33 Cdo 1094/2025-583
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně L. L., zastoupené Mgr. Josefem Žďárským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalovaným 1) J. L., zastoupenému Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, 2) D. K., zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 12 C 110/2022, o dovolání zástupce žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2024, č. j. 21 Co 231/2024-558, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2024, č. j. 21 Co 231/2024-558, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kutné Hoře („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. 8. 2024, č. j. 12 C 110/2022-526, schválil smír účastníků o předmětu řízení (výrok I), rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok II), přiznal žalobkyni ustanovenému zástupci Mgr. Josefu Žďárskému náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování 290 134 Kč (výrok III) a uložil účastníkům povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu, a to žalobkyni 72 533,50 Kč (výrok IV) a žalovaným společně a nerozdílně 108 800, 25 Kč (výrok V).
Odměnu a paušální náhradu hotových výdajů soud prvního stupně přiznal ustanovenému zástupci za 15 úkonů právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu, žalobu, písemné podání z 13. 10. 2023, účast zástupce u šesti jednáních, z nichž dvě přesáhla dvě hodiny, dvakrát účast na mediačním jednání a poradu s klientkou a jednání s protistranou 26. 7. 2024), náhradu cestovních výdajů za cestu k soudním jednáním ze sídla advokáta v Praze do sídla soudu v Kutné Hoře (vždy za 160 ujetých kilometrů v obou směrech), k mediačním jednáním v Brně ze sídla advokáta v Praze (vždy za 420 kilometrů v obou směrech) a k poradě s klientkou z Prahy do Čáslavi (za 175 kilometrů v obou směrech), a náhradu za ztrátu času za celkem 62 půlhodin, vše zvýšené o daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), celkem 290 134 Kč. Zástupci nepřiznal odměnu za dalších 7 vyúčtovaných úkonů právní služby (vyjádření z 1.
2. 2023 a 20. 11. 2023, čtyři porady s klientkou z 16. 11. 2023, 2. 2. 2024, 9. 4. 2024 a 31. 5. 2024 a nedoložené opětovné jednání s protistranou), neboť je nepovažoval za účelné. Žalobkyni osvobozené od soudních poplatků v rozsahu 75 % uložil státu nahradit 25 % částky přiznané ustanovenému zástupci (72 533,50 Kč) a žalovaným ? (když každá ze stran smíru je povinna nahradit státu ? nákladů řízení) ze zbylých 75 % (108 800,25 Kč). Krajský soud v Praze („odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku III tak, že odměna a náhrada hotových výdajů zástupce žalobkyně činí 254 502 Kč (výrok I), ve výroku IV tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 31 850,25 Kč (výrok II) a ve výroku V tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 127 401 Kč (výrok III), když v ostatním uvedené výroky potvrdil.
Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV a V). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že ustanovenému zástupci nelze přiznat odměnu a náhradu výdajů za úkony uskutečněné před jeho ustanovením usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 8. 2022, č. j. 12 C 110/2022-65, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2022, č. j. 23 Co 149/2022-74, a to na základě plné moci udělené mu žalobkyní (tj. za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a sepis žaloby).
Za neúčelný úkon právní služby považoval i další poradu s žalobkyní dne 1. 2. 2023, kterou v odvolacím řízení (na rozdíl od řízení u soudu prvního stupně) zástupce doložil potvrzením.
V ostatním se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o (ne)účelnosti jednotlivých úkonů právní služby i s výpočtem cestovních výdajů (včetně ujetých kilometrů odpovídajících délce zjištěné z webu mapy.cz) a náhrady za ztrátu času advokáta. Přiznal tak zástupci odměnu 185 900 Kč, náhradu hotových výdajů 3 900 Kč, cestovné 14 580,17 Kč, náhradu za promeškaný čas 6 200 Kč, vše zvýšené o DPH 44 221,84 Kč, celkem tedy 254 802 Kč. Z toho je povinna každá strana nahradit státu ?, tedy 127 401 Kč, žalobkyně vzhledem k přiznanému osvobození od soudních poplatků v rozsahu 75 % však jen 25 % (31 850,25 Kč).
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání ustanovený zástupce (dále též „dovolatel“), a to do výroku I o výši odměny a náhrady jeho hotových výdajů. Napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, zkoumal, zda obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolatel požaduje vyřešení otázek, zda je advokát jako ustanovený zástupce oprávněn odepřít poskytnutí úkonu právní služby klientovi z důvodu předpokladu, že mu za jeho poskytnutí nebude soudem přiznána odměna a náhrada hotových výdajů z důvodu neúčelnosti, a pokud není oprávněn poskytnutí úkonu právní služby odepřít, zda je povinen klientovi poskytnout takový úkon právní služby bezúplatně, které podle něj dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny nebyly. Upozorňuje na to, že je vázán zákonem o advokacii a stavovskými předpisy České advokátní komory (dále jen „ČAK“), tedy i usnesením Výboru pro advokátní etiku ČAK z 27.
2. 2024, podle něhož je advokát vázán pokyny klienta a je povinen úkon právní služby vykonat bez ohledu na vlastní názor na jeho účelnost a jakákoli materiální revize spočívající v posuzování a přezkoumávání účelnosti úkonu právní služby ze strany orgánů státní moci, včetně moci soudní, je zásahem do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a je nepřípustná. Prosazuje tak, že soudy nejsou oprávněny přezkoumávat rozsah a účelnost jednotlivých úkonů právní služby z hlediska jejich materiálního obsahu, tedy z hlediska účelnosti či potřebnosti (neboť advokát jejich poskytnutí z důvodu neúčelnosti odepřít nemůže), a mohou přezkoumat jen formální stránku, tedy zda jde o úkon právní služby podle § 11 advokátního tarifu, zda proběhl a jak dlouhou dobu byla služba poskytována.
Poukazuje i na skutkovou a právní náročnost věci, kdy průběh řízení se odvíjel od výslechu svědků, na právo žalobkyně se k věci vyjádřit a na povinnost mlčenlivosti advokáta ve vazbě na prokazování předmětu porady s klientkou.
Na otázkách dovolatelem artikulovaných není napadené rozhodnutí založeno, neboť odvolací soud v rozhodnutí neřešil, zda je advokát povinen z pokynu klienta vykonat i úkony právní služby neúčelné. Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno, což v daném případě splněno není.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že v usnesení ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3124/2016 (dostupném, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu na webových stránkách www.nsoud.cz), Nejvyšší soud uvedl, že při rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta je rozhodující rozsah, obsah a případně i účelnost úkonů skutečně poskytnuté právní služby, nikoliv výsledek sporu. Nelze pominout ani vázanost advokáta pokyny klienta. Advokát tak nemůže nést odpovědnost za realizaci pokynů klienta, jestliže nejsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem (§ 16 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii), resp. nelze-li mu vytknout nedostatek odborné péče. Jen pokud by šlo o takové pokyny, kterým advokát byl povinen nevyhovět, resp. pokud by opomenul klienta upozornit na zjevnou neúčelnost, bylo by možno jeho odměnu krátit, a to z důvodu neúčelnosti provedených úkonů.
Dovolatel rovněž požaduje přehodnocení již vyřešené právní otázky „např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 273/2016“, neboť nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů advokátovi z důvodu soudem tvrzené neúčelnosti úkonu právní služby považuje za zásah do ústavně zaručeného práva žalobkyně na spravedlivý proces a do ústavně zaručených práv zástupce na získávání prostředků pro své životní potřeby prací.
Nesouhlasí ani s tím, že soud zkrátil náhradu cestovních nákladů za použití svévolné neodůvodněné úvahy o počtu ujetých kilometrů, aniž by respektoval počet reálně ujetých kilometrů zástupcem.
Požadavek dovolatele na přehodnocení závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 273/2016, ústavní stížnost proti němuž byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3588/16 (dostupným, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu na webových stránkách www.usoud.cz), není opodstatněný již proto, že v označeném usnesení nerozhodoval Nejvyšší (a Ústavní) soud o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému zástupci
podle § 140 odst. 2 o. s. ř. (jako v této věci), nýbrž o náhradě nákladů řízení účastníků podle § 142 a násl. o. s. ř. (tedy o otázce jiné). K otázce posuzování účelnosti přiznání odměny a náhrady hotových výdajů soudem ustanovenému zástupci podle § 140 odst. 2 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014 (na něž odkazuje odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí). Uvedl, že „[V] obecné rovině tedy platí, že ustanovený advokát má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši určené podle advokátního tarifu.
Jde o odměnu za práci, advokát má legitimní očekávání, že tuto odměnu obdrží, a jde rovněž o zajištění právní pomoci a přístupu ke spravedlnosti i osobám, jejichž sociální poměry jim neumožňují obstarat si placenou právní pomoc. Na místo nemajetného účastníka zde tedy vstupuje stát, jenž ukládá advokátu povinnost poskytnout účastníku právní službu, je však povinen za tuto službu zaplatit advokátu adekvátní odměnu a náhradu výdajů. Soud však přizná odměnu a náhradu výdajů, pouze pokud úkony právní služby byly provedeny účelně, tj. byly-li potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práva v konkrétně projednávaném případě, a to s ohledem na obecně platnou zásadu přiměřenosti, zákaz zneužití práv (§ 2 o.
s. ř. ) a ochranu zájmů státu (jehož prostředky se k úhradě nákladů zastoupení používají, sám však v řízení jako účastník nevystupuje, a své zájmy tak bránit nemůže) i ochranu práv všech účastníků řízení (s přihlédnutím k možné povinnosti uhradit státu jím placené náklady ustanoveného zástupce, jež vzniká tomu účastníkovi, který je podle výsledku řízení povinen nahradit náklady řízení ostatním účastníkům ve smyslu § 149 odst. 2 o. s. ř.). Výslovně je požadavek účelnosti stanoven v § 142 odst. 1 o.
s. ř. pro účely náhrady nákladů řízení mezi účastníky, uplatní se však i při rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce, neboť není žádný důvod, aby neúčelné úkony byly, ať již z prostředků státu anebo účastníků, advokátu hrazeny. I Ústavní soud opakovaně uvedl, že obecné soudy jsou oprávněny přezkoumávat účelnost vynaložených nákladů ustanovených zástupců (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 782/07, ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2336/09, nebo ze dne 18.
7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1766/13). Odepření (části) advokátem vyúčtované odměny a nákladů však musí být řádně (racionálně a přesvědčivě) zdůvodněno. Takto dovozená právní norma je vzhledem ke klíčovému pojmu účelnosti právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž konkrétní podobu vymezuje nalézací, popřípadě odvolací soud ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu o tom, které úkony právní služby byly či nebyly účelné, pak dovolací soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012).
Účelnost toho kterého úkonu právní služby je přitom posuzována podle konkrétních okolností každého případu. Nelze tudíž již s ohledem na vymezení institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a poslání Nejvyššího soudu, smyslem jehož činnosti je sjednocovat aplikaci práva nižšími soudy, očekávat, že Nejvyšší soud bude ve třetí instanci přezkoumávat účelnost každého jednotlivého úkonu právní služby vyúčtovaného ustanoveným zástupcem, pokud údajná neúčelnost není dovozena na základě argumentů, které zjevně postrádají racionální základ.“ Obdobně judikoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29.
7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1748/2015 (ústavní stížnost proti němuž podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3057/15), ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014, ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3124/2016, nebo ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 177/2024. Ve světle výše uvedeného proto dovolací námitky zpochybňující posouzení jednotlivých úkonů právní služby (písemná podání ve věci samé a porady s žalobkyní) z hlediska jejich účelnosti nemohou v daném případě založit přípustnost dovolání.
Dovolatel dále usuzuje, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení sp. zn. 22 Cdo 2482/2015, a nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/19, pokud mu nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a žalobu s návrhem na přiznání žalobkyni osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, uskutečněné před jeho ustanovením, přestože jde o úkony nutné k tomu, aby soud mohl o ustanovení zástupce rozhodnout.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2482/2015, uvedl, že „právo na zaplacení hotových výdajů a odměny za zastupování vůči státu ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř. má jen ten advokát, který byl účastníku ustanoven, a v zásadě jen za úkony, které provedl od ustanovení, a také za úkony, které byly nutné k tomu, aby soud mohl o osvobození od soudních poplatků rozhodnout (tedy především vypracování žádosti o osvobození a související úkony).“
Na citované usnesení Nejvyššího soudu poukázal v nálezu ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 433/19, Ústavní soud, jenž se zabýval stížností směřující proti rozhodnutí obecných soudů, které nepřiznaly ustanovenému zástupci, vystupujícímu dříve v řízení na základě plné moci, odměnu za úkony učiněné na základě plné moci předtím, než byl v řízení ustanoven (konkrétně odměnu zástupce za převzetí právního zastoupení a sepis žaloby, s níž současně podal žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce). Uvedl, že pokud stěžovatel převzal právní zastoupení žalobce a současně s podanou žalobou podal žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, pak ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2482/2015, provedl úkony nutné k tomu, aby soud mohl o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce vůbec rozhodnout. „Neprovedl-li by stěžovatel tyto úkony, okresní soud by vůbec rozhodnout nemohl ….
stěžovatel se v této souvislosti mohl legitimně spoléhat na to, že obecné soudy …. budou postupovat v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho usnesení ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2482/2015“. S přihlédnutím k právě uvedenému Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud v nyní posuzované věci výše uvedený právní názor Nejvyššího a Ústavního soudu nerespektoval, přičemž se ani od něj v napadeném rozhodnutí nikterak nedistancoval či se vůči němu argumentačně nevymezil. Dovolání pro rozpor s označenými rozhodnutími je tedy přípustné a současně důvodné.
K námitce výpočtu cestovních výdajů (včetně ujetých kilometrů) advokátem neartikuluje dovolatel žádnou právní otázku ani nevymezuje přípustnost dovolání. Nicméně pro posuzování přiměřenosti a účelnosti cestovních nákladů lze zcela odkázat na výše uvedenou judikaturu. Jelikož je dovolání přípustné a pro rozpor s výše uvedenými rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu důvodné, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu (do nového rozhodnutí by se totiž měla promítnout i úvaha o účelnosti všech úkonů právní služby vykonaných dovolatelem před jeho ustanovením zástupcem a rovněž z pohledu závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3124/2016), nemohl postupovat jinak než usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu [když výroky II a III o náhradě nákladů řízení státu a IV a V o náhradě nákladů odvolacího řízení jsou na napadeném výroku I závislé, srov. § 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Odvolací soud je vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první o. s.
ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.