Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Ulricha, zastoupeného Mgr. Lukášem Kuchyňkou, advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2025 č. j. 24 Cdo 2044/2025-270, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. dubna 2025 č. j. 17 Co 4/2025-257 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 31. října 2024 č. j. 25 D 144/2014-222, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel, jako závětní dědic Emila Votrubce (zemřelého 10. 10. 2023) podal u Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") návrh na zahájení dodatečného dědického řízení po zůstavitelce Anně Řezníčkové (zemřelé 20. 12. 1967); dědické řízení bylo pravomocně skončeno rozhodnutím tehdejšího Státního notářství v Semilech ze dne 12. 3. 1968 č. j. D 2/68, podle něhož nabyli zůstavitelčin tehdy známý majetek (peníze a vkladní knížku) závětní dědicové, mimo jiné Ing. Emil Votrubec (zemřelý 17. 2. 1972), otec Emila Votrubce.
3. Okresní soud návrh stěžovatele napadeným usnesením zamítl (výrok I), vyzval stěžovatele, aby případně doplnil svůj návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (výrok II), a rozhodl o nárocích notářky, která byla v řízení činná jako soudní komisařka (výrok III). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu napadeným usnesením ve výrocích I a III potvrdil.
4. Oba soudy mimo jiné rekapitulovaly, že v roce 2007 bylo zahájeno dodatečné dědické řízení, které bylo ukončeno usnesením ze dne 7. 4. 2008 č. j. 18 D 910/2007-46, podle něhož zůstavitelčiny pozemky (na které se její závěť nevztahovala) nabyla jako odúmrť Česká republika. Další dvě řízení o dodatečném projednání dědictví zahájená v letech 2014 a 2023 Emilem Votrubcem okresní soud zastavil s odůvodněním, že předmětné nemovitosti zůstavitelka pozbyla ještě za svého života.
5. Následně soudy vyložily, že v řízení o dodatečném projednání dědictví nelze měnit v původním řízení ustavený okruh zůstavitelových dědiců. Protože zůstavitelka o nemovitostech závětí nepořídila a v původním řízení nebyl účasten nikdo, komu by bylo potvrzeno nabytí dědictví jako dědici zákona, mohlo by dodatečné dědické řízení vést pouze k tomu, že dosud neznámý (neprojednaný) nemovitý majetek připadne České republice jako odúmrť. Vedle toho, ohledně pozemků, které stát převzal za trvání života zůstavitelky, je případnou nápravu třeba zjednat postupem podle restitučních předpisů, o což se Emil Votrubec neúspěšně pokoušel.
6. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť usnesení krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí krajského soudu.
7. Stěžovatel namítá, že nemovitý majetek zůstavitelky (pozemek p. č. X1 v k. ú. T. a pozemky v k. ú. K.) nikdy účinně nepřešel na stát, nemohl být privatizován, a tudíž má být předmětem dědictví. Rozhodnutí o vyvlastnění nebyla nikdy řádně doručena a nenabyla právní moci, což potvrdil Městský úřad Semily, a navíc za ně nebyla vyplacena žádná náhrada. Absencí řádného doručení se tak nejedná o obcházení restitučních předpisů, neboť základní podmínka restituce - přechod majetku na stát - nebyla splněna [v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 17. 5. 2011
sp. zn. I. ÚS 3248/10
(N 95/61 SbNU 463)].
8. Dále stěžovatel argumentuje, že zůstavitelka pozemky vydržela (jak řádně, tak mimořádně), jelikož již uplynula vydržecí doba podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Stěžovatel také poukazuje na to, že písemně žádal krajský soud o sdělení, zda je třeba něco doložit, ale žádnou odpověď neobdržel; čestné prohlášení o společné domácnosti Emila Votrubce a zůstavitelky ze dne 24. 8. 2023 tak nebylo v řízení zpochybněno. Rovněž poukazuje na to, že Katastrální úřad Jičín porušil zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, tím, že odmítl poskytnout informaci ohledně údajné ztráty vlastnických práv zůstavitelky v rozhodném období, čímž tuto ztrátu vlastnických práv nepotvrdil. Konečně, stěžovatel namítá průtahy a nesprávný úřední postup ze strany notářství v Turnově.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Nepřípustná je však ústavní stížnost proti výroku II usnesení okresního soudu, neboť šlo o procesní rozhodnutí, které není samo o sobě způsobilé porušit ústavně zaručená práva stěžovatele (obecně srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 2025
sp. zn. IV. ÚS 193/25
).
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
11. Napadená rozhodnutí vycházejí především ze závěru ustáleného v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, že v řízení o dodatečném projednání dědictví nelze měnit okruh dědiců určený v původním řízení. Z toho důvodu, i kdyby se dodatečně objevil dosud neznámý (neprojednaný) nemovitý majetek zůstavitelky, nemohlo by být o něm rozhodnuto způsobem odpovídajícím představám stěžovatele, protože zůstavitelka v závěti ohledně tohoto majetku žádné dědice neurčila. Takový majetek by proto připadl státu jako odúmrť. Stěžovatel tento závěr v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje a Ústavní soud v něm neshledává nic protiústavního (ani v obecné rovině - srov. usnesení ze dne 28. 5. 2025
sp. zn. I. ÚS 514/25
). V této souvislosti je bez významu i předložené čestné prohlášení o společné domácnosti, což bylo stěžovateli vysvětleno již v napadených rozhodnutích.
12. Soudy dále náležitě - zejména s odkazem na stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) - odůvodnily, že dědickým řízením nelze obcházet povinný postup podle restitučních předpisů, pokud zůstavitelka pozbyla nemovité věci již před svou smrtí. Případnou nápravu za odnětí nemovitých věcí tedy nelze řešit dodatečným projednáním dědictví, ale pouze postupem podle restitučních předpisů. O to se ostatně ohledně jednoho ze sporných pozemků neúspěšně pokoušel Emil Votrubec. Ústavní soud tento závěr jako ústavně konformní shledal již v usneseních ze dne 29. 10. 2025
sp. zn. III. ÚS 2916/25
a
sp. zn. III. ÚS 2941/25
, v nichž se stěžovatel domáhal zahájení dodatečného řízení ohledně jiných nemovitostí po jiném zůstaviteli; za ústavně konformní jej považuje i nyní.
13. Dostatečně se soudy vypořádaly i s odkazem na nález
sp. zn. I. ÚS 3248/10
, podle něhož nelze oprávněné osobě ve výjimečných případech upřít soudní ochranu podle obecných předpisů. Tento nález na projednávanou věc nedopadá, protože řešil situaci, kdy oprávněná osoba neměla důvod uplatňovat nárok podle restitučního zákona, jelikož její vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno. Také blíže nerozvedenou argumentaci ohledně vydržení vypořádal již krajský soud: pro posouzení projednávaných aktiv je rozhodný stav ke dni úmrtí zůstavitelky a není zřejmé, jaký význam by institut vydržení mohl mít, zvláště když byl (znovu)zaveden až po její smrti. Ani těmto závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Pro posouzení nynější věci je rovněž bez relevance námitka týkající se údajného porušení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, katastrálním úřadem, neboť zcela míjí předmět tohoto řízení. Totéž platí o tvrzených průtazích a nesprávném úředním postupu notářství v Turnově, k jejichž případné nápravě slouží jiné právní prostředky (viz např. nález ze dne 6. 11. 2024
sp. zn. II. ÚS 2575/24
, bod 37).
15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu