Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní společnosti Vítkov Invest, s. r. o., se sídlem Na Kozačce 1288/6, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, se sídlem Revoluční 764/17, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 33 Cdo 863/2023-1165, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2022 č. j. 3 Cmo 238/2021-1059 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2021 č. j. 37 Cm 225/2010-973, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Mališ Nevrkla Legal, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Kováků 554/24, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se po stěžovatelce (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 7 445 664 Kč s příslušenstvím představující mimosmluvní (tarifní) odměnu za právní služby poskytnuté advokátem JUDr. Danielem Mališem a následně vedlejší účastnicí řízení v období od září 2008 do ledna 2010. Právní služby byly poskytnuty stěžovatelce v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 36 Cm 7/2009 proti obchodní společnosti PSJ Holding, a. s. V uvedeném řízení se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 3 767 144 389,66 Kč s příslušenstvím, jako smluvní pokuty ze smluv o dílo. V řízení mělo být provedeno celkem devět úkonů právní služby za mimosmluvní odměnu v celkové výši 13 960 620 Kč. Z této částky požadovala vedlejší účastnice řízení část vypočtenou jako poměrnou odměnu za čtyři úkony právní služby po 1 551 180 Kč plus 20% DPH [§ 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], tedy celkem 7 445 664 Kč. Vedle toho se vedlejší účastnice řízení domáhala zaplacení částky ve výši 2 525 Kč s příslušenstvím jako tarifní odměny za právní služby související se zrušením rozhodčího nálezu.
3. Městský soud v pořadí třetím rozsudkem ze dne 30. 6. 2021 č. j. 37 Cm 225/2010-973 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 3 722 112 Kč s příslušenstvím (výrok I). Žalobu ohledně částky 3 723 552 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 2 041 722,80 Kč (výrok III). Městský soud vyšel ze zjištění, že advokát JUDr. Daniel Mališ a následně vedlejší účastnice řízení poté, co se stal JUDr. Daniel Mališ jejím společníkem, poskytovali stěžovatelce právní pomoc v rozhodném období (od září 2008 do ledna 2010) v řízení o jejím nároku na zaplacení pohledávky ve výši 3 767 144 389,66 Kč podle smluv o dílo. Městský soud vázán závazným právním názorem vyplývajícím z předchozích rozhodnutí nadřízených soudů dospěl k závěru, že žaloba je projednatelná, vedlejší účastnice řízení je aktivně věcně legitimována k vymáhání pohledávky, mezi stranami sporu nedošlo k uzavření dohody za poskytnuté právní služby a pohledávka stěžovatelky není promlčena, a vedlejší účastnici řízení tak náleží požadovaná mimosmluvní odměna. Zamítavý výrok se pak týkal částky, kterou stěžovatelka vedlejší účastnici řízení již uhradila.
4. Proti rozsudku městského soudu se odvolala jak vedlejší účastnice řízení, tak i stěžovatelka. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 26. 7 2022 č. j. 3 Cmo 238/2021-1059 odmítl jako nepřípustné odvolání stěžovatelky proti zamítavému výroku II rozsudku městského soudu. Vyhovující výrok I městského soudu potvrdil, nákladový výrok III k odvolání vedlejší účastnice řízení změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 2 325 915,50 Kč a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry městského soudu. K tomu doplnil, že vedlejší účastnice řízení se nedomáhala odměny za čtyři konkrétní úkony právní služby z celkem devíti, nýbrž poměrné části odpovídající 4/9 z celkové odměny. Vrchní soud považoval poměrnou část celkové odměny stanovenou úvahou městského soudu za přiměřenou poskytnuté právní pomoci v rozhodném období. Shodně s městským soudem shledal žalobu projednatelnou a vedlejší účastnici řízení aktivně věcně legitimovanou. Dále uvedl, že pohledávka není promlčena.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 6. 2024 č. j. 33 Cdo 863/2023-1165 odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelkou nastolená otázka tzv. opomenutých důkazů (opakovaný výslech svědka Ing. Františka Veselého a Martina Benického) nemohla založit přípustnost dovolání, neboť se týkala důkazů, jejichž neprovedení nemohlo mít dopad na správnost napadeného rozhodnutí. Námitku, že se vrchní soud odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4319/2011, založenou na přesvědčení, že z důvodu neurčitosti (absolutní neplatnosti) vyúčtování odměny se nárok promlčel před jeho splatností, rovněž shledal neopodstatněnou. Stěžovatelka nesprávně interpretovala závěry uvedeného rozsudku týkající běhu promlčení tak, že počátek běhu promlčení se neodvíjí od vzniku práva na odměnu, ale od jeho splatnosti. Neobstála ani námitka, že vrchní soud akceptoval postup městského soudu, který stěžovatelku řádně nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Městský soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního na straně stěžovatelky, ale vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž odpovídal žalobním tvrzením. Stěžovatelkou i vedlejší účastnicí řízení navržené důkazy stačily k tomu, aby byl objasněn skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci. Bylo přitom nerozhodné, že skutkový stav odporuje verzi předkládané stěžovatelkou. Pro postup podle § 118a o. s. ř. nebyl důvod. Přípustnost dovolání nebyla způsobilá přivodit ani žádná z ostatních stěžovatelkou předestřených otázek. Zčásti šlo o totožné otázky, které byly uplatněny i v předchozích dovolacích řízeních, přičemž důvody, proč v jejich případě nešlo o způsobilý důvod přípustnosti dovolání, byly Nejvyšším soudem již podrobně vysvětleny v předchozích rozhodnutích, a zčásti šlo o otázky, na jejichž řešení nebylo napadené rozhodnutí vrchního soudu založeno. Stěžovatelkou namítané vady řízení pak rovněž nebyly samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. K jejich případné existenci by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, což v této věci nebylo naplněno.
6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na soudní ochranu. Nejprve popisuje předmět sporu a následně rekapituluje obsah žaloby, argumentaci obsaženou v jejích podáních (vyjádřeních, odvoláních, dovoláních) včetně jednotlivých uplatněných námitek a obranných tvrzení, jakož i obsah soudních rozhodnutí vydaných v soudním řízení a jeho samotný průběh. Stěžovatelka napadá procesní postup obecných soudů, na jehož základě dospěly ke skutkovému zjištění o neprokázání existence ústních dohod o odměně za poskytované právní služby. Tvrdí, že vyúčtování odměny vedlejší účastnicí řízení nemohlo z důvodu jeho neurčitosti a rozporu se zákonem a dobrými mravy vyvolat žádné právní účinky, je tedy absolutně neplatné. Podrobně rozebírá, proč je vyúčtování neurčité a odporuje zákonu [absolutní neplatnost podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")]. Rovněž opakuje námitku nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice řízení, když úkony právní služby JUDr. Daniela Mališe jsou uplatňovány vedlejší účastnicí řízení. V této souvislosti zpochybňuje postoupení pohledávky na vedlejší účastnici řízení. Dále vyslovuje přesvědčení, že žaloba měla být zamítnuta pro předčasnost, neboť právo na odměnu se nestalo splatným, popř. měla být zamítnuta z důvodu promlčení. Vrchnímu soudu vytýká, že změnil skutková zjištění městského soudu ohledně toho, kdo jí vyúčtoval odměnu (zda vedlejší účastnice řízení nebo JUDr. Daniel Mališ), aniž by provedl potřebné důkazy. Stěžovatelka dále rozporuje skutkové zjištění týkající se existence uzavření ústních dohod o smluvní odměně a určení její výše. Nejvyššímu soudu vytýká, že její námitky z velké části odmítl pro nepřípustnost, ačkoliv stěžovatelka je přesvědčena o tom, že řádně splnila vymezení podmínek přípustnosti. Odepření spravedlnosti a porušení práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že se Nejvyšší soud transparentně nevypořádal s jejími dovolacími námitkami, jejichž většinu souhrnně posoudil jako nepřípustné. Podle stěžovatelky měl každou předloženou otázku alespoň jednou důkladně vypořádat. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu ve vztahu k těm otázkám, které sice považoval za přípustné, ale označil je jako zjevně neopodstatněné. Šlo o námitku opomenutých důkazů (zejména výslech svědka Martina Benického a opakovaný výslech svědka Ing. Františka Veselého), námitku promlčení a námitku nepoučení účastníka řízení.
7. Stěžovatelka rovněž požádala o přednostní projednání věci z důvodu délky trvání sporu a nestandardních procesních postupů obecných soudů.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je - s výjimkou výroku II rozsudku vrchního soudu - přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Proti výroku II rozsudku vrchního soudu, jímž bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto, je ústavní stížnost nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proti výroku, jímž bylo vrchním soudem odmítnuto odvolání stěžovatelky, je totiž podle § 229 odst. 4 o. s. ř. přípustná žaloba pro zmatečnost, která patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839)]. Z ústavní stížnosti se přitom nikterak nepodává, že by stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila.
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal od městského soudu příslušný soudní spis (sp. zn. 37 Cm 225/2010).
12. Ústavní soud předesílá, že byť je ústavní stížnost velmi obsáhlá (čítající 74 stran), její podstatnou část tvoří pouze rekapitulace obsahu soudních rozhodnutí a námitek převážně procesního charakteru, které stěžovatelka uplatňovala v průběhu celého řízení, a které byly obecnými soudy z velké části zodpovězeny. Proto Ústavní soud nevidí důvod, aby všechna opakující se tvrzení a argumenty rozepisoval v narativní části a následně je v odůvodnění opětovně rozebíral.
13. K povinnosti vypořádat se s námitkami účastníků, posoudit řádně provedené důkazy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit Ústavní soud konstatuje, že rozsah odůvodnění soudních rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Není povinností obecných soudů rozsáhle reagovat na všechny (dílčí) námitky účastníků řízení, pokud je z podstaty právního názoru rozhodujícího soudu dostatečně patrné, z jakých důvodů považoval soud ostatní námitky stěžovatele za liché nebo mylné, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní [viz např. usnesení ze dne 18. 11. 2011
sp. zn. II. ÚS 2774/09
(bod 4), usnesení ze dne 11. 3. 2010
sp. zn. II. ÚS 609/10
(bod 5), usnesení ze dne 7. 5. 2009
sp. zn. II. ÚS 515/09
(bod 6)]. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, přičemž napadená rozhodnutí nijak nevybočila z mantinelů práva na soudní ochranu.
14. Stěžovatelka svými námitkami míří proti zjišťování skutkového stavu (zpochybňuje zejména závěr o neprokázání existence uzavření ústních dohod o smluvní odměně a určení její výše). Ústavní soud této námitce nemohl přisvědčit. Obecné soudy na základě důkladně provedeného dokazování (zejména výpověďmi svědků Ing. Františka Veselého, JUDr. Jana Nekoly, JUDr. Ivy Beránkové) dospěly ke zjištění, že i když bylo mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení při přebírání zastupování a v průběhu provádění úkonů právní služby uvažováno o sjednání smluvní podílové odměny se zvláštním režimem v případě předčasného ukončení spolupráce, k dohodě stran na způsobu určení výše odměny za úkony právní služby nikdy nedošlo (k tomu v podrobnostech bod 14 rozsudku městského soudu). Stěžovatelka se svými námitkami obsaženými v ústavní stížnosti snaží zvrátit právě tyto skutkové závěry.
15. K uvedenému je třeba zopakovat, že Ústavní soud nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud žádné takové vady v řízení neshledal.
16. Skutečnost, že došlo ke zmocnění k zastupování JUDr. Daniela Mališe a jaké úkony právní služby byly v průběhu řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 36 Cm 7/2009 uskutečněny, rozebral městský soud v bodech 15 a 16 rozsudku. Rovněž vysvětlil (bod 17 rozsudku), proč neprovedl výslech svědka Martina Benického. Toto vysvětlení, byť s výhradou formálního odůvodnění jeho neprovedení, akceptoval i Nejvyšší soud, který doplnil, že tento důkaz, kterým mělo být prokazováno, jaký mohl být důvod ukončení poskytování právních služeb vedlejší účastnicí řízení, nebyl způsobilý objasnit pro posouzení věci významné skutkové okolnosti.
17. Další námitky vznesené stěžovatelkou byly vesměs zodpovězeny již dříve v předchozích rozhodnutích vydaných ve věci. Konkrétně k otázkám platnosti postoupení pohledávky ve vztahu mezi postupníkem (vedlejší účastnicí řízení) a dlužníkem (stěžovatelkou), projednatelnosti žaloby, přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, jakož i k určitosti žalobního návrhu, se vyjádřil vrchní soud již v usnesení ze dne 9. 4. 2013 č. j. 3 Cmo 279/2012-353 a následně i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 4. 2014 č. j. 32 Cdo 3329/2013-394, na něž navázal v rozsudku ze dne 15. 5. 2019 č. j. 32 Cdo 2570/2017-780. Pro úplnost je třeba dodat, že ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku městského soudu ze dne 3. 4. 2012 č. j. 37 Cm 225/2010-235 a na něj navazujících výše zmiňovaných usnesení vrchního soudu ze dne 9. 4. 2013 č. j. 3 Cmo 279/2012-353 a Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2014 č. j. 32 Cdo 3329/2013-394 byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014
sp. zn. II. ÚS 2099/14
odmítnuta, a to zčásti pro zjevnou neopodstatněnost (proti usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti pro nepřípustnost (proti usnesení vrchního soudu a rozsudku městského soudu).
18. Vycházeje z právních názorů vyplývajících z předchozích rozhodnutí nadřízených soudů dospěl městský soud k závěrům reprodukovaným výše. Vyslovil se tedy i k námitkám uplatňovaným nyní stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Konkrétně mj. zodpověděl, jakým způsobem se stanoví poměrná část odměny (bod 18 rozsudku), tedy na základě vlastní úvahy jako čtyřnásobek mimosmluvní odměny za jeden úkon (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3329/2013), postoupením pohledávky nebyl obejit zákon (§ 39 obč. zák.) a žádná podstatná změna v neprospěch stěžovatelky se neudála [bod 19 písm. c) rozsudku]. Uplatnění práva na odměnu není vzhledem k okolnostem v rozporu s dobrými mravy, když statutární zástupce stěžovatelky je osobou znalou práva [bod 19 písm. e) rozsudku]. Uplatněný nárok není promlčen, neboť úkony právní služby byly provedeny v období od září 2008 do ledna 2010 a žaloba byla podána dne 30. 12. 2010. Proti závěrům obecných soudů nemá Ústavní soud z ústavněprávního pohledu žádné výhrady. Ze strany stěžovatelky jde o pouhou polemiku s nimi, která nedosahuje ústavněprávní roviny.
19. Námitku absence řádného poučení podle § 118a o. s. ř. zodpověděl Nejvyšší soud v nyní napadeném rozhodnutí. Konstatoval, že (částečné) vyhovění žalobě nebylo založeno na tom, že by obrana stěžovatelky spočívala v neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního, ale vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž odpovídal žalobním tvrzením vedlejší účastnice řízení. Byl-li skutkový stav náležitě zjištěn a ani z pohledu Ústavního soudu nebyl zpochybněn, je třeba považovat závěr Nejvyššího soudu ohledně námitky stěžovatelky týkající se absence poučení za ústavně souladný.
20. Ústavní soud uzavírá, že z pohledu celkové správnosti a spravedlnosti napadených rozhodnutí, je pro posouzení věci podstatné, že úkony právní služby byly vedlejší účastnicí řízení bezesporu provedeny. Závěr, že pro stanovení poměrné části odměny za poskytnuté právní služby je třeba vycházet z mimosmluvní (tarifní) odměny za jeden úkon, když nebylo prokázáno uzavření dohody o jiné smluvní odměně, nelze považovat za excesivní.
21. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť se ústavní stížnost snažil posoudit (v rámci možností) v co nejkratší možné době.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu