Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Davidem Matějkou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. prosince 2024, č. j. 3 KZN 1069/2024-11, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 30. září 2024, sp. zn. 2 ZN 1896/2024, a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Místního oddělení Uhříněves ze dne 1. srpna 2024, č. j. KRPA-170682-12/TČ-2024-001422, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Místního oddělení Uhříněves, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, Místní oddělení Uhříněves (dále jen "policejní orgán") odložila trestní věc podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Toho se měla dopustit stěžovatelova bývalá partnerka (dále jen "podezřelá") tím, že si od něj v roce 2021 půjčila částku 400 000 Kč k zakoupení bytu, avšak následně půjčku popřela a peníze nevrátila. Policejní orgán vyslechl relevantní osoby, přičemž nezjistil nic, co by potvrzovalo, nebo naopak vyvracelo jednu z protichůdných verzí (podezřelé odmítla, že by jí stěžovatel peníze půjčil). V takové situaci policejní orgán aplikoval pravidlo in dubio pro reo. V dané věci je rovněž relevantní, že pozadí celé věci je ryze soukromoprávní (jde o spor tvrzeného věřitele a dlužníka). V takovém případě je nutné od účastníků požadovat, aby si své zájmy chránili primárně sami. Relevantní je rovněž zásada předběžné opatrnosti, a to zvláště tehdy, je-li snadno naplnitelná. Přispěl-li sám stěžovatel k popsané důkazní nouzi (uzavřel nejednoznačnou ústní dohodu o zápůjčce), musí se s ní sám vypořádat prostředky soukromého práva. Tento stav nelze nahrazovat širokým uplatněním prostředků trestní represe.
3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením. V dané věci nebylo prokázáno ani převzetí peněz, ani uzavření stěžovatelem tvrzené dohody. Tvrzení podezřelé nebylo žádným důkazem vyvráceno. Stěžovatel se žádné pohledávky nedomáhal jinou právní cestou. Policejní orgán správně preferoval aplikaci pravidla in dubio pro reo před obviněním podezřelé osoby. Z předpisů soukromého práva vyplývá povinnost účastníků vztahů dbát na odstranění všeho, co by mohlo vést ke vzniku rozporů. V trestní rovině se tato zásada promítá zákazem nahrazovat nesplnění této povinnosti trestní represí druhého účastníka soukromoprávního vztahu. Uplatnění trestněprávních prostředků ochrany práv má své místo zásadně tam, kde nepostačuje uplatnění prostředků jiných právních odvětví.
4. Stěžovatel podal podnět k výkonu dohledu, který Městské státní zastupitelství v Praze odložilo jako nedůvodný. Provedené důkazy umožňovaly dospět k výše uvedeným závěrům. Ze samotné výpovědi stěžovatele je zřejmá existence důkazní nouze. Údajná dohoda byla uzavřena zcela neurčitě a stěžovatel měl povědomí o majetkových poměrech podezřelé. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl stěžovatel uveden v omyl. V době údajné půjčky byly vztahy mezi oběma dobré a peníze byly použity na tvrzený účel. Ani to nenasvědčuje naplnění znaků podvodu. Případná důkazní nouze v občanskoprávním řízení nemůže být důvodem uplatnění prostředků trestní represe.
5. Stěžovatel namítá, že názor policejního orgánu o stěžovatelově údajné neopatrnosti byl přinejmenším překvapivý a není zřejmé, proč by neopatrnost oběti měla vyvinit pachatele. Stěžovatel odmítá názor, že by bylo jeho povinností prokazovat vinu podezřelé, neboť právě to je úkolem orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel přitom relevantní důkazy označil. Nadto napadená rozhodnutí přehlížejí, že stěžovatel sám si musel půjčit peníze, aby mohl podezřelé půjčku poskytnout. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/10 . V rozporu s právem rovněž orgány činné v trestním řízení vylučují některé druhy důkazů (výpověď bratra podezřelé). Jejich vlastní úvahy jsou neodůvodněné spekulace, na rozdíl od logické úvahy o popření půjčky podezřelou. Odůvodnění tak nesplňuje požadavky judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 1559/20 ). Dále stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nemohou bez snahy rezignovat na úkol prokázat úmysl pachatele, odmítne-li se doznat.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud není další instancí v rámci trestního soudnictví, tím méně pak orgánem, který by měl přezkoumávat naplnění podmínek pro zahájení trestního stíhání. Právo na účinné vyšetřování je naplněním pozitivního závazku státu vyšetřovat a trestně postihovat nejzávažnější porušení základních práv a svobod.
9. Na základě okolností projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovateli ústavně zaručené právo na účinné vyšetřování nenáleží, a proto nemohlo být porušeno. Ústavně zaručeným právem na účinné vyšetřování zásahů do majetkových práv jsou pokryta jen ta nejzávažnější jednání, mezi která tvrzené jednání podezřelé za popsaných skutkových okolností nespadá.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že ústavní právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoli trestném činu. U zásahů méně závažných, kterým v českém trestním právu cum grano salis (tedy s notnou dávkou zjednodušení) odpovídá kategorie přečinů (ve smyslu § 14 odst. 2 trestního zákoníku, kam by spadalo jednání poškozené namítané stěžovatelem), by zásah Ústavního soudu byl možný jen "ve zcela extrémních případech flagrantních pochybení s intenzivními, přetrvávajícími následky pro poškozeného" [takto již nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301), K povinnosti státních orgánů vést efektivní trestní řízení, bod 19; shodně nález ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1412/20
(N 195/102 SbNU 226), Povinnost objasnění tzv. předsudečné pohnutky trestného činu, bod 26 a nálezy III. ÚS 3006/21, bod 28; a I. ÚS 1958/23 , bod 30, shodně též usnesení ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2080/22 , bod 9; ze dne 1. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 2593/22 , bod 10; ze dne 1. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 3314/22 ; ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 377/24 , bod 8; ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 566/24 , bod 10 a mnohá další].
11. Uvedená věc má silnou občanskoprávní povahu, situaci stěžovatele nelze v žádném případě srovnávat s postavením obětí fyzického nebo sexuálního násilí. Na rozdíl od těchto zjevně trestněprávních oblastí není v oblasti majetkových pohledávek (navíc mezi osobami blízkými) namístě automaticky předpokládat existenci trestněprávní roviny. Ostatně odhlédnout nelze ani od toho, že i ve své vlastní výpovědi stěžovatel pouze spekuluje (ex post interpretuje) o úmyslu podezřelé, nepodává tedy relevantní hájitelná tvrzení.
12. Odkazy stěžovatele na starší judikaturu Ústavního soudu jsou nepřípadné. Nález ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 17/10 , se týkal odměňování státních zástupců. Jeho obiter dictum, které se týkalo i práva na účinné vyšetřování, nikterak nezpochybnilo aplikaci pravidla in dubio pro reo a zásady subsidiarity trestní represe, jejíž ochranou (a souvisejícím zapovězením rozšiřování trestní represe do oblastí soukromého práva) se zabýval Ústavní soud opakovaně (viz např. nález ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19 ). Odkaz na nález ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1559/20 , je neurčitý, neboť stěžovatel odkazuje na obecnou část popisující povinnost orgánů činných v trestním řízení odůvodnit svá rozhodnutí dostatečně. Této povinnosti orgány v dané věci dostály.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu