USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Mališ Nevrkla Legal, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Praha 5, Smíchov, Kováků 554/24, identifikační číslo osoby 28909771, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem Praha, Soukenická 1090/14, proti žalované Vítkov Invest s.r.o., se sídlem Praha 2, Na Kozačce 1288/6, identifikační číslo osoby 26429586, zastoupené Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, se sídlem Praha, Revoluční 764/17, o zaplacení 3 722 112 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 225/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, č. j. 3 Cmo 238/2021-1059, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 28 459,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. MUDr. Zdeňka Kubicy.
Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalované zaplacení 7 448 189 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení) představující odměnu za právní služby poskytnuté advokátem Danielem Mališem a následně žalobkyní v období od září 2008 do ledna 2010. Tvrdila, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 7/2009 proti společnosti PSJ Holding a. s. o zaplacení částky 3 767 144 389,66 Kč s úrokem z prodlení bylo provedeno celkem devět úkonů právní služby za mimosmluvní odměnu v celkové výši 13 960 620 Kč; z ní požaduje část vypočtenou jako odměnu za čtyři úkony právní služby po 1 551 180 Kč, včetně DPH.
Úkony právní služby specifikovala jako převzetí a přípravu zastoupení, jednání s protistranou, úpravu žaloby, porady s žalovanou přesahující jednu hodinu ve dnech 21. 10. 2008, 10. 1. 2009, 26. 1. 2009, 7. 7. 2009 a 11. 1. 2010 a písemné podání soudu ze dne 31. 7. 2009, s tím, že do 30. 6. 2010 Daniel Mališ vykonával advokacii jako samostatný advokát a od 1. 7. 2009 jako společník žalobkyně, přičemž „v rámci transformace své advokátní praxe“ veškeré své pohledávky postoupil na žalobkyni a toto postoupení dne 5.
2. 2010 oznámil žalované.
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 37 Cm 225/2010-973, uložil žalované povinnost žalobkyni zaplatit 3 722 112 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2010 do zaplacení), žalobu ohledně částky 3 723 552 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, č. j. 3 Cmo 238/2021-1059, odmítl odvolání žalované směřující proti zamítavému výroku
rozsudku, jeho vyhovující výrok potvrdil, nákladový výrok změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že advokát Daniel Mališ a následně (poté, co se stal jejím společníkem) žalobkyně poskytovali žalované právní pomoc v době od září 2008 do ledna 2010 v řízení o jejím nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 767 144 389,66 Kč podle smluv o dílo ze dne 1. 11. 2002 a ze dne 3. 7. 2003 (výstavbu I. a II. etapy výstavby polyfunkčního domu Vítkov). Mezi stranami nedošlo k uzavření dohody o částce, za níž bude právní služba poskytnuta, anebo o způsobu jejího určení.
Požadovanou poměrnou část 4/9 z celkové odměny za devět poskytnutých úkonů právní služby shledal odvolací soud přiměřenou poskytnuté právní pomoci v rozhodném období. Shodně se soudem prvního stupně shledal žalobu projednatelnou a žalobkyni věcně aktivně legitimovanou. Dovodil, že pohledávka není promlčena. Rozsudek odvolacího soudu (v celém rozsahu) napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovoláním, které má za přípustné pro řešení celkem 29 formulovaných otázek procesního a hmotného práva, z nichž některé má za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, některé mají být dovolacím soudem posouzeny jinak a při řešení ostatních se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Dovolání má za přípustné též z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces, jež spatřuje v tom, že odvolací soud nereagoval na její námitky, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje část skutečností, které v řízení vyšly najevo, a v tom, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla je jako nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K otázce tzv. opomenutých důkazů dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu, jestliže se nezabýval odvolací námitkou, že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy, přestože to bylo důvodem zrušení předchozích rozhodnutí obou soudů. Podle dovolatelky šlo o důkazy, jež mohly potvrdit či vyvrátit, zda důvodem ukončení poskytování právních služeb žalobkyní bylo nedosažení dohody o odměně nebo o postoupení pohledávky na offshore společnost, jak požadovala žalobkyně.
Nalézacími soudy neprovedené výslechy svědků V. a B. přitom mohly potvrdit skutečnost, že požadavek žalobkyně převést pohledávky na třetí subjekt byl předmětem jednání na schůzce dne 11. 1. 2010 a předmětem telefonních hovorů mezi žalobkyní a žalovanou. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že neprovedení důkazů soudem prvního stupně je odůvodněno pouze formálně (tím, že provedeným dokazováním byl skutkový stav předmětu sporu objasněn, a tím, že v souvislosti s účastí svědka B. při telefonickém rozhovoru „šlo o řízený rozhovor ze strany B., byť ten byl volaným“), přičemž odvolací soud se k tomu nevyjádřil vůbec.
Oproti tomu, jak dovolací soud na věc nahlížel při předchozím rozhodování, je třeba vzít v potaz, že podle tvrzení samotné dovolatelky měly zmíněné (opomenuté) důkazy prokázat, že požadavek na převedení pohledávky byl předmětem jednání mezi stranami (tedy že o něm strany jednaly). Z řečeného vyplývá, že se nejednalo o důkazy, které byly způsobilé objasnit pro posouzení věci významné skutkové okolnosti, mezi něž nelze podřadit, co bylo předmětem jednání mezi stranami a jaký mohl být důvod ukončení poskytování právních služeb žalobkyní (zda „nedohoda“ o odměně nebo „nedohoda“ o postoupení pohledávky na offshore společnost).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že otázka tzv. opomenutých důkazů přípustnost dovolání nezakládá, neboť se týká důkazů, jejichž neprovedení nemohlo mít dopad na správnost napadeného rozhodnutí. Neopodstatněnou dovolací soud shledal námitku žalované, že se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011, založenou na přesvědčení, že z důvodu neurčitosti (absolutní neplatnosti) vyúčtování odměny se nárok na odměnu promlčel před jeho splatností.
Dovolatelka zjevně pomíjí rozdíl mezi dobou, kdy má dlužník splnit dluh (splatnost), a vznikem práva na odměnu, přičemž závěry uvedené v dotyčném rozhodnutí (že právo na odměnu vzniká zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb, tj. splněním, a že okolnost, kdy advokát – při absenci jiného určení doby plnění – vyzve klienta k zaplacení odměny a učiní ji tak splatnou, není z hlediska promlčení určující) interpretuje nesprávně tak, že počátek běhu promlčení se neodvíjí od vzniku práva na odměnu, ale od jeho splatnosti.
Neobstojí námitka žalované, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že akceptoval postup soudu prvního stupně, který žalovanou řádně nepoučil podle § 118a o. s. ř. Soudní praxe se ustálila v názoru, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého (tedy překvapivě), že neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy.
Postup podle § 118a o. s. ř.
přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). Byla-li žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran určité právně významné skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde důvod pro postup soudu podle § 118a o.
s. ř. není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního na straně žalované; naopak vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž odpovídal žalobním tvrzením; účastnicemi navržené důkazy stačily k tomu, aby byl objasněn skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci. Je přitom nerozhodné, že odporuje verzi předkládané žalovanou.
Pro postup podle § 118a o. s. ř. tudíž nebyl důvod. Žádná z ostatních dovolatelkou předestřených otázek není způsobilá založit přípustnost dovolání – dílem jde o totožné otázky, jež byly uplatněny i v předchozích dovolacích řízeních, přičemž důvody, proč v jejich případě nejde o způsobilý důvod přípustnosti dovolání, byly dovolacím soudem již podrobně vysvětleny v předchozích rozhodnutích (vzhledem k § 243f odst. 3 o. s. ř. viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3329/2013, a jeho rozsudek ze dne 15.
5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017), a dílem jde o otázky, na jejichž řešení není napadené rozhodnutí založeno. Namítá-li žalovaná vady řízení, přehlíží, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím
důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci) a že k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v této věci není naplněno. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky dovolatelky týkající se způsobu poskytnutí právních služeb advokátem Mališem či Nekolou a zejména ohledně sjednání dohody o odměně mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že právní služby byly ze strany předchůdce žalobkyně a jí samotné poskytnuty, k dohodě stran o smluvní odměně nedošlo, přičemž žalovaná za jejich poskytnutí ničeho nezaplatila. Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jejichž hodnocení není založeno na libovůli, takže ani namítaná pochybení při zjišťování skutkového stavu nemohla způsobit porušení ústavně zaručených práv a svobod žalovaného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Tvrzení žalované o procesních pochybeních nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu,“ tj. i ve výroku o odmítnutí jejího odvolání a ve výrocích o nákladech řízení, ve vztahu k nimž dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) a h) o. s. ř. Protože žalovaná nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu