III.ÚS 3062/25

III.ÚS 3062/25 ze dne 2. 4. 2026

Nesprávné zařazení náhrady hotových výdajů a odměny ustanoveného advokáta mezi náklady státu Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Jana Lupandina a 2. Ing. Davida Kicy, obou společně zastoupených Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem, sídlem nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, Čáslav, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2025 č. j. 21 Co 231/2024-590 a výroku V. usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. srpna 2024 č. j. 12 C 110/2022-526, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Lucie Lupandinové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Výrokem III. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2025 č. j. 21 Co 231/2024-590, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2025 č. j. 21 Co 231/2024-590, se proto v rozsahu výroku III. ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhají zrušení v záhlaví označených částí rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zejména schválil smír uzavřený mezi vedlejší účastnicí (žalobkyní) a stěžovateli (žalovanými), na základě něhož se první stěžovatel zavázal uhradit vedlejší účastnici částku 750 000 Kč v dohodnutých splátkách s tím, že účastníci mezi sebou nebudou nadále vznášet žádné další vzájemné nároky; ohledně nákladů řízení bylo dohodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I). Mimo to okresní soud přiznal ustanovenému zástupci vedlejší účastnice náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování celkem ve výši 290 134 Kč (výrok III.) a stěžovatelům uložil společně a nerozdílně nahradit státu náklady řízení (spočívající v úhradě části nákladů a odměny soudem ustanoveného zástupce vedlejší účastnice) ve výši 108 800,25 Kč (výrok V.).

3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 12. 2024 č. j. 21 Co 231/2024-558, změnil výši přiznané náhrady ustanoveného zástupce (výrok I.), a změnil výši náhrady nákladů řízení státu (výroky II. a III.). Proti tomuto usnesení krajského soudu podal ustanovený zástupce vedlejší účastnice dovolání, přičemž Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2025 sp. zn. 33 Cdo 1094/2025, zrušil usnesení krajského soudu v celém rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení [to byl i důvod, proč byla usnesením ze dne 13. 8. 2025 sp. zn. III. ÚS 879/25 odmítnuta předchozí ústavní stížnost stěžovatelů ve smyslu § 43 odst. 1 písm.

e) zákona o Ústavním soudu].

4. Krajský soud v dalším řízení po kasačním zásahu Nejvyššího soudu rozhodl nyní napadeným usnesením mj. tak, že změnil výrok V. napadeného usnesení okresního soudu, avšak pouze co do výše uložené povinnosti nahradit stěžovatelům na nákladech řízení (nově) částku ve výši 145 067 Kč (výrok III); v ostatním jej potvrdil (výrok I a II.). Uvedl, že v posuzované věci, kdy řízení ve věci samé skončilo soudním smírem, je každá ze stran sporu povinna platit státu polovinu vynaložených nákladů. Tento poměr je dán obsahem uzavřeného smíru (vedlejší účastnice se domáhala zaplacení částky 1 500 000 Kč a první stěžovatel se zavázal zaplatit 750 000 Kč, každá ze dvou stran tedy uspěla z 50 %), přičemž nákladová povinnost se dělí mezi strany, nikoliv účastníky.

Pro určení poměru není rozhodné, že druhý stěžovatel se smírem k žádnému plnění nezavázal a povinnost k placení nákladů se mezi něj a prvního stěžovatele rovnoměrně rozdělí. Neztotožnil se přitom se závěry usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. 20 Co 294/2009, na které stěžovatelé poukazovali; k nálezu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 4026/17 , uvedl, že v nyní posuzované věci byli všichni účastníci zastoupeni advokáty a okresní soud nebyl povinen poskytovat jim poučení informativní povahy o procesních důsledcích uzavření soudního smíru (blíže srov. body 17 až 23 napadeného usnesení).

II. Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že vedlejší účastnice a první stěžovatel měli úspěch ve věci v poměru 50 % k žalované jistině, druhý stěžovatel se k ničemu nezavázal a smír se ho týkal jen v tom směru, že vedlejší účastnici není povinen ničeho hradit. Pokud by soudní řízení skočilo stejně, bez uzavření smíru, neměl by nikdo právo na náhradu nákladů řízení a proto je nelogické, že jsou stěžovatelé sankcionováni za smírné vyřešení (odklizení) sporu. Stěžovatelé jsou v nerovném postavení vůči vedlejší účastnici, jelikož mají hradit náklady státu za ustanovení právního zástupce a oproti tomu by v případě zastoupení vedlejší účastnice právním zástupcem na základě plné moci tyto náklady nesla "ze svého", resp. oni by ničeho nehradili.

6. Současně stěžovatelé poukazují na to, že jim soudy nebylo žádným relevantním způsobem vysvětleno, že v případě uzavření smíru, ve kterém žádná ze stran nebude mít ve věci převážný úspěch, budou zavázáni k úhradě nákladů státu za ustanoveného zástupce protistrany. Podle nich neexistuje žádná relevantní komentářová literatura ani judikatura zabývající se touto problematikou, tudíž není významné, že byli zastoupeni advokátem. Naopak tím byla zjevně založena nerovnováha mezi účastníky řízení a porušeno jejich právo na soudní ochranu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, nikoliv však v rozsahu směřující proti části výroku V. napadeného usnesení okresního soudu, která byla co do výše náhrady nákladů změněna výrokem III. napadeného usnesení krajského soudu.

V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit části rozhodnutí, které byly změněny [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vyjádření účastníků, vedlejší účastnice a replika stěžovatelů

8. Soudce zpravodaj vyzval krajský soud, okresní soud i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

9. Vedlejší účastnice svého práva nevyužila a k ústavní stížnosti se ve stanovené lhůtě nevyjádřila.

10. Krajský soud zaslal po stanovené lhůtě vyjádření, v němž pouze uvedl, že setrvává na svých stanoviscích projevených v napadeném usnesení, odkázal na tam vyložené argumenty (body 19 až 23 usnesení) a ústavní stížnost navrhnul zamítnout.

11. Okresní soud spolu se spisem zaslal Ústavnímu soudu krátké vyjádření, v němž rovněž primárně odkázal na své rozhodnutí. K vytýkané překvapivosti nadto uvedl, že stěžovatelé věděli o částečném osvobození vedlejší účastnice od soudních poplatků a ustanovení zástupce a současně byli po celou dobu řízení upozorňováni na výhody smírného vyřešení věci, související judikaturu i právní úpravu, včetně otázky nákladů. Zvlášť soud upozornil na přípis ze dne 13. 8. 2024 na čl. 513 spisu, kterým byli účastníci ještě před schválením smíru upozorňováni na skutečnost, že mezi sebou neupravili otázku nákladů státu.

12. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření okresního soudu stěžovatelům k případné replice. Stěžovatelé v rámci svého vyjádření opakovali, že nebyli upozorňováni na to, že budou hradit náklady státu. Navíc byli oproti vedlejší účastnici značně znevýhodněni poté, co byl smír soudem schválen, a bylo rozhodnuto o nákladech státu. Stěžovatelé současně nebrojí proti výši nákladů státu, ale proti principu jejich úhrady; pokud soud vede účastníky ke smíru a oni jej uzavřou, pak by soud neměl tyto dále sankcionovat v podobě úhrady nákladů státu.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 14.

Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06

(N 148/46 SbNU 471)]. A) Obecná východiska

15. Ústavní soud přistupuje k problematice rozhodování o nákladech řízení rezervovaně a obecně je při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (podobně jako u rozhodnutí v tzv. bagatelních sporech) zdrženlivý [viz stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), body 11 a 34]. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [srov. nálezy ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 3241/23

(body 19 a násl.), ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12

(N 173/67 SbNU 111) či ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13

(N 118/73 SbNU 821) a usnesení ze dne 5. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 1078/24 , ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 556/24 a ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1332/23 ].

16. Jde zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze, jestliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (srov. nález ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 133/24 , bod 18 či v obecné rovině též nález ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. IV. ÚS 680/24 , bod 20).

17. Obecným pravidlem při rozhodování o nákladech řízení je míra úspěchu ve věci, resp. poměr, v jakém byl kdo z účastníků úspěšný při určení náhrady nákladů řízení (viz § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř."). Žalobou uplatněný nárok se přitom rovná 100 %, při částečném úspěchu z tohoto základu přísluší každému z účastníků určitá v procentech vyjádřená část. Účastník, který uspěl ve větší míře, má právo na náhradu nákladů řízení, jejichž míra pak odpovídá rozdílu mezi jeho úspěchem a úspěchem protistrany [srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2618/21

(N 7/110 SbNU 75)]. 18. Jestliže úspěch účastníka není úplný, náhrada nákladů se v některých případech nepřizná nikomu; jde o odraz reálného výsledku věci, popřípadě o prevenci, aby účastníci nežalovali o víc, než jim opravdu podle hmotného práva náleží. Protože nemá smysl, aby si náklady platili navzájem, část, která se překrývá, se odpočte.

Je-li v řízení účastníků více, je třeba rozhodnout o nákladové povinnosti každého z nich; přitom je nevyhnutelné posuzovat každý jednotlivý nákladový vztah protistran zvlášť, neboť nejenže náklady řízení každého účastníka nemusí být stejné (rozdílné částky mohou být vynaloženy na jízdné k soudu, rozdílná obvykle bude výše ušlého výdělku), ale nelze vyloučit přítomnost okolností, jež odůvodní nákladový výrok odchylný od výchozí zásady úspěchu v meritu věci, např. nezavdání příčiny k podání návrhu na zahájení řízení podle § 143 o. s. ř., důvody pro použití moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř. [nález ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 1085/13 ; Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Beck-online. Beck, 2024 (komentář k § 146, autor M. Bílý, body 6 a 17)].

19. Při uzavření smíru (podle § 99 o. s. ř.) si obvykle strany vyřeší nákladovou otázku mezi sebou dohodou a soud o nákladech řízení při schválení smíru rozhoduje jen tehdy, když se o jejich náhradě účastníci nedohodnou; jestliže absentuje dohoda o nákladech řízení, rozhodne, že náhradu nákladů řízení nepřizná žádnému z účastníků (o tom je vhodné účastníky před schválením smíru poučit). Uvedené se ovšem vztahuje jen na náhradu nákladů řízení mezi účastníky navzájem. Dohoda stran nemůže ovlivnit povinnost nahradit náklady řízení státu (§ 148 o.

s. ř.). Smír, který by takovéto ustanovení obsahoval, nelze schválit ani částečně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 22 Cdo 3330/2018). U nákladů státu je namístě uložit stranám nahradit náklady v tom poměru, v jakém dopadl smír oproti žalobnímu žádání [Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Beck-online. Beck, 2024 (komentář k § 146, autor M. Bílý, bod 2)].

20. V souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, a to za předpokladu, že u nich nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Tímto způsobem bývají státem (soudem) nejčastěji hrazeny náklady řízení vynaložené na znalečné či svědečné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2467/2013), jež nejsou kryty složenou zálohou na náklady důkazu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3694/2016, obdobně též Remeš, J. Praktický úvod do civilního řízení sporného. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 323 - 338).

21. Stát má v průběhu řízení hotové výdaje, které platí a které mu vznikají zejména v souvislosti s provedením důkazního prostředku (svědečné, znalečné či tlumočné). Stát platí i hotové výdaje zástupce, který byl účastníku ustanoven; jde-li o advokáta, i jeho odměnu. Náklady řízení, které platil stát proto, že byl povinen zabezpečit právo účastníka na spravedlivý proces (například náklady a odměnu ustanoveného zástupce nebo opatrovníka z řad advokátů), nemůže soud předepsat protistraně k náhradě [Svoboda, K., Hromada, M., Levý, J., Vláčil, D., Tlášková, Š., Pirk, T. Náklady řízení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 8 - 9]. 22.

Závěr, že náhrada hotových výdajů a odměna ustanoveného advokáta se neřadí mezi náklady státu ve smyslu § 148 o. s. ř., a tomuto advokátu je podle § 140 odst. 2 o. s. ř platí stát, zastává dlouhodobě i soudní judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019 sp. zn. 26 Cdo 4150/2018). Právo na náhradu hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování, které stát platil (platí) ustanovenému advokátu, má stát vůči protistraně takového účastníka (nikoliv vůči takto zastoupenému účastníku) jen za předpokladu, že takové protistraně byla uložena náhrada nákladů řízení zastoupenému účastníku, a to podle § 149 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2025 sp. zn. 26 Cdo 2844/2024, bod 30 a tam uvedenou další judikaturu). B/ Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc

23. V nyní posuzovaném řízení obecné soudy rozhodovaly o žalobě vedlejší účastnice na zaplacení 1 500 000 Kč. Řízení skončilo soudem schváleným smírem uzavřeným mezi vedlejší účastnicí a stěžovateli (žalovanými), na základě něhož se první stěžovatel "zavázal uhradit vedlejší účastnici částku 750 000 Kč v dohodnutých splátkách s tím, že účastníci mezi sebou nebudou nadále vznášet žádné další vzájemné nároky" a ohledně nákladů řízení bylo dohodnuto, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem". Současně obecné soudy přiznaly ustanovenému zástupci vedlejší účastnice náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování, přičemž jejich částečnou (poměrnou) úhradou zavázaly stěžovatele (byť prostřednictvím státu).

24. Ústavnímu soudu až na výjimky nepřísluší korigovat interpretaci podústavního práva prováděnou obecnými soudy. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti jsou přitom předmětem jeho zkoumání pouze tvrzená porušení ústavně zaručených základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

25. Byť je v řízeních o ústavních stížnostech Ústavní soud z důvodu dělby moci zdrženlivý vůči interpretačním závěrům obecných soudů, týkají-li se podústavního práva, jeho sebeomezení má své hranice. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny totiž plyne povinnost soudů vyvarovat se svévolné interpretace práva, kterou je i zjevné odchýlení se od obecně uznávaných interpretačních metod (srov. např. nález ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24 a v něm další citovanou judikaturu). Jak shrnuje nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 463/23 , nepřípustnou svévolí je mj. interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem právní praxe a doktríny obecně akceptovaných výkladových metod. Obecné soudy jsou ve své činnosti podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázány zákonem, a tento aspekt práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tak chrání nejen právní jistotu stran v soudním řízení, ale nepřímo také dělbu moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy).

26. Není úkolem Ústavního soudu hodnotit, zda je soudní interpretace podústavního práva správná. K tomu je určen systém opravných prostředků. Odchýlí-li se však obecný soud zjevně od obecně uznávaných interpretačních metod, vykročí ze své ústavní role. O porušení čl. 36 odst.

1 Listiny půjde zejména tehdy, když soud interpretuje zákonné ustanovení způsobem, kterým překročí interpretačními metodami vytyčené meze dotváření zákona, neboť v tu chvíli zákon již neinterpretuje, ale fakticky jej v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy mění (tvoří).

27. Z uvedeného vyplývá, že v nyní posuzované věci obecné soudy interpretovaly § 148 odst. 1 o. s. ř. v rozporu s výše uvedenými principy, neboť jejich závěry - stran uložení povinnosti stěžovatelům nahradit státu náklady řízení v podobě odměny a hotových výdajů ustanoveného zástupce vedlejší účastnice nemají oporu v zákoně a jsou v extrémním rozporu s dlouhodobou rozhodovací praxí obecných soudů i odbornou literaturou. Takový postup obecných soudů představuje tzv. kvalifikovanou vadu při výkladu právní úpravy a porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

28. Jde-li o náklady řízení státu, lze v obecné rovině hovořit o znalečném, svědečném či tlumočném. Avšak pokud státu vznikly náklady spojené s odměnou a hotovými výdaji ustanoveného zástupce, nejde o náklady ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. Účelem institutu ustanoveného zástupce pro účastníka řízení je při splnění podmínek zabezpečit rovnost stran tehdy, kdy situace některého z účastníků takový postup vyžaduje. Náklady státu v tomto ohledu nejsou nijak prioritně uspokojovány; naopak, k jejich náhradě může být teoreticky zavázána (pouze) převážně neúspěšná strana sporu za podmínky, že k takovému závěru dospěje obecný soud v daném řízení. O takový případ však nyní nejde.

VI. Závěr

29. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy při výkladu § 148 odst. 1 o. s. ř. pochybily, jestliže dovodily, že mezi náklady státu ve smyslu tohoto ustanovení náleží i náklady sestávající z hotových výdajů a odměny zástupce ustanoveného vedlejší účastnici. Tímto svým postupem obecné soudy porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

30. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů částečně vyhověl a zrušil napadený výrok III. usnesení krajského soudu [§ 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Z důvodu procesní ekonomie i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a zásadu rychlosti řízení před obecnými soudy, Ústavní soud ve zbývající části, tj. ve vztahu k části výroku V. napadeného usnesení okresního soudu - co do uložení povinnosti nahradit státu náklady řízení - ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

31. Současně Ústavní soud odmítl ve smyslu § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost směřující proti části výroku V. napadeného usnesení okresního soudu, která byla pouze co do výše samotné náhrady nákladů změněna výrokem III. napadeného usnesení krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit části rozhodnutí, které byly změněny.

32. Od ústního jednání Ústavní soud upustil, neboť od něj nešlo očekávat další objasnění věci, a ani nepovažoval za potřebné provádět dokazování. 33.

Úkolem krajského soudu nyní bude, aby v posuzované věci znovu rozhodl o nákladech řízení státu, resp. o povinnosti stěžovatelů nahradit hotové výdaje a odměnu ustanoveného zástupce vedlejší účastnice s tím, že nejde o náklady řízení ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 2. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu