III.ÚS 2814/25 ze dne 9. 3. 2026
Nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky MAIRA ENTERPRISE LLC, se sídlem 1025 Connecticut Ave NW, Suit 615, Washington, D. C., Spojené státy americké, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2025, č. j. 37 Co 107/2025-313, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2025, č. j. 29 C 307/2021-262, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Evy Šponerové, zastoupené JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, se sídlem Náměstí Svobody 77/12, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2025, č. j. 37 Co 107/2025-313, porušilo stěžovatelčino právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění:
I. Shrnutí podstaty nálezu
1. Ústavní soud tímto nálezem zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, který chybně poučil stěžovatelku o tom, že proti jeho rozhodnutí není přípustné dovolání. II. Dosavadní průběh řízení
2. Rozhodce vydal rozhodčí nález, kterým uložil vedlejší účastnici a další osobě povinnost zaplatit stěžovatelce částku 23 932 442 Kč s příslušenstvím. 3. Vedlejší účastnice podala k soudu návrh na zrušení tohoto nálezu. Soud jejímu návrhu vyhověl a rozhodčí nález zrušil. Stěžovatelka následně podala k soudu návrh na pokračování v řízení před soudem a soud tuto věc vyloučil k samostatnému řízení (sp. zn. 34 C 119/2024). 4. Ještě během soudního řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu stěžovatelka podala proti vedlejší účastnici žalobu. Touto žalobou se opět domáhala zaplacení 23 932 442 Kč s příslušenstvím. Rozhodnutí soudů vydaná v tomto řízení stěžovatelka nyní napadá ústavní stížností. 5. Městský soud řízení o žalobě zastavil, protože o dané věci již probíhá jiné soudní řízení ("překážka litispendence"). Stěžovatelka žalobou uplatnila vůči vedlejší účastnici stejný nárok založený na stejných tvrzeních, o kterém již probíhá jiné soudní řízení - konkrétně řízení po zrušení rozhodčího nálezu (sp. zn. 34 C 119/2024). Městský soud proto řízení o stěžovatelčině žalobě zastavil a uložil jí povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. 6. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a přiznal vedlejší účastnici nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí městského soudu je podle něj správně odůvodněné a stěžovatelčiny námitky nejsou způsobilé jeho závěry zvrátit. V poučení rozhodnutí krajského soudu je uvedeno, že proti němu není dovolání přípustné. III. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí městského a krajského soudu porušila její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 4 odst. 3, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6) a Ústavou (čl. 4 a čl. 90). 8.
e podle něj správně odůvodněné a stěžovatelčiny námitky nejsou způsobilé jeho závěry zvrátit. V poučení rozhodnutí krajského soudu je uvedeno, že proti němu není dovolání přípustné. III. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí městského a krajského soudu porušila její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 4 odst. 3, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6) a Ústavou (čl. 4 a čl. 90). 8. Proti výrokům o věci samé stěžovatelka uvedla tyto námitky:
a) Překážka litispendence není v řízení dána, a proto bylo jeho zastavení chybné. Soudy totiž nesprávně určily počátek zahájení dřívějšího řízení (sp. zn. 34 C 119/2024). Stěžovatelka navíc podala žalobu z opatrnosti, protože šlo o jediný možný krok k ochraně jejích práv a zabránění promlčení nároků. b) Rozhodnutí krajského soudu není řádně odůvodněné, nezohledňuje odvolací námitky a pouze paušálně odkazuje na přezkoumávané rozhodnutí. Odkaz na toto rozhodnutí však není dostatečný, protože v něm nejsou objasněny podstatné okolnosti případu. Rozhodnutí krajského soudu je proto překvapivé, svévolné a nepřezkoumatelné. 9. Proti výrokům o nákladech řízení stěžovatelka uvedla, že jí soudy uložily povinnost nahradit tyto náklady chybně. Stěžovatelka totiž nepodala žalobu šikanózně či jinak protiprávně, ale v dobré víře a s rozumnou opatrností. Při hrozícím zrušení rozhodčího nálezu a promlčení pohledávky navíc neměla jinou alternativu než podání žaloby. IV. Vyjádření krajského soudu a vedlejší účastnice a replika stěžovatelky
10. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu a vedlejší účastnici. Ústavní soud oba účastníky požádal o to, aby se ve svém případném vyjádření zaměřili na otázku, zda proti napadenému rozhodnutí krajského soudu nebylo přípustné dovolání. 11. Krajský soud navrhl ústavní stížnosti nevyhovět. Při formulaci poučení se řídil tím, že bylo rozhodováno zejména o odvolání ve věci, kde došlo k potvrzení usnesení o zastavení řízení. Výrok o náhradě nákladů je pak subsidiárním a přípustnost dovolání nelze dovodit, pokud není dovolání přípustné vůči hlavnímu výroku. Případné nesprávné poučení o dovolání však vede k prodloužení dovolací lhůty ze dvou měsíců na tři (§ 240 odst. 3 občanského soudního řádu). Stěžovatelka tedy mohla podat dovolání v prodloužené lhůtě. Nevyužití této možnosti přitom nelze nahrazovat podáním ústavní stížnosti. 12. Stěžovatelka k vyjádření krajského soudu uvedla, že podala ústavní stížnost řádně a v souladu s poučením krajského soudu. Pokud krajský soud nepoučil stěžovatelku o možnosti podat dovolání, porušil její právo na soudní ochranu. Ústavní soud by měl proto v souladu se svou judikaturou rozhodnutí krajského soudu zrušit. 13. Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost odmítnout. Vedlejší účastnice uznává, že krajský soud chybně poučil stěžovatelku o nepřípustnosti dovolání, čímž porušil její ústavně zaručená práva. Právo vedlejší účastnice na ukončení sporu v přiměřené lhůtě a práva na ochranu vlastnictví, jména a dobré pověsti však nad tímto pochybením převažují. Stěžovatelka úmyslně podala dvě žaloby v téže věci, čímž se vzdala práva na projednání druhé žaloby. Svým postupem zneužívá právo, poškozuje vedlejší účastnici a šikanózně prodlužuje šestnáct let trvající spor. Sporná pohledávka navíc již dříve zanikla a je uplatňována na základě zmanipulované rozhodčí smlouvy. Stěžovatelka je právnickou osobou s nedohledatelným pozadím, věnuje se nakládání se spornými pohledávkami a v řízení byla zastoupena advokátkou.
pochybením převažují. Stěžovatelka úmyslně podala dvě žaloby v téže věci, čímž se vzdala práva na projednání druhé žaloby. Svým postupem zneužívá právo, poškozuje vedlejší účastnici a šikanózně prodlužuje šestnáct let trvající spor. Sporná pohledávka navíc již dříve zanikla a je uplatňována na základě zmanipulované rozhodčí smlouvy. Stěžovatelka je právnickou osobou s nedohledatelným pozadím, věnuje se nakládání se spornými pohledávkami a v řízení byla zastoupena advokátkou. Na stěžovatelku lze proto oprávněně klást vyšší nároky ohledně znalosti zákona a schopnosti posoudit přípustnost dovolání. 14. Stěžovatelka v replice zdůraznila, že je nesporné, že dovolání mohlo být objektivně přípustné a že krajský soud poskytl chybné poučení o jeho nepřípustnosti. Stěžovatelka se na toto poučení legitimně spolehla, čímž byla fakticky zbavena možnosti obrátit se na Nejvyšší soud. Tím došlo k zásahu do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Argumentace vedlejší účastnice tuto ústavně relevantní skutečnost nemůže nijak zpochybnit. V. Posouzení ústavní stížnosti
15. Součástí práva na přístup k soudu je i povinnost poskytnout účastníkům řízení řádné poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Pokud orgán veřejné moci chybně poučí účastníka řízení o nemožnosti podat opravný prostředek a účastník jej kvůli tomu nepodá, jde o porušení těchto ústavně zaručených práv (např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 408/25
, bod 14; III. ÚS 356/22, bod 25; II. ÚS 3659/19, bod 15). 16. Právě tato situace nastala v posuzované věci. Krajský soud poučil stěžovatelku o tom, že proti jeho rozhodnutí není přípustné podat dovolání. Proti tomuto rozhodnutí však dovolání objektivně přípustné je (viz níže). Stěžovatelka kvůli tomuto poučení dovolání nepodala a zmeškala lhůtu k jeho podání. Krajský soud tedy chybným poučením porušil její právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). 17. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu). Dovolání podle § 237 občanského soudního řádu je přípustné "proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí" a které zároveň není vyloučeno z dovolacího přezkumu (§ 237 tohoto zákona). 18. Napadené rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení kvůli překážce litispendence, obě tyto podmínky splňuje. 19. Zaprvé, rozhodnutí krajského soudu je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (§ 237 občanského soudního řádu). Krajský soud v této věci rozhodoval jako odvolací soud a napadeným rozhodnutím odvolací řízení skončilo. Rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující rozhodnutí prvostupňového soudu je ostatně typovým příkladem rozhodnutí, kterým se končí odvolací řízení. Na tomto závěru přitom nic nemění ani fakt, že má rozhodnutí krajského soudu formu usnesení nebo že má prvostupňové rozhodnutí procesní povahu. Tyto skutečnosti totiž nejsou z hlediska § 237 občanského soudního řádu podstatné (podrobněji např. Doležílek, J. § 237: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. C. H. Beck, 2024, bod 4). 20. Zadruhé, obecná ani zvláštní zákonná úprava neuvádí, že je proti rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení kvůli překážce litispendence dovolání nepřípustné (§ 238 odst. 1 občanského soudního řádu a § 30 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních).
skutečnosti totiž nejsou z hlediska § 237 občanského soudního řádu podstatné (podrobněji např. Doležílek, J. § 237: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. C. H. Beck, 2024, bod 4). 20. Zadruhé, obecná ani zvláštní zákonná úprava neuvádí, že je proti rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení kvůli překážce litispendence dovolání nepřípustné (§ 238 odst. 1 občanského soudního řádu a § 30 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). Ústavní soud přitom výslovně zdůrazňuje, že předmětem řízení bylo plnění vyšší než 50 000 Kč, že proti rozhodnutí krajského soudu není přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu a že se jeho rozhodnutí netýká jen nákladů řízení [§ 238 odst. 1 písm. c), e) a h)]. 21. Ústavní soud shrnuje, že zákonná úprava umožňuje podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí prvostupňového soudu o zastavení řízení kvůli překážce litispendence. 22. Tomuto závěru ostatně nasvědčují i závěry právní nauky a praxe. Odborná literatura se o nepřípustnosti dovolání proti tomuto typu rozhodnutí nijak nezmiňuje. Nejvyšší soud tento typ rozhodnutí mnohokrát připustil k přezkumu (např. usnesení sp. zn. 29 ICdo 77/2022, bod 22; 21 Cdo 2083/2020; 23 Cdo 3339/2023; 32 Cdo 2878/2020; 30 Cdo 4404/2018). Ústavní soud opakovaně rozhodl, že proti odvolacímu rozhodnutí potvrzujícímu prvostupňové rozhodnutí o zastavení řízení je dovolání objektivně přípustné (např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 642/21
, bod 16; III. ÚS 1818/24, bod 13). 23. Ústavní soud dodává, že jeho závěr o přípustnosti dovolání a protiústavnosti sporného poučení nevyvrací ani argumentace krajského soudu a vedlejší účastnice. 24. Krajský soud v poučení svého rozhodnutí neuvedl důvod, proč by proti němu mělo být dovolání nepřípustné (byť právní úprava tento požadavek nestanoví). Krajský soud přitom závěr o nepřípustnosti dovolání řádně nevysvětlil ani ve vyjádření k ústavní stížnosti. V něm k tomu totiž uvedl pouze to, že "se při formulaci poučení řídil tím, že bylo rozhodováno zejména o odvolání do věci, kde došlo k potvrzení usnesení o zastavení". Krajský soud však přehlíží, že v takové situaci dovolání objektivně přípustné je. 25. Vedlejší účastnice sama uznává, že je poučení o nepřípustnosti dovolání chybné a porušuje stěžovatelčina ústavně zaručená práva. Přesto by však podle ní měla být ústavní stížnost odmítnuta. Odmítnutím ústavní stížnosti na základě argumentace vedlejší účastnice by však Ústavní soud upřel stěžovatelce kvůli pochybení státu právo na přístup k Nejvyššímu soudu. Takový postup by nebyl z ústavního hlediska obhajitelný. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že pochybení soudu při poučení o opravném prostředku nelze klást stěžovateli k tíži (např. nález
sp. zn. IV. ÚS 279/25
, bod 16; II. ÚS 1679/24, bod 15). Vedlejší účastnice ostatně neuvádí žádné rozhodnutí, v němž by Ústavní soud v této situaci k podobným námitkám přihlédl a upřel na základě nich stěžovateli právo na přístup k soudu. Žádné takové rozhodnutí přitom není známo ani Ústavnímu soudu. Vedlejší účastnice bude moci své věcné námitky účinně vznést v navazujícím řízení před obecnými soudy a případně i opětovném řízení u Ústavního soudu. 26. Ústavní soud dodává, že na jeho závěrech nic nemění ani to, že stěžovatelka byla v odvolacím řízení zastoupena advokátkou nebo že nesprávnost poučení způsobuje prodloužení dovolací lhůty (podrobněji k těmto otázkám např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 2341/24
, bod 22; III. ÚS 1140/22, bod 13; IV. ÚS 279/25, body 16 a 18; IV. ÚS 3073/24, body 17 a 19 až 20). VI. Závěr
27.
námitky účinně vznést v navazujícím řízení před obecnými soudy a případně i opětovném řízení u Ústavního soudu. 26. Ústavní soud dodává, že na jeho závěrech nic nemění ani to, že stěžovatelka byla v odvolacím řízení zastoupena advokátkou nebo že nesprávnost poučení způsobuje prodloužení dovolací lhůty (podrobněji k těmto otázkám např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 2341/24
, bod 22; III. ÚS 1140/22, bod 13; IV. ÚS 279/25, body 16 a 18; IV. ÚS 3073/24, body 17 a 19 až 20). VI. Závěr
27. Ústavní soud shrnuje, že chybným poučením o nepřípustnosti dovolání krajský soud porušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). 28. Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl a rozhodnutí krajského soudu zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Krajský soud v novém řízení ve věci rozhodne znovu a správně poučí stěžovatelku o možnosti podat dovolání. 29. Ústavní soud ve zbylém rozsahu odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka kvůli chybnému poučení nepodala dovolání, a proto dosud nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Jejími věcnými námitkami se proto Ústavní soud zatím nemohl zabývat. Stěžovatelka však bude moci své námitky účinně vznést v řízení o dovolání a případně i řízení o navazující ústavní stížnosti (např. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 279/25
, bod 21; IV. ÚS 2397/19, bod 21; IV. ÚS 2672/19, bod 26; II. ÚS 1467/18, body 19 až 20). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. března 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu