USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně Mališ Nevrkla Legal, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Praha 5,
Smíchov, Kováků 554/24, identifikační číslo osoby 28909771, zastoupené Mgr.
MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem Praha, Soukenická 1090/14, proti
žalované Vítkov Invest s.r.o., se sídlem Praha 2, Na Kozačce 1288/6,
identifikační číslo osoby 26429586, zastoupené Mgr. Danielem Tobolou,
advokátem, se sídlem Praha, Revoluční 764/17, o zaplacení 3 722 112 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 225/2010, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, č.
j. 3 Cmo 238/2021-1059, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 28 459,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
Mgr. MUDr. Zdeňka Kubicy.
Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalované zaplacení 7 448 189 Kč s
příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení) představující odměnu za právní
služby poskytnuté advokátem Danielem Mališem a následně žalobkyní v období od
září 2008 do ledna 2010. Tvrdila, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 36 Cm 7/2009 proti společnosti PSJ Holding a. s. o zaplacení částky
3 767 144 389,66 Kč s úrokem z prodlení bylo provedeno celkem devět úkonů
právní služby za mimosmluvní odměnu v celkové výši 13 960 620 Kč; z ní požaduje
část vypočtenou jako odměnu za čtyři úkony právní služby po 1 551 180 Kč,
včetně DPH. Úkony právní služby specifikovala jako převzetí a přípravu
zastoupení, jednání s protistranou, úpravu žaloby, porady s žalovanou
přesahující jednu hodinu ve dnech 21. 10. 2008, 10. 1. 2009, 26. 1. 2009, 7. 7.
2009 a 11. 1. 2010 a písemné podání soudu ze dne 31. 7. 2009, s tím, že do 30.
6. 2010 Daniel Mališ vykonával advokacii jako samostatný advokát a od 1. 7.
2009 jako společník žalobkyně, přičemž „v rámci transformace své advokátní
praxe“ veškeré své pohledávky postoupil na žalobkyni a toto postoupení dne 5.
2. 2010 oznámil žalované.
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) v pořadí již třetím rozsudkem ze dne
30. 6. 2021, č. j. 37 Cm 225/2010-973, uložil žalované povinnost žalobkyni
zaplatit 3 722 112 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od 1. 4.
2010 do zaplacení), žalobu ohledně částky 3 723 552 Kč s příslušenstvím zamítl
a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, č. j. 3 Cmo
238/2021-1059, odmítl odvolání žalované směřující proti zamítavému výroku
rozsudku, jeho vyhovující výrok potvrdil, nákladový výrok změnil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že advokát Daniel Mališ a následně (poté, co se stal jejím
společníkem) žalobkyně poskytovali žalované právní pomoc v době od září 2008 do
ledna 2010 v řízení o jejím nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 767
144 389,66 Kč podle smluv o dílo ze dne 1. 11. 2002 a ze dne 3. 7. 2003
(výstavbu I. a II. etapy výstavby polyfunkčního domu Vítkov). Mezi stranami
nedošlo k uzavření dohody o částce, za níž bude právní služba poskytnuta, anebo
o způsobu jejího určení. Požadovanou poměrnou část 4/9 z celkové odměny za
devět poskytnutých úkonů právní služby shledal odvolací soud přiměřenou
poskytnuté právní pomoci v rozhodném období. Shodně se soudem prvního stupně
shledal žalobu projednatelnou a žalobkyni věcně aktivně legitimovanou. Dovodil,
že pohledávka není promlčena. Rozsudek odvolacího soudu (v celém rozsahu) napadla žalovaná (dále též
„dovolatelka“) dovoláním, které má za přípustné pro řešení celkem 29
formulovaných otázek procesního a hmotného práva, z nichž některé má za dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, některé mají být dovolacím soudem
posouzeny jinak a při řešení ostatních se měl odvolací soud odchýlit od
judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dovolání má za přípustné též z
důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces, jež spatřuje v tom, že
odvolací soud nereagoval na její námitky, že v hodnocení skutkových zjištění
absentuje část skutečností, které v řízení vyšly najevo, a v tom, že napadené
rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla je jako nepřípustné
odmítnout. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K otázce tzv. opomenutých důkazů dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že
nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu, jestliže se nezabýval
odvolací námitkou, že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy,
přestože to bylo důvodem zrušení předchozích rozhodnutí obou soudů. Podle
dovolatelky šlo o důkazy, jež mohly potvrdit či vyvrátit, zda důvodem ukončení
poskytování právních služeb žalobkyní bylo nedosažení dohody o odměně nebo o
postoupení pohledávky na offshore společnost, jak požadovala žalobkyně.
Nalézacími soudy neprovedené výslechy svědků V. a B. přitom mohly potvrdit
skutečnost, že požadavek žalobkyně převést pohledávky na třetí subjekt byl
předmětem jednání na schůzce dne 11. 1. 2010 a předmětem telefonních hovorů
mezi žalobkyní a žalovanou. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že neprovedení důkazů soudem prvního stupně je
odůvodněno pouze formálně (tím, že provedeným dokazováním byl skutkový stav
předmětu sporu objasněn, a tím, že v souvislosti s účastí svědka B. při
telefonickém rozhovoru „šlo o řízený rozhovor ze strany B., byť ten byl
volaným“), přičemž odvolací soud se k tomu nevyjádřil vůbec. Oproti tomu, jak
dovolací soud na věc nahlížel při předchozím rozhodování, je třeba vzít v
potaz, že podle tvrzení samotné dovolatelky měly zmíněné (opomenuté) důkazy
prokázat, že požadavek na převedení pohledávky byl předmětem jednání mezi
stranami (tedy že o něm strany jednaly). Z řečeného vyplývá, že se nejednalo o
důkazy, které byly způsobilé objasnit pro posouzení věci významné skutkové
okolnosti, mezi něž nelze podřadit, co bylo předmětem jednání mezi stranami a
jaký mohl být důvod ukončení poskytování právních služeb žalobkyní (zda
„nedohoda“ o odměně nebo „nedohoda“ o postoupení pohledávky na offshore
společnost). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že otázka tzv. opomenutých
důkazů přípustnost dovolání nezakládá, neboť se týká důkazů, jejichž
neprovedení nemohlo mít dopad na správnost napadeného rozhodnutí. Neopodstatněnou dovolací soud shledal námitku žalované, že se odvolací soud
odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo
4319/2011, založenou na přesvědčení, že z důvodu neurčitosti (absolutní
neplatnosti) vyúčtování odměny se nárok na odměnu promlčel před jeho
splatností. Dovolatelka zjevně pomíjí rozdíl mezi dobou, kdy má dlužník splnit
dluh (splatnost), a vznikem práva na odměnu, přičemž závěry uvedené v dotyčném
rozhodnutí (že právo na odměnu vzniká zánikem právního vztahu založeného
smlouvou o poskytování právních služeb, tj. splněním, a že okolnost, kdy
advokát – při absenci jiného určení doby plnění – vyzve klienta k zaplacení
odměny a učiní ji tak splatnou, není z hlediska promlčení určující)
interpretuje nesprávně tak, že počátek běhu promlčení se neodvíjí od vzniku
práva na odměnu, ale od jeho splatnosti. Neobstojí námitka žalované, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý
proces tím, že akceptoval postup soudu prvního stupně, který žalovanou řádně
nepoučil podle § 118a o. s. ř. Soudní praxe se ustálila v názoru, že poučení
podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili v
potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby
označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací
povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro
něho nepříznivého (tedy překvapivě), že neunesl břemeno tvrzení či důkazní
břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další
důkazy. Postup podle § 118a o. s. ř.
přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). Byla-li
žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto,
že účastník řízení stran určité právně významné skutečnosti neunesl důkazní
břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě
učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená skutečnost prokázána anebo
bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde důvod pro postup
soudu podle § 118a o. s. ř. není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil na závěru o
neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního na straně žalované; naopak
vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž odpovídal žalobním
tvrzením; účastnicemi navržené důkazy stačily k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci. Je přitom nerozhodné, že odporuje
verzi předkládané žalovanou. Pro postup podle § 118a o. s. ř. tudíž nebyl
důvod. Žádná z ostatních dovolatelkou předestřených otázek není způsobilá založit
přípustnost dovolání – dílem jde o totožné otázky, jež byly uplatněny i v
předchozích dovolacích řízeních, přičemž důvody, proč v jejich případě nejde o
způsobilý důvod přípustnosti dovolání, byly dovolacím soudem již podrobně
vysvětleny v předchozích rozhodnutích (vzhledem k § 243f odst. 3 o. s. ř. viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3329/2013, a jeho
rozsudek ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017), a dílem jde o otázky,
na jejichž řešení není napadené rozhodnutí založeno. Namítá-li žalovaná vady
řízení, přehlíží, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím
důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci) a že k jejich případné
existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v této věci není naplněno.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud;
skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu
nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím
soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a §
211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci
právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního
posouzení. Námitky dovolatelky týkající se způsobu poskytnutí právních služeb
advokátem Mališem či Nekolou a zejména ohledně sjednání dohody o odměně mají
základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Důkazům, které
byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že
právní služby byly ze strany předchůdce žalobkyně a jí samotné poskytnuty, k
dohodě stran o smluvní odměně nedošlo, přičemž žalovaná za jejich poskytnutí
ničeho nezaplatila. Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a
provedenými důkazy, jejichž hodnocení není založeno na libovůli, takže ani
namítaná pochybení při zjišťování skutkového stavu nemohla způsobit porušení
ústavně zaručených práv a svobod žalovaného (srov. nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Tvrzení žalované o procesních pochybeních
nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by
splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž
založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014,
a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu,“ tj.
i ve výroku o odmítnutí jejího odvolání a ve výrocích o nákladech řízení, ve
vztahu k nimž dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) a h) o. s. ř.
Protože žalovaná nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu