Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. O., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem, sídlem Poštovní 1794/17, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2025, č. j. 47 To 231/2025-33, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 4. 2025, č. j. 2 Nt 785/2025-20, bylo podle § 33 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto, že stěžovatel má nárok na obhajobu za sníženou odměnu v rozsahu 50 % v trestní věci vedené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Moravskoslezského kraje, územním odborem Karviná, 1. oddělením obecné kriminality, pracovištěm Český Těšín, pod sp. zn. KRPT-68316/TČ-2024-070371. Soud zjistil, že stěžovatel je aktuálně ve výkonu trestu odnětí svobody. Předtím nebyl zaměstnaný a nebyl ani evidován u úřadu práce. Přivydělával si příležitostnými brigádami a bydlel u svého bratra. Je proti němu vedeno 14 exekučních řízení. Má stanovenou vyživovací povinnost ve výši 500 Kč měsíčně. V rejstříku trestů má 13 záznamů. Ve věznici není pracovně zařazen. Na základě těchto skutečností dospěl soud k závěru, že v současné době nemá stěžovatel dost prostředků na to, aby si hradil náklady obhajoby, avšak vzhledem k jeho produktivnímu věku a zdravotnímu stavu lze předpokládat, že do budoucna si bude opatřovat finanční prostředky prací, a to případně již ve výkonu trestu odnětí svobody. Bude tedy schopen část nákladů hradit. Vyživovací povinnost má v minimální výši a své dluhy do současnosti nijak neřešil. Absenci prostředků tak nelze hodnotit jako nikoli přechodné povahy.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že u osob práce schopných není absence okamžitě dostupných prostředků překážkou nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Vzhledem k jeho možnostem se krajskému soudu nejeví vhodné a výchovné prominout mu zcela povinnost hradit si náklady obhajoby. Stěžovatel před výkonem trestu odnětí svobody nikde nepracoval a nejevil o to ani zájem. Jeho dluhy zároveň nejsou na úrovni neřešitelné dluhové pasti (navíc nedoložil, zda z těchto exekucí něco hradí).
4. Stěžovatel namítá, že soudy nevzaly v úvahu stěžovatelovy majetkové a sociální poměry dokládající jednoznačnou neschopnost uhradit náklady obhajoby. Stěžovatel je nemajetný, bez stálého příjmu a před výkonem trestu žil u družky, nebo u bratra. Stěžovatel má navíc dvě vyživovací povinnosti, které není schopen plnit. Ve výkonu trestu nebylo vyhověno jeho žádosti o zaměstnání. Úvahy soudu o budoucí možnosti zaměstnání jsou pouhou spekulací. Dále stěžovatel čelí 14 exekucím s celkovou částkou 500 000 Kč. Tyto skutečnosti soudy řádně nezohlednily. Rozhodnutí neobsahuje úvahy, jak se jeho důsledky projeví ve stěžovatelově životě. Požadavek soudu, aby stěžovatel prokázal, jak přispívá na exekuce, je neopodstatněný.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud přistupuje k otázce nároku na bezplatnou obhajobu zdrženlivě, neboť její posouzení do značné míry závisí na uvážení trestních soudů (viz nález ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 3501/20 ). Úkolem Ústavního soudu není jejich činnost v tomto směru nahrazovat. Důvod k zásahu Ústavního soudu nastane teprve v situaci, kdy jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zatíženy zjevným logickým rozporem, případně svévolné (nejsou opřeny o konkrétní skutková zjištění či srozumitelná kritéria). Samo o sobě nestačí, že by Ústavní soud hodnotil relevantní skutečnosti odlišně (viz nález ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. II. ÚS 483/23 , nebo usnesení ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3495/18 ).
8. Stát nemůže realizaci práva nemajetného obviněného na právní pomoc přenášet na obhájce (viz nález ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1411/20 ). Na druhou stranu je to primárně obviněný, který musí aktuální i budoucí absenci prostředků v dostatečné míře prokázat. Tomu odpovídá i formulace samotného § 33 odst. 2 trestního řádu, který stanoví, že soudce rozhodne o nároku na bezplatnou obhajobu, pokud obviněný osvědčí, že nemá dostatek prostředků (viz usnesení ze dne 25. 7. 2025, sp. zn. I. ÚS 1736/25 ).
Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat vyšetřovací činnost k majetkovým poměrům žadatele; soudům přísluší pouze hodnocení předložených dokladů (viz nález ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 3501/20 ). Ústavní pořádek však garantuje každému (tedy i nemajetnému) obviněnému právo na řádnou, odborně vedenou obhajobu, jako neodmyslitelnou záruku spravedlivého trestního řízení (čl. 40 odst. 3 Listiny). V minulosti Ústavní soud v této oblasti činnost obecných soudů v řadě případů korigoval. Závěry jeho judikatury se týkaly zejména kritéria tzv. majetkové potenciality, která byla rozhodujícím kritériem i v dané věci.
9. Ústavní soud ve své judikatuře označil na nepřípustné, aby obecné soudy obviněným nepřiznávaly nárok na bezplatnou obhajobu pouze s odkazem na hypotetickou, ničím nepodloženou možnost, že stěžovatel bude mít v dlouhodobém horizontu schopnost dostát svým závazkům a uhradit náklady obhajoby (viz nález ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. I. ÚS 2653/24 ). Podmínka vztahující se ke vzdálenější budoucnosti, která může, ale také nemusí nastat, nemá oporu v zákoně (srov. nález ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3966/17 ).
Zároveň však Ústavní soud hodnocení majetkové potenciality obviněného zcela neodmítl (viz nález ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 3501/20 ), a zdůraznil, že při takovém posuzování musí soudy vycházet ze skutkového stavu v době rozhodování (viz nález ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2590/19 ). Finanční perspektivu lze dovozovat z takových okolností, jako jsou zdravotní stav, vzdělání, schopnosti a dosavadní příjmy obviněného (obdobně například usnesení ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 1356/24 ).
Možnost získání dostatečného množství finančních prostředků ovšem nelze vztahovat až k velmi vzdálené budoucnosti. Nelze pominout, že reálná možnost zajistit si prostředky na úhradu obhajoby může být oslabována různými skutečnostmi, jako například probíhajícím exekučním či insolvenčním řízení. Při posuzování dluhů obviněného je klíčové, zda dosahují úrovně neřešitelné "dluhové pasti", která by byla dalším nedobrovolným závazkem (a jemu odpovídajícím fakticky nevymahatelným majetkovým právem obhájce) toliko prohlubována (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23.
3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 353/21 ). Relevantnost těchto okolností je přitom o to větší, pokud jde o dluhy obviněného, jichž se nemůže zbavit ani ve střednědobém (několikaletém) časovém horizontu (viz nález ze dne 2. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 3228/24 , nebo nález ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 3501/20 ). Samotná existence probíhající exekuce či vyživovací povinnosti nesvědčí pro nutnost přiznání předmětného nároku automaticky. Je nutné, aby obecné soudy všechny takovéto proti sobě svědčící faktory poměřovaly a vyhodnotily.
Musejí uvážit, jak zjištěné skutečnosti ovlivňují (a mají perspektivu dále ovlivňovat) schopnost obviněného náklady obhajoby hradit. V hraničních případech je namístě uvažovat zejména o přiznání obhajoby za sníženou odměnu (viz usnesení ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2104/24 ).
10. Podle uvedených nálezů nemůže být kritériem skutečnost, zda si obviněný nemajetnost zavinil sám, a to i trestnou činností (viz zejména nález ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3966/17 ). To však neznamená, že by soudy příčinu nemajetnosti obviněného neměly vůbec zkoumat. Ústavní soud rovněž potvrdil, že je-li aktuální nemajetnost způsobena volbou "životního stylu" (resp. absencí pracovních návyků), který lze změnit, a nikoliv objektivními překážkami trvalejší povahy, je nutné tento stav vzít v potaz při hodnocení majetkové potenciality (usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1491/23 ).
11. Při použití výše uvedených závěrů na stěžovatelův případ dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy v dané věci popsané ústavní principy neporušily. Stěžovatelovu majetkovou situaci nikterak nebagatelizovaly a jeho konkrétní finanční obtíže zvážily. I proto vyhodnotily, že stěžovatel není schopen hradit celé náklady obhajoby (jde tedy o výše uvedenou kategorii "hraničního případu"), což je postup zákonem předvídaný. V situaci podobné stěžovatelově mají závěry o budoucí majetkové situaci fakticky vždy povahu určité prognózy (zvláště v této fázi trestního řízení). Oběma rozhodnutím lze vytknout přílišnou stručnost (absentuje např. úvaha o alespoň rámcově předvídatelné výši nákladů), nejde však o vadu, která by odůvodnila zásah Ústavního soudu. Ostatně napadené rozhodnutí nelze v tomto směru brát jako zcela definitivní. Ukážou-li se náklady obhajoby v průběhu řízení vysokými a závěr o částečné schopnosti stěžovatele je hradit neudržitelným, bude možné ho přehodnotit.
12. V souladu s výše uvedenou judikaturou hodnotily soudy stěžovatelovu majetkovou potencialitu podle konkrétně zjištěných okolností (věk, zdravotní stav atd.). Zohlednily rovněž výši jeho aktuálních závazků, kterou srozumitelně vyhodnotily jako nikoliv zvlášť závažnou (nedosahující úrovně dluhové pasti). I s podprůměrnými legálními příjmy lze takovému závazku čelit ve střednědobém horizontu. Konečně soudy řádně zohlednily i to, že absenci příjmů před výkonem trestu odnětí svobody nezpůsobila žádná trvalejší objektivní překážka, nýbrž stěžovatelovo pracovní rozhodnutí, které může ve výkonu trestu a zejména po jeho skončení změnit.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu