelů materiálně přípustná, neboť ji bylo možno poprvé uplatnit až v ústavní stížnosti. Ústavní soud však dospěl k závěru, že v tomto rozsahu je jejich stížnost zjevně neopodstatněná.
25. Nejvyšší soud uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 17 957 Kč. Tato částka je z hlediska judikatury Ústavního soudu bagatelní - a to nejen při jejím rozdělení mezi oba stěžovatele, ale i z pohledu její celkové výše (podrobně viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 , body 29 až 33).
26. Tato skutečnost je pro hodnocení protiústavnosti nákladového rozhodnutí Nejvyššího soudu zásadní. Ústavní soud dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně případné vady zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Povinnost zaplatit bagatelní částku přitom již kvůli její výši zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (viz nálezy citované např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 163/25 , body 8 až 9).
27. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory zjevně bagatelní výši předmětu sporu ústavněprávní rozměr (viz nálezy citované např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 163/25 , bod 10). Stěžovatel se však bagatelností výše náhrady nákladů dovolacího řízení v ústavní stížnosti nezabývá. Žádnou okolnost, která by dodávala námitce protiústavnosti nákladového rozhodnutí Nejvyššího soudu mimořádný ústavní rozměr, neshledal ani Ústavní soud - a to z obdobných důvodů, které uvedl již v bodech 24 až 27 tohoto usnesení.
28. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatelů. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu