Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Ing. Pavly Kňávové, zastoupené Mgr. Evou Láskovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Gajdošova 4392/7, Brno, proti výrokům III, IV a V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. července 2025, č. j. 9 As 52/2025-44, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. ledna 2025, č. j. 65 A 6/2025-8, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. března 2025, č. j. 65 A 2/2025-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a Krajského úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, a Statutárního města Olomouc, se sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka podala ke krajskému soudu tři správní žaloby: žalobu proti nezákonnému zásahu 2. vedlejšího účastníka (body 2 až 3 usnesení), žalobu proti rozhodnutím 2. vedlejšího účastníka a žalobu proti rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka (body 4 až 5 usnesení).
2. Krajský soud zásahovou žalobu odmítl. Namítaný zásah, který se podle stěžovatelky týká smluv o budoucích kupních smlouvách, podle soudu není přezkoumatelný ve správním soudnictví. Krajský soud jí proto odkázal na řízení před civilními soudy a poučil ji, že je proti jeho rozhodnutí přípustná kasační stížnost (usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 65 A 6/2025-8). Stěžovatelka podala přímo proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost.
3. Okresní soud stěžovatelčinu civilní žalobu odmítl. Stěžovatelka podle něj ani přes výzvu neodstranila vady žaloby a v řízení kvůli tomu nebylo možné pokračovat. Její skutková tvrzení byla zmatečná a nesrozumitelná a její žalobní návrhy byly neurčité, nevykonatelné a trpěly i dalšími vadami (usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 20 C 42/2025-324). Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí nepodala ústavní stížnost.
4. Krajský soud odmítl i stěžovatelčinu žalobu vůči rozhodnutím vedlejších účastníků. Ve vztahu k rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka soud označil její žalobu za opožděnou. Ve vztahu k rozhodnutím 2. vedlejšího účastníka krajský soud konstatoval, že stěžovatelka ani na jeho výzvu neuvedla tvrzení o konkrétním přímém zásahu do jejích práv (výrok I). Krajský soud zároveň rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 65 A 2/2025-50). Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost.
5. Nejvyšší správní soud její kasační stížnosti částečně vyhověl a částečně ji zamítl. Nejvyšší správní soud zrušil výrok I rozhodnutí krajského soudu v rozsahu, v němž odmítl žalobu vůči rozhodnutím 2. vedlejšího účastníka (výrok I). Ve vztahu k odmítnutí žaloby proti rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka naopak kasační stížnost zamítl (výrok III) a zároveň rozhodl, že v tomto rozsahu účastníkům nenáleží náhrada nákladů řízení před správními soudy (výroky IV a V rozsudku č. j. 9 As 52/2025-44). Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti výrokům III až V tohoto rozhodnutí - tedy proti výrokům, které se týkají její žaloby vůči rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, právo na rovnost účastníků, právo na ochranu vlastnictví a zákazy diskriminace, libovůle a nepřiměřeného zásahu veřejné moci (čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 až 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).
7. Proti napadeným výrokům o věci samé stěžovatelka vznesla tyto námitky: a) Správní soud chybně odmítl zásahovou žalobu s tím, že jde o soukromoprávní věc. Civilní soud však její žalobu také odmítl. Stěžovatelka v dobré víře spoléhala na chybné poučení správního soudu a nepodala proti jeho rozhodnutí kasační stížnost. Soudy postupovaly formalisticky, protože stěžovatelku odkazovaly na různé právní cesty a neposkytly jí účinnou ochranu. Zásah 2. vedlejšího účastníka trvá již přes půl roku a soudy jej řádně neprojednaly.
Stěžovatelka jednala v řízení bez právního zástupce a prokazatelně byla bez příjmů. Ve vztahu k rozhodnutí o odmítnutí její zásahové žaloby je proto splněna výjimka z povinnosti vyčerpat před podáním ústavní stížnosti dostupné procesní prostředky. b) Stěžovatelce nebyl přiznán advokát, ačkoli o to žádala a ačkoli byl 2. vedlejší účastník právně zastoupený. c) Opožděnost žaloby proti rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka způsobilo selhání veřejné správy. Ta stěžovatelku nesprávně nepoučila o tom, že její souběžný návrh na přezkum u Ministerstva pro místní rozvoj nemá odkladný či přerušovací účinek na běh lhůty pro podání správní žaloby.
Krajský soud navíc stěžovatelku chybně odkázal na civilní řízení. d) Stěžovatelka podala zásahovou žalobu samostatně (sp. zn. 65 A 6/2025), a domáhala se spojení tohoto řízení s řízením o jejích dalších dvou žalobách (sp. zn. 65 A 2/2025). Soud však zásahovou žalobu odmítl a řízení nespojil. e) Soudy opomenuly zásahovou větev řízení. Když Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci žaloby proti rozhodnutím, krajský soud mu nepředložil spis ohledně zásahové žaloby. Nejvyšší správní soud tak nerozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a v důsledku toho chybně uvedl, že stěžovatelka zásahovou žalobu vůbec nepodala.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné.
8. Proti napadeným výrokům o nákladech řízení stěžovatelka nevznesla žádné námitky.
9. Stěžovatelka podala v ústavní stížnosti návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrh na přiznání náhrady nákladů řízení o její ústavní stížnosti. Odklad vykonatelnosti je podle ní nutný proto, že by jí jinak hrozilo neprojednání její zásahové žaloby a trvalé odepření přístupu k soudu. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelka nijak neodůvodnila.
10. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly.
11. Ústavní soud předesílá, že přihlížel pouze k argumentaci uvedené v tom podání, které stěžovatelka podala v zastoupení své advokátky - tedy v podání ze dne 26. 9. 2025. K obsahu zbylých dvou podání, které zaslala sama stěžovatelka a které mají bez příloh dalších 28 stran, Ústavní soud nepřihlížel (obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 42/24 , bod 7; IV. ÚS 252/22, bod 10; IV. ÚS 1823/24, bod 3).
12. Stěžovatelka podala ke správním soudům tři různé žaloby: žalobu proti nezákonnému zásahu 2. vedlejšího účastníka (část III.1), žalobu proti rozhodnutím 2. vedlejšího účastníka (část III.2) a žalobu proti rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka (část III.3).
13. Rozhodnutí o těchto žalobách se zakládají na odlišných právních důvodech. Tyto odlišnosti jsou z hlediska ústavního přezkumu podstatné. Ústavní soud proto posoudí napadená rozhodnutí ve vztahu ke každé z těchto žalob zvlášť. Ústavní soud dodává, že se nezabýval ústavní stížností ve vztahu k nákladovým výrokům těchto rozhodnutí, neboť proti těmto výrokům stěžovatelka v ústavní stížnosti nic nenamítala.
14. Dvě stěžovatelčiny námitky míří proti řízení před správními soudy jako celku - nikoli proti některému z rozhodnutí [námitky d) a e)]. Ústavní soud proto nejprve stručně vypořádá tyto dvě námitky a až poté se samostatně vyjádří k napadeným rozhodnutím.
15. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní, že krajský soud nespojil řízení o zásahové žalobě s řízením o žalobách proti rozhodnutím. Aniž by Ústavní soud rozebíral otázku, zda by spojení řízení v dané věci bylo vůbec možné, předesílá, že posouzení toho, zda spojit více věcí ke společnému projednání, je především záležitostí obecného soudu - nikoli Ústavního soudu. Nic nenasvědčuje tomu, že kdyby krajský soud obě řízení spojil, mělo by to vliv na výsledek řízení o jednotlivých žalobách [námitka d)].
16. Stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutím správních orgánů směřovala pouze proti rozhodnutím správních orgánů (body 1 až 5 rozhodnutí krajského soudu a bod 21 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Pro jejich posouzení přitom nebyla její zásahová žaloba podstatná. Pro řádné posouzení její kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud nemusel mít k dispozici soudní spis ohledně řízení o zásahové žalobě [námitka e)]. III.1 Ústavní stížnost proti rozhodnutí o zásahové žalobě
17. Ústavní stížnost je nepřípustná ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí stěžovatelčiny zásahové žaloby (bod 2 tohoto usnesení). Podle zákona je stěžovatel před podáním ústavní stížnosti obecně povinen vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka tuto povinnost nesplnila.
18. Stěžovatelka sama přiznává, že proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí její zásahové žaloby nepodala kasační stížnost - a to přestože tuto možnost měla (bod 7 doplnění ústavní stížnosti). Za těchto okolností je však její ústavní stížnost nepřípustná, protože nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval (§ 75 zákona o Ústavním soudu).
19. V této situaci by se Ústavní soud mohl věcně zabývat její ústavní stížností jen tehdy, (1) pokud by svým významem podstatně přesahovala stěžovatelčiny vlastní zájmy a byla podána do jednoho roku od vzniku skutečnosti, která je jejím předmětem, nebo (2) pokud by proti napadenému rozhodnutí běželo řízení o opravném prostředku, v němž dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
20. Žádná z těchto situací však nenastala. Stěžovatelka neuvedla jediný důvod, který by nasvědčoval tomu, že její ústavní stížnost vůči rozhodnutí o odmítnutí zásahové žaloby podstatně přesahuje její vlastní zájmy. Takový závěr ostatně nevyplývá ani z napadeného rozhodnutí (body 1 až 2 rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí zásahové žaloby). Z ničeho zároveň nevyplývá, že by proti tomuto rozhodnutí běželo jakékoli řízení o opravném prostředku. Přípustným opravným prostředkem proti tomuto rozhodnutí byla kasační stížnost, kterou však stěžovatelka nepodala. Zákonným důvodem pro prolomení nepřípustnosti ústavní stížnosti není ani to, že účastník nebyl v předchozím řízení zastoupen nebo že neměl dostatečné příjmy [námitky a) a b)].
21. Ústavní soud nad rámec tohoto dodává, že soudy svým procesním postupem stěžovatelku "nezahnaly do slepé uličky", jak namítá. Její správní žalobu soud odmítl proto, že podle něj žalovaný zásah není přezkoumatelný ve správním soudnictví. Její občanskoprávní žalobu soud následně odmítl proto, že podle něj obsahovala vady, kvůli kterým v řízení nebylo možné pokračovat. V řízení tedy nedošlo k tomu, že by se správní a civilní soudy nezabývaly stěžovatelčinou argumentací proto, že by odkázaly jeden na druhého. Soudy se nezabývaly její argumentací z toho důvodu, že podle správního soudu přísluší tato věc civilnímu soudu a podle civilního soudu byla její žaloba vadná.
22. Stěžovatelka má navíc stále možnost se domoci toho, aby se civilní soudy namítaným jednáním 2. vedlejšího účastníka věcně zabývaly. Stěžovatelka se totiž proti rozhodnutí civilního soudu o odmítnutí její žaloby odvolala a nadřízený soud jeho rozhodnutí změnil tak, že se žaloba neodmítá. Stěžovatelka sice tyto skutečnosti v ústavní stížnosti neuvedla, ale jsou uvedeny na portálu InfoSoud.cz, a Ústavnímu soudu je potvrdil okresní soud. Toto civilní soudní řízení dosud neskončilo.
23. Stěžovatelčina ústavní stížnost však nesměřuje proti rozhodnutím civilních soudů, ale proti rozhodnutím správních soudů. Popsané okolnosti proto nic nemění na závěru, že je její ústavní stížnost proti rozhodnutí o odmítnutí zásahové žaloby nepřípustná. Stěžovatelka totiž nevyužila možnost podat proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost a zároveň nenastala žádná situace, která by nepřípustnost ústavní stížnosti prolomila (§ 75 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto nemohl věcně přezkoumat rozhodnutí o odmítnutí zásahové žaloby ani následná rozhodnutí civilních soudů. III.2 Ústavní stížnost proti rozhodnutí o žalobě vůči rozhodnutím 2. vedlejšího účastníka
24. Krajský soud odmítl žalobu vůči rozhodnutím 2. vedlejšího účastníka (výrok I). Nejvyšší správní soud však rozhodnutí krajského soudu v tomto rozsahu zrušil (výrok I). V tomto ohledu Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní soud nemůže přezkoumat rozhodnutí, které je v době jeho rozhodování již zrušeno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/23 , bod 11; IV. ÚS 222/23, bod 13]. III.3 Ústavní stížnost proti rozhodnutím o žalobě vůči rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka
25. Ve vztahu k rozhodnutím o žalobě vůči rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka je ústavní stížnost projednatelná. Obecné soudy se shodly na tom, že stěžovatelka podala tuto žalobu opožděně, a proto je nutné ji odmítnout (výrok I rozhodnutí krajského soudu a výrok III rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
26. Napadená rozhodnutí vychází z toho, že dvouměsíční lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí 1. vedlejšího účastníka začala běžet nejpozději dne 20. 1. 2024 a uplynula nejpozději dne 20. 3. 2024. Stěžovatelka však podala žalobu až 31. 12. 2024 - tedy více než 9 měsíců po uplynutí této lhůty. Její žaloba je proto opožděná (bod 23 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 6 rozhodnutí krajského soudu).
27. Ústavní soud nepovažuje toto posouzení za protiústavní. Soudy stěžovatelce opakovaně vysvětlily, proč má její žaloba povahu žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, a proč se na ni proto vztahuje zmíněná dvouměsíční lhůta (body 1 až 5 rozhodnutí krajského soudu a bod 21 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Soudy správně posoudily počátek i konec běhu žalobní lhůty (body 6 rozhodnutí krajského soudu a bod 23 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) a řádně reagovaly na námitky, které stěžovatelka proti závěru o opožděnosti žaloby vznesla (body 7 až 9 rozhodnutí krajského soudu a body 23 až 24 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
28. Stěžovatelka namítá proti závěru o opožděnosti žaloby pouze to, že byla v řízení o zásahové žalobě chybně odkázána na civilní soudy a že ji ministerstvo nepoučilo o dopadu jejího jiného návrhu na běh žalobní lhůty [námitka c)]. Ústavní soud se ale těmito námitkami nemohl věcně zabývat, protože jsou materiálně nepřípustné.
29. Stěžovatelka měla možnost vznést tyto námitky již v řízení před Nejvyšším správním soudem. Podle obsahu jeho soudního spisu tak ale neučinila. O tom ostatně svědčí i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které tyto námitky nijak nezmiňuje (bod 13 a body 22 až 25 jeho rozhodnutí). To, že by soud tyto námitky opomněl, přitom stěžovatelka nenamítá.
30. Stěžovatel je před podáním ústavní stížnosti obecně povinen vyčerpat všechny podstatné argumenty. Námitka, kterou stěžovatel uvede až v ústavní stížnosti, ačkoli ji mohl účinně uplatnit již před obecnými soudy, je v řízení o ústavní stížnosti zpravidla materiálně nepřípustná a Ústavní soud se jí nemůže věcně zabývat (blíže např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3287/23 , bod 15; IV. ÚS 1126/22, bod 29; III. ÚS 377/20, bod 23).
31. V posuzovaném případě přitom nenastala žádná výjimka, díky které by Ústavní soud mohl posoudit tyto námitky věcně (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2761/23 , body 22 až 23).
32. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl - a to zčásti kvůli její nepřípustnosti [část III.1 usnesení a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], zčásti kvůli její zjevné neopodstatněnosti [část III.3 usnesení a § 43 odst. 2 písm. a) zákona] a zčásti kvůli své nepříslušnosti [část III.2 a § 43 odst. 1 písm. d) zákona].
33. Ústavní soud nevyhověl stěžovatelčině návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení. Náklady řízení před Ústavním soudem si účastník řízení nese zpravidla sám. Jejich nahrazení je podle zákona možné jen tehdy, pokud účastník v řízení o ústavní stížnosti uspěje (§ 62 odst. 3 až 4 a § 83 zákona o Ústavním soudu a např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 251/25 , bod 24; III. ÚS 1998/24, bod 45). Stěžovatelka však se svou ústavní stížností z uvedených důvodů neuspěla, a proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží.
34. Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelčině návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu poté, kdy stěžovatelka odstranila její vady (26. 9. 2025) a kdy Ústavní soud obdržel spisy od obecných soudů (22. 10. 2025). Z toho důvodu nebylo zapotřebí, aby Ústavní soud samostatně rozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Tento návrh přitom sdílí osud ústavní stížnosti (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 724/25 , bod 23; III. ÚS 356/22, bod 31; II. ÚS 1440/21, bod 55).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu