Nesprávné poučení účastníka řízení o nemožnosti podat dovolání
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Píty, zastoupeného JUDr. Petrem Cembisem, sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. června 2025 č. j. 36 Co 27/2025-315, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Adriany Doubkové, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Hýskovou, advokátkou, sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v rámci exekuce vedené proti vedlejší účastnici (dále jen "povinná") proběhla dne 10. 7. 2015 na základě dražební vyhlášky soudní exekutorky JUDr. Jany Bémové, Exekutorský úřad Česká Lípa (dále jen "soudní exekutorka"), ze dne 25. 4. 2015 č. j. 4 EX 353/13-181 dražba nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. X pro katastrální území D. (dále jen "předmětné nemovitosti"), při níž byl udělen usnesením soudní exekutorky č. j. 4 EX 353/13-233 příklep stěžovateli, který učinil nejvyšší podání ve výši 8 150 000 Kč. Stěžovatel ve stanovené lhůtě 14 dnů od právní moci usnesení o příklepu povinnost doplatit nejvyšší podání nesplnil. Doplatek na nejvyšší podání stěžovatel neuhradil ani po dodatečné výzvě. Další dražební jednání bylo nařízeno vyhláškou ze dne 9. 10. 2015 č. j. 4 EX 353/13-243 na 19. 11. 2015. Mezitím bylo vyhláškou Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 11. 2015 č. j. KSLB 87 INS 28726/2015-A-3 zahájeno insolvenční řízení povinné. Následně byla exekuce na majetek povinné částečně zastavena usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 2. 2022 č. j. E 391/2002-115 v rozsahu specifikovaných nemovitostí, protože byly prodány v rámci insolvenčního řízení povinné.
3. V návaznosti soudní exekutorka usnesením ze dne 22. 11. 2024 č. j. 4 EX 353/13-309 uložila stěžovateli coby obmeškalému vydražiteli povinnost nahradit jí náklady exekuce ve výši 1 052 105,58 Kč (výrok III), představující náklady exekuce ve výši 1 252 105,58 Kč (výrok I), na které byla započítána jistota složená stěžovatelem ve výši 200 000 Kč (výrok II). Soudní exekutorka vyložila, že úspěšnému vydražiteli vzniká udělením příklepu povinnost zaplatit jím učiněné podání s tím, že porušení této povinnosti je sankciováno tím, že vydražitel je povinen zaplatit nároky soudního exekutora a ostatních účastníků exekučního řízení vznikající přímo ze zákona. Soudní exekutorka odůvodnila, že plněním ve smyslu § 336n odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), je i právo na náhradu neuhrazené odměny soudního exekutora, která mu ušla následkem toho, že obmeškalý vydražitel nezaplatil nejvyšší podání do doby, než pro zahájení insolvenční řízení vůči povinné došlo k nemožnosti provést exekuci podle § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, tedy nebylo možné provést další dražbu. S odkazem na § 336m odst. 2 o. s. ř. soudní exekutorka uzavřela, že újma způsobená obmeškalým vydražitelem na odměně soudního exekutora je právem soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce, které vyčíslila na částku 1 252 105,58 Kč.
4. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení soudní exekutorky ve výroku I tak, že náklady se určují částkou 813 044,98 Kč (výrok I), ve výroku II jej potvrdil (výrok II) a ve výroku III jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit soudní exekutorce částku 613 044,98 Kč (výrok III); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Krajský soud se ztotožnil se závěry soudní exekutorky a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. 20 Cdo 2746/2020 doplnil, že újma způsobená obmeškalým vydražitelem na odměně exekutora není hmotněprávní škodou žalovatelnou ve zvláštním nalézacím řízení, ale jde o právo plynoucí z procesního práva a musí být vyřešeno způsobem předepsaným procesním právem. Stěžovatel nedoplacením nejvyššího podání ani v dodatečné lhůtě způsobil obmeškání, přičemž příčinná souvislost vyplývá z § 336m odst. 2 o. s. ř., když jinak by soudní exekutorka v dané věci přistoupila k závěrečné fázi exekuce prodejem nemovitých věcí povinné a rozhodla by i o nákladech exekuce včetně odměny soudní exekutorky a hotových výdajích, a to předtím, než bylo insolvenční řízení povinné vůbec zahájeno. Na rozdíl od soudní exekutorky krajský soud dospěl k závěru, že odměnu soudní exekutorky je třeba snížit o 1/5 vzhledem na dosaženou fázi exekučního řízení (s odkazem na nález ze dne 18. 11. 2024
sp. zn. I. ÚS 2690/24
).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv především v tom, že krajský soud dovodil jeho povinnost nahradit soudní exekutorce ušlou odměnu automaticky již z pouhého faktu, že jako obmeškalý vydražitel nedoplatil nejvyšší podání, aniž by se jakkoli zabýval otázkou příčinné souvislosti mezi tímto porušením povinnosti a tvrzenou majetkovou újmou. Takový výklad § 336n odst. 1 o. s. ř. považuje za excesivní, neboť podle jeho názoru zavádí kategorii "procesní škody", kterou český právní řád nezná, a zcela rezignuje na obecné předpoklady odpovědnosti za škodu, zejména na nutnost zkoumat, zda tvrzená újma byla přímým a předvídatelným následkem jeho jednání. Krajskému soudu vytýká, že dostatečně nevysvětlil, jaký je právní charakter ušlé odměny soudní exekutorky a proč v projednávané věci nepovažoval za nutné zabývat se otázkou příčinné souvislosti.
6. Stěžovatel současně namítá, že ušlá odměna soudní exekutorky nemůže být považována ani za náklad vzniklý v souvislosti s dalším dražebním jednáním, ani za škodu ve smyslu § 336n odst. 1 o. s. ř. Argumentuje, že soudní exekutorka sama postupovala v exekučním řízení nezákonně, protože realizovala dražbu na základě deset let starého ocenění nemovitostí a aniž by byly splněny zákonné podmínky pro její nařízení. Podle stěžovatele proto dražba vůbec neměla proběhnout a soudní exekutorce nemohlo vzniknout legitimní očekávání na odměnu. Nadto zdůrazňuje, že případný neúspěch exekuce byl způsoben pozdějším insolvenčním řízením povinné a pasivitou soudní exekutorky, nikoli jeho vlastním jednáním, čímž došlo k přerušení příčinné souvislosti.
7. V doplnění k ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že poučení krajského soudu, podle něhož proti napadenému usnesení není dovolání přípustné, neodpovídá ústavně konformnímu výkladu občanského soudního řádu. Argumentuje, že nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání v situaci, kdy může být za splnění podmínek § 237 o. s. ř. přípustné, představuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to i v exekučním řízení.
8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření krajského soudu, povinné a oprávněné České republiky - Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, Územního pracoviště v Plzni, k ústavní stížnosti.
9. Česká republika - Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Plzni, Ústavnímu soudu sdělila, že nebude v řízení před Ústavním soudem uplatňovat práva vedlejší účastnice řízení.
10. Krajský soud ve vyjádření především odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Zdůraznil, že stěžovatel se stal obmeškalým vydražitelem tím, že nezaplatil doplatek nejvyššího podání ani v dodatečné lhůtě stanovené soudní exekutorkou. Další dražební jednání sice nebylo možné provést z důvodu zahájeného insolvenčního řízení, avšak krajský soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž náhrada exekutora za neuhrazenou odměnu spadá do plnění obmeškalého vydražitele podle § 336n odst. 1 o. s. ř.; nejde přitom o rozšiřující výklad v neprospěch stěžovatele, ale o aplikaci stávajícího právního výkladu. Krajský soud dále uvedl, že otázky procesních vad dražby, včetně vztahu k insolvenčnímu řízení, byly právně vyřešeny a v řízení o nárocích podle § 336n odst. 1 a 2 o. s. ř. již nemohou být znovu otevírány. Z těchto důvodů považuje krajský soud ústavní stížnost za nedůvodnou.
11. Povinná ve svém vyjádření argumentuje, že ušlá odměna soudní exekutorky není ze své povahy nákladem, který státu a účastníkům vznikl v souvislosti s dalším dražebním jednáním, ale že jde o škodu, u níž je třeba splnit podmínku existence příčinné souvislosti. Dále poukazuje na závažné vady exekučního řízení, kvůli nimž dražba konaná dne 10. 7. 2015 neměla proběhnout. Nárok soudní exekutorky na odměnu nevznikl ani v souvislosti s nezaplacením nejvyššího podání stěžovatelem, protože exekuci nebylo možné provést kvůli zahájenému insolvenčnímu řízení, které bylo výlučnou příčinou neprovedení dražby a vzniku "škody" u soudní exekutorky. Tím byla přerušena příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a údajnou škodou. Konečně povinná upozorňuje, že napadené usnesení obsahovalo nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání, což představuje zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhuje, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno.
12. Stěžovatel v replice k vyjádření krajského soudu zrekapituloval nosné důvody ústavní stížnosti. Připouští své porušení povinnosti, avšak zdůrazňuje, že Nejvyšší soud možnost zahrnout ušlou odměnu exekutora do plnění podle § 336n odst. 1 o. s. ř. výslovně váže na splnění dalších podmínek, zejména na existenci příčinné souvislosti, která nebyla v jeho věci vůbec posuzována. Dále namítá, že ačkoli v této fázi řízení nelze procesní vady dražby samostatně přezkoumávat, soud k nim měl přihlédnout alespoň při hodnocení příčinné souvislosti. S vyjádřením povinné se stěžovatel plně ztotožňuje.
13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
14. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li navrhovatel ještě před jejím podáním veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To se ovšem v projednávané věci striktně vzato nestalo. Z důvodu nesprávného poučení krajského soudu o nepřípustnosti dovolání, jímž se stěžovatel řídil (viz dále část V. nálezu), však nebylo možné ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout. Podle judikatury Ústavního soudu totiž nelze klást k tíži účastníka, že postupoval v důvěře ve správnost a zákonnost poučení odvolacího soudu a nepodal nejdříve dovolání, nýbrž přímo ústavní stížnost [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2018
sp. zn. II. ÚS 3976/17
(N 81/89 SbNU 231) či nález ze dne 11. 6. 2019
sp. zn. II. ÚS 1467/18
(N 109/94 SbNU 317)].
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Krajský soud totiž v písemném vyhotovení napadeného usnesení uvedl nesprávné poučení, což mělo za následek porušení práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
17. Součástí ústavního rámce je též povinnost obecných soudů poskytnout účastníkům řízení řádné a správné poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Tato povinnost vyplývá mimo jiné z čl. 36 odst. 1 Listiny a představuje jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na přístup k soudu [srov. např. nález ze dne 7. 6. 2022
sp. zn. III. ÚS 356/22
(N 69/112 SbNU 119), bod 25; či nález ze dne 12. 2. 2025
sp. zn. IV. ÚS 3073/24
, bod 19]. Porušením tohoto práva je situace, kdy je účastník řízení nesprávně poučen o nemožnosti podat opravný prostředek a v důvěře v toto poučení jej nepodá, ačkoli mu zákon takový prostředek poskytuje [srov. např. nálezy ze dne 12. 5. 2020
sp. zn. II. ÚS 3659/19
(N 93/100 SbNU 120) či ze dne 21. 7. 2020
sp. zn. I. ÚS 3552/19
(N 151/101 SbNU 58)].
18. Rozhodné přitom není, zda byl účastník zastoupen advokátem, ani že účastník možnost podat opravný prostředek ve skutečnosti měl. Účastníkovi řízení totiž nelze klást k tíži pochybení soudu při poučení o opravném prostředku, jestliže z něj účastník řízení vyšel [viz např. nález ze dne 18. 5. 2021
sp. zn. III. ÚS 642/21
(N 99/106 SbNU 137) či nález ze dne 21. 6. 2022
sp. zn. III. ÚS 1140/22
(N 78/112 SbNU 189)].
19. V projednávané věci se stěžovatel řídil poučením krajského soudu, že dovolání není proti napadenému usnesení přípustné (nepodání dovolání ověřil Ústavní soud dotazem na soudní exekutorku). Ústavní soud proto musel posoudit, zda toto poučení odpovídalo účinnému zákonnému rámci a jeho ustálenému výkladu. Obecně lze podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (v tomto případě krajského soudu), pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání - s výjimkou zákonem výslovně stanovených případů - přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva splňující tam uvedená kritéria.
20. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud rozhodoval o povinnosti podle § 336n o. s. ř., podle něhož je tzv. obmeškalý vydražitel povinen nahradit (i) náklady, které státu a účastníkům vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním, (ii) škodu, která vznikla tím, že nezaplatil nejvyšší podání, a (iii), bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání, rozdíl na nejvyšším podání.
21. Krajský soud dovodil, že soudní exekutorce vznikla ve smyslu uvedeného ustanovení škoda tím, že stěžovatel nezaplatil nejvyšší podání; tuto škodu měla představovat zejména odměna soudní exekutorky, která jí ušla z důvodu zahájení insolvenčního řízení povinné a prodeje nemovité věci v rámci insolvence. Je tedy patrné, že krajský soud rozhodoval o náhradě škody způsobené nezaplacením nejvyššího podání obmeškalým vydražitelem podle § 336n o. s. ř. Není přitom zřejmé, proč by mělo být dovolání v tomto případě objektivně nepřípustné, krajský soud to ani po výslovném dotazu k výzvě k vyjádření k ústavní stížnosti nevysvětlil. Lze se však domnívat, že poučení o nepřípustnosti dovolání zvolil s ohledem na to, že na vícero místech odůvodnění sporný nárok soudní exekutorky označuje jako právo na náhradu nákladů exekuce, tedy že rozhoduje o nákladech řízení, u nichž je dovolací přezkum ze zákona vyloučen [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Taková úvaha by však podle Ústavního soudu byla nepřesná.
22. Již pojmově jde při nezaplacení nejvyššího podání obmeškalým vydražitelem podle § 336n odst. 1 o. s. ř. o náhradu škody, což není v rozporu s názorem Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 20 Cdo 2746/2020, že nejde o klasickou hmotněprávní škodu žalovatelnou ve zvláštním nalézacím řízení, ale o nárok soudního exekutora, který má vůči obmeškalému vydražiteli, jenž plyne z procesního práva a musí být vyřešen způsobem předepsaným procesním právem; výslovně je zdůrazňován i požadavek existence příčinné souvislosti (viz bod 10 zmiňovaného usnesení). Skutečnost, že plněním podle § 336n odst. 1 o. s. ř. může být - mimo jiné - právo soudního exekutora na náhradu nezaplacené odměny, neznamená, že škoda nemůže teoreticky spočívat i v něčem odlišném, či že naopak ji nelze redukovat pouze na rozhodování o ušlé odměně exekutora. Stručně vyjádřeno: nejde o rozhodování o nákladech řízení (stricto sensu), ale o specifický nárok na náhradu škody způsobené obmeškalým vydražitelem nezaplacením nejvyššího podání.
23. O tom, že je dovolání v těchto věcech objektivně přípustné, svědčí i judikatura Nejvyššího soudu, který se otázkami spojenými s těmito nároky meritorně zabývá (srov. mimo jiné usnesení ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 20 Cdo 87/2016, usnesení ze dne 28. 3. 2024 sp. zn. 21 Cdo 2790/2023 či usnesení ze dne 30. 10. 2024 sp. zn. 21 Cdo 1212/2024). Sám krajský soud výslovně vycházel ze závěrů usnesení sp. zn. 20 Cdo 2746/2020, které se zabývalo obdobnou situací, a musel si tedy být vědom, že Nejvyšší soud dovolací přezkum v těchto případech připouští. Závěr o objektivní přípustnosti obstál i při přezkumu ústavnosti (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2025
sp. zn. I. ÚS 544/25
, usnesení ze dne 17. 12. 2019
sp. zn. IV. ÚS 3811/19
).
24. Ústavní soud proto shledal, že poučení krajského soudu o objektivní nepřípustnosti dovolání, jímž se stěžovatel řídil, bylo nesprávné a mělo za následek porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za této situace musí být nejprve zjednána náprava v podobě otevření možnosti dovolacího přezkumu Nejvyšším soudem, neboť jen tak lze zachovat subsidiární povahu ústavní stížnosti [srov. např. nálezy ze dne 26. 9. 2018
sp. zn. I. ÚS 1820/18
(N 161/90 SbNU 607) či ze dne 24. 4. 2018
sp. zn. II. ÚS 3976/17
(N 81/89 SbNU 231)]. Vzhledem k vymezení tříměsíční lhůty pro podání dovolání i v případě nesprávného poučení o nepřípustnosti dovolání a výslovnému zákazu prominutí zmeškání lhůty (§ 240 odst. 2, 3 o. s. ř.) nelze možnost podání dovolání stěžovateli zajistit jiným způsobem, nežli odstraněním původního rozhodnutí s nesprávným poučením.
25. Pro úplnost lze dodat, že bude-li se stěžovatel řídit (novým) poučením krajského soudu o přípustnosti dovolání za podmínek podle § 237 o. s. ř., a to i tehdy, rozhodl-li by Nejvyšší soud nakonec o objektivní nepřípustnosti (neboť to přísluší primárně Nejvyššímu soudu), bude Ústavní soud odvíjet lhůtu k podání případné nové ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí o dovolání (srov. nález ze dne 6. 9. 2024
sp. zn. II. ÚS 1679/24
, body 30 až 32). Tím bude zajištěno, že stěžovateli nebude upřena možnost přezkumu předcházejících rozhodnutí pouze proto, že podal dovolání v souladu s poučením, jež se mu dostalo.
26. Protože krajský soud napadeným usnesením porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona bez přítomnosti účastníků zrušil. Rozhodl tak bez nařízení jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
27. Povinností krajského soudu v novém řízení je ve věci znovu rozhodnout a řádně stěžovatele poučit o možnosti podat dovolání. Věcnými námitkami stěžovatele, jakož ani navazující argumentací krajského soudu a povinné se Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nyní nemohl zabývat (srov. nález ze dne 7. 1. 2025
sp. zn. III. ÚS 1818/24
, bod 20).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 29. ledna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu