Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky INTAR, a. s., se sídlem Bezručova 81/17a, Brno, zastoupené JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem, se sídlem Slavíčkova 372/2, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2023, č. j. 33 Cdo 1995/2022-216, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 28 Co 335/2021-183, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2021, č. j. 28 Co 335/2021-188, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. března 2021, č. j. 8 C 297/2016-137, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a Masák & Partner, s. r. o., se sídlem Rooseveltova 39/575, Praha 6, zastoupené Mgr. Ninou Valešovou, advokátkou, se sídlem Kamenická 304/41, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka a vedlejší účastnice uzavřely smlouvy o dílo. Stěžovatelka se touto smlouvou zavázala zhotovit projektovou dokumentaci k rekonstrukci budovy Státní opery. Vedlejší účastnice se smlouvou zavázala zaplatit stěžovatelce cenu za toto dílo. Podle stěžovatelky jí však vedlejší účastnice za dílo nezaplatila, a proto vůči ní podala žalobu na zaplacení částky 968 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené ceny.
2. Obecné soudy však dospěly k závěru, že vedlejší účastnice není v řízení pasivně věcně legitimovaná. Během prvostupňového řízení totiž prošla přeměnou a vztahy z uvedené smlouvy přešly na její právní nástupkyni. Stěžovatelka o tom sice věděla, ale nahrazení vedlejší účastnice její nástupkyní nenavrhla. Obvodní soud proto stěžovatelčinu žalobu zamítl, městský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud její dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka nyní podala proti všem třem rozhodnutím ústavní stížnost.
3. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) a právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny).
4. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelky protiústavní z následujících důvodů:
a) V prvním stupni měl rozhodovat krajský soud, nikoli obvodní soud. Stěžovatelka se domáhala zaplacení peněžní částky za vyhotovení autorského díla (v podobě projektové dokumentace, která se týkala rekonstrukce budovy Státní opery). Ve sporech vyplývajících z práva duševního vlastnictví přitom rozhodují jako soudy prvního stupně krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu]. Obecné soudy se však věcnou příslušností obvodního soudu nezabývaly.
b) Obvodní soud měl po prokázání přeměny stěžovatelkou uplatněný nárok nehledě na její tvrzení sám právně kvalifikovat, resp. ji poučit (podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu) o tom, že podle něj lze věc posoudit nikoli jako pohledávku za dlužníkem, ale jako pohledávku za ručitelem (podle § 258 zákona o přeměnách), a případně ji vyzvat k doplnění rozhodných skutečností a poučit o následcích nesplnění této výzvy. Obecné soudy se však absencí tohoto poučení řádně nezabývaly a řádně ho nezdůvodnily, čímž jednaly překvapivě a v rozporu s nálezy Ústavního soudu (
sp. zn. I. ÚS 1599/13-1
a
I. ÚS 654/03
).
c) Městský soud chybně a bez řádného odůvodnění znemožnil stěžovatelce uplatnit v odvolacím řízení vůči vedlejší účastnici plnění z titulu ručení. Soud měl uplatnění tohoto nároku umožnit, protože předmětem řízení je zaplacení dlužné částky ceny díla a k její úhradě byla vedlejší účastnice povinna po celou dobu řízení - nejprve jako dlužnice, následně jako ručitelka.
d) Nejvyšší soud se řádně nezabýval předloženými dovolacími otázkami - ve vztahu k některým z nich chybně uvedl, že na jejich řešení rozhodnutí městského soudu nezávisí, některé zcela nebo zčásti nepřevzal do rozhodnutí, u některé nedostatečně zdůvodnil její nepřípustnost, u některé nesprávně konstatoval, že městský soud při jejím řešení nepochybil a u některé odkázal na nepřiléhavou judikaturu.
e) Napadená rozhodnutí jsou z výše uvedených důvodů překvapivá a neobsahují přezkoumatelné odůvodnění. Soudy odmítly poskytnout ochranu stěžovatelčině nároku z formálních důvodů, čím jíž odepřely spravedlnost.
III. 1 Vyjádření vedlejší účastnice
5. Vedlejší účastnice zaslala Ústavnímu soudu z vlastního podnětu své vyjádření, v němž navrhla ústavní stížnosti z následujících důvodů nevyhovět. Námitku věcné nepříslušnosti stěžovatelka poprvé vznesla až v ústavní stížnosti. K řízení byl věcně příslušný obvodní soud, neboť o spor vyplývající z práva duševního vlastnictví nejde. Skutečnost, že se vedlejší účastnice stala ručitelem za dluhy nástupnické společnosti, nemění nic na tom, že není pasivně legitimovaná. Stěžovatelka se v řízení před obvodním soudem existence ručení nedomáhala, nikdy nevyzvala nástupnickou společnost k úhradě dluhu a ani se neobrátila na vedlejší účastnici jako na ručitelku. Stěžovatelka v řízení neuvedla žádné skutkové tvrzení, z něhož by šlo usuzovat na existenci a domáhání se nároku z titulu ručení. Stěžovatelka opomíjí, že je zejména na účastníku řízení, aby soudu poskytl skutková tvrzení v dostatečném rozsahu, až poté nastupuje právní hodnocení soudem. Soud je vázán vymezeným skutkovým stavem a nemůže ani nesmí domýšlet skutkový stav pro alternativní právní hodnocení. Stěžovatelčin procesní postup soudům neumožňoval jí poskytnout požadovanou asistenci, aniž by jí tím oproti vedlejší účastnici zvýhodnil.
III. 2 Replika stěžovatelky
6. Stěžovatelka v replice setrvala na své argumentační pozici. Předmětem řízení byl nepochybně spor vyplývající z práva duševního vlastnictví, o čemž svědčí obsah smlouvy o dílo i judikatura k věcné příslušnosti. I kdyby s tím však Ústavní soud nesouhlasil, jsou napadená rozhodnutí vadná jednak proto, že přesvědčivě neodůvodňují odchylku od této praxe, a jednak proto, že byl v řízení věcně příslušný krajský soud z toho důvodu, že jeho předmětem byl spor o dodávku nezbytnou k provedení smlouvy na stavební práce [viz § 9 odst. 2 písm. o) občanského soudního řádu]. Vedlejší účastnice se s odkazem na svou právní jistotu domáhá vyloučení ochrany stěžovatelčiných ústavních práv, čímž minimalizuje jejich význam.
7. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je, zda v řízení rozhodoval věcně příslušný soud, zda obvodní soud neporušil zásadu "soud zná právo", zda stěžovatelce nebylo protiústavně znemožněno uplatnit v odvolacím řízení plnění z titulu ručení, zda se Nejvyšší soud řádně zabýval dovolacími námitkami a zda nejsou napadená rozhodnutí překvapivá, nepřezkoumatelná a formalistická.
8. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
IV. 1 Námitka věcné nepříslušnosti obvodního soudu
9. Stěžovatel je obecně povinen vyčerpat všechny podstatné argumenty ještě předtím, než se obrátí na Ústavní soud. Námitka, kterou stěžovatel poprvé uvede až v ústavní stížnosti - ačkoli ji mohl uplatnit již před obecnými soudy - je v řízení o ústavní stížnosti obecně materiálně nepřípustná (blíže viz nález
sp. zn. I. ÚS 3287/23
, bod 15; IV. ÚS 1126/22, bod 29; III. ÚS 377/20, bod 23). To přitom platí i pro argumenty, které musí obecný soud zvážit i bez tomu odpovídající námitky (viz usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1259/24
, bod 13; I. ÚS 2305/24, bod 14).
10. Právě námitka věcné nepříslušnosti obvodního soudu je z tohoto pohledu materiálně nepřípustnou. Stěžovatelka totiž tuto námitku poprvé vznesla až v ústavní stížnosti, ačkoli jí nic nebránilo tak učinit již před obecnými soudy. O tom, že by vznesla námitku věcné nepříslušnosti, se nezmiňují ani napadená rozhodnutí, ani zbytek spisu. Závěr, že stěžovatelka tuto námitku před obecnými soudy nevznesla, navíc potvrzuje i tvrzení vedlejší účastnice, které stěžovatelka nijak nezpochybňuje.
11. Povinnost uplatnit všechny relevantní ústavněprávní argumenty dříve než v ústavní stížnosti lze prolomit jen ve výjimečných případech. Jedinou výjimkou, která by v posuzovaném případě mohla připadat v úvahu, je ta, podle níž "nová" námitka fakticky tvrdí porušení podstatných náležitostí demokratického právního státu (podrobněji viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1259/24
, bod 17).
12. Argumentaci pro tento závěr však stěžovatelka nepředkládá a nedospěl k němu ani Ústavní soud. Rozhodnutí, zda má ve sporech "z práva duševního vlastnictví" a "ze smluv na stavební práce, které jsou nadlimitními veřejnými zakázkami" v prvním stupni rozhodovat obvodní či krajský soud, a posouzení toho, zda o tento typ sporů v této věci jde, mezi podstatné náležitosti demokratického právního státu jistě nepatří (stejně jako mezi ně nepatří třeba rozhodnutí, zda v určitém případě došlo k prekluzi odvodu za porušení rozpočtové kázně - viz usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1259/24
, bod 17).
13. Označení stěžovatelčiny námitky za materiálně nepřípustnou má oporu i ve starší judikatuře Ústavního soudu. V ní Ústavní soud opakovaně označil námitky porušení práva na zákonného soudce - které stěžovatelé vznesli až v řízení o ústavní stížnosti a které mířily proti přidělování přísedících v trestních věcech - za materiálně nepřípustné, a proto se jimi věcně nezabýval (viz např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 1047/16
, bod 17; II. ÚS 3383/14, bod 17; usnesení
sp. zn. IV. ÚS 996/16
, část IV).
14. Ústavní soud musí při svém rozhodování zohledňovat nejen zájmy a práva stěžovatele, ale i zájmy a práva protistrany a další okolnosti případu - a to i pokud jde o právo na zákonného soudce, které není absolutní, a lze jej proto přípustně omezit [viz např. nález
sp. zn. IV. ÚS 3011/20
, bod 33 a 37; Pekařová, L. Čl. 38. In: Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M. a Kopa. M. a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 2].
15. I kdyby tedy byla stěžovatelčina námitka materiálně přípustná, považoval by Ústavní soud z hlediska právní jistoty vedlejší účastnice a jejího zájmu na rychlosti a hospodárnosti řízení za nepřiměřené, aby na základě této nové námitky a pouze za účelem prověření věcné příslušnosti obvodního soudu zrušil napadená rozhodnutí a tím vrátil celé řízení po více než 8 letech na začátek. Tento závěr platí tím spíš, že k obvodnímu soudu podala žalobu sama stěžovatelka, která byla od počátku řízení zastoupena advokátem, a že případná věcná nepříslušnost obvodního soudu podle Ústavního soudu neměla vliv na posouzení případu, protože jeho skutečnou podstatou nebyly žádné "kvalifikované" právní otázky (u nichž jsou podle § 9 odst. 2 občanského soudního řádu příslušné krajské soudy), ale běžné otázky civilního procesního práva.
16. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitka věcné nepříslušnosti obvodního soudu je materiálně nepřípustná a že by zrušení napadených rozhodnutí pouze na základě této námitky nebylo přiměřené.
IV. 2 Námitka porušení právně kvalifikační a poučovací povinnosti
17. Z ústavního hlediska není opodstatněná ani námitka, že obvodní soud se měl sám zabývat možností zákonného ručení vedlejší účastnice, resp. že měl poučit stěžovatelku o možnosti tvrdit předpoklady pro zákonné ručení.
18. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a projednací. Je tedy věcí žalobce, co učiní předmětem řízení a jaké skutkové okolnosti do řízení vnese. Předmětem tohoto řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen žalobním petitem a právně relevantními skutečnostmi, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4072/2011 a na něj navazující usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1229/13
či rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2829/2014 a 30 Cdo 2820/2018).
19. Ústavní soud stejně jako obecné soudy opakuje, že stěžovatelka po celou dobu prvostupňového řízení skutkově i právně argumentovala pouze ve prospěch vymožení dluhu ze smlouvy o dílo (viz bod 12 a 19 rozhodnutí vrchního soudu). Naopak nikdy v řízení neuvedla žádné skutkové tvrzení, z něhož by šlo usuzovat na existenci a domáhání se nároku z titulu ručení.
20. Stěžovatelka podala žalobu na zaplacení ceny díla ze smlouvy o dílo a během řízení uváděla důvody, proč jí tento smluvní nárok náleží. Vedlejší účastnice později oznámila, že sporné vztahy ze smlouvy o dílo přešly v důsledku přeměny na její právní nástupkyni (viz strana 87 spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 8 C 297/2016). Obvodní soud o této skutečnosti stěžovatelku informoval a neformálně ji vyzval ke sdělení, zda navrhuje, aby byla vedlejší účastnice v řízení nahrazena její právní nástupkyní (viz strana 110 spisu). Stěžovatelka na toto sdělení nereagovala, přeměnou vedlejší účastnice se nijak nezabývala a namísto toho zaslala soudu rozsáhlé podání, v němž opět argumentovala, že má vůči vedlejší účastnici žalovaný smluvní nárok (viz strany 122 až 131 spisu). Na stejné skutkové a právní argumentaci stěžovatelka setrvala i na jednání, na němž vedlejší účastnice zopakovala, že v řízení nemá pasivní věcné legitimaci (viz strany 134 až 135 spisu), a po němž soud z tohoto důvodu stěžovatelčinu žalobu zamítl.
21. Ústavní soud odkazuje na rozdílnost nároku na zaplacení ceny ze smlouvy o dílo a nároku vzniklého z ručení. Pro prokázání každého u uvedených nároků je nutné uvést odlišná skutková tvrzení. Soud byl v projednávané věci vázán skutkovým stavem, který vymezila stěžovatelka. Bez poskytnutí skutkových tvrzení prokazujících, že stěžovatelka vyzvala nástupnickou společnost k úhradě dluhu a obrátila se na vedlejší účastnici jako na ručitelku, soud nemohl z vlastní iniciativy v kontradiktorním řízení návrh stěžovatelky změnit.
22. Poučovací povinnost soudu podle § 118a občanského soudního řádu se týká jen žalobcem vymezeného předmětu řízení a i kvůli zachování rovnosti stran v řízení jej soud nemůže překročit a nemůže jeho prostřednictvím účastníkovi řízení radit, jakým způsobem vést spory, aby byl úspěšný. Nelze tedy účastníka poučovat o tom, že žádaného plnění by snad bylo možné dosáhnout na jiném právním a skutkovém základě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4072/2011 a na něj navazující usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1229/13
; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3654/2022 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4072/2011). Jiný výklad by se vymykal principu kontradiktornosti civilního sporného řízení, protože by se soud v zásadě stal rádcem jednoho z účastníků řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2560/2019 a v něm citovaná rozhodnutí). Napadená rozhodnutí z těchto a podobných závěrů vychází (viz strany 4 až 5 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 18 rozhodnutí městského soudu) a Ústavní soud tyto závěry ani jejich uplatnění v posuzované věci nepovažuje za protiústavní.
23. Postup soudů neodporuje ani stěžovatelkou zmíněným nálezům. Stěžejním závěrem prvního z nich (tedy nálezu
sp. zn. I. ÚS 1599/13
) je, že stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu o odškodňování průtahů v řízení nezbavuje obecné soudy povinnosti posuzovat každý případ individuálně, stanovit odpovídající výši přiměřeného zadostiučinění a řádně ji odůvodnit. Stěžejním závěrem druhého nálezu (tedy nálezu
sp. zn. I. ÚS 654/03
) je, že není ústavně přípustné, aby se odvolací soud vůbec nevypořádal s námitkami v odvolání proti nákladovému výroku, z nepřesvědčivých důvodů uplatnil § 150 občanského soudního řádu a na základě něj rozhodl o nákladech prvostupňového řízení zcela jinak. Ničeho podobného se napadená rozhodnutí netýkala. Jejich závěry přitom neodporují ani obecným východiskům těchto nálezů.
IV. 3 Námitka nepřípustnosti uplatnění plnění z titulu ručení v odvolacím řízení
24. Městský soud nepostupoval protiústavně, když konstatoval, že není přípustné, aby stěžovatelka v odvolacím řízení uvedla, že po žalované požaduje plnění z titulu ručení. Jak totiž ve svém rozhodnutí uvedl, stěžovatelka se v žalobě domáhala plnění z nezaplacené faktury ze smlouvy o dílo, v žalobě vylíčila skutkový stav, který během řízení nezměnila, a změnu žaloby nenavrhla ani v prvostupňovém či odvolacím řízení (viz body 16 až 17 rozhodnutí městského soudu). Žádnou z těchto skutečností přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje.
IV. 4 Námitka nevypořádání se s dovolacími otázkami
25. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že se Nejvyšší soud řádně nezabýval předloženými dovolacími otázkami. Stěžovatelka předložila v dovolání šest různých právních otázek (viz strana 2 až 3 dovolání), Nejvyšší soud je v rozhodnutí zúžil na pět otázek (viz strana 2 jeho rozhodnutí) a všemi z nich se zabýval.
26. Ve vztahu ke třem z těchto otázek (tedy otázkám č. 1, 2 a 4) Nejvyšší soud uvedl, že na jejich řešení rozhodnutí městského soudu nezávisí, což podepřel popisem určujícího závěru rozhodnutí městského soudu (viz strana 3 jeho rozhodnutí). Toto posouzení Ústavní soud považuje za ústavně obhajitelné. Ačkoli Nejvyšší soud pochybil tím, že do svého rozhodnutí nepojal jednu z dovolacích otázek [konkrétně otázku 3. c) na straně 3 dovolání], z obsahové spojitosti s otázkou č. 4 je zřejmé, že i vůči by ní Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na jejím řešení rozhodnutí městského soudu nezávisí. Zrušení jeho rozhodnutí pouze kvůli této vadě by se tedy na výsledku řízení ani stěžovatelčině právním postavení nijak neprojevilo.
27. Přípustnost dvou zbylých otázek (tedy otázek č. 3 a 5) stěžovatelka odůvodnila tím, že je Nejvyšší soud dosud neřešil (viz bod 3 dovolání). Nejvyšší soud se k oběma z nich vyjádřil a ve svém rozhodnutí uvedl a doložil, že obě tyto otázky již dříve řešil a že rozhodnutí městského soudu jeho dřívějším závěrům odpovídá (viz strany 3 až 5 jeho rozhodnutí). Ústavní soud uznává, že by bylo vhodné, kdyby Nejvyšší soud uvedl, z jakých konkrétních rozhodnutí je jeho ustálená rozhodovací praxe k otázce č. 5 utvářena, nicméně tento drobný nedostatek nečiní jeho rozhodnutí protiústavním.
IV. 5 Námitka překvapivosti, formalističnosti a dalších vad rozhodnutí
28. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou, že napadená rozhodnutí neobsahují přezkoumatelné odůvodnění a že jsou překvapivá a formalistická. Námitku nepřezkoumatelnosti stěžovatelka vznesla již v odvolání i dovolání (viz bod 7 rozhodnutí městského soudu a bod 4 dovolání) a obecné soudy jí ani jednou nepřisvědčily. Ústavní soud nemá důvod se od jejich závěrů odchýlit. Obecné soudy srozumitelně popsaly, o jaká skutková a právní východiska se při svém rozhodování opíraly (viz zejména body 4 až 5 rozhodnutí obvodního soudu, body 12 až 16 a bod 18 rozhodnutí městského soudu a bod 19 rozhodnutí Nejvyššího soudu) a řádně vysvětlily, jak tato východiska odůvodňují jejich závěry (viz body 17 až bod 18 rozhodnutí městského soudu a bod 20 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ty přitom Ústavní soud nepovažuje za protiústavním způsobem překvapivá či formalistická.
29. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu, a její ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu