Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele 1) A. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem, se sídlem Koliště 295/55, Brno, a o ústavní stížnosti stěžovatele 2) M. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
listopadu 2023 č. j. 4 Tdo 987/2023-3814, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2023 č. j. 7 To 95/2022-3637 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2022 č. j. 5 T 4/2019-3452, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavními stížnostmi podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. První stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení článku 2 odst. 2, článku 36 odst. 1 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 2 odst. 3 Ústavy. Druhý stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo podle článku 36 Listiny.
2. Stěžovatelé podali své ústavní stížnosti každý samostatně. Obě ústavní stížnosti však směřovaly proti stejným rozhodnutím v téže trestní věci, v níž oba stěžovatelé vystupovali v pozici obviněných. Z důvodu hospodárnosti a efektivity Ústavní soud usnesením ze dne 21. 5. 2024 obě ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 309/24 a
10. Ústavní soud posoudil projednávané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o návrhy zjevně neopodstatněné.
11. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti. Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)].
12. Oba stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech napadají skutkové závěry obecných soudů stran jejich viny za spáchání stíhaného trestného činu, zpochybňují provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů obecnými soudy. V řízení o ústavní stížnosti se však nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (článek 81 a článek 82 odst. 1 Ústavy).
Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, resp. že je dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.
13. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy své skutkové i právní závěry přesvědčivě a logicky odůvodnily a neopomněly se vypořádat s námitkami, které stěžovatelé v průběhu trestního řízení vznášeli na svoji obhajobu. Závěr o vině prvního stěžovatele soudy založily zejména na přímém usvědčujícím důkazu - výpovědi svědka R., která byla podporovaná dalšími nepřímými důkazy (obsahem telefonického hovoru mezi oběma stěžovateli několik dní po činu, znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a psychologie zpracovaným na osobu stěžovatele, předchozím odsouzením stěžovatele za násilnou trestnou činnost). Vinu druhého stěžovatele kromě výpovědi jmenovaného svědka soudy opřely také o existenci pachových stop na těle poškozeného a poznatky ze záznamů z odposlechu v návštěvní místnosti ve věznici, podle nichž se stěžovatel snažil ovlivňovat svědky. Přihlédly rovněž k důkazům svědčícím o zřejmém motivu stěžovatele (žárlivosti na kontakty mezi jeho přítelkyní a poškozeným).
14. Stěžovatelům lze přisvědčit v tom, že hlavním usvědčujícím a zároveň jediným přímým důkazem proti nim byla zmiňovaná výpověď svědka R. Obecným soudům však nelze vytýkat, že by se věrohodnosti této výpovědi věnovaly nedostatečně, jak to tvrdí stěžovatelé. Naopak soud prvního stupně i soud odvolací se věrohodností jmenovaného svědka i okolnostmi jeho výpovědi, která byla učiněna se značným odstupem od spáchání trestného činu, zabývaly velmi podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč této výpovědi uvěřily.
K potvrzení jeho výpovědi navíc orgány činné v trestním řízení provedly vyšetřovací pokus, k jehož průběhu a závěrům se v reakci na námitky obhajoby obou stěžovatelů obecné soudy rovněž dostatečně vyjádřily. Stejně tak se soudy všech stupňů náležitě zabývaly tvrzeným alibi obou stěžovatelů. Vyjádřily se přitom jak k otázce hodnocení lokalizace mobilního telefonu prvního stěžovatele, tak ke svědeckým výpovědím, které měly potvrzovat alibi druhého stěžovatele, jež však byly podle odůvodněných závěrů soudů nevěrohodné.
Napadená rozhodnutí nejsou zatížena tzv. opomenutými důkazy, jak namítají stěžovatelé. Nalézací soud i soud odvolací v písemných odůvodněních napadených rozhodnutí zcela dostatečně vysvětlily, proč konkrétním návrhům na doplnění dokazování nevyhověly, a s jejich postupem se ztotožnil i Nejvyšší soud.
15. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání obou stěžovatelů a řádně se vypořádaly s námitkami, které v průběhu trestního řízení na svou obhajobu vznášeli. Své závěry o vině soudy založily na dostatečně důkladném a vyčerpávajícím dokazování, jakož i na adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení. K závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
16. Za protiústavní nelze označit ani postup vrchního soudu, který svým v pořadí prvým rozhodnutím ve věci zrušil zprošťující rozsudek krajského soudu. K této námitce, kterou druhý stěžovatel vznesl již v podaném dovolání, se Nejvyšší soud zevrubně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 20-23. Ústavní soud neshledal důvod se od jeho závěrů odchýlit.
17. Ústavní soud nedal druhému stěžovateli za pravdu ani v kritice postupu Nejvyššího soudu, který vyhodnotil podání jeho obhájce ze dne 6. 10. 2023 jako opožděné. Uvedený závěr je v souladu s praxí Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 16. 12. 2019 sp. zn. 4 Tdo 1399/2019, usnesení ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. 4 Tdo 645/2021), kterou potvrdil Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 692/20
.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněné. Návrh prvního stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí je návrhem akcesorickým, a sdílí proto osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu