32 Cdo 2878/2020-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
REMA PV Systém, a. s., se sídlem v Praze 4 – Krči, Antala Staška 510/38, PSČ
140 00, identifikační číslo osoby 29127009, zastoupené JUDr. Adamem Batunou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované MC SOLAR
s. r. o., se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Petržílkova 2707/38, PSČ 158 00,
identifikační číslo osoby 24696641, zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, o určení trvání právního
vztahu podle smlouvy o zajištění plnění povinností provozovatele solární
elektrárny při nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů č. 318 RPV,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 87/2019, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2020, č. j. 20 Co
126/2020-43, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2020, č. j. 20 Co 126/2020-43, se
mění takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2020, č. j. 20 C 87/2019-30,
se mění tak, že řízení se nezastavuje.
V souzené věci se žalobkyně žalobou podanou dne 10. 10. 2019 domáhala určení,
že mezi účastníky trvá právní vztah založený smlouvou o zajištění plnění
povinností provozovatele solární elektrárny při nakládání s elektroodpadem ze
solárních panelů č. 318 RPV (dále též jen „smlouva“). Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 1. 2020, č. j. 20 C 87/2019-30,
řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení části soudního
poplatku žalobkyni. Soud prvního stupně konstatoval, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 je vedeno
řízení pod sp. zn. 51 C 132/2019, v němž se žalovaná domáhá po žalobkyni
zaplacení částky 1 404 512,03 Kč s odůvodněním, že smlouvu uzavřenou mezi
účastníky žalovaná dne 26. 10. 2018 vypověděla a požaduje, aby složené částky
určené k likvidaci elektroodpadu žalobkyně převedla na nového provozovatele
kolektivního systému. Soud prvního stupně poukázal na to, že ve dříve zahájeném
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 je nutné jako předběžnou otázku
vyřešit trvání právního vztahu založeného uvedenou smlouvou, a zdůraznil, že
řízení se týká stejných účastníků (byť v protichůdném postavení) a skutek je
vymezen stejnými skutkovými tvrzeními. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze
dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, vyjádřil názor, že žaloba na plnění
subsumuje podanou žalobu na určení, na základě čehož uzavřel, že projednání zde
souzené věci brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v
překážce litispendence (překážce věci zahájené), a proto řízení podle § 104
odst. 1 ve spojení s § 83 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím
usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Podle
jeho mínění je konstantním judikatorním závěrem, že pravomocné rozhodnutí o
žalobě na plnění představuje překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na
určení z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence
určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění, a byla-li
již otázka existence takového vztahu či práva v předchozím řízení o plnění
soudem závazně vyřešena, nelze připustit, aby v jiném řízení byla znovu
otevřena a řešena popřípadě opačně. Odvolací soud k tomu odkázal příkladmo na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1734/2001 (které
je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na
jeho webových stránkách), a dovodil, že uvedené závěry platí i pro překážku
litispendence podle § 83 odst. l občanského soudního řádu a plně dopadají na
daný případ. Argumentoval, že podle obsahu žaloby ve dříve zahájeném řízení je
uplatněný nárok na zaplacení částky 1 404 512,03 Kč založen na tom, že smlouva
byla vypovězena, pročež žalovaná požaduje na žalobkyni, aby na účet nového
provozovatele kolektivního systému složila částku, kterou jí žalovaná poskytla
k plnění zrušené smlouvy.
Odvolací soud usoudil, že rozhodnou otázkou v tomto
řízení je trvání právního vztahu, určení jehož existence se žalobkyně domáhá
předmětnou žalobou, a jejím posouzením a rozhodnutím o žalobě na plnění bude
vztah účastnic z této smlouvy v celistvosti vyřešen. Uzavřel, že žaloba v této
věci tak vychází z totožného skutkového stavu a řízení se týká stejných
účastníků, aniž by bylo rozhodné jejich rozdílné procesní postavení. Usnesení odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky procesního práva, zda žaloba na plnění tvoří překážku řízení pro žalobu
na určení v případě, kdy se skutková tvrzení v obou žalobách týkají stejného
právního poměru či práva, ale v každém z těchto řízení je uplatňován jiný
procesní nárok, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 82/2014“), a z něj
vycházejícího usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3084/2013. Dovolatelka argumentuje, že soudní praxe opustila paušální stanovisko, podle
kterého pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří překážku věci rozhodnuté
pro žalobu na určení. Vytýká soudům nižších stupňů, že závěr o existenci
překážky zahájeného řízení učinily pouze s odkazem na zahájené řízení o žalobě
na plnění, aniž se zabývaly dalšími podstatnými okolnostmi. Prosazuje názor, že
v řízení o žalobě na plnění nebude vypořádán právní vztah účastníků zcela,
neboť sporem o plnění nebude prostřednictvím výroku rozhodnutí konečným
způsobem vyřešena otázka dalšího trvání právního vztahu mezi účastníky.
Dovolatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4951/2009, podle něhož se
existence překážky řízení zkoumá k okamžiku vydání usnesení o zastavení řízení. Má za to, že závěr odvolacího soudu, podle něhož bude rozhodnutím Obvodního
soudu pro Prahu 4 vztah účastnic z předmětné smlouvy v celistvosti vyřešen, je
předčasný, neboť řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 nebylo v době
vydání usnesení o zastavení řízení skončeno. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení odvolacího soudu,
tak i usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro
dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první,
přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolací soudu, jen pokud to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací
soud se při řešení otázky vztahu rozsudků na plnění a rozsudků na určení z
hlediska překážky řízení zahájeného skutečně odchýlil od závěrů R 82/2014 a
navazujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3084/2013. Protože
Nejvyšší soud svou recentní rozhodovací praxi měnit nehodlá (nezamýšlí
příslušnou otázku procesního práva posoudit jinak), je dovolání též důvodné. V R 82/2014 se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu odklonil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované
usnesením ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněným pod číslem
85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2003“), a
usneseními ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1523/2006, a ze dne 25. 9. 2012,
sp. zn.
22 Cdo 2695/2010, podle níž pravomocný rozsudek o žalobě na plnění
vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení
o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z
téhož skutkového základu, neboť pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě
zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky
(ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto
určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části
skutku) jako žaloba určovací. Velký senát vysvětlil, že teorii identity skutku, z níž vychází R 85/2003,
nelze vykládat (co do soudním rozhodnutím pravomocně přiznaného plnění pro
účely posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté v následném sporu o určení)
protikladně ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., akcentujícímu jen závaznost
rozsudečného výroku. Na základě toho dovodil, že pro účely posouzení, zda
řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá [ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.]
určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo zkoumané předtím v pravomocně
rozhodnutém sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního
vztahu nebo z porušení práva [§ 80 písm. b) o. s. ř.], nebrání překážka věci
pravomocně rozhodnuté (res iudicata), je tedy podstatné, zda a jakým způsobem
se řešení otázky, jíž se týká podaná určovací žaloba, promítlo ve výroku
soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti. Velký senát uzavřel, že
je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti,
která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva [§ 80 písm. b)
o. s. ř.], zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení
předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah
předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění o
splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem [§ 80
písm. c) o. s. ř.], jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena
stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata). V usnesení sp. zn. 27 Cdo 2007/2017 pak Nejvyšší soud na základě závěrů R
82/2014 dovodil, že je-li zahájeno řízení o splnění povinnosti a rozhodnutí
sporu závisí na vyřešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu
vyčerpá beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít
další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jímž má být výrokem soudního
rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, brání překážka věci
zahájené. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem dovolatelky, že v posuzovaném případě se
nemusí řešení otázky, jíž se týká určovací žaloba, promítnout ve výroku
rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti takovým způsobem, že rozhodnutím o
věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti bude zcela vypořádán
právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky, tj.
že
řešení přijaté v takovém sporu vyčerpá beze zbytku obsah předběžné otázky, ze
které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž
účastníky. Rozhodnutím v řízení o žalobě na plnění projednávané u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 132/2019 (jeho výrokem), jímž bud žalované uložena
povinnost zaplatit částku 1 404 512,03 Kč anebo kterým bude žaloba o zaplacení
zamítnuta, bude deklarována existence nebo neexistence konkrétní právní
povinnosti žalované v rámci jejího vztahu se žalobkyní, avšak takovým výrokem
nebude zcela vypořádán obsah předběžné otázky trvání právního vztahu podle
smlouvy o zajištění plnění povinnosti provozovatele solární elektrárny při
nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů č. 318 RPV. Zejména bude soud v
řízení o určení, že závazek založený smlouvou trvá, posuzovat existenci tohoto
závazku ke dni rozhodnutí soudu (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.), zatímco
předběžnou otázku v řízení o plnění, zda závazek založený smlouvou zanikl
výpovědí, bude zkoumat ke dni, kdy měla výpověď nabýt účinnosti. Kdyby dospěl k
závěru, že výpověď nepřivodila zamýšlené účinky (že závazek založený smlouvou
nezanikl) a žalobu na plnění by z tohoto důvodu zamítl, nebyla by tím vyřešena
otázka, zda závazek nezanikl později z jiného důvodu (zda stále trvá). Zda má
na takovém řešení žalobkyně naléhavý právní zájem, je pak již věcí jiného
posouzení
Důvody pro zastavení řízení z důvodu překážky litispendence tak v posuzovaném
případě splněny nebyly, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243d
odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, jak ve výroku uvedeno.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu