Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Akbulatem Kadievem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 775/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2025 č. j. 3 Tdo 8/2025-2214, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. srpna 2024 č. j. 11 To 168/2024-2156 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. dubna 2024 č. j. 4 T 224/2023-2116, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") z důvodu jejich namítaného rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel měl jako jednatel a společník společnosti X spáchat zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to uplatňováním neoprávněných nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty (DPH). V jednotlivých zdaňovacích obdobích od října 2017 do prosince 2019, v přímém úmyslu, nezákonně a neoprávněně zvýšil základ pro výpočet nároku na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění, čímž snížil daňovou povinnost společnosti X Tím ve výsledku neoprávněně zkrátil DPH a způsobil škodu ve výši alespoň 4 349 147 Kč.
3. Okresní soud shledal stěžovatele vinným a uložil mu podmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců s odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let, jakož i povinnost nahradit způsobenou škodu. Co se týče procesního postupu, okresní soud nevyhověl žádosti jednoho ze dvou obhájců stěžovatele o odročení hlavního líčení konaného dne 25. 3. 2024 z důvodu technické závady na jeho autě (defektu); tohoto hlavního líčení se však účastnil mj. druhý ze stěžovatelových obhájců. Co se týče rozhodování o vině stěžovatele, okresní soud provedl řadu svědeckých výpovědí a listinných důkazů (vč. emailové korespondence, zpráv České správy sociálního zabezpečení, zpráv od odběratelů dotčené společnosti, výpisů z veřejných rejstříků a informací získaných od finančního úřadu). Za klíčové považoval svědecké výpovědi F. W. a K. R., kteří popsali systém vystavování fiktivních faktur s předstíraným plněním přes rozličné společnosti, jejímiž jednateli byli tzv. bílí koně bez jakéhokoliv povědomí o fungování těchto společností. Tyto dodavatelské společnosti vystavovaly společnosti X fiktivní faktury za účelem snížení její daňové povinnosti, ovládali je bílí koně, sídlily na virtuálních adresách, za sledovaná období nepodávaly žádná daňová přiznání nebo je podávaly pouze nepravidelně a neměly žádné zaměstnance nebo jich měly minimum. Z provedených důkazů navíc plyne, že stěžovatel byl jedinou osobou, jež řídila činnost společnosti X a uzavírala jejím jménem smlouvy. Podle okresního soudu nebylo možné pominout ani to, že stěžovatel krátce po zahájení daňové kontroly ukončil svou činnost jednatele, převedl svůj obchodní podíl ve společnosti X a zahájil totožnou ekonomickou činnost, na stejném místě a se stejnými zaměstnanci v nově založené společnosti X Y, patrně za účelem zbavit se povinnosti hradit finanční závazky. Okresní soud nakonec nevyhověl návrhu na provedení výpovědí čtyř svědků, jak požadoval stěžovatel, neboť je považoval za nadbytečné.
4. Krajský soud projednal věc ve veřejném zasedání a napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání. I odvolací soud považoval za klíčovou svědeckou výpověď F. W., jenž popsal systém vystavování fiktivních faktur dodavatelskými společnostmi, které byly vlastněny a řízeny osobami bez jakéhokoliv povědomí o jejich fungování, byly vesměs bez vlastních zaměstnanců a skutečné podnikatelské činnosti. Tato výpověď nebyla osamoceným důkazem, ale naopak byla - alespoň nepřímo - podpořena svědeckými výpověďmi dalších dvou svědků a listinnými důkazy, zejm. emailovou korespondencí. Podle krajského soudu na tom nic neměnilo ani to, že společnost X zaměstnávala i řadu vlastních (zpravidla sezónních) zaměstnanců a v určitém rozsahu skutečně vykonávala podnikatelskou činnost. Podstatné je totiž to, že faktury uvedené v obžalobě byly prokazatelně fiktivní a vystaveny výlučně za účelem neoprávněného snížení daňové povinnosti. Krajský soud dále považoval právní kvalifikaci stěžovatelova jednání za přiléhavou a uložený trest za přiměřený. Ztotožnil se také s tím, že stěžovatelem navrhované svědecké výpovědi nebylo nutno s ohledem na stav dokazování provádět, neboť jeho vina byla spolehlivě prokázána jinými důkazy. Nakonec se krajský soud neztotožnil s námitkou stěžovatele, že okresní soud zkrátil jeho procesní práva, když neodročil hlavní líčení konané dne 25. 3. 2024. Na odročení není právní nárok a stěžovatel byl navíc řádně zastoupen svým druhým advokátem, jenž byl u výslechu všech tří svědků, již se v daný den dostavili.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. Zaprvé se obsáhle zabýval namítanou vadou opomenutých důkazů. Ačkoli okresní soud poněkud nevhodně mluvil o nedostatku "věrohodnosti" navrhovaných svědeckých výpovědí, z celkového kontextu je zřejmé, že tím myslel spíš jejich nezpůsobilost cokoliv změnit na skutkových zjištěních plynoucích z již provedených důkazů. Nejvyšší soud se ztotožnil s tím, že šlo o důkazy nadbytečné. Zadruhé, podrobně se zabýval námitkou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry a s tím související námitkou porušení zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Dospěl k závěru, že z provedených důkazů jasně vyplynula jak fiktivnost předmětných faktur, tak aktivní účast stěžovatele na trestné činnosti. Žádný z důkazů nepodporoval stěžovatelovo tvrzení, že trestnou činnost měl páchat druhý jednatel společnosti X (rovněž státní příslušník Ukrajiny, jehož pobyt je v současnosti neznámý), právě naopak. Mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry nižších soudů podle Nejvyššího soudu neexistuje rozpor, natož rozpor extrémní. Nevznikl zde ani prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Zatřetí, k námitce absence úmyslu na straně stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel ji konstruuje na jiném skutkovém základě, než jaký byl ustálen v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelův úmysl byl navíc spolehlivě prokázán.
6. Stěžovatel obsáhle opakuje námitky, které uplatňoval v řízení před trestními soudy. Především namítá, že rozhodly v rozporu ze zásadou in dubio pro reo, jež plyne z principu presumpce neviny. Má za to, že mu nebyla nade všechnu rozumnou pochybnost prokázána vina, a že trestní soudy ve skutečnosti postupovaly tak, jakoby stěžovatel byl povinen prokázat svou nevinu, nikoli státní zástupce stěžovatelovu vinu. Faktury údajně podepisoval i druhý jednatel společnosti, což má být zřejmé z toho, že ač je na všech podpis stěžovatele, je zřejmé, že část těchto podpisů byla zfalšována. To úzce souvisí s námitkou opomenutých důkazů. Stěžovatel má za to, že za účelem ověření pravosti podpisů na fakturách měl být proveden znalecký posudek z oboru kriminalistika - písmoznalectví. Rovněž měly soudy provést výslech stěžovatelem navržených svědků, kteří mohli potvrdit, že dodavatelské společnosti vykonávaly fakturovanou činnosti. Tyto důkazní návrhy však byly odmítnuty bez řádného odůvodnění. Nakonec stěžovatel namítá také extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Většina stěžovatelovy ústavní stížnosti je tvořena reiterací námitek, které uplatňoval v řízení před trestními soudy a na které dostal detailní odpověď přinejmenším od odvolacího a dovolacího soudu. V zájmu stručnosti Ústavní soud v tomto rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí uvedených soudů, neboť je považuje za řádná, logická a podrobná. Nad rámec toho stěžovatel ve své podstatě uplatňuje tři okruhy stížnostních námitek - extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudů; vadu opomenutých důkazů; porušení zásady in dubio pro reo.
9. Jelikož se všechny stížnostní námitky stěžovatele ve své podstatě týkají hodnocení důkazů a skutkových závěrů trestních soudů, Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli další odvolací instancí. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) navíc plyne zásada volného hodnocení důkazů [viz § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)], dle níž jenom soud rozhoduje, které důkazy provede, které skutečnosti jsou relevantní a které má za prokázané. Do hodnocení jednotlivých důkazů není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat [nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017 (N 106/85 SbNU 739), bod 23].
10. Ústavní soud se předně neztotožnil s námitkou stěžovatele, že mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry trestních soudů existuje extrémní rozpor. Z napadených rozhodnutí naopak plyne, že trestní soudy se pečlivě zabývaly tím, jaké skutečnosti z provedených důkazů plynou a jaké nikoli, přičemž především krajský soud korigoval některá pochybení a nepřesnosti rozsudku okresního soudu. Soudy přehledným a logickým způsobem vysvětlily, že ze svědeckých výpovědí a části listinných důkazů vyplynulo, že drtivá většina činnosti domnělých dodavatelských společností spočívala právě ve vystavování fiktivních faktur pro různé společnosti (včetně společnosti řízené stěžovatelem) za účelem krácení daně.
To byl prokazatelně i případ faktur uvedených v obžalobě. Tyto dodavatelské společnosti vesměs neměly zaměstnance nebo jich měly minimum, nevykonávaly podnikatelskou činnost, nepodávaly daňová přiznání, sídlily na virtuálních adresách a řídili je tzv. bílí koně (zpravidla osoby z horšího sociálního prostředí, které neměly o fungování těchto společností žádnou představu), což prokazovaly nejen svědecké výpovědi, ale také emailová korespondence a informace získané od České správy sociálního zabezpečení.
Pokud stěžovatel opakovaně poukazuje na to, že společnost X měla nějaké zaměstnance a vykonávala nějakou podnikatelskou činnost, tak to nijak nevyvrací závěr fiktivnosti faktur uvedených v popisu skutku. Jak totiž vysvětlily trestní soudy v napadených rozhodnutích, neoprávněné odpočty DPH mohly být a patrně byly využívány právě ke krácení daně, kterou by společnost X jinak byla povinna odvést.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že okresní soud poněkud nevhodně odkazoval na skutečnosti uvedené v trestním oznámení finančního úřadu jako na jeden z důkazů. Stěžovateli je nutno dát za pravdu, že trestní oznámení, jakkoliv detailní a propracované, nemůže být samo o sobě důkazem o spáchání trestného činu. Krajský soud a Nejvyšší soud však tento vadný závěr okresního soudu korigovaly, trestní oznámení za důkaz nepovažovaly a objasnily, že vina stěžovatele je prokázána jinými důkazy.
12. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele stran opomenutých důkazů. Ve stručnosti připomíná, že za vadu opomenutých důkazů se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo je zcela opomenut [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339); usnesení sp. zn. I. ÚS 924/24 ze dne 31. 7. 2024, bod 10]. V nyní posuzované věci však taková situace nenastala. Trestní soudy řádně a opakovaně vysvětlily, že provedení stěžovatelem navržených svědeckých výpovědí by bylo s ohledem na stav dokazování nadbytečné.
Jak navíc podrobně vyložily, šlo by o důkazy nezpůsobilé jakkoliv změnit jejich skutkové a právní závěry, jelikož uvedení svědci měli především vypovídat o tom, že některé dodavatelské společnosti zaměstnávaly nějaké nelegální zaměstnance. Jak ale soudy vysvětlily, ani pokud by navrhovaní svědci skutečně mohli dosvědčit uvedenou skutečnost, nemělo by to zásadní význam pro posouzení fiktivnosti faktur uvedených v popisu skutku.
13. Nakonec Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku porušení zásady in dubio pro reo. Tato zásada vyvěrá z principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Její podstatou je, že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného [nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09
(N 43/56 SbNU 479); nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01
(N 26/32 SbNU 239)]. Aplikace této zásady je namístě především tehdy, pokud lze rozumně dospět k vícerým verzím skutkového děje nebo není možné jednoznačně se přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů [nález ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 137/05
(N 66/40 SbNU 655)]. Ve stěžovatelově věci však žádné takové pochybnosti nevznikly, pročež nebyl dán důvod k aplikaci zásady in dubio pro reo. Vina stěžovatele totiž byla prokázána způsobem vylučujícím rozumnou pochybnost, jakkoliv některé detaily jeho trestné činnosti nebylo možno prokázat nebo je bylo možné dovozovat pouze z nepřímých důkazů. I bez specifikace těchto detailů však obstojí jak skutková věta, tak odůvodnění napadených rozhodnutích.
14. Závěrem Ústavní soud dodává, že v trestním řízení nedošlo ani ke zkrácení stěžovatelových procesních práv podle čl. 40 odst. 3 Listiny v důsledku toho, že jeden z jeho obhájců se nemohl dne 25. 3. 2024 zúčastnit hlavního líčení. Tohoto hlavního líčení se zúčastnil druhý ze stěžovatelových obhájců, což k ochraně jeho ústavně zaručených práv postačovalo. Stěžovatel ostatně ani nijak nespecifikuje, jak měla být jeho práva zkrácena.
15. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu