Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Jarmily Blažkové, zastoupené JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Bořice 65, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2024 č. j. 22 Cdo 1992/2023-462, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. ledna 2023 č. j. 27 Co 286/2022-392 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. srpna 2022 č. j. 10 C 260/2020-280, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Jaroslava Kolomazníka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích doplnění a příloh, jakož i z vyžádaného spisu okresního soudu, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem (dále též "žalobce") vznikl spor o vlastnictví k nemovité věci, konkrétně k pozemku ležícímu pod částí domu vedlejšího účastníka, výklenkem ve výměře cca 28 m2. Historicky tvořily nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka jeden celek, avšak postupem času došlo k jeho rozdělení. Jedna část nemovitostí se v současnosti nachází ve vlastnictví vedlejšího účastníka, jež je nabyl na základě darovací smlouvy ze dne 27. 3. 2009, a druhá část naopak ve vlastnictví stěžovatelky, jež je nabyla společně se svým druhem na základě kupní smlouvy v roce 2008 a následně do svého výlučného vlastnictví v roce 2017. Jelikož stěžovatelka dne 27. 11. 2019 po úmrtí matky a současně právní předchůdkyně vedlejšího účastníka tomuto sdělila, že část jeho domu (výklenek) je postavena na jejím pozemku, a jelikož mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nedošlo k dohodě, vedlejší účastník podal proti stěžovatelce žalobu na určení vlastnictví.
3. Okresní soud této žalobě vyhověl a rozhodl, že vlastníkem daného pozemku je vedlejší účastník (výrok I.), a rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky II. a III.). Uzavřel, že vedlejší účastník předmětnou část stěžovatelčina pozemku vydržel. Okresní soud jej považoval za poctivého držitele, neboť měl z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo užívat dotčenou část pozemku. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v darovací smlouvě z roku 2009 byl obsažen stručný odkaz na notářský zápis z roku 1953, jehož součástí byl i geometrický plán, z něhož je patrna hranice pozemků a potažmo i skutečnost, že část domu vedlejšího účastníka stojí na pozemku stěžovatelky. Na základě provedeného dokazování okresní soud shledal, že nebylo prokázáno, že geometrický plán se dostal do sféry vedlejšího účastníka, a současně vedlejší účastník neměl povinnost zjišťovat jeho obsah, neboť byl vyhotoven před desítkami let pro zcela odlišné účely. Okresní soud současně uzavřel, že vedlejší účastník byl poctivým držitelem po dobu delší než deset let (§ 1091 odst. 2 občanského zákoníku).
4. Krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry okresního soudu. Nad jejich rámec dodal, že vedlejší účastník dostatečně prokázal svůj naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem dotčeného pozemku. Rovněž dodal, že stěžovatelka informovala vedlejšího účastníka o shora uvedených nesrovnalostech až po uplynutí desetileté vydržecí doby, pročež jeho následné kroky nebyly pro posouzení otázky vydržení relevantní.
5. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání. Jak plyne ze soudního spisu, stěžovatelka až v doplnění dovolání ze dne 5. 5. 2024 poprvé namítla, že vedlejší účastník nemohl být v dobré víře, protože součástí návrhu na vklad vlastnického práva k dotčeným nemovitostem "jsou mj. přímo jako fyzická příloha jednak NZ53 (pozn. - patrně notářský zápis z roku 1953) a jednak GP53 (pozn. - patrně geometrický plán z roku 1953). Takže již při sepisování darovací smlouvy ze dne 27. 03. 2009 žalobce tyto dokumenty držel a měl je tedy ve sféře svého vlivu. Tento návrh žalobce sám podepsal, takže další důkaz o tom, že měl oba tyto dokumenty k dispozici" (sic) (č. l. 416 soudního spisu). K tomu stěžovatelka poprvé v řízení přiložila i kopii relevantních částí vkladového spisu.
6. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Úvodem zdůraznil, že stěžovatelka v dovolání zpochybňovala jenom dobrou víru vedlejšího účastníka, pročež napadený rozsudek krajského soudu posuzoval pouze tímto prizmatem. Následně uzavřel, že závěry krajského soudu plně odpovídají obsahu provedených důkazů a jsou odůvodněny přesvědčivým a logickým způsobem. Zdůraznil, že vedlejší účastník byl dle provedených důkazů v dobré víře, že mu sporná část pozemku patří, od 30. 3. 2009 (den vkladu vlastnického práva vedlejšího účastníka do katastru nemovitostí na základě darovací smlouvy) až do 27. 11. 2019, kdy došlo k narušení jeho dobré víry. Ztotožnil se i se závěrem, že vedlejší účastník nebyl se zřetelem ke všem okolnostem povinen zjišťovat obsah notářského zápisu a geometrického plánu, jakož i se závěrem, že v řízení nebylo prokázáno, že tyto dokumenty se vůbec dostaly do jeho sféry.
7. Ústavní soud rovněž zjistil, že stěžovatelka podala současně s ústavní stížností také žalobu na obnovu řízení, v níž napadá tatáž rozhodnutí obecných soudů. Uplatňuje v ní srovnatelné námitky jako v ústavní stížnosti (k tomu viz níže), zejm. že obecné soudy neprovedly a zcela pominuly zásadní důkaz - návrh na vklad vlastnického práva z roku 2009 a vkladový spis (č. l. 468 a násl. soudního spisu). Uvedené řízení o návrhu na povolení obnovy řízení patrně pořád běží, jelikož okresní soud dne 20. 9. 2024 stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku (č. l. 447 soudního spisu) a stěžovatelka dne 26. 9. 2024 soudní poplatek složila (č. l. 480 soudního spisu).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá závěr obecných soudů o poctivosti držby a dobré víře vedlejšího účastníka. V první řadě tvrdí, že je v rozporu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů. Uvádí, že vedlejší účastník dle provedených důkazů nemohl být poctivým držitelem, neboť o obsahu notářského zápisu a geometrického plánu z roku 1953 věděl, resp. musel vědět, jelikož na ně odkazovaly nejrůznější listiny, které měl k dispozici.
9. Stěžovatelka dále tvrdí, že závěry obecných soudů jsou "v naprostém rozporu s realitou", jelikož z vkladového spisu plyne, že kromě návrhu na vklad vlastnického práva vedlejšího účastníka do katastru nemovitostí z roku 2009 obsahoval mj. i uvedený notářský zápis a geometrický plán. K tomu stěžovatelka uvádí, že jednotlivé části vkladového spisu si opatřila a předkládala obecným soudům postupně. Má za to, že již odvolací soud měl k dispozici všechny dokumenty "jak jednotlivě, tak v předmětné inkorporaci." Pokud tedy provedla (patrně další) "inkorporaci" všech součástí vkladového spisu před Nejvyšším soudem, nešlo o nový důkaz.
10. Nakonec stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy důkaz vkladovým spisem protiústavně opomenuly.
11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Ústavní soud předně podotýká, že dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
13. Podstata první části stěžovatelčiných námitek spočívá v polemice s hodnocením důkazů obecnými soudy a potažmo s jejich závěrem o dobré víře a poctivosti držby vedlejšího účastníka. Tím však stěžovatelka staví Ústavní soud do role další instance v soustavě obecných soudů, která mu nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, jež je rozvedena v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování.
Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Vnitřní přesvědčení soudu o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudu tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují (jak se v posuzované věci stalo), nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" jimi provedené hodnocení důkazů.
14. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301), bod 23]. Takový stav však v posuzované věci nenastal. Závěry obecných soudů, především okresního a krajského soudu, jsou řádně odůvodněny a mají oporu v důkazech provedených před těmito soudy.
15. Podstata druhé, stěžejní části stěžovatelčiných námitek spočívá v tvrzení, že závěr obecných soudů o dobré víře a poctivosti držby vedlejšího účastníka je vadný a rozporný s "realitou" a obsahem vkladového spisu, jehož nedílnou součástí byl i notářský zápis a geometrický plán z roku 1953. Jelikož obecné soudy, přinejmenším krajský soud a Nejvyšší soud, měly všechny jednotlivé součásti vkladového spisu, měly je propojit (resp. slovy stěžovatelky "inkorporovat") a dovodit z nich závěr o absenci dobré víry a potažmo poctivosti držby vedlejšího účastníka.
16. Je sice pravdou, že účastníci řízení postupně obecným soudům předložili jednotlivé dokumenty, které - jak se později ukázalo - tvořily obsah vkladového spisu. O samotné existenci těchto dokumentů nepanoval mezi účastníky prakticky žádný rozpor. Mezi účastníky však panoval zásadní rozpor o tom, kdy a jakým způsobem se tyto dokumenty dostaly do právní sféry vedlejšího účastníka, jakož i o tom, jestli o nich vedlejší účastník věděl nebo měl a mohl vědět ještě před uplynutím vydržecí doby.
17. Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že návrh na provedení důkazu samotným vkladovým spisem zazněl poprvé až v doplnění stěžovatelčina dovolání ze dne 5. 5. 2024. Vzhledem k pozdnímu vznesení návrhu na provedení důkazu vkladovým spisem a absenci okolností, na jejichž základě by obecné soudy mohly usuzovat, že uvedené dokumenty tvořily součást vkladového spisu, nelze přijmout (implicitní) tezi stěžovatelky, že okresní nebo krajský soud měly povinnost tyto dokumenty propojit a vytvořit z nich nový důkaz odlišné kvality a obsahu.
18. Okresní ani krajský soud tak ostatně kvůli zásadě projednací, jež ovládá občanské soudní řízení sporné a tvoří jeden z jeho základních pilířů, ani učinit nemohly. Podle této zásady jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení) a plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat a vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů [srov. např. nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 385/15
(N 206/79 SbNU 353), bod 15; usnesení ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3143/21 , část IV., bod 4; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto dospěl k dílčímu závěru, že okresní ani krajský soud neměly povinnost po tomto důkazu pátrat nebo jej snad z vlastní iniciativy dovozovat z obsahu jiných důkazů.
19. V návaznosti na uvedený závěr se Ústavní soud zabýval tím, zda stěžovatelka za výše popsané situace dostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, jenž plyne z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jak Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, zásada subsidiarity ústavní stížnosti má vícero významů.
20. První význam subsidiarity ústavní stížnosti spočívá v tom, že každý stěžovatel musí řádně vyčerpat všechny procesní prostředky ochrany práv, které mu právní řád poskytuje. Jde tedy o formální stránku subsidiarity ústavní stížnosti (tzv. zásada formální subsidiarity). Tomuto požadavku stěžovatelka bezpochyby dostála.
21. Druhý význam zásady subsidiarity se pak zaměřuje na argumentaci stěžovatele. Posuzuje se, jaké ústavněprávně relevantní argumenty stěžovatelé vznesli, než se obrátili na Ústavní soud. Již v rané judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že podmínka vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany zahrnuje také požadavek, aby stěžovatelé před soudy řádně namítali všechny skutečnosti, které mohou být významné pro posouzení opodstatněnosti, resp. důvodnosti jejich ústavní stížnosti, zejména porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79); nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16
(N 249/83 SbNU 885), bod 17; usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1259/24 ]. Jinými slovy, zásada subsidiarity ústavní stížnosti má také svou materiální stránku (tzv. zásada materiální subsidiarity).
22. Stěžovatelka sice před podáním ústavní stížnosti uplatnila shora uvedené námitky a navrhla provedení důkazu vkladovým spisem, avšak učinila tak až v dovolacím řízení, konkrétně v doplnění dovolání ze dne 5. 5. 2024. Podle § 241a odst. 6 občanského soudního řádu však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. V návaznosti na to Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že není ani oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudu odvolacího v případě, že by jejich nesprávnost měla vyjít najevo až z důkazů předložených v dovolacím řízení [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2827/99 (SR 2/2002 s. 41)].
23. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti neuplatnila tyto námitky řádně a včas. Nic jí přitom nebránilo v tom, aby tak učinila dřív než v dovolacím řízení, neboť byla řádně poučena, prokazatelně věděla o existenci vkladového spisu a dokonce soudům postupně předkládala jednotlivé dílčí dokumenty, jež byly jeho součástí. Stěžovatelka tudíž nedbala ochrany vlastních práv a oprávněných zájmů v řízení před obecnými soudy. Vznesení těchto námitek teprve v dovolacím řízení, resp. řízení před Ústavním soudem není s to stěžovatelčinu nedbalost napravit. Opak by byl v rozporu se zásadou materiální subsidiarity ústavní stížnosti. Její argumentace je proto (materiálně) nepřípustná.
24. Stěžovatelka nakonec namítala opomenutí důkazů. Za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03
(N 87/33 SbNU 339); usnesení sp. zn. I. ÚS 924/24 ze dne 31. 7. 2024, bod 10]. V nyní posuzované věci však taková situace nenastala. Stěžovatelka před okresním ani krajským soudem nevznesla tvrzení, že notářský zápis a geometrický plán měly být součástí vkladového spisu, a nevznesla ani požadavek na provedení důkazu vkladovým spisem. Učinila tak až před Nejvyšším soudem, který - jak bylo vysvětleno výše - se tímto návrhem již nemohl zabývat. Ústavní soud proto nemohl vyhovět ani této námitce.
25. Co se týče výroků o nákladech řízení účastníků, stěžovatelka je napadá, aniž by proti nim uplatňovala jakékoliv relevantní námitky. Napadené části rozhodnutí se prima facie nejeví jako neústavní.
26. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu