3 Tdo 8/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný Mykhailo RADETSKYI, trvale bytem Štefánikova 1948, 544 01 Dvůr Králové nad Labem, státní příslušník Ukrajinské republiky, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 11 To 168/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 224/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Mykhailo Radetskyi odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 4 T 224/2023, byl obviněný Mykhailo Radetskyi (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že nejméně v jednotlivých zdaňovacích obdobích od října 2017 do prosince 2019 v Trutnově a v Bílé Třemešné, okres Trutnov jako jednatel a společník společnosti DORAPO s.r.o., IČ 287 77 166, DIČ CZ28777166, se sídlem čp.

394, 544 72 Bílá Třemešná (od 4. 5. 2022 Holečkova 789/49, Smíchov, 150 00 Praha 5), měsíčního plátce daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“) s registrací platnou od 10. 11. 2009, tedy jako osoba odpovědná za uvedenou společnost jako účetní jednotku a daňový subjekt, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty zastřením skutečného stavu, tedy přijetí plnění bez možnosti uplatnění nároku na odpočet DPH na vstupu, a snížením vlastního daňového zatížení neoprávněným zvýšením nároku na odpočet této daně na vstupu, tedy se záměrem dosáhnout toho, aby společnosti DORAPO s.r.o.

jako poplatníkovi DPH byla v rozporu se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů vyměřena nižší vlastní daňová povinnost, než jaká by měla být vyměřena a zaplacena z reálně uskutečněných obchodů, a v úmyslu obohatit tak společnost DORAPO s.r.o. o finanční prostředky odpovídající výsledné škodě na DPH, nechal zaúčtovat do účetních a daňových evidencí společnosti DORAPO s.r.o. a do přiznání k DPH a kontrolních hlášení zahrnout faktury s předstíraným plněním a s nimi související pokladní doklady, objednávky a předávací protokoly od společností SABLETON s.r.o., IČ 017 77 491 (dne 6.

11. 2020 vymazáno jako grenelo trade s.r.o. v likvidaci), Legatus s.r.o., IČ 283 70 040 (od 25. 4. 2023 enneloy s.r.o. v likvidaci), Driptone s.r.o., IČ 045 46 091 (od 8. 3. 2022 Driptone s.r.o. v likvidaci), RATGLASS, spol. s r.o., IČ 479 10 429 (dne 12. 10. 2022 vymazáno jako RATGLASS, spol. s r.o. v likvidaci), YOU TOO, s.r.o., IČ 256 65 464, Safara group s.r.o., IČ 058 04 078, BONTABON s.r.o., IČ 292 99 900 (dne 27. 4. 2022 vymazáno jako BONTABON s.r.o. v likvidaci) a TE Group s.r.o., IČ 055 93 280 (dne 13.

7. 2022 vymazáno jako TE Group s.r.o.

v likvidaci), přestože věděl, že neodpovídají skutečnosti a vykazují plnění s nárokem na odpočet DPH na vstupu pouze formálně, že předmět plnění na fakturách deklarovaný nebyl dodavateli těchto plnění uskutečněn a ani dodán a že byl realizován blíže neurčenými subjekty, z jejichž poskytnutého plnění nárok na uplatnění odpočtu DPH na vstupu nevzniklo, což zakrýval tak, že podal nebo nechal podat na Finančním úřadu pro Královéhradecký kraj, Územní pracoviště v Trutnově přiznání k DPH a kontrolní hlášení příslušná zdaňovací období, do kterých zahrnul neoprávněně následující přijaté faktury s předstíraným plněním, na základě kterých společnost deklarovala vyšší vlastní daňovou povinnost než která měl být skutečně vykázána, přičemž jednotlivá kontrolní hlášení včetně fiktivních faktur jsou podrobně popsána pod body 1.

– 16. výroku o vině celkově tak svým jednáním zvýšil v rozporu se zákonem o DPH základ pro výpočet nároku na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění, neoprávněně snížil vlastní daňovou povinnost společnosti DORAPO s.r.o. a tím neoprávněně zkrátil DPH, a způsobil tak za zdaňovací období měsíců říjen a listopad 2017, březen, duben, červen, červenec, listopad a prosinec 2018 a únor, březen, červen, červenec, září, říjen, listopad a prosinec 2019 České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 5, Peroutkova 263/61, Praha 5, škodu ve výši nejméně 4.349.147 Kč.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) roků.

3. Zároveň s tím byla obviněnému uložena podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému rovněž uložena povinnost zaplatit poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 5, Peroutkova 263/61, Praha 5, škodu ve výši 4.349.147 Kč.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 4 T 224/2023, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.

6. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 11 To 168/2024, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

7. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 11 To 168/2024, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (na č. l. 2179–2201 spisu), v němž označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na nesprávném hmotněprávním posouzení předpokladů pro vyslovení viny.

8. Obviněný nejprve v podaném dovolání požádal Nejvyšší soud o postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů vykazují značné vady a rozhodnutí o podaném dovolání by mohlo vést ke zcela jiným závěrům, než učinily soudy. Dovolatel měl nechat zaúčtovat faktury za plnění, která ani proběhnout nemohla, neboť byly vystaveny společnostmi, které neměly zaměstnance, což bylo dovozeno z toho, že za zaměstnance neodváděly žádné odvody. Skutečnost, že společnost neodvádí za své zaměstnance odvody neznamená, že zaměstnance nemá, ale pouze, že nemá zaměstnance legální, což potvrdil svědek Karol Vašek, který uvedl, že společnosti zaměstnávaly občany Ukrajiny, za které nebyly odváděny daně ani poplatky. Protokol o výpovědi tohoto svědka byl přečten až po naléhání obhajoby, což vypovídá o podjatosti soudu prvního stupně a o tom, že o vině bylo rozhodnuto ještě před podáním obžaloby. Obviněný příkladmo poukazuje na společnost BONTABON s.r.o., která měla v letech 2011 až 2019 stejného jednatele, zakládala účetní závěrky, podle rozvah disponovala aktivy, a proto obviněný neměl žádný důvod tuto společnost podezírat z toho, že nemá zaměstnance nebo že její jednatel je bílým koněm. Obviněný poukázal na to, že ve svém oboru podniká již desetiletí a není výjimečné, že pro provedení jiných prací jsou najímány jiné společnosti. Ve výsledku byli všichni objednatelé spokojeni s prací, kterou provedla společnost obviněného DORAPO s.r.o., neboť práce zařízené obviněným skutečně provedeny byly.

9. Obviněný namítl, že rozhodnutími soudů v jeho věci byly porušeny nejzákladnější principy právního státu, a to presumpce neviny, právo na spravedlivý proces a pravidlo in dubio pro reo, stejně tak nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu ani to, že se trestný čin vůbec stal. Výše škody nadto nebyla stanovena znalcem z příslušného oboru, ale pouze finančním úřadem. Soudy nejprve rozhodly o vině obviněného a následně vyhledávaly a prováděly pouze ty důkazy, které tomuto závěru vyhovovaly. Není možné zjistit, jak došly soudy k závěru, že za společnost jednal pouze on. Provedené důkazy neprokazují, že za společnost jednal pouze on, ani že předmětné faktury byly fiktivní, ani že o tom mohl a měl vědět. Soudy se vůbec nezabývaly vinou druhého jednatele nacházejícího se mimo území republiky. V tomto ohledu obviněný v podaném dovolání citoval i závěrečnou řeč svého obhájce ze dne 15. 4. 2024, kde poukazoval na to, že trestní stíhání dovolatele je důsledkem daňové kontroly, pro kterou platí jiné zásady nežli pro řízení trestní, a že mu předmětná trestná činnost nebyla prokázána, zejména pak co se týče subjektivní stránky trestného činu.

10. Ve vztahu k jím vznesené žádosti o odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu uvedl, že je proti němu vedeno exekuční řízení a byl mu zablokován jeho bankovní účet. Pokud by podanému dovolání nebyl přiznán odkladný účinek, tak by mohla nastat situace, kdy by mu byl zabrán majetek, ale Nejvyšší soud by rozhodl odlišně od soudů nižších stupňů. I pokud by však Nejvyšší soud dospěl ke stejným závěrům, bylo by objektivně důvodné se domnívat, že bude potřeba přinejmenším doplnit dokazování výslechem svědků a znovu přezkoumat, zda byl vůbec spáchán trestný čin. K tomu obviněný dodává, že poškozenou je v tomto řízení Česká republika, která nebude přiznáním odkladného účinku nijak ovlivněna. Nebude pro ni hrát roli to, zdali bude škoda uhrazena nyní nebo až po rozhodnutí o dovolání. Naopak pokud by byl dovolateli zabrán majetek a Nejvyšším soudem napadené rozhodnutí zrušeno, což by mohlo vést i ke zproštění obžaloby, tak by obviněnému vznikla nenapravitelná škoda. Přiznáním odkladného účinku by taktéž mohlo být předejito podáním žaloby proti České republice na náhradu škody, která by obviněnému vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí soudu. Na podporu svého podnětu k přiznání odkladného účinku podaného dovolání obviněný rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 5 Tdo 821/2023.

11. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je podle obviněného nepřezkoumatelné, na což lze usoudit již z délky jeho odůvodnění a jeho struktury, když se s námitkami obviněného v podaném odvolání v rozsahu 10 stran vypořádal pouze na 4 stranách. Obviněný navrhl provést řadu důkazů, které soudy odmítly a odvolací soud následně nedostatečně odůvodnil celé své rozhodnutí, čímž mu odepřely právo na spravedlivý proces. Zásadní rozpory mezi spisovým materiálem a rozsudkem soudu prvního stupně tak zůstaly nevypořádány, a proto považuje za potřebné je zopakovat i v podaném dovolání.

12. Obviněný zdůraznil, že byl jednatelem společnosti DORAPO již jedenáct let předtím, než mělo nastat jednání, které mu je nyní vytýkáno. V té době nebyl on ani společnost DORAPO obviněni z žádného trestného činu. V současné době se jedná o jeho první obvinění a odsouzení za spáchání trestného činu vůbec. Soudy pouze přebraly závěry finančního úřadu vzniklé z daňového řízení. V daňovém řízení však platí zcela opačné zásady než v řízení trestním. Zatímco v daňovém řízení státní orgán dospěje k určitým závěrům a obviněný je povinen prokázat, že se vytýkaného jednání nedopustil. V trestním řízení musí státní orgán prokázat, že se obviněný dopustil jednání kladeného mu za vinu. Proto je překvapující, že s vědomím existence zásady ultima ratio v trestním právu soudy obou stupňů bez dalšího převzaly závěry z daňového řízení a důkazy, které by jej vyvrátily, zamítly provést.

13. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by plnění z předmětných faktur nebyla provedena. Tento závěr učinil Finanční úřad pro Královehradecký kraj, Územní pracoviště v Trutnově ve svém trestním oznámení na základě zprávy České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) a výslechu svědků. Trestní oznámení samo o sobě však nemůže sloužit jakožto důkazní prostředek, neboť by tím byla porušena zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Skutečnosti tvrzené v trestním oznámení musí být prokázány v důsledku činnosti orgánů činných v trestním řízení na základě jimi shromážděných materiálů.

Zpráva ČSSZ neprokazuje, zda předmětné společnosti měly v daném období zaměstnance, ale pouze to, že neměly zaměstnance legální. Touto zprávou proto nelze argumentovat tak, že prokazuje neexistenci plnění a fiktivnost faktur. Obviněný nebyl povinen blíže studovat pracovněprávní vztahy ve společnostech uvedených v obžalobě a zkoumat, zdali přihlašovaly řádně své zaměstnance ke zdravotnímu a sociálnímu pojištění a řádně za ně hradily veškeré odvody nebo zda jednatelé těchto společností byli tzv. „bílý koně“.

Plnění ze všech smluv skutečně proběhlo a bylo za něj řádně zaplaceno. I pokud by některé společnosti řádně neprovedly nasmlouvané služby, tak to nelze přičítat k tíži dovolatele. Tyto společnosti mohly v rámci „zefektivnění“ své činnosti vykonávat část prací a část nikoliv. Bylo by logické, aby práci vykonaly právě pro společnost DORAPO, která v daném oboru desetiletí podnikala, aby od sebe odvedly pozornost a zkomplikovaly orgánům veřejné moci odhalení svých činností. K otázce fiktivnosti předmětných smluv obviněný dále uvedl, že najímání pracovníků i prostřednictvím jiných společností v období sezónních prací je zcela logické.

Všechny práce provedeny byly a objednatelé těchto prací s tímto neměli nikdy problém. Svědek F. W. také uvedl, že ve „firmách, které byly zde zmiňovány, byli jednatelé, kteří nevěděli, o co se ve firmě jedná. U DORAPA to bylo stejné, jednatelé nevěděli, o co se jedná. Ani sám to nevěděl.“ Není zřejmé, proč soudy, které považovaly výpověď tohoto svědka za stěžejní, kladou předmětnou činnost obviněnému jako jednateli společnosti DORAPO za vinu, když podle tohoto svědka o ničem nevěděl. Obviněného tento svědek ani nezná, spolupráce mezi ním a společností DORAPO měla vzniknout na popud svědka Mykhayla Bokoche, který měl v minulosti vystavovat fiktivní faktury společnosti DORAPO.

Svědek K. R. uvedl, že společnosti SABLETON, Legatus a RATGLASS poskytovaly fiktivní faktury jeho společnosti SUZONEX. Společnost DORAPO však jejich dodavatelem nikdy nebyla a osobu obviněného ani nezná. Obviněný poukazoval i na přečtený záznam o podaném vysvětlení svědka Karola Vaška, jednatele a společníka společností Safara group s.r.o. a YOU TOO, s.r.o., který byl kontaktován s tím, ať si na sebe nechá napsat firmy za 5.000 Kč odměny, a že tyto dvě společnosti zaměstnají 300 Ukrajinců, u kterých nemusí odvádět sociální a zdravotní.

Z této výpovědi je možno dovodit, že přinejmenším tyto společnosti zaměstnance měly, ale neodvádělo se za ně sociální a zdravotní, tedy lze dovozovat, že zaměstnávaly své pracovníky nelegálně, což je v rozporu se závěry soudů nižších stupňů. Zároveň z tohoto zjištění plyne důvodná pochybnost o neexistenci plnění v údajně fiktivních fakturách, zmíněné společnosti totiž zaměstnance měly, a tedy byly schopny vykonat fakturovanou činnost.

14. Obviněný se taktéž vymezil proti závěru soudu prvního stupně, že je jeho vina prokazována emailovou korespondencí mezi adresami XY@seznam.cz a XY@centrum.cz, jejímž obsahem bylo ze strany společnosti DORAPO zasílání údajů tvořících obsah faktur následně vystavených společností SABLETON společnosti DORAPO. V průběhu řízení však bylo postaveno najisto, že k emailovým adresám XY@seznam.cz a XY@seznam.cz neměl přístup pouze obviněný, ale i druhý jednatel a zaměstnanci společnosti DORAPO, konkrétně svědkyně S.

Nebylo tak prokázáno, mezi kterými konkrétními fyzickými osobami emailová korespondence proběhla. Orgány činné v trestním řízení se rovněž nezabývaly otázkou, zdali společnost používala i jiné než zmíněné emailové adresy, například zda byla zřízena emailová adresa i pro druhého jednatele. Nebylo tak prokázáno, že trestný čin spáchal obviněný, a nikoliv pouze osoba ve funkci jednatele společnosti DORAPO. Dovolatel si žádné trestné činnosti není vědom a policejní orgán považoval výslech druhého jednatele za nadbytečný.

Veškeré práce, které domluvil sám dovolatel, provedeny byly. Dovolatel uvedl, že si není vůbec vědom trestné činnosti údajně vykonávané společností DORAPO. S ohledem na jeho podnikatelskou historii a čistý trestní i přestupkový rejstřík se nejeví pravděpodobné, že by páchal komplikovanou trestnou činnost rovnou s naplněním kvalifikované skutkové podstaty se zapojením většího počtu společností a osob. Jeho trestná činnost nebyla v hlavním líčení prokázána, což je potřebné hodnotit mimo jiné ve světle toho, že policejní orgán v přípravném řízení zamítl rozumný a důvodný návrh na výslech druhého jednatele společnosti.

Soud prvního stupně nadto poskytl nepřiměřenou lhůtu v délce 5 dnů pro doplnění odvolání a neodročil hlavní líčení, když měl jeden z obhájců dopravní nehodu, o čemž soudu prvního stupně zaslal videozáznamy a o odročení požádal. Odvolací soud se nevypořádal se všemi důvodnými námitkami obviněného a stejně jako soud prvního stupně zamítl návrhy na provedení výslechů stěžejních svědků.

15. V podaném dovolání obviněný opakovaně poukazoval na skutečnost, že v předmětném období měla společnost dva jednatele, přičemž druhý jednatel obžalován nebyl. Druhým jednatelem byl totiž od března 2017 Viktor Gryshkanych, který měl přístup ke zmíněným emailovým adresám. Právě v období jeho působení začala společnost DORAPO odvádět nižší daně. V obecné rovině tak měl možnost domluvit a zaúčtovat fiktivní faktury za účelem zvýšení zisku, na jehož podíl měl právo. I pokud by tedy dovolací soud dospěl k závěru, že předkládané faktury byly skutečně fiktivní, byť by se nejednalo o závěr správný, tak neexistuje důkaz, který by tyto fiktivní faktury propojil právě s obviněným.

Orgánům činným v trestním řízení postačovaly výpovědi svědků, kteří neznali jméno druhého jednatele. Jejich postup hodnotil obviněný jako překvapující, neboť pokud by se společnost DORAPO a její jednatel měli dopustit spáchání trestného činu, jeví se jako pravděpodobné, že by zřejmě nepoužívali své skutečné jméno. Jako vhodnější by bylo provést rekognici v rámci hlavního líčení, a to zejména rekognici druhého jednatele. Jeho fotografiemi v rámci své úřední činnosti zcela jistě disponuje Ministerstvo vnitra České republiky.

Takový postup však zvolen nebyl. Soud prvního stupně pouze ve svém rozsudku stanovil, že cizinecká policie neeviduje u obviněného trvalý ani dočasný pobyt a že naposledy pobýval v České republice na krátkodobá víza za účelem zaměstnání a k 6. 2. 2023 nebyl v České republice přihlášen k pobytu a nebyla mu poskytnuta dočasná ochrana v žádné ze zemí Evropské unie. Z toho pak vyplývá, že se soud vůbec nezabýval otázkou jeho viny, ale pouze jeho pobytem. V trestním oznámení byl přitom uveden i druhý jednatel, avšak ten stíhán nebyl, což je s podivem zvláště proto, že vina obviněného byla založena právě na podaném trestní oznámení.

Otázka jeho momentálního pobytu by přitom jeho stíhání nijak nebránila, když by šlo proti němu vést řízení proti uprchlému podle § 302 tr. ř.

16. Obviněný vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů, když vytýkal soudům obou stupňů, že nepřistoupily k jím navrženým výslechům svědků Y. D., který pracoval pro společnost DORAPO v letech 2018–2019 a viděl pracovníky ostatních společností uvedených v obžalobě, které žádné zaměstnance mít neměly. Se zaměstnanci ostatních společností, které ovšem zaměstnance mít neměly, se dostal do styku i další navrhovaný svědek Y. P. Další navrhovaný svědek I. V. pracoval v říjnu 2019 pro společnost RBQ SADY, která není v obžalobě uvedena, ale pracoval krátce i pro společnost BONTABON a 4 dny na projektu společnosti DORAPO v XY, kde viděl bedny společností BONTABON a RATGLASS.

Svědek M. K. pak pracoval pro společnost Safara group. Výslechy zmíněných svědků však soud prvního stupně zamítnul s tím, že by se tito svědci nedokázali věrohodně vyjádřit k posuzované činnosti obviněného. Takový závěr je přinejmenším překvapující s ohledem na to, že soudy své skutkové závěry založily mimo jiné i na výpovědích svědků ekonomicky aktivních ve společnostech uvedených v obžalobě a skutečnosti, že předmětné společnosti neměly zaměstnance. Není zřejmé na základě čeho, považovaly soudy výslechy některých svědků za relevantní a důvěryhodné, a výpovědi jím navržených svědků považovaly za nadbytečné a nedůvěryhodné.

Výslechy jím navržených svědků mohly být podkladem pro zjištění, zda předmětné společnosti zaměstnance měly či nikoliv, a tedy i to, zda fakturovaná plnění byla reálně poskytnuta, a to s ohledem na obsah protokolu o výpovědi svědka Vaška, který byl přečten až na naléhání obhajoby. Tento svědek uvedl, že by společnosti měly mít nějaké zaměstnance ukrajinské národnosti, za které nebylo odváděno zdravotní ani sociální pojištění. Občané Ukrajiny se mohou na území České republiky nacházet až po dobu 90 dnů bez potřeby mít vízum.

Mohli sem tedy jezdit toliko na sezónu, nelegálně zde pracovat a následně se vrátit zpět na Ukrajinu. Soud prvního stupně neprovedení navrhovaných důkazů odůvodnil jejich údajnou nadbytečností, neboť obhajobou navržení svědci se podle něj nemohou věrohodně vyjádřit k posuzované trestné činnosti obviněného. Takové odůvodnění však nelze považovat za dostačující, neboť není zřejmé na podkladě čeho, dovodil soud nevěrohodnost navržených svědků, když otázka jejich věrohodnosti může být posouzena pouze po jejich výslechu.

Výslechy navržených svědků přitom byly způsobilé zásadně zpochybnit skutkové závěry soudů a vyvrátit tvrzení obžaloby, čímž by bezesporu byla vytvořena důvodná pochybnost nejen o jeho vině, nýbrž i o údajné fiktivnosti předmětných faktur jako takové. Nelze je proto považovat za nadbytečné. Závěr o tom, že navržené důkazy současně nejsou věrohodné a zároveň nadbytečné, je logicky rozporný. Tyto důvody nelze uplatnit současně. Přístup soudu prvního stupně hodnotí dovolatel jako hraničící s podjatým přístupem a hrubě porušující zásadu volného hodnocení důkazů, povinnost vyhledávat důkazy ve prospěch i neprospěch obviněného i zásadu presumpce neviny.

Soudy své rozhodnutí zatížily vadami spočívajícími nejen v porušení procesních předpisů, ale i porušením zásad vyjádřených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

17. O již zmíněném podjatém přístupu soudu prvního stupně podle obviněného vypovídá i to, že poskytl nepřiměřenou lhůtu v délce 5 dnů pro doplnění odvolání, z nichž 2 dny připadly na víkend, přičemž obviněný výslovně žádal o poskytnutí přiměřené lhůty k doplnění odvolání, a to zejména s ohledem na obsah spisového materiálu.

18. Obviněný v podaném dovolání rovněž poukázal na zásadu souběžné a nezávislé odpovědnosti fyzických a právnických osob. I pokud by bylo možné připustit, že předmětné faktury skutečně byly fiktivní, tak by bylo možné dospět pouze k tomu, že společnost DORAPO tyto faktury na neexistující plnění zaúčtovala. To však prokazuje pouze vinu této společnosti a nikoliv dovolatele, který v předmětné době nebyl jediným jednatelem. Klíčoví svědci W. a R. dovolatele ani neznali. Obsah spisového materiálu je tak částečně v rozporu se závěry, na kterých jsou založena napadaná rozhodnutí. Pokud by důkazy provedené ve věci někoho usvědčovaly, usvědčovaly by oba jednatele. Dovolatel byl de facto odsouzen z toho důvodu, že se na rozdíl od druhého jednatele nacházel v České republice, a proto by mohl teoreticky údajnou škodu částečně nahradit. Samotná skutečnost, že svědkyni V. B. nosil účetní podklady pouze dovolatel, neprokazuje, že pouze on jednal za společnost, nebo že by vědomě nechával zaúčtovávat fiktivní faktury. Podle této svědkyně měla společnost v předmětné době 300–350 zaměstnanců a dva jednatele. I pokud by faktury fiktivní byly, spolupráci mohl domluvit druhý jednatel, faktury předat obviněnému a on by o trestné činnosti nemusel nic vědět. Je důvodné se domnívat, že ve společnosti, která zaměstnává několik set lidí, včetně cizinců, pro které platí přísnější podmínky v oblasti zaměstnávání, spjaté s vyššími administrativními nároky, a ve společnosti, která má dva jednatele, nebude jeden z nich zcela nečinný.

19. Dovolatel se vymezuje proti závěrům odvolacího soudu, který fiktivnost faktur dovozoval z klíčových výpovědí svědků W. a R., kteří vystavovali fiktivní faktury a ty zasílali na emailovou adresu společnosti DORAPO. Obviněného však neznali, což však považoval odvolací soud za logické s ohledem na to, že faktury byly zasílány online. I pokud by byly faktury skutečně fiktivní a zasílány online, jak je to ostatně obvyklé, tak by údajná spolupráce musela nějak vzniknout a být někým domluvená. Činnosti tohoto typu se přitom domlouvají spíše osobně, nežli prostřednictvím emailové či telefonické komunikace a až následně pak tato činnost probíhá prostřednictvím emailové komunikace.

Závěry soudů obou stupňů proto považuje obviněný za logicky rozporuplné. Z ničeho nic měl začít páchat trestnou činnost, ale nepotkal se s nikým, kdo by jej mohl v rámci trestního řízení rozpoznat, což by obecně vypovídalo o vysoké úrovni jeho kriminálního myšlení, plánovitosti a organizovanosti. Na druhou stranu však měl obviněný k údajné trestné činnosti používat emailovou adresu se svým vlastním příjmením, což by naopak vypovídalo o velice nízké úrovni jeho kriminálních schopností. Klíčový svědek W.

nadto výslovně uvedl, že jednatelé společnosti DORAPO o ničem nevěděli. Ani v rámci odvolacího řízení nebylo postaveno najisto, zda byly předmětné fakulty fiktivní nebo nikoliv. Fiktivnost faktur měla být prokázána na základě neexistence zaměstnanců předmětných společností a vina obviněného na základě výpovědi osoby, která byla materiálně v pozici nelegálního zaměstnance předmětných společností. Ani s tímto logickým rozporem se odvolací soud nevypořádal. I proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Soudy obou stupňů nejprve rozhodly o vině dovolatele, a až následně vyhledávaly důkazy, které jeho vinu bezpečně prokážou a návrhy, které by mohly jeho vinu vyvrátit, zamítly jako nadbytečné a nevěrohodné.

20. Ve věci nebyla podle obviněného naplněna ani subjektivní stránka trestného činu kladeného mu za vinu. Nebylo totiž prokázáno, že by věděl o údajné fiktivnosti faktur. Stejně tak rozporoval závěr, že za společnost jednal pouze on a z uplatněných faktur primárně profitoval. Druhý jednatel se například účastnil dne 26. 10. 2020 v pozici společníka valné hromady společnosti, jak vyplývá z notářského zápisu založeného ve sbírce listin. Závěr, že měl právě dovolatel primárně profitovat z údajné trestné činnosti, nebyl nijak vysvětlen a nemá oporu ve spise. Žádný důkaz neprokazuje, kterému jednateli byly peněžní prostředky za zaplacení fiktivních prací v hotovosti předány. Ve společnosti byli dva společníci, kteří mohli profitovat ze zvýšeného základu daně, a tedy zvýšení zisku společnosti, a to stejným dílem. Druhý jednatel nadto v říjnu 2020 navýšil vklad do základního kapitálu společnosti o 100.000 Kč, tedy po ukončení údajné trestné činnosti, což není logické, pokud by nebyl ve společnosti aktivní a nejednal za ni, zejména pokud následně uprchl. Namístě bylo posoudit i původ této částky vložené do společnosti. Pokud by si druhý jednatel opatřil tyto prostředky legálně, tak lze dovodit, že tato částka pro něj nebyla zanedbatelná, a proto by ji nevložil do společnosti, kde nebyl aktivní. Soudy se však jeho vinou nezabývaly, pouze jeho pobytem a z trestného činu viní pouze dovolatele. I v případě, že by bylo možné dospět k závěru, že byl spáchán trestný čin, mohl by být spáchán pouze společností DORAPO, případně obou jednatelů stejnou měrou. V takovém případě mělo být jednání obviněného posouzeno jako jednání ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

21. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 4 T 224/2023, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 11 To 168/2024, a zároveň zrušil veškerá rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, pozbyla podkladu a obviněného podle § 226 písm. a), c) tr. ř. zprostil obžaloby. Pokud Nejvyšší soud neshledá důvody pro takový postup, tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud alternativně zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 11 To 168/2024, a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zároveň zrušil veškerá rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

22. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 12. 2024, sp. zn. 1 NZO 903/2024.

23. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel výslovně odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho námitky proti správnosti a rozsahu provedeného dokazování však pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Svou argumentací pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Stejně tak nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky obviněného tvrdící porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Zpochybnění správného použití zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo v řízení o dovolání se totiž vztahuje toliko k otázce zjišťování skutkových okolností za situace, pokud by porušení této zásady zakládalo existenci zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními. V napadeném rozhodnutí však státní zástupce neshledal snahu soudů nedůvodně podpořit verzi obžaloby, ale naopak dospěl k závěru, že závěry soudů o průběhu skutkového děje v projednávané věci jsou opřeny o logické argumenty podpořené výsledky provedeného dokazování. Nedošlo tak k porušení zásady presumpce neviny ani z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.

24. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou podle státního zástupce podřaditelné ani námitky poukazující na neprovedení obviněným navržených výslechů svědků. Nejedná se totiž o svědecké výpovědi mající bezprostřední význam z hlediska posouzení skutku jako trestného činu. V takovém případě je podle státního zástupce bez významu, že soud prvního stupně hodnotil tyto výpovědi předem jako nevěrohodné. Skutková zjištění podle státního zástupce vyplývají zejména z opatřených listinných důkazů a provádění dalšího dokazování proto soudy obou stupňů považovaly za nadbytečné, což ve svých rozhodnutích také odůvodnily. Podle státního zástupce proto nelze dospět k závěru o existenci tzv. opomenutých důkazů.

25. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce po rekapitulaci jeho obsahu a základních východisek uvedl, že obviněným vznesené námitky jsou pouhou polemikou s výsledky provedeného dokazování, a až na podkladě této polemiky brojí proti prokázání jeho úmyslného zavinění, a jako takové nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné. Domáhal-li se obviněný posouzení žalovaného zločinu jako spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, tak mu podle státního zástupce není možno přisvědčit, neboť ani tato námitka zmíněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť je založena na tvrzení, že v předmětném trestním řízení měly být stíhány také další osoby. Případná trestní odpovědnost dalších osob však předmětem tohoto trestního řízení nebyla, a proto se nelze touto námitkou ani zabývat.

26. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

27. Dne 20. 1. 2025 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný uvedl, že souhlasí s výkladem relevantních ustanovení ze strany státního zástupce, avšak nikoliv s jeho tvrzením, že v tomto řízení nebyly řádně naplněny důvody dovolání. Stejně jako v podaném dovolání pak obviněný zopakoval, že z provedeného dokazování vyplývá nanejvýš vina společnosti DORAPO, která v předmětné době měla dva jednatele. Orgány činné v trestním řízení podle něj otočily zásadu objektivní odpovědnosti právnických osob tak, že ji uplatnily na odpovědnost jednatele za údajně nezákonné jednání společnosti, o kterém nebylo prokázáno, že by proběhlo. Ve věci je dán rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, neboť nebyla prokázána tvrzená fiktivnost faktur. Zjevný rozpor dovolatel spatřuje v absenci usvědčujících důkazů v řízení, v rámci něhož byl uznán vinným spácháním trestného činu. Dále zopakoval svou výtku k soudu prvního stupně, jejímž obsahem byl rozpor v odůvodnění odmítnutí jeho důkazních návrhů. Nelze podle něj zároveň považovat navrhovaný důkaz za nadbytečný a zároveň za nevěrohodný. Navržené důkazy sice nemohly prokázat, že právě on nespáchal trestný čin, ale mohly vyvrátit, že byl vůbec trestný čin

spáchán. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku pak spatřuje v tom, že v daném řízení nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu. Nadále trvá na tom, že v řízení byla porušena zásada presumpce neviny a in dubio pro reo. Orgány činné v trestním řízení nejprve rozhodly o jeho vině a následně vyhledávaly pouze důkazy podporující jejich domněnku. Důkazy prokazující objektivně skutkový stav provedeny nebyly. Závěrem své repliky dovolatel uvedl, že nesouhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání a trvá na podaném dovolání.

III.

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

29. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 11 To 168/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

30. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

31. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale především proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

32. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

33. Je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Obviněný bližší konkretizaci dovolacích důvodů ve vztahu ke vzneseným námitkám v rámci podaného dovolání neučinil a svou argumentací k tomu ani nesměřoval. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je přitom opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

34. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí obviněný v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, a tedy i v rámci řádného opravného prostředku, tj. takové, s nimiž se již na podkladě odvolání obviněného vypořádal soud odvolací.

35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

36. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

37. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Namítl však, že soudy v řízení nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazy výslechy svědků Y. D., Y. P., I. V. a M. K.

38. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

39. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

40. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14.

2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

41. Důkazními návrhy na výslech svědků Y. D., Y. P., I. V. a M. K. se soud prvního stupně náležitě zabýval, rozhodl o jejich nadbytečnosti a svůj postup jak v hlavním líčení konaném dne 15. 4. 2024 (protokol na č. l. 2104– 2106), tak ve svém rozsudku odůvodnil (srov. str. 21). Z návrhu obhajoby vyplývá, že měli svědci Y. D. a Y. P. vidět ostatní pracovníky z jiných společností, I. V. měl 4 dny pracovat pro společnost DORAPO, ač oficiálně byl zaměstnán u společnosti RBQ SADY, která není uvedena v obžalobě a M.

K. měl pracovat pro společnost Safara group (návrh na č. l. 2096). K vzneseným důkazním návrhům se v hlavním líčení obšírně vyjádřil státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Trutnově s odvoláním na listiny, které byly založeny do spisu a uvedl, že z návrhu obhajoby není zřejmé, co by svědci Y. D. a Y. P. měli říct k činnosti předmětných společností. Podle záznamů cizinecké policie svědek I. V. v předmětném období nepřetržitě pracoval pro společnost RBQ SADY. Svědek M. K. měl pracovat pro společnost Safara group.

V předmětné době však tato společnost podle zprávy ČSSZ neměla žádné zaměstnance. M. K. nadto neměl v České republice povolení ani k pobytu ani k práci. To získal až v době od 28. 9. 2020 do 26. 12. 2020, kdy byl zaměstnancem společnosti DORAPO. Výslech žádného z těchto svědků s ohledem na to, co měli k věci uvést a s ohledem na výše zmíněné okolnosti nemohl nic změnit na zjištění založených na listinných důkazech a výpovědích svědků. Zejména pak svědka F. W., který ovládal prostřednictvím tzv. bílých koní společnosti SABLETON s.r.o., Legatus s.r.o., Driptone s.r.o., RATGLASS, spol.

s r. o., YOU TOO, s.r.o., Safara group s.r.o., BONTABON s.r.o., TE Group s.r.o., a který sám uvedl, že tyto společnosti sloužily pouze k vystavování fiktivních faktur (str. 12 rozsudku soudu prvního stupně). Jeho výpověď korespondovala jak s listinnými důkazy, tak s výpovědí svědka K. R., a nebylo tak důvodné o ní pochybovat. Výpovědní hodnota výpovědí navržených svědků, kteří měli vidět bedny s názvem dotčených společností či vidět pracovníky jiných společností před pěti lety, zcela jistě není vysoká a tyto svědecké výpovědi nelze považovat za důkazy podstatné, jejichž neprovedení by jakýmkoliv způsobem bylo způsobilé zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces.

42. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stejně jako z již zmiňovaného protokolu o hlavním líčení konaném dne 15. 4. 2024, jakož i ze zvukového záznamu pořízeného při tomto hlavním líčení se jednoznačně podává, že výslechy svědků Y. D., Y. P., I. V. a M. K. byly zamítnuty, neboť je soud prvního stupně považoval s ohledem na obsah provedeného dokazování jako nadbytečné. Jeho postupu pak přisvědčil i odvolací soud, když v bodě 9. odůvodnění svého usnesení konstatoval, že soud prvního stupně „v rámci hlavního líčení pak soud provedl všechny důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nutný pro jeho rozhodnutí.“ V bodě 11. odvolací soudu zdůraznil, že „nebylo nezbytné dokazování jakkoliv doplňovat neboť pro uznání obžalovaného na vinu bylo nezbytné toliko bezpečně prokázat, že pouze obžalovaný jednal v rozhodném období za společnost DORAPO a je na místě jako věrohodné posoudit výpovědi klíčových svědků W. a R., kteří potvrdili, že faktury vystavované jimi ovládanými společnostmi byly vždy jen formální, resp. fiktivní bez plnění z obou stran a byly vystavovány jen pro snížení daňové povinnosti na straně firmy obžalovaného a za účelem zisku v podobě části uplatňovaného DPH na straně vystavovatele faktur.“

43. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup zdůvodnily.

44. Důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a jemu přecházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně nezavdává ani poněkud nepřiléhavě zvolená formulace na str. 21 odůvodnění rozsudku prvního stupně, kde poté, co uvedl, že považuje výslechy obhajobou navrhovaných svědků za nadbytečné navázal konstatováním že „má soud za to, že tito se rozhodně nemohou věrohodně vyjádřit k posuzované činnosti obžalovaného, která mu je kladena za vinu, tedy k vystavovaným fakturám s předstíraným plněním“.

Soud prvního stupně tímto konstatováním však nesměřoval k hodnocení důvěryhodnosti výpovědí těchto svědků předtím, něž by je mohl vyslechnout, ale zhodnotil vypovídající potenci těchto svědků, resp. schopnost výpovědí těchto svědků ovlivnit stabilizovaná skutková zjištění. A to s ohledem na obsah provedeného dokazování, skutečnosti, o kterých měli tito svědci vypovídat, a obsah spisu, jehož součástí byly listiny doložené státním zástupcem v hlavním líčení k situaci navrhovaných svědků v předmětné době.

Dospěl přitom k tomu, že výpovědi těchto svědků nejsou způsobilé zásadním způsobem zpochybnit stabilizovaná skutková zjištění, která pro něj z provedených důkazů (zejména důkazů listinných, ale i výpovědí svědků – zejména svědka F. W.), vyplývala. Jím zvolená neobratná formulace závěr soudu prvního stupně o nadbytečnosti důkazů navrhovanými svědeckými výpověďmi nijak nepopírá ani neznevěrohodňuje.

45. Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle obsahu dovolání uplatňuje také ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

46. Obviněný v tomto směru zpochybňuje primárně dva klíčové závěry soudů nižších stupňů, a to, že předmětné faktury vystavované různými společnostmi uvedenými ve výroku odsuzujícího rozsudku byly fiktivní, resp. na jejich základě nebyla realizována tam uvedená činnost. Zadruhé brojí proti zjištění, že v rámci své činnosti ve společnosti DORAPO aktivně a vědomě jednal při realizaci trestné činnosti spočívající v opatření podkladů ve formě fiktivních faktur, jejich následném zaúčtování a uplatnění nezákonného daňového odpočtu, a tedy zkrácení daně. Z výsledků provedeného dokazování se přitom podává jak fiktivnost ve výroku soudu prvního stupně uvedených faktur, tak aktivní role obviněného v trestné činnosti.

47. Zásadními důkazy, které vzájemně zcela korespondují, byly především výpověď svědka F. W., výpovědi zaměstnankyň společnosti DORAPO S. S., V. B., a velké množství listinných důkazů. V tomto ohledu hraje klíčovou roli trestní oznámení Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, Územního pracoviště v Trutnově, resp. zejména jeho přílohy sestávající se z podkladů této instituce z její úřední činnosti, a to včetně zajištěných účetních dokladů, faktur, protokolů o výsleších, zpráv od odběratelů společnosti DORAPO a množství podkladů z vyšetřování realizovaného touto institucí v rámci daňové kontroly.

Snaha obviněného o prezentaci tohoto trestního oznámení toliko jako listiny obsahující pouze tvrzení o tom, že se dopustil zkrácení daně z přidané hodnoty, neodpovídá spisovému materiálu. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění rozebral důkazy provedené ve věci na str. 11–21 svého rozsudku a na str. 22 z provedeného dokazování a dospěl k závěru, že obviněný trestnou činnost spáchal, jeho obhajoba byla vyvrácena a z provedeného dokazování vyplývá jak fiktivnost předmětných faktur, tak aktivní účast obviněného na trestné činnosti.

Závěr o fiktivnosti faktur a absenci zaměstnanců společností SABLETON, Legatus, Driptone, RATGLASS, YOU TOO, Safara group, BONTABON a TE Group, nebyl založen pouze na zprávách ČSSZ, ale i na výslechu F. W., který fakticky ovládal tyto společnosti. Ten v hlavním líčení vypověděl, že předmětné společnosti ovládal, že měly sídla na virtuálních adresách, byly řízeny prostřednictvím tzv. bílých koní a až na společnosti SABLETON a Legatus (kde však byli evidovaní maximálně 2 zaměstnanci) neměly žádné zaměstnance.

Jediným účelem těchto společností a činností tohoto svědka bylo vystavování fiktivních faktur společnostem na podkladě jejich poptávky, resp. vystavování faktur s předstíraným plněním různým společnostem, a to včetně společnosti DORAPO. Pokud obviněný namítá, že tyto společnosti mohly mít zaměstnance nelegální, které mohly fakturované činnosti vykonávat, tak je nutné podotknout, že osoba fakticky řídící tyto společnosti, svědek F. W., toto jednoznačně vyvrací. Jeho výpovědi přitom není důvod nevěřit, neboť plně koresponduje s ostatními, zejména listinnými důkazy provedenými ve věci.

Tato spolupráce byla dohodována především přes prostředníky, mezi jinými i svědka Mykhayla Bokocha, který odmítl vypovídat. Výpověď F. W. je rovněž podporována výpovědí svědka K. R., jehož společnosti sice nemají s fakturami vystavenými společnosti DORAPO nic společného, obviněného ani nezná, ale svou výpovědí tento svědek potvrzuje modus operandi svědka W. a jím řízených společností, kdy společnosti SABLETON, Legatus a RATGLASS poskytovaly jeho společnosti SUZONEX fiktivní faktury na subdodávky.

Tato spolupráce byla zpočátku realizována skrze Mykhaylo Bokocha a následně již přímo skrze svědka W. Nemůže tak být pochyb o tom, že společnost DORAPO nechávala zaúčtovat faktury s plněním, které nebylo nikdy realizováno a ani být nemělo. O tom, že probíhala taková spolupráce, svědčí vyjma vystavených faktur a svědectví svědka F. W.

i emailová komunikace mezi emailovou adresou užívanou obviněným XY@seznam.cz a XY@centrum.cz obsahující údaje, které měly tvořit obsah faktur vystavených společností SABLETON společnosti DORAPO (srov. str. 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 10. – 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Bylo tak postaveno najisto, že společnosti uvedené ve výroku o vině vystavovaly společnosti DORAPO faktury, jejichž plnění nebylo nikdy realizováno a sloužily pouze k neoprávněnému snížení daňového zatížení této společnosti.

48. O aktivní roli obviněného v trestné činnosti pak svědčí, vyjma zmíněné emailové komunikace, také výpověď svědka J. B., poradce v oblasti podnikání a bývalého manžela svědkyně V. B., který obviněného, resp. společnost DORAPO zastupoval v rámci kontroly finančního úřadu. Jednal jen s obviněným, druhého jednatele osobně nezná a nejednal s ním. Důležité jsou však zde výpovědi zaměstnankyň společnosti DORAPO k předmětné době, a to V. B., která vedla účetnictví společnosti DORAPO a S. S., personalistky a administrativní pracovnice.

Náplň práce těchto svědkyň byla bytostně spjata s fungováním společnosti a přímo tak souvisí i s projednávanou trestnou činností. Obě dvě shodně vypověděly, že druhého jednatele neznají a nikdy s ním nespolupracovaly, ani jim není známo, že by pro společnost něco vykonával. Pokyny jim vždy udílel jen obviněný, on jim nosil veškeré podklady, zajišťoval podpisy dokumentů, včetně předmětných faktur a na základě jeho pokynů vyhotovovaly smlouvy o spolupráci či vystavené faktury zaúčtovaly a následně uplatnily v rámci kontrolních hlášení.

Svědkyně B. rovněž uvedla, že daňová přiznání k dani z přidané hodnoty si s obviněným vzájemně potvrdili na závěr měsíce a podle toho obžalovanému posílala příkaz k úhradě a na základě toho posílala na finanční úřad kontrolní hlášení. Obviněný údaje tam obsažené tedy kontroloval a schvaloval. Výslednou daňovou povinnost pak také hradil právě dovolatel. Není tak myslitelné, aby o zaúčtování předmětných fiktivních faktur a jejich následném uplatnění v rámci daňového řízení nevěděl. Uvedením nepravdivých dokladů do účetnictví a následným podáním daňových přiznání a kontrolních hlášení uváděl v omyl správce daně se záměrem snížit daňový základ společnosti DORAPO.

Nemůže tak být sporu o tom, že následkem jeho činnosti docházelo k zahrnutí faktur s nepravdivými údaji do nákladů společnosti DORAPO, což mělo za následek zkrácení daňové povinnosti této společnosti (srov. str. 13–15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

49. Pokud svědek Karol Vašek jakožto formální jednatel a společník společností Safara group a YOU TOO uvedl, že mu říkal P. K., jeho kontakt, že do společností přitečou velké peníze přes 300 Ukrajinců, tak je vhodné poukázat na to, že společnost Safara group si na sebe nechal napsat v souladu s pokyny F. W., reálně nevěděl, co se ve společnosti děje a co společnost reálně vykonává, nezajišťoval její obchodní ani jiné vedení a nevěděl, kdo tak činil, akorát podle pokynů chodil vybírat peníze a následně je předával podle sdělených požadavků stejně jako veškeré dokumenty. Pokud mu tedy někdo sdělil, že budou společnosti, které formálně vedl, někoho nelegálně zaměstnávat, tak jeho svědectví může prokazovat pouze to, že k takovému sdělení došlo, ale nikoliv to, že k nelegální práci jakýchkoliv osob skutečně docházelo. Jeho výpověď tak v žádném případě nezpochybňuje výpověď svědka F. W., ani nezpochybňuje skutkový závěr o fiktivnost předmětných faktur vystavovaných společnostmi uvedenými ve výroku o vině soudu prvního stupně společnosti DORAPO za účelem snížení daňového zatížení této společnosti, ani reálnou neexistenci ve fakturách deklarovaného plnění. Ani samotná skutečnost, že svědek F. W. obviněného osobně nezná, nemůže obviněného nijak vyvinit. Jak podotkl ostatně i odvolací soud v bodě 11. odůvodnění svého usnesení, tak se svědek F. W. s obviněným nemusel reálně setkat, neboť opatřování faktur probíhalo elektronicky, případně skrze osoby zprostředkovatelů, např. již zmíněného Mykhaylo Bokocha, který takto zprostředkovával i spolupráci s K. R., a ve věci odmítl vypovídat.

50. Nejvyšší soud shrnuje, že v projednávané věci žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Trutnově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak listinné důkazy, které byly klíčovým důkazem pro posouzení viny obviněného, tak na ně navazující svědecké výpovědi. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

51. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení s tím, že v dané věci nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu.

52. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

53. Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Není-li tedy shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou tak východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

54. Obviněný se vymezoval především proti závěru obecných soudů o úmyslném zavinění, kdy namítl, že na podkladě provedeného dokazování není možné dospět k závěru, že by úmyslně nechal zaúčtovat fiktivní doklady, resp. že by předmětné doklady skutečně byly fiktivní a že o tomto věděl nebo vědět musel. Rozporoval závěr, že by byl jediným činným jednatelem ve společnosti. Je možno uvést, že část námitek, jíž obviněný na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů dospívá k vlastní skutkové verzi, na jejímž podkladě pak uzavírá, že se trestného činu nedopustil, není pod předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná.

55. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je totiž nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (hodnocení listinných důkazů jako faktur, trestního oznámení finančního úřadu a jeho příloh, a výpovědí svědků W., R. a B.) či vadných skutkových zjištění (druhý jednatel byl ve společnosti činný a dovolatel neměl důvod se domnívat, že dokládané faktury jsou fiktivní na neexistující plnění), tedy vychází z jiného skutkového základu, než k němuž na podkladě provedeného dokazování dospěly soudy, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoliv však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

56. I přesto však pro úplnost Nejvyšší soud k naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku uvádí následující:

57. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se totiž dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a spáchá takový čin ve značném rozsahu

58. Toto ustanovení chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z kterých je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení.

59. Objektivní stránka tu spočívá v tom, že pachatel a) ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo b) vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb

60. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu se jedná o trestný čin úmyslný. Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

61. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

62. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

63. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

64. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

65. Soudy dospěly k závěru, že se obviněný dopustil jednání kladeného mu za vinu v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Valná většina jeho námitek se vztahovala k jeho roli ve společnosti při páchání trestné činnosti a k otázce fiktivnosti předmětných faktur. Jedná se o námitky primárně skutkové nepodřaditelné pod dovolací podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak již bylo vyloženo výše. Při posouzení důvodnosti dovolání v rámci tohoto dovolacího důvodu je totiž Nejvyšší soud stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán nedovodí-li současně, že by se jednalo o případ zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, což však není nyní projednávaný případ.

Se skutkovými námitkami obviněného se Nejvyšší soud vypořádal již výše v bodech 45. – 50. odůvodnění tohoto usnesení. Obviněný jako jednatel ve společnosti prokazatelně aktivně působil (na rozdíl od druhého jednatele), spolupracoval s účetní V. B., dodával jí veškeré podklady, kontroloval její práci a dával pokyny k zaúčtování dokladů, podání daňového přiznání i kontrolních hlášení. Na rozdíl od druhého jednatele, kterého zaměstnanci společnosti neznali. Samotná skutečnost, že se druhý jednatel objevil v pozici společníka na valné hromadě dne 26.

10. 2020 (trestná činnost však byla páchána v jednotlivých zdaňovacích obdobích od října 2017 do prosince 2019) rozhodně neimplikuje jeho aktivní účast ve společnosti v předmětném období. Obviněný byl uživatelem emailové adresy, skrze kterou byly opatřovány fiktivní faktury. I pokud by nebyl jejím výlučným uživatelem, musel být s obsahem emailových zpráv tam uložených obeznámen. Jak poukázal soud prvního stupně na str. 22 a 23 odůvodnění svého rozsudku i odvolací soud v bodě 11. odůvodnění svého usnesení, tak při posouzení vědomé účasti obviněného na trestné činnosti nelze pominout jednání dovolatele krátce po zahájení daňové kontroly u společnosti DORAPO, kdy, aniž by vyčkal jejich výsledků, převedl ke dni 27.

10. 2020 svůj obchodní podíl ve společnosti DORAPO a ke dni 1. 11. 2020 ukončil své působí ve společnosti coby její jednatel. Na to navázal zahájením totožné ekonomické činnosti prostřednictvím společnosti DORAPO Work s.r.o. jako její jednatel, a to na stejném místě, se stejnými spolupracovníky a stálými zaměstnanci. Soudy jeho postup hodnotily jako účelový s cílem se vyhnout očekávaným závazkům, které vyplynou z finanční kontroly. Závěrům soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.

zákoníku nemá Nejvyšší soud, vázán stabilizovanými skutkovými zjištěními, čeho vytknout a nezbývá mu než námitku obviněného hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.

66. K argumentaci obviněného tvrdící podjatý postup soudu prvního stupně vůči jeho osobě na podkladě jeho procesního postupu, konkrétně pak neodročení hlavního líčení dne 25. 3. 2024 pro účast jednoho z obhájců v automobilové nehodě či neposkytnutí delší lhůty pro doplnění odvolání jednomu z obhájců a postup jakým soud prvního stupně realizoval dokazování a provedené důkazy hodnotil, lze uvést následující. Nejprve je nutné zdůraznit, že námitka podjatosti ve vztahu k soudu prvního stupně vznesena nebyla. Nebyl ani uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

67. Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. tedy nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen z předpokladů a domněnek dovolatele, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat [srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 1995, sp. zn. 8 To 74/95 (uveřejněné pod č. 49/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Subjektivní přesvědčení procesních stran o tom, jak mělo být soudem rozhodnuto, nemůže být důvodem pro závěr podjatosti soudu. Soud musí kolizní situace řešit objektivně a bez ohledu na to, zda objektivita konvenuje tomu či onomu z účastníků kolize, a zda se kryje s jeho subjektivním přesvědčením o tom, jak mělo být rozhodnuto. Podjatost soudu nelze dovozovat ani z toho, že tento soud nedal průchod takovému dokazování, jakého se obviněný domáhá (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 700/2008, in: Trestněprávní revue, roč. 2009, č. 4, s. 114).

68. K namítanému nedostatečnému prodloužení lhůty pro podání odvolání je možno uvést, že lhůta pro podání odvolání je podle § 248 odst. 1 tr. ř. 8 dnů a počíná běžet od okamžiku doručení rozhodnutí obviněnému, případně jeho obhájci, a to od doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 248 odst. 2 tr. ř.). Předně je třeba uvést, že trestní řád neumožňuje soudům v trestních věcech dle své úvahy prodloužit procesní lhůtu k podání opravného prostředku. Soud prvního stupně v rámci svého postupu upraveného trestním řádem v rámci úkonů, které musí provést před postoupením odvolání nadřízenému soudu k rozhodnutí o něm, postupuje podle § 251 tr.

ř. Podle § 251 odst. 1 tr. ř. v případě, že odvolání podané státním zástupcem či za obviněného obhájcem nesplňuje náležitosti obsahu odvolání stanovené v § 249 odst. 1 tr. ř., vyzve je předseda senátu k odstranění vad ve lhůtě 5 dnů, kterou jim zároveň stanoví a upozorní je, že jinak bude odvolání odmítnuto. Uvedené ustanovení je kogentní a neumožňuje se na základě vůle předsedy senátu prvního stupně od lhůty 5 dnů, jakkoliv odchýlit. Rozsudek soudu prvního stupně byl obhájci JUDr. Pavlovi Pokornému doručen 26.

4. 2024 s tím, aby písemnosti předal druhému obhájci Mgr. Akbulatovi Kadievovi. Obviněnému byl tento rozsudek doručen dne 16. 5. 2024 (doručenka na č. l. 2127 p. v.), od tohoto data počala běžet osmidenní lhůta k podání odvolání a skončila dne 24. 5. 2024. Oba obhájci obviněného podali tzv. blanketní odvolání s žádostí o poskytnutí delší lhůty za účelem doplnění odůvodnění odvolání. Nalézací soud vyzval přípisem ze dne 10. 5. 2024 oba obhájce k odstranění vad podaných odvolání, a to ve lhůtě 5 dnů od doručení tohoto přípisu s poučením, že pokud nebudou vady odvolání ve lhůtě odstraněny, bude odvolání odmítnuto podle § 253 odst. 3 tr.

ř. (č. l. 2135). Oběma obhájcům byla výzva doručena 15. 5. 2024. JUDr. Pavel Pokorný odvolání doplnil podáním doručeným soudu prvního stupně 15. 5. 2024 (č. l. 2137–2138). Mgr. Akbulat Kadiev pak své odvolání doplnil přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 20. 5. 2024 (č. l. 2139–2145). Uvedené lze shrnout tak, že soud prvního stupně postupoval striktně v souladu s trestním řádem a v jeho postupu nelze seznat jakékoliv pochybení, natožpak podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně.

69. K obviněným kritizovaném neodročení hlavního líčení dne 25. 3. 2024 lze uvést ve shodě s argumentací odvolacího soudu zabývající se touto námitkou, že na odročení hlavního líčení není žádný zákonný nárok a takové rozhodnutí spočívá výlučně na úvaze soudu prvního stupně (srov. bod 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Samozřejmé je přitom nutné při úvaze o takovém postupu zachovávat práva obviněného garantované ústavním pořádkem i obecná pravidla pro vedení hlavního líčení stanovená v trestním řádu. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 3. 2024 (č. l. 2093–2095) i ze zvukového záznamu z tohoto hlavního líčení se podává, že při něm byl přítomen jak obviněný, tak druhý z jeho obhájců JUDr. Pavel Pokorný, který při zahájení hlavního líčení sdělil soudu, že Mgr. Akbulat Kadiev žádá o odročení hlavního líčení, neboť měl defekt na voze a nemůže se tak hlavního líčení účastnit. Předsedkyně senátu k tomu sdělila, že soud vyslechne svědky, kteří se dostavili na místo a poté hlavní líčení odročí. Rozhodně tak nelze hovořit o zkrácení jeho práva na obhajobu. Zároveň nelze opomenout, že soud prvního stupně se v tomto hlavním líčení omezil na výslech tří svědků, kteří byli na místě fyzicky přítomni, z nichž jeden odmítl vypovídat. Po jejich výslechu neprováděl již žádné dokazování ani jiné procesní úkony vyjma odročení hlavního líčení, a to výslovně z důvodu nepřítomnosti obhájce Mgr. Akbulata Kadieva. Takovému postupu soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout a rozhodně z něj nelze dovozovat ani náznakem podjatost předsedkyně senátu.

70. Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy uvedl, že soudy „nesprávnou realizací důkazního řízení se dostaly do kolize s postuláty spravedlivého procesu, jelikož byly porušeny zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, kdy nejprve učinili rozhodnutí o vině odsouzeného a následně prováděly pouze výběrové důkazy“. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

71. V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.

72. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněného Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.

73. K námitce obviněného, že měla být stíhána i společnost DORAPO a druhý jednatel této společnosti, neboť provedené důkazy vypovídají především o jejich vině, lze uvést, že tato námitka stojí zcela mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů. V projednávané věci je klíčovou otázkou, zdali obviněný spáchal skutek kladený mu za vinu obžalobou, vina případných jiných subjektů není předmětem probíhajícího trestního řízení, a není proto možné se jí zabývat ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání obviněného.

74. Dovolatel současně téměř výhradně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uveřejněno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17)

75. Obviněný v podaném dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že žádný takový návrh nebyl ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně učiněn (§ 265h odst. 3 tr. ř.), a zároveň Nejvyšší soud neshledal důvody k postupu podle § 265o tr. ř. k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

IV.

76. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání, které podal obviněný Mykhailo Radetskyi, odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 5. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu