23 Cdo 3654/2022-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Klimentská
1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou
Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti
žalovanému J. B., zastoupenému Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem v
Plzni, U Zvonu 142/11, o zaplacení částky 32 958 Kč s příslušenstvím a smluvní
pokuty 10 701,23 Kč a o vzájemném návrhu na zaplacení 24 277,87 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 323/2018,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2022,
č. j. 25 Co 130/2022-209, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne
14. 1. 2022, č. j. 4 C 323/2018-137, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne
14. 1. 2022, č. j. 4 C 323/2018-137, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2022,
č. j. 25 Co 130/2022-209, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 4 985 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právního zástupce žalovaného.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 32 958 Kč se
zákonným úrokem z prodlení této částky od 17. 10. 2018 do zaplacení, smluvní
pokuty ve výši 10 701,23 Kč a úroku ve výši 69,8 % p. a. z částky 27 688,59 Kč
od 21. 11. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky
107 654 Kč, jako pohledávek ze smlouvy o úvěru č. 9101041271 ze dne 19. 7.
2016.
2. Žalovaný se bránil námitkou, že smlouva o spotřebitelském úvěru č.
9101041271, na jejímž základě mu byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 30
000 Kč, je neplatná, protože ji uzavřel v době, kdy byl v tíživé životní
situaci a vzal si řadu spotřebitelských úvěrů od nebankovních poskytovatelů,
přičemž žalobkyně při schvalování poskytnutí spotřebitelského úvěru nedostála
požadavkům ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o
změně některých zákonů. Platnost ujednání o smluvním úroku ve výši 97,09 % p.
a. a o smluvní pokutě ve výši 10 701,23 Kč zpochybnil též z důvodu
nepřiměřenosti a zároveň namítl jejich rozpor s dobrými mravy. Nárok žalobkyně
by tak podle názoru žalovaného mohl být oprávněný toliko v části jistiny
poskytnutého úvěru, resp. její dosud nesplacené části, která činila 5 554 Kč.
Proti této pohledávce však započetl svou pohledávku na vydání bezdůvodného
obohacení, jež mělo žalobkyni vzniknout plněním žalovaného na základě neplatné
smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 9100951416 ze dne 1. 9. 2015.
3. Podáním ze dne 9. 1. 2019 žalovaný uplatnil vzájemný návrh ve výši 24
277,87 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 9. 2018 do
zaplacení. Uvedená částka má představovat zůstatek po provedených zápočtech na
jeho pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalobkyni vzniknout
plněním žalovaného na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru č.
9100951416.
4. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 C
323/2018-137, návrh žalobkyně na zaplacení částky 32 958 Kč se zákonným úrokem
z prodlení od 17. 10. 2018 do zaplacení, částky 10 701,23 Kč a úroku ve výši
69,8 % p. a. z částky 27 688,59 Kč od 21. 11. 2017 do zaplacení, maximálně však
do doby, kdy úrok dosáhne částky 107 654 Kč, zamítl (výrok pod bodem I), uložil
žalobkyni zaplatit žalovanému částku 24 277,87 Kč se zákonným úrokem z prodlení
od 11. 9. 2018 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech soudního
řízení (výrok pod bodem III).
5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že úvěrová smlouva č. 9101041271
je jako celek absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §
588 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“),
neboť žalobkyně zneužila absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při
poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských, a v části, která
nepodléhá zákonné regulaci, do smluvních ujednání zahrnula povinnost dlužníka
platit navýšení 97,09 % ročně, přičemž k datu uzavření úvěrové smlouvy činil
obvyklý úrok při nezajištěném úvěru dle statistiky ČNB 10,59 % ročně. Poukázal
též na to, že smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní jako profesionálem a
žalovaným jako spotřebitelem adhézním způsobem, tj. na formuláři vypracovaném
žalobkyní, v němž žalovaný nemohl nic ovlivnit. Zdůraznil, že ve smlouvách,
jejichž účastníkem je spotřebitel, se nesmí vytvářet nepřiměřená nerovnováha
smluvních stran v neprospěch spotřebitele a je třeba klást důraz na
transparentnost a srozumitelnost.
6. Soud prvního stupně dovodil, že tyto požadavky smlouva nesplňuje,
neboť obsahuje např. ujednání, že ke dni zesplatnění úvěru celá dosud
nezaplacená jistina úvěru a dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru
přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se stávají součástí nové jistiny úvěru, a
používá též formulace, jimž lze stěží porozumět, např. obrat „přirůstání úroku
běžícího až do zaplacení“. Srozumitelným neshledal ani argument žalobkyně, že
efektivní úroková sazba sice byla sjednána ve výši 97,09 % p. a., což má
odpovídat nominální úrokové sazbě ve výši 69,8 % p. a., spojený s odkazem na
vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek. Uvedl, že pro běžného
spotřebitele se jeví nepochopitelné, proč má být rozlišováno mezi tzv. výpůjční
úrokovou sazbou či nominální úrokovou sazbou, a dospěl k závěru, že je třeba
vycházet z takové úrokové sazby, která je uvedená ve smlouvě. I kdyby efektivní
úroková sazba ve výši 97,09 % odpovídala nominální úrokové sazbě 69,8 %, i
takovou úrokovou sazbu je nutno považovat za absolutně neplatnou. Nárok
žalobkyně proto bylo třeba vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení podle §
2991 a násl. o. z. Uzavřel, že za stavu, kdy žalobkyně půjčila žalovanému
částku 30 000 Kč a žalovaný žalobkyni uhradil 24 446 Kč, zůstává k úhradě
neplacená část jistiny představující bezdůvodné obohacení žalovaného ve výši 5
554 Kč.
7. Rovněž smlouvu o úvěru č. 9100951416 soud prvního stupně shledal
absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Konstatoval, že otázka
platnosti této úvěrové smlouvy byla řešena jako otázka předběžná již v řízení
vedeném u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 212/2018 a tam vyřešena
se stejným závěrem, když úroková sazba této úvěrové smlouvy činila 99,24 %
ročně. Podle této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve
výši 37 000 Kč, z oznámení žalobkyně o ukončení půjčky, datovaného dnem 8. 3.
2016, i z dopisu žalobkyně ze dne 17. 1. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný
uhradil žalobkyni částku 112 128 Kč, žalobkyni tak vzniklo v rozsahu částky 75
128 Kč bezdůvodné obohacení na úkor žalovaného. Proti pohledávce žalovaného na
vydání bezdůvodného obohacení v této výši byla započtena pohledávka žalobkyně
na vrácení jistiny ve výši 44 851 Kč a úroku z prodlení z této částky od 10. 7.
2018 do 23. 8. 2018 ve výši 8,05 %, tj. 445,13 Kč, vzniklé na základě smlouvy o
úvěru č. 9102039696, dále byla proti této pohledávce započtena částka 5 554 Kč
dle smlouvy o úvěru 9101041271, k úhradě tak zůstává částka 24 277,87 Kč. Soud
proto vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného v části, v níž požadoval zaplacení
právě této částky, a dále v části, ve které požadoval zaplacení zákonného úroku
z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 11. 9. 2018 do zaplacení, tedy
ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení, stanovené ve výzvě
žalovaného ze dne 3. 9. 2018 (nejpozději do 10. 9. 2018).
8. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
9. Odvolací soud konstatoval, že žalovaný ve svém vzájemném návrhu
uplatnil zcela konkrétní tvrzení o obsahu smluvních vztahů účastníků a mimo
jiné také tvrdil, že jeho závazek ze smlouvy č. 9100951416 zanikl zaplacením. Z
uvedené smlouvy vyplývala povinnost žalovaného uhradit žalobkyni vedle
poskytnuté jistiny ve výši 37 000 Kč také úrok a další poplatky v celkové výši
75 128 Kč, takže dluh z této smlouvy činil celkem 112 128 Kč. Žalovaný
předložil k důkazu kromě dalších listin také dopis z 8. 3. 2016, jímž mu
žalobkyně oznámila, že jeho úvěr č. 9100951416 byl v řádném termínu doplacen.
Žalobkyně se k obraně žalovaného a jeho vzájemnému návrhu vyjádřila pouze v
podání ze dne 4. 12. 2018, v němž uvedla, že žalovaný vůči žalobkyni žádnou
pohledávku nemá, natož aby měl pohledávku započitatelnou, a jím tvrzené
pohledávky nejsou pro neurčitost a nejistotu započtení způsobilé. Dále tvrdila,
že smlouva o úvěru č. 9100951416 byla žalovaným uhrazena, žalovaný o tom
obdržel dne 8. 3. 2016 vyrozumění, jednalo se tedy o uhrazený závazek, který
již nebyl pro posuzování úvěruschopnosti žalovaného ve vztahu ke smlouvě č.
9101041271 relevantní. Dle odvolacího soudu žalobkyně při jednání soudu prvního
stupně dne 14. 1. 2022 ke vzájemnému návrhu žalovaného uvedla, že jej neuznává
a soud prvního stupně na jediném jednání konaném v této věci dne 14. 1. 2022
poučil účastníky podle ustanovení § 118b i § 119a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“). Žádný z nich na základě tohoto
poučení nedoplňoval tvrzení, neoznačoval důkazní návrhy, ani nežádal o
poskytnutí lhůty.
10. Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě žalobkyně
formulovala konkrétní obranu proti vzájemnému návrhu i kompenzační námitce
žalovaného až v dovolacím řízení, její předchozí tvrzení uplatněná před soudem
prvního stupně o neexistenci započítávané pohledávky a o její neurčitosti a
nezpůsobilosti k započtení byla jen zcela obecná a nemohla vést k potřebě
poučení podle § 118a o. s. ř. Soud prvního stupně žalobkyni řádně poučil podle
§ 118b a § 119a o. s. ř., ale ani na základě tohoto poučení žalobkyně do
skončení prvoinstančního řízení nic netvrdila a neoznačila žádné důkazní
návrhy. Její námitky obsažené v odvolání proto nemohly být přípustnými novotami
ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř. Ačkoliv nelze vyloučit, že by námitky
žalobkyně mohly ovlivnit výsledek řízení, z hlediska úpravy obsažené v
ustanovení § 205a o. s. ř. byly uplatněny opožděně. Přitom se zjevně nejednalo
o skutečnosti, které by žalobkyni nemohly být známy před vyhlášením rozhodnutí
soudu prvního stupně, nebo o důkazy, které v té době ještě neměla k dispozici.
V odvolacím řízení se tedy prosadil princip neúplné apelace a žalobkyní
namítané skutečnosti nemohly založit způsobilý odvolací důvod dle § 205 a §
205a o. s. ř.
11. Rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně
napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné proto, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž příkladmo
označila rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo
1059/2005, ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 5273/2017, ze dne 21. 6. 2006,
sp. zn. 32 Odo 1030/2004, a ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011.
Přípustnost dovolání je dle jejího názoru dána též extrémním rozporem mezi
provedenými důkazy a skutečností.
12. Dovolatelka předeslala, že v odvolání namítala neplatnost
provedeného zápočtu z důvodu neexistence započítávané pohledávky a nedůvodnost
vzájemného návrhu. Ohledně smlouvy č. 9100951416, z níž žalovaný dovozuje svou
pohledávku použitou k započtení a k uplatnění vzájemného návrhu, v dovolání
uvedla, že na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 37 000 Kč,
který byl žalovanému vyplacen dne 3. 9. 2015. Žalovaný měl podle splátkového
kalendáře hradit 48 splátek po 2 336 Kč počínaje říjnem 2015, zaplatil však
pouze první 4 splátky po 2 336 Kč, poté přestal platit a dne 22. 2. 2016 zaslal
dovolatelce dopis, v němž žádal o vyčíslení pro předčasné splacení. Dovolatelka
dopisem ze dne 23. 2. 2016 vyčíslila splátku pro předčasné splacení k 24. 3.
2016, poté žalovaný na předčasné splacení smlouvy uhradil dne 4. 3. 2016 částku
45 241 Kč a dne 17. 3. 2016 částku 100 Kč jako poplatek. Téhož dne (17. 3.
2016) byl žalovanému obratem vrácen poplatek 100 Kč a přeplatek na smlouvě ve
výši 4 141,67 Kč. Závěr, že žalovaný na tuto úvěrovou smlouvu zaplatil 112 128
Kč, který soud prvního stupně učinil z dopisu datovaného dnem 8. 3. 2016, tedy
neodpovídá skutečnosti a pokud žalovaný tvrdil zaplacení této částky, šlo z
jeho strany o uvedení nepravdivé informace, o vědomé uvedení soudu v omyl. I
kdyby tedy smlouva č. 9100951416 byla neplatná (což dovolatelka popírá),
přeplatek na této smlouvě mohl činit maximálně 13 443,33 Kč, což dovolatelka
podle svého mínění prokázala, přičemž částku vyšší než tento přeplatek si
žalovaný uplatnil k započtení již v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-
sever pod sp. zn. 7 C 212/2018. Pro zápočet v tomto řízení proto již žádnou
pohledávku neměl a nemá.
13. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že ač mu tuto argumentaci v
odvolání a v rámci řízení před odvolacím soudem předestřela a navrhla k tomu
konkrétní důkazy, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že tak
učinila opožděně ve smyslu § 205a o. s. ř. a jde tedy o tzv. nepřípustnou
novotu. S tímto závěrem dovolatelka nesouhlasí. Namítá, že žalovaný svou
údajnou pohledávku doložil pouze potvrzením o uhrazení úvěru, v němž není
uvedena částka a kde je i z data zřejmé, že jde o předčasnou úhradu.
Zdůrazňuje, že až z rozsudku soudu prvního stupně zjistila, že soud prvního
stupně své rozhodnutí založil na dopise z 8. 3. 2016, aniž předem poučil
účastníky o tom, že z tohoto dopisu učinil zjištění o konkrétní výši úhrady. Má
tudíž za to, že právě na takové situace míří ustanovení § 205a odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
14. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto bylo dle jejího názoru
překvapivé a dovolatelka v odvolacím řízení zcela v souladu s ustanovením §
205a o. s. ř. zpochybnila důkaz, na němž soud prvního stupně své rozhodnutí o
existenci pohledávky užité žalovaným k započtení založil, tj. dopis z 8. 3.
2016. Potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, opřené výhradně
o to, že dovolatelka v odvolacím řízení nepřípustně uvedla nové důkazy, aniž se
zabýval důkazy již provedenými, je dle jejího mínění přepjatě formalistické,
zejména za situace, kdy dovolatelka nebyla soudem prvního stupně poučena podle
§ 118a o. s. ř.
15. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nepřezkoumal rozsudek soudu
prvního stupně ze všech hledisek, tedy i z toho hlediska, z čeho soud prvního
stupně vycházel, a pokud učinil nějaký skutkový závěr bez opory v provedených
důkazech, měl jej odvolací soud bez dalšího přezkoumat, i kdyby dovolatelka
nenavrhovala důkazy k prokázání opaku, tj. měl sám doplnit dokazování nebo věc
vrátit soudu prvního stupně.
16. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS
1963/13, označila dovolatelka jako samostatný dovolací důvod extrémní rozpor
mezi provedenými důkazy a skutečností, představující zásah do jejího práva na
spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Uvádí k tomu, že nejde pouze o polemiku se skutkovými závěry soudu prvního
stupně, ale také o postup odvolacího soudu, který – ač to byla jeho povinnost -
se důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel, nezabýval, přestože „to bylo v
odvolání uplatněno“.
17. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
18. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil jeho přípustnost
námitkou, že dovolatelka nezformulovala žádnou konkrétní otázku ve smyslu § 237
o. s. ř., ani neuvedla, v čem konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak neobsahuje jeho
esenciální náležitosti, což dle názoru žalovaného činí dovolání
neprojednatelným. Namítl též, že podle platné právní úpravy nesprávná skutková
zjištění soudů nižších stupňů nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
19. Pro případ, že by dovolání bylo shledáno přípustným, žalovaný
namítl, že dovolatelka nesplnila své základní procesní povinnosti, tj.
povinnost tvrzení a povinnost důkazní, ač pro to měla zejména v řízení před
soudem prvního stupně dostatek prostoru, a žádné další skutečnosti netvrdila a
důkazy neoznačila ani přes poučení o koncentraci řízení. Teprve v odvolání
přišla se zcela novými skutkovými tvrzeními a listinami z let 2015 – 2016, tedy
existujícími před zahájením soudního sporu, na jejich základě se v odvolacím
řízení s odkazem na ustanovení § 205a o. s. ř. domáhala zjištění jiného
skutkového stavu a téhož se domáhá i nyní v řízení dovolacím. Žalovaný vyjádřil
přesvědčení, že všechny tyto novoty byly uplatněny v příkrém rozporu s
ustanoveními § 118b a § 119a o. s. ř. S odkazem na závěry přijaté v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, namítá, že
ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř. neslouží k přehodnocování skutkových
okolností v odvolacím řízení, ale má význam pouze v případech, kdy se například
ukáže, že svědek vypovídal o věci pod vlivem výhrůžky nebo že znalecký posudek
je falzifikát.
20. Za nepřípustnou a neopodstatněnou má i námitku, že napadené
rozhodnutí bylo překvapivé, protože žalovaný v řízení předložil potvrzení o
úspěšném doplacení úvěru. Podotýká, že tento doklad vystavila sama dovolatelka,
ničeho konkrétního k tomu nenamítala a jedná se o stejné potvrzení, které
žalovaný předložil již v předchozím řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-
sever pod sp. zn. 7 C 212/2018 se stejným hodnocením a výsledkem. Navíc se soud
prvního stupně při jednání konaném dne 14. 1. 2022 pokusil o smír, přičemž
sdělil účastníkům svůj předběžný názor, jak bude ve věci rozhodnuto s ohledem
na výsledek řízení sp. zn. 7 C 212/2012. Vytýká-li tedy dovolatelka napadeným
rozhodnutím překvapivost, byl by to naopak žalovaný, kdo by byl překvapen
rozhodnutím opačným.
21. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné,
případně zamítnuto.
22. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud posoudil existenci podmínek dovolacího
řízení a přípustnost dovolání.
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
24. Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský
soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání
dovolání proti takovému rozhodnutí. Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“
žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 14. 1. 2022, č. j.
4 C 323/2018-137, pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z
důvodů blíže vyložených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp.
zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněných
pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle
ustanovení § 243b ve spojení s ustanovením § 104 odst. 1 věty první o. s. ř.
zastavil.
25. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem
bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění
nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
27. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
28. V té části, v níž dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech
soudního řízení a pokud jím odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího
řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř.
29. Ve zbývajícím rozsahu, tj. směřuje-li dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu v té části, pokud jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé, není dovolání nepřípustné z hlediska ustanovení § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nárok uplatněný žalobou i nárok uplatněný
vzájemným návrhem žalovaného vyplývají ze spotřebitelských smluv.
30. Dovolání však není v tomto rozsahu přípustné podle § 237 o. s. ř.
31. Dovolatelka ve svém dovolání sice žádnou otázku, pro jejíž řešení má
dovolání za přípustné, výslovně nezformulovala, z obsahu dovolací argumentace
je však zřejmé, že vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky přípustnosti nových
tvrzení a důkazů v odvolacím řízení podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) a
d) o. s. ř.
32. Ve vztahu k přípustnosti nových skutečností a důkazů uplatněných v
odvolacím řízení (jejich způsobilosti být odvolacím důvodem) podle § 205a odst.
1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že
zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a
pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu
prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z
něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný
(a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě
které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své
věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti
důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které - kdyby
byly prokázány - mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými
skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž
vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti.
Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li
tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky
(tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde o
zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí
soudu prvního stupně [§ 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jestliže pomocí
skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci
zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím
provedeného hodnocení důkazů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16.
7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, nebo ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo
4136/2009, uveřejněný pod číslem 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
33. Odvolatelka v odvolání zpochybňovala skutkové zjištění soudu prvního
stupně o tom, že žalovaný na plnění úvěrové smlouvy č. 9100951416 zaplatil
celkem 112 128 Kč, které soud prvního stupně učinil z listinných důkazů dopisem
žalobkyně z 8. 3. 2016, jímž žalobkyně oznámila žalovanému, že jeho úvěr z této
smlouvy je splacen, a dalším dopisem žalobkyně ze dne 17. 1. 2018. Tvrdila-li
žalobkyně ve svém odvolání, že žalovaný tuto částku ve skutečnosti na splnění
předmětné úvěrové smlouvy žalobkyni nezaplatil, neboť se jednalo o předčasné
splacení úvěru v nižší částce, a k tomuto svému tvrzení navrhovala důkazy,
nejednalo se o tvrzení a důkazy, kterými by žalobkyně zpochybňovala věrohodnost
provedených listinných důkazů ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (např.
by se jednalo o falza), nýbrž prostřednictvím těchto skutečností a důkazů se
domáhala odlišného zjištění skutkového stavu (o výši splacených peněžních
prostředků žalovaným), než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím
provedeného hodnocení důkazů.
34. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že takto žalobkyní uplatněné
skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení nejsou přípustné (nejsou způsobilým
odvolacím důvodem) podle § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., nikterak se odvolací
soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
35. Ve vztahu k přípustnosti nových skutečností a důkazů uplatněných v
odvolacím řízení (jejich způsobilosti být odvolacím důvodem) podle § 205a odst.
1 písm. d) o. s. ř. dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle
kterého poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním
principu. Nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.
s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem
prvního stupně postiženo vadou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3.
2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002).
36. Ve vztahu k povinnosti soudu poskytnout účastníkům poučení podle §
118a odst. 1 až 3 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud ve svém rozhodování k závěru,
podle kterého toto poučení slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné
skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy
(povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní
neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na
základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu
podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. tedy
přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené
(případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl
objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a
navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky
věci, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. přistupovat (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010).
37. O takovou situaci šlo i v projednávané věci. Soud prvního stupně
dospěl k (pozitivnímu) skutkovému zjištění o výši zaplacené částky žalovaným na
plnění smlouvy o úvěru č. 9100951416 na základě zjištěného (objasněného)
skutkového stavu. Jeho rozhodnutí proto není založeno na stavu důkazní nouze o
tomto skutkovém zjištění, a tudíž pro postup podle § 118a o. s. ř. nebyl v
řízení před soudem prvního stupně důvod.
38. Kromě toho dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že
nelze účastníka poučovat o tom, že by žádaného výsledku snad bylo možno
dosáhnout na jiném právním a skutkovém základě (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 90/2013).
39. Proto neuvedla-li dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně na
svoji obranu proti námitce započtení vznesené žalovaným a proti jeho vzájemnému
návrhu, že žalovaným uplatněná pohledávka již byla v minulosti použita
žalovaným k započtení proti jiné (další) pohledávce žalobkyně (z jiné úvěrové
smlouvy) a svoji obranu tak na tomto skutkovém základu v řízení před soudem
prvního stupně neuplatnila (a učinila tak až v odvolacím řízení), nemohlo být k
takto neuplatněnému skutkovému základu dáno žalobkyni soudem prvního stupně ani
žádné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit rozhodující
skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout důkazy.
40. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že takto žalobkyní uplatněné
skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení nejsou přípustné (nejsou způsobilým
odvolacím důvodem) podle § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť neúspěch
žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně nebyl důsledkem absence řádného
poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., nikterak se odvolací soud od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
41. Napadá-li žalobkyně ve svém dovolání závěr soudů o tom, že žalovaný
na plnění úvěrové smlouvy č. 9100951416 zaplatil žalobkyni celkem 112 128 Kč,
zpochybňuje tím ve skutečnosti správnost zjišťování skutkového stavu. Taková
námitka způsobu provádění dokazování v sobě neobsahuje žádnou otázku procesního
práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.;
přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7.
2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a
ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
42. Uvedenou námitkou dovolatelka ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu
vady řízení. K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo
postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§
242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Navíc skutková zjištění, ke kterým odvolací
soud dospěl po provedeném dokazování (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.), nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (jímž může být podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem), tím spíše nemůže být dovolání pro
takové námitky přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8.
2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017).
43. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že zjištění
soudů o výši plnění žalovaného na úvěrovou smlouvu č. 9100951416 představuje
extrémní rozpor mezi skutkovými závěry odvolacího soudu, resp. mezi právními
závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními. Takový extrémní rozpor
dovolací soud neshledává. A to ani v postupu soudů, které toto zjištění učinily
z potvrzení vystaveného žalobkyní o splacení úvěru v dopisech ze dne 8. 3. 2016
a 17. 1. 2018, v nichž není uvedena žádná informace o tom, že se mělo jednat o
předčasné splacení úvěru, a žalobkyně takové tvrzení v řízení řádně (tj. v
souladu s pravidly tzv. neúplné apelace) neuplatnila.
44. Obdobně pak extrémní nesprávnost takového zjištění neplyne ani ze
samotné skutečnosti, že soud prvního stupně tyto listiny neprovedl na ústním
jednání k důkazu. Nelze totiž ani pominout, že soud prvního stupně provedl k
důkazu rozhodnutí v souběžně vedené věci účastníků u Okresního soudu Plzeň-
sever pod sp. zn. 7 C 212/2018, v níž soudy dospěly rovněž ke zjištění, že
žalovaný splnil na úvěrovou smlouvu č. 9100951416 částku 112 128 Kč. Přitom ani
v tomto řízení nebylo toto skutkové zjištění soudů shledáno v extrémním rozporu
s provedeným dokazování, a to ani soudem dovolacím (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 4. 2021, č. j. 33 Cdo 3071/2020-239), ani Ústavním soudem
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1865/21).
45. Proto dospěly-li soudy v projednávané věci ke shodnému skutkovému
zjištění o výši žalovaným zaplaceného plnění na úvěrovou smlouvu č. 9100951416
jako ve shora uvedené věci, nemůže takové zjištění již z tohoto důvodu
představovat extrémní rozpor v soudy provedeném dokazování (a to i v případě,
že by se v procesu dokazování vyskytly některé vady) s důsledky zásahu do
základního práva dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
46. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
47. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu