4 Tdo 645/2021

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2022 o dovoláních obviněných 1. Z. V., nar. XY, bytem XY, a 2. K. S., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 8/2018 a o dovolání obviněného 3. Z. W., nar. XY, bytem XY, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 4 To 48/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 8/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. V. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. W. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 40 T 8/2018, byl obviněný Z. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zčásti dokonaným a zčásti nedokonaným ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný Z. W. pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zčásti dokonaným a zčásti nekonaným ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný K. S. zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku zčásti dokonaným a zčásti nedokonaným ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustili tím, že:

I. obžalovaný Z. W.

jako revizní technik s osvědčením evidenčního čísla XY vyhotovil nejpozději dne 30.10.2010 Zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení evidenčního čísla s místem revize: fotovoltaická výrobna XY a předmětem revize: nízkonapěťová elektrická instalace fotovoltaické elektrárny, kterou datoval dnem 2.11.2010 a úmyslně nepravdivě v ní uvedl nejen to, že ji vypracoval na základě revize provedené ve dnech 26. 10. - 2. 11.2010, ale zejména to, že ve výrobně je umístěno na pevných konstrukcích v řadách 15 824 kusů fotovoltaických panelů o celkovém výkonu 3,64 MWp, jejichž kabeláž a zapojení revidoval, jakož i popis zapojení jednotlivých panelů a učinil závěr o tom, že "Elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopné provozu", ačkoliv věděl, že v době provádění revize není fotovoltaická elektrárna XY plně dokončena a schopna provozu, neboť se zde nacházelo maximálně 7 225 kusů fotovoltaických panelů, čímž zamlčel skutečnost, že jím revidované fotovoltaické zařízení v době revize nebylo dokončeno a jeho bezpečnost jako celku tak nemohla být fakticky ověřena, neboť dalších 8 599 kusů fotovoltaických panelů bylo instalováno a zapojeno až v období po ukončení revizní prohlídky, a v důsledku toho nesplňovala fotovoltaická elektrárna XY v době provedení revize podmínky pro provedení výchozí revize elektrického zařízení definované v ČSN 331500 a ČSN 33 2000-6, a takto jednal, přestože věděl, že tato jím vypracovaná Zpráva o výchozí revizi elektrického zařízení s nepravdivými údaji bude použita jako podklad k tzv. prvému paralelnímu připojení výrobny k distribuční síti společnosti E.

ON Distribuce, a. s. a především bude použita Energetickým regulačním úřadem v XY, jako jeden z podkladů pro udělení licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů pro firmu G. ještě v roce 2010; Energetický regulační úřad pak mj. na základě této Zprávy o výchozí revizi, obsahující nepravdivé údaje vydal dne 13.12.2010 Rozhodnutí č. j. 12646-/2010-ERU, kterým udělil licenci č. 111017299 společnosti G. k výrobně elektřiny ve výrobně FVE XY, které nabylo právní moci dne 13. 12. 2010, čímž obžalovaný Z.

W. umožnil obžalovanému Z. V., jako jedinému jednateli společnosti G. předstírat v řízení před Energetickým regulačním úřadem v XY stav plné dokončenosti fotovoltaické elektrárny XY a neoprávněně tak získat licenci pro její provoz; na základě této neoprávněně vydané licence byla fotovoltaická elektrárna XY nesprávně považována za fotovoltaický zdroj uvedený do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, čímž společnosti G. vznikl neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu elektřiny z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu v roce 2010, ve výši 12 150 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let, oproti výkupní ceně pro výrobu z elektřiny z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu v roce 2011, která činila 5 500 Kč za 1 MWh po dobu 20 let; a také došlo k uzavření smluv s odběrateli elektrické energie a k neoprávněné fakturaci částek za dodávky elektrické energie distribuční společnosti resp. jejím právním nástupcům a také k neoprávněnému obohacení společnosti G., která za období od 1.

1. 2011 do 30. 6. 2016 vyrobila a dodala svým odběratelům celkem 21 020 494 KWh elektrické energie, za kterou fakturovala částku v celkové výši 246 778 873,59 Kč, přičemž při uvedení FVE do provozu a získání licence až po dni 1. 1. 2011 by mohla nárokovat cenu pouze ve výši 116 521 947,82 Kč, čímž společnost G. neoprávněně získala částku 151 761 773,89 Kč, přičemž v budoucnu po dobu předpokládané životnosti fotovoltaické elektrárny a garantované výkupní ceny za dodávky elektřiny z fotovoltaických zdrojů mohl celkový rozdíl ve vyplacené podpoře dosáhnout výše cca 436,3 milionů Kč, a to v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 na úkor společnosti E.ON Distribuce, a. s., která však cenu refinancovala od spotřebitelů elektrické energie a z dotací České republiky a dále v období od 1. 1. 2013 nejméně do 30. 6. 2016 na úkor společnosti E.ON Energie, a. s., která cenu průběžně refinancovala od společnosti OTE a. s., jejímž 100% vlastníkem je Česká republika, která je tak primárním poškozeným.

jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu v XY provedl dne 4. 11. 2010 v souladu s ustanovením § 122 odst. 2 zák. č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu ve znění pozdějších předpisů kontrolu fotovoltaické elektrárny společnosti G. v XY o této kontrole vyhotovil protokol, v němž uvedl, že probíhá osazování fotovoltaických panelů, avšak následně v rozporu s tímto svým vlastním zjištěním vydal dne 5. 11. 2010 podle § 122 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu ve znění pozdějších předpisů Kolaudační souhlas s užíváním stavby sp. zn. OÚPSÚ/15793/1-2010-SK, kterým povolil užívání stavby „Fotovoltaická elektrárna XY“ s tím, že závěrečná kontrolní prohlídka byla provedena 4.

11. 2010 s výsledkem, že fotovoltaická elektrárna je schopna bezpečného a trvalého užívání, když v odůvodnění tohoto rozhodnutí nepravdivě uvedl, že „závěrečnou kontrolní prohlídkou bylo prověřeno, že stavba byla provedena v souladu s uzavřenými veřejnoprávními smlouvami a projektovou dokumentací, ověřenou při povolování její realizace“, a učinil tak závěr, že stavba nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí ačkoliv takový závěr nemohl učinit, neboť v době provedení závěrečné kontrolní prohlídky, tj. dne 4.

11. 2010, ani v době vydání Kolaudačního souhlasu, tj. 5. 11. 2010, stavba nebyla zcela dokončena, protože z celkového počtu 15824 kusů fotovoltaických panelů zde bylo pouze 7993 kusů fotovoltaických panelů a chybějících 7831 kusů fotovoltaických panelů (tj. cca 49,5 % z jejich celkového počtu), bylo namontováno a zapojeno až po vydání kolaudačního souhlasu, a proto zákonem požadované skutečnosti nemohly být posouzeny vzhledem k rozestavěnosti, tj. nedokončenosti této stavby: tímto způsobem obžalovaný K.

S. záměrně vykonal svoji pravomoc v rozporu s ustanovením § 122 odst. 3, odst. 5 zák. č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je možno vydat kolaudační souhlas s užíváním stavby za předpokladu, že stavba je úplná a dokončená, když jinak je nutno ve věci zahájit kolaudační řízení, vedoucí k odstranění závad, které však v rozporu s uvedenými ustanoveními zahájeno nebylo a závady včas odstraněny nebyly, a takto jednal, ačkoliv věděl, že jím vydaný Kolaudační souhlas s užíváním stavby sp. zn. OÚPSÚ/ 15793/1-2010-SK bude použit Energetickým regulačním úřadem v XY jako jeden z podkladů pro udělení licence a výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů pro společnost G.

ještě v roce 2010; Energetický regulační úřad pak mj. na základě tohoto Kolaudačního souhlasu, obsahujícího nepravdivé údaje, vydal dne 13. 12. 2010 Rozhodnutí č. j. 12646-/2010-ERU, kterým udělil licenci č. 111017299 společnosti G. k výrobně elektřiny ve výrobně FVE XY, které nabylo právní moci dne 13. 12. 2010 a na základě této neoprávněně vydané licence byla fotovoltaická elektrárna XY nesprávně považována za fotovoltaický zdroj uvedený do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, čímž společnosti G.

vznikl neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu elektřiny z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu v roce 2010, ve výši 12 150 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let, oproti výkupní ceně pro výrobu z elektřiny z fotovoltaických zdrojů, uvedených do provozu v roce 2011, která činila 5 500 Kč za 1 MWh po dobu 20 let; došlo také k uzavření smluv s odběrateli elektrické energie a k neoprávněné fakturaci částek za dodávky elektrické energie distribuční společnosti resp. jejím právním nástupcům a také k neoprávněnému obohacení společnosti G., která za období od 1.

1. 2011 do 30. 6. 2016 vyrobila a dodala svým odběratelům celkem 21 020 494 KWh elektrické energie, za kterou fakturovala částku v celkové výši 246 778 873,59 Kč, přičemž při uvedení FVE do provozu a získání licence až po dni 1. 1. 2011 by mohla nárokovat cenu pouze ve výši 116 521 947,82 Kč, čímž společnost G. neoprávněně získala částku 151 761 773,89 Kč, přičemž v budoucnu po dobu předpokládané životnosti fotovoltaické elektrárny a garantované výkupní ceny za dodávky elektřiny z fotovoltaických zdrojů mohl celkový rozdíl ve vyplacené podpoře dosáhnout výše cca 436,3 milionů Kč, a to v období od 1.

1. 2011 do 31. 12. 2012 na úkor společnosti E.ON Distribuce, a. s., která však cenu refinancovala od spotřebitelů elektrické energie a z dotací České republiky a dále v období od 1. 1. 2013 nejméně do 30. 6. 2016 společnosti E.ON Energie, a. s., která cenu průběžně refinancovala od společnosti OTE a. s., jejímž 100% vlastníkem je Česká republika, která je tak primárním poškozeným.

v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pro firmu G., jako provozovatele fotovoltaické elektrárny XY, který spočíval v neoprávněném nárokování garantované výkupní ceny dodávané elektrické energie platné pro zařízení uvedená do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou 1 MWh oproti garantované výkupní ceně ve výši 5 500 Kč za dodávanou elektrickou energii ze zařízení uvedených do provozu v období od 1. 1. 2011 jednal tak, že jako jediný jednatel společnosti G. podal dne 19. 10. 2010 na Energetický regulační úřad se sídlem v XY, XY, Žádost o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby – společnost G., k níž byly 15.

11. 2010 předloženy podstatné doklady pro udělení licence, a to Předávací protokol ze dne 30. 10. 2010, Kolaudační souhlas ze dne 5. 11. 2010 a Revizní zpráva ze dne 30. 10. 2010, které měly dokladovat, že fotovoltaická elektrárna XY je zcela dokončená a schopná bezpečného provozu, ačkoliv věděl, že tyto rozhodující dokumenty obsahují nepravdivé údaje, neboť sám dne 30. 10. 2010 podepsal Předávací protokol, jehož předmětem bylo předání fotovoltaické elektrárny XY o výkonu 3,7 MWp s datem dokončení díla 30.

10. 2010 (pozn. zjevně mylně uvedený rok 2000), ačkoliv věděl, že k tomuto datu nebyla fotovoltaická elektrárna XY zcela dokončena, neboť montáže fotovoltaických panelů v množství nejméně 8559 kusů i jiné stavební práce nadále probíhaly, a k datu deklarovanému v Předávacím protokole jako okamžik dokončení díla nebyla fotovoltaická elektrárna jako celek dokončena, přičemž tento Předávací protokol s nepravdivými údaji podepsal s vědomím, že bude použit v rámci licenčního řízení, vedeného u Energetického regulačního úřadu v XY, na základě jím podané žádosti o udělení licence pro firmu G.

a výrobnu fotovoltaická elektrárna XY, neboť osvědčuje přechod vlastnictví k fotovoltaické elektrárně na společnost G., dále rovněž věděl, že Revizní zpráva zpracovaná revizním technikem obžalovaným Z. W., předkládaná rovněž Energetickému regulačnímu úřadu k tomuto licenčnímu řízení, obsahuje nepravdivé údaje, neboť v době provedení revize a zpracování Revizní zprávy nebylo revidované zařízení, tj. fotovoltaická elektrárna XY, dostavěné, protože až po provedení revize a zpracování revizní zprávy bylo na stavbu dodáno, namontováno a zapojeno dalších 8559 kusů fotovoltaických panelů, jejichž zapojení podléhá této revizi, tedy celkem 54 % panelů z celkového počtu 15824 kusů panelů, bylo namontováno a zapojeno až po provedení revize, a obžalovaný Z.

V. tak věděl, že předkládá Energetickému regulačnímu úřadu tuto Revizní zprávu, která obsahuje nepravdivé údaje o tom, že revidované zařízení je z hlediska bezpečnosti jako celek schopné provozu, což neodpovídá skutečnému stavu; dne 4. 11. 2010 se zúčastnil závěrečné kontrolní prohlídky stavby fotovoltaické elektrárny XY za účasti mj. obžalovaného K. S. jako zástupce Stavebního úřadu v XY, a zde viděl, že fotovoltaická elektrárna XY je dokončena pouze zčásti, neboť sem nebylo dodáno, nainstalováno a zapojeno k tomuto dni ještě nejméně 7831 kusů fotovoltaických panelů (tj.

cca 49,5 % z celkového počtu panelů), ani odpovídající kabeláž a nebyly hotové ani veškeré konstrukce pro panely, stavba tak byla dokončena méně, než z jedné poloviny, přesto akceptoval Kolaudační souhlas vydaný dne 5. 11. 2010 obžalovaným K. S. jako zástupcem Stavebního úřadu Městského úřadu v XY, který obsahoval nepravdivé údaje o tom, že stavba je dokončená, schopná bezpečného provozu, a také tento Kolaudační souhlas nechal, jako jeden z podstatných dokumentů, doručit Energetickému regulačnímu úřadu v XY, a to za účelem získání licence k provozování fotovoltaické elektrárny XY společností G., ačkoliv ve skutečnosti pro vydání licence č. 111017299 Energetickým regulačním úřadem v Jihlavě, a to jeho Rozhodnutím ze dne 13.

12. 2010 č. j. 12646-6/2010-ERU nebyly splněny podmínky a úmyslně tak tajil před Energetickým regulačním úřadem podstatnou skutečnost, tedy to, že v době provedení revize elektrického zařízení, tj. ke dni 30. 10. 2010 ani v době vydání kolaudačního souhlasu dne 5. 11. 2010 nebyla výrobna dokončena a současně věděl, že tyto dokumenty budou použity jednak k protiprávnímu získání licence společností G. na provoz fotovoltaické elektrárny XY a jednak k jejímu připojení k distribuční síti společnosti E.

ON Distribuce, a. s., následně také k uzavření smluv s odběrateli elektrické energie společnostmi E. ON Distribuce, a. s. a E. ON Energie, a. s., k neoprávněné fakturaci částek za dodávky elektrické energie distribuční společnosti, případně jejím právním nástupcům, a v konečném důsledku tak k neoprávněnému obohacení společnosti G.; na základě této neoprávněně získané licence a provedení tzn. prvního paralelního připojení do distribuční soustavy dne 13. 12. 2010, jakož i v důsledku následného prezentování nepravdivých informací o dokončenosti výrobny, resp. zamlčení informací o její nedokončenosti v době vydání licence vůči společnosti E.

ON Distribuce, a. s. při uzavření Smlouvy o dodávce elektřiny, vyrobené z obnovitelného zdroje, s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy č. 2010-S710890 ze dne 21. 12. 2010 byl při následné pravidelné měsíční výkupních cen a zeleného bonusu byl uplatňován společností G. především nárok na garantovanou výkupní cenu za vyrobenou elektrickou energii ze zdroje uvedeného do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let s garantovaným meziročním nárůstem výkupní ceny v intervalu 2 – 4 % ročně, a to vše po dobu ekonomické životnosti této výrobny, v souladu s § 2 vyhl.

č. 140/2009 Sb. o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši pouze 5 500 Kč za vyrobenou 1 MWh; když takto jen za období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2016 vyrobila a dodala svým odběratelům celkem 21 020 494 KWh elektrické energie, za kterou fakturovala částku v celkové výši 246 778 873,59 Kč, přičemž při uvedení FVE do provozu a získání licence až po dni 1. 1. 2011 by mohla nárokovat cenu pouze ve výši 116 521 947,82 Kč, čímž společnost G.

neoprávněně získala částku

151 761 773,89 Kč, přičemž v budoucnu, po dobu předpokládané životnosti fotovoltaické elektrárny a garantované výkupní ceny za dodávky elektřiny z fotovoltaických zdrojů mohl celkový rozdíl ve vyplacené podpoře dosáhnout výše cca 436,3 milionů Kč, a to v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 na úkor společnosti E.ON Distribuce, a. s., která však cenu refinancovala od spotřebitelů elektrické energie a z dotací České republiky a dále v období od 1. 1. 2013 nejméně do 30. 6. 2016 na úkor společnosti E.ON Energie, a. s., která cenu průběžně refinancovala od společnosti OTE a. s., jejímž 100% vlastníkem je Česká republika, která je tak primárním poškozeným.

2. Za uvedené trestné činy uložil Krajský soud v Brně obviněným následující tresty:

Obviněnému Z. W. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří roků), přičemž podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku soud dále uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce revizního technika na dobu 5 (pěti) let. Dále obviněnému soud uložil podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, což představovala výměru 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činila 1 000 Kč. Pro případ, že by obviněný výkon peněžitého trestu zmařil, stanovil soud podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců.

Obviněnému K. S. podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Výkon tohoto trestu pak i tomuto obviněnému podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve státní správě v pozici úřední osoby na dobu 5 (pět) let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil soud dále obviněnému peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, což představovalo výměru 100 denních sazeb, když výše jedné denní sazby činila 1 000 Kč. Pro případ, že by obviněný výkon peněžitého trestu zmařil, stanovil mu soud podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců.

Obviněnému Z. V. uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 (sedm) let a 6 (šest) měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil soud obviněnému rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 (deset) let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku soud uložil obviněnému dále peněžitý trest ve výměře 5 mil. Kč, což představovalo výměru 500 denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby činila částku 10 000 Kč. Pro případ, že by obviněný výkon peněžitého trestu zmařil, byl mu podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let.

3. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku soud společnosti G., IČO: XY, t. č. se sídlem XY uložil zabrání věci, a to peněžních prostředků složených na účtu č. XY, vedeném u ČNB, IČO: 48136450, se sídlem Na Příkopě 28, 115 03 Praha 1, a to v plné výši uložené zde pod variabilním symbolem 11412016, ke dni 28. 1. 2020.

4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. krajský soud poškozené Českou Republiku, zastoupenou Ministerstvem průmyslu a obchodu, Na Františku 32, 110 15 Praha 1, IČ 47609109 a společnost OTE, a. s., IČ 26463318, se sídlem 186 00 Praha 8, Karlín, Sokolovská 192/79, odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Na tomto místě se sluší uvést, že proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 40 T 8/2018, podali odvolání všichni obvinění, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci-pobočky v Brně, poškozená Česká republika-Ministerstvo průmyslu a obchodu, a zúčastněná osoba G., přičemž o těchto řádných opravných prostředcích bylo z procesních důvodů rozhodnuto dvěma samostatnými rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci [sp. zn. 4 To 24/2020 a 4 To 48/2020 (vyloučena trestní věc obviněného Z. W.)].

6. Obvinění Z. V. a K. S. podali odvolání do všech výroků rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 40 T 8/2018. Odvolání státního zástupce směřovalo do výroku o zabrání věci. Odvolání poškozené České republiky – Ministerstvo průmyslu a obchodu prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věci majetkových směřovalo do výroku o náhradě škody. Současně podala opravný prostředek také zúčastněná osoba společnost G., a to do výroku o zabrání věci.

7. O těchto podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného Z. V. a státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu ohledně obviněného Z. V. a ve výroku o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému Z. V. za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zčásti dokonaného a zčásti nedokonaného ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, přičemž pro výkon tohoto trestu obviněného podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku soud společnosti G., IČO: XY, uložil zabrání věci, a to peněžních prostředků složených na účtu č. XY, vedeném u ČNB, IČO: 48136450, se sídlem Na Příkopě 28, 115 03 Praha 1, a to v plné výši uložené na tomto účtu pod variabilním symbolem 11412016, ke dni 20. 10. 2020. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek ve vztahu k obviněnému Z. V. nezměněn. Dále bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného K. S., poškozené České republiky – Ministerstva průmyslu a obchodu a zúčastněné osoby spol. G., IČ: XY.

8. Rovněž obviněný Z. W. směřoval podané odvolání do všech výroků. Státní zástupce směřoval své odvolání v neprospěch obviněného Z. W. do výroku o trestu. Poškozená Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu podala odvolání prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 4 To 48/2020 tak, že všechna podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnul. II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020, podali obvinění Z. V. a K. S. prostřednictvím obhájců dovolání. Dovolání prostřednictvím obhájce podal rovněž obviněný Z. W., a to proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 4 To 48/2020.

10. Obviněný Z. V. podal dovolání, prostřednictvím zvolených obhájců JUDr. Jaroslava Brože a Mgr. Romana Klimeše, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, jakožto i k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.

11. V dovolání ze dne 25. 2. 2021 (obhájce JUDr. Jaroslav Brož) je naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřováno v tom, že se odvolací soud dopustil výkladové svévole při interpretaci jeho právního jednání. Soud při výkladu nectil autonomii vůle stran a porušil tak výkladová pravidla stanovení v § 266 obchodního zákoníku nebo v § 555 – 558 občanského zákoníku, když ohledně preambule ve smlouvě o provozování fotovoltaické elektrárny ze dne 14. 6. 2010 (dále jen „FVE“) dovodil, že není závazné povahy a nesprávně posoudil povinnosti zhotovitele podle smlouvy o dílo ze dne 27. 4. 2010, když podle odvolacího soudu stavba na klíč neznamená, že zhotovitel zajistí i licenci pro provoz FVE. Podle názoru dovolatele ovšem preambule smlouvy je stěžejní pro interpretaci smlouvy o provozování FVE a smlouvy o dílo, když obě tyto smlouvy jsou provázány a fakticky naplňovány. Zdůrazňuje, že preambule stanovila, že je povinností L. E. D. (dále jen „L.“) zajistit pro G. licenci pro provoz FVE XY, stejně tak pro licenční řízení revizní zprávu. Odvolací soud také chybně interpretuje smysl plné moci, která neznamená nic jiného, než že se jí zmocněnec vykazuje navenek při jednání s třetími osobami za zmocnitele. Proto nesouhlasí se závěrem odvolací soudu, podle kterého pokud by byl závazek zastoupení před Energetickým regulačním úřadem (dále jen „ERÚ“) v licenčním řízení součástí smlouvy o dílo, že by nebylo třeba plné moci k zastoupení před licenčním úřadem. V tomto směru zdůrazňuje, že řízení před ERÚ je ale správním řízením, ve kterém je po zmocněnci požadováno předložení plné moci, nikoliv předložení uzavřené smlouvy.

12. Namítá, že podle jeho názoru odvolací soud učinil chybné právní závěry ohledně udělené plné moci, pokud dovozuje, že plná moc byla udělena P. H. a že společnost G. (objednatel) nezmocnil společnost L. (zhotovitele) pro vyřízení a udělení licence. Akcentuje, že P. H. nevystupoval v licenčním řízení jako soukromá osoba. Podle dovolatele je nutno na posouzení toho, kdo vyřizoval udělení licence, pohlížet cum grano salis, tedy komplexně. Konkrétně vzít v úvahu obsah smlouvy o dílo, smlouvy o provozování FVE a skutečnost, že P. H. byl zaměstnancem L., a že seznam dokumentů G. ze dne 11. 11. 2010 je předkládán na hlavičkovém papíře společnosti L. s doložením plné moci pro jmenovaného H.

13. Dovolatel má za to, že ve věci chybí kauzální nexus mezi jeho jednáním a způsobenou škodou a absentuje naplnění subjektivní stránky, jelikož zvolil koncept výstavby FVE tzv. na klíč. Jeho dílčí jednání (přítomnost na místním šetření v rámci kolaudačního řízení dne 4. 11. 2010, podání návrhu na zahájení licenčního řízení) nebyla způsobilá naplnit skutkovou podstatu zločinu podvodu (kauzální nexus a zavinění), protože tato dílčí jednání nebyla způsobilá zajistit vydání licence v řízení u ERÚ a nebyla schopná zajistit vydání kolaudačního souhlasu k užívání stavby FVE, když o průběhu místního šetření byl vyhotoven zápis, ve kterém byl zachycen stav dokončenosti FVE a vydání kolaudačního souhlasu bylo závislé na správním uvážení. Zdůrazňuje, že rozhodná právní jednání realizoval dodavatel stavby L. prostřednictvím svých zaměstnanců. Společnost L. zajišťovala výstavbu FVE, ale i veškerá potřebná povolení a licence pro provozování FVE. Ze spisového materiálu správního řízení o udělení licence se totiž podává, že žádost o přerušení řízení učinil L., přičemž žádost vyhotovil P. H., manažer provozu distribuce, L. Rovněž zpráva o výchozí revizi ze dne 2. 11. 2010 a zpráva o doplňující revizi ze dne 10. 12. 2010 nebyla zajišťována jím (obviněným), resp. objednatelem G., ale předložil ji L., prostřednictvím P. H. Ve vztahu k této doplňující revizní zprávě, o které revizní technik popírá, že by ji podepsal a soud prvního stupně ji hodnotí jako falsum, předložil dovolatel důkaz – rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 6 To 29/2020, ze kterého je patrné, že pracovníci skupiny L. se dopustili podvodu při zajišťování licence při jiné výstavbě FVE. Avšak skutečnosti, že dodatek k revizní zprávě je falsifikát a že L. se dopustil podvodu, zůstaly ze strany odvolacího soudu zcela nepovšimnuty. Příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a způsobenou škodou nelze podle dovolatele dovodit z jeho přítomnosti u místního šetření v rámci kolaudačního řízení, ani z návrhu na zahájení licenčního řízení, když k zajištění nezbytných podkladů zmocnil třetí osobu. Zavinění pak chybí, jelikož zvolil koncepci výstavby FVE tzv. na klíč.

14. Podle obviněného jsou skutková zjištění soudu druhého stupně v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V daných souvislostech předestírá, že toliko dne 19. 10. 2010, jakožto jednatel žadatele o licenci, spol. G. podal na ERÚ žádost o udělení licence, což je také první a poslední úkon, který ve věci (ve vztahu k ERÚ) učinil osobně. Dne 4. 11. 2010 udělil obviněný plnou moc k zastupování v licenčním řízení zaměstnanci zhotovitele, společnosti L. – P. H., jenž následně do licenčního spisu zakládal veškeré další dokumenty, které byly podkladem pro vydání licence (včetně tří dokumentů, ze kterých je dovozována jeho trestní odpovědnost – předávací protokol ze dne 30.

10. 2010, kolaudační souhlas ze dne 5. 11. 2010, revizní zpráva ze dne 30. 10. 2010). Pokud podle odvolacího soudu udělil plnou moc P. H. proto, aby na něj přenesl trestní odpovědnost za to, že do licenčního spisu budou zaneseny obsahově nepravdivé listiny, tak dovolatel akcentuje, že pro toto tvrzení neexistuje žádný důkaz a tento závěr je v rozporu s tím, že zcela shodným způsobem bylo postupováno i v případě dalších FVE zhotovovaných v dané době společností L. Tvrdí, že se zjevně jednalo o standardní praxi zhotovitele, kterou využíval zhotovitel i u jiných FVE, díky tomu, že se jednalo o stavbu na klíč, kdy zhotovitel zajišťoval nejenom výstavbu fotovoltaické výrobny, ale i její připojení k distribuční soustavě a kompletní zprovoznění včetně veškerých „formalit“.

Akcentuje, že k zajištění a vypracování revizní zprávy ze dne 30. 10. 2010 došlo zcela mimo jeho osobu, když s revizním technikem nekomunikoval, žádné pokyny mu neuděloval, zprávu od něj ani nepřebíral a tuto ani neobdržel osobně. To vše zajišťovala společnost L., prostřednictvím J. M. Mimo dovolatele šlo i předložení revizní zprávy do licenčního spisu ERÚ (předložena P. H.). Na vzniku této zprávy ani na jejím předložení ERÚ se nepodílel. Závěr uvedený ve skutkové větě, že „obviněný věděl, že revizní zpráva obsahuje nepravdivé údaje“, je v rozporu s provedenými důkazy.

Ve vztahu k předávacímu protokolu ze dne 30. 10. 2010 konstatuje, že soudy pominuly, že k založení této listiny do licenčního spisu ERÚ došlo svědkem P. H. Zdůrazňuje, že ničím nebylo prokázáno, že by kopie podpisu na této listině byla jeho podpisem. Nad to zdůrazňuje, že tento protokol je založen ve spise jako jakási poměrně nekvalitní fotokopie, na níž se originály podpisů zřejmě vůbec nenacházejí. Takovýto závěr soudů je pouhou spekulací. Pokud se soudy odvolávají na jeho výpověď z přípravného řízení, ve které připustil, že podpis vypadá jako jeho, když však následně uvedl, že s jistotou neví, zda tento předávací protokol podepsal, tak na tomto podkladě nemůže být učiněn závěr, že podpis na této listině je jeho pravým podpisem.

Připouští, že byla prokázána jeho účast při prohlídce stavebního úřadu na místě ze dne 4. 11. 2010, takže byl seznámen s faktickým stavem rozestavění FVE. Tato skutečnost ale není dostatečná pro závěr, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu. Kolaudační souhlas šel opět mimo něho, když jej převzal pracovník společnosti M.

a do licenčního spisu jej založil P. H. Nepravdivá jsou tak tvrzení soudu, podle kterých akceptoval kolaudační souhlas a nechal jej doručit ERÚ. Reálně tak nebylo prokázáno, že by jednal způsobem, který by byl v příčinné souvislosti s následkem, který je mu kladen za vinu – že by vylákal neoprávněné vydání licence k provozování FVE XY.

15. Porušení zákazu libovůle a zásah do právní jistoty spatřuje v tom, že soud dospěl k závěru o jeho vině žalovaným skutkem, přestože byly provedeny jako důkaz jiné rozhodnutí krajského a vrchního soudu v obdobné věci se shodnou skutkovou konfigurací, kdy se objednatelé staly oběťmi nekalých praktik zhotovitele L.

16. V závěru tohoto dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2020, č. j. 4 to 24/2020-3916 ve výrocích o vině a trestu týkající se jeho osoby a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. Podané dovolání obviněný rozvedl v dalších doplnění dovolání, které podal prostřednictvím obhájce Mgr. Romana Klimuse. V prvním doplnění dovolání

ze dne 3. 3. 2021 obviněný opět namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale jako uplatněný dovolací důvod označuje zjevně nesprávně § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný nejprve velmi podrobně zrekapituloval vývoj předmětné trestní věci, zejména přípravné řízení a zahájení trestního stíhání. Dovolatel konstatuje, že odvolací soud vycházel z provedeného dokazování, které učinil soud prvního stupně, ale pokud jde o právní hodnocení posuzovaného skutku, tak se tento soud pouze snažil prohloubit nesprávné právní hodnocení a argumentaci prvostupňového soudu. K argumentům obsaženým v podaném odvolání nepřihlížel a pouze slepě potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, tudíž se nevypořádal s námitkami obhajoby, případně pouze

zcela nedostatečně v obecné rovině. Podle dovolatele napadené rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zjevnými excesy, jež zásadně vybočují z rozhodovací praxe vrcholných soudů, zejména Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Jelikož jeho vina je vyvozována z jednání, které měl realizovat v souvislosti s výstavbou a získáním licence (podepsání předávacího protokolu, akceptace kolaudačního souhlasu, povědomí o nepravdivosti údajů v revizní zprávě a podání žádosti o udělení licence) s cílem uvést jednotlivé subjekty v omyl a získat tak pro společnost G. majetkový prospěch. Jednotlivé skutečnosti, ze kterých byla dovozena jeho vina, postupně ve svém podání podrobně rozebírá.

18. Stran předávacího protokolu ze dne 30. 10. 2010 rozděluje dovolatel své námitky do dvou částí. Předně obviněný konstatuje jeho nulový význam v předmětném licenčním řízení, když nabytí vlastnického práva k FVE XY společností G. bylo a mohlo být podle § 5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“) a § 7 odst. 1 písm. d) vyhlášky Energetického regulačního úřadu ze dne 11. 10.

2005 č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích (dále jen „vyhláška ERÚ“), prokázáno pouze smlouvou o dílo. Proto založení předávacího protokolu do licenčního spisu nemůže mít pro něho žádné trestněprávní důsledky. Současně namítá, že soud druhého stupně při určení okamžiku přechodu vlastnického práva vycházel pouze z obecné úpravy přechodu vlastnického práva k movitým věcem a nezohlednil čl. VIII. bod 8.1. smlouvy o dílo, jež jasně tento moment stanovil.

Akcentuje, že k prokázání vlastnického práva k FVE XY postačovalo pouze předložení smlouvy o dílo, což ostatně potvrdil i svědek M. S., který vyřizoval na ERÚ licenci pro FVE XY. Zdůrazňuje, že v § 7 vyhlášky ERÚ není zmíněn požadavek na předložení předávacího protokolu, takže nemohl nikoho jeho předložením uvést v omyl. Současně namítá, že pokud by skutečně měl předávací protokol tak zásadní význam pro udělení licence, tak by nepředložil do licenčního řízení zjevně vadný dokument (na předávacím protokolu vadně uvedeno datum 30.

10. 2000). Navíc pokud by ERÚ považoval tento dokument za důležitý, tak by ho vyzval k opravě předávacího protokolu nebo předložení nového předávacího protokolu. Domnívá se, že smyslem předávacího protokolu bylo, že se zhotovitel snažil vyhnout smluvním pokutám za pozdní dokončení díla. Nadto akcentuje neprokázání podepsání tohoto protokolu jeho osobou, když současně nikdy nebyl předložen originál této listiny, a tudíž podle dovolatele existuje pochybnost o věrohodnosti tohoto důkazu. Upozorňuje, že jako důkaz může být v trestním řízení použit pouze originál dokumentu.

K tomu také dodává, že kopírování podpisů byla poměrně běžná praxe společnosti L., přičemž tato byla ze strany obhajoby v řízení dokládána rozsudky trestních soudů. Z uvedeného vyhodnocuje, že subjektivní stránka trestného činu podvodu spočívající v jeho úmyslu kohokoliv uvést v omyl prostřednictvím předávacího protokolu tak nemohla být nikdy naplněna. Současně velmi podrobně rozvádí svoji výpověď ohledně tohoto předávacího protokolu v rámci daného trestního řízení, přičemž akcentuje, že svědek K.

nepotvrdil, že by předávací protokol podepsal (uvedl, že to neumí říci). V tomto směru také poukazuje na rozporuplný postup státního zástupce ohledně podpisu na předávacím protokolu ve vztahu ke svědkovi K., když právě z tohoto důvodu, že nebylo jisté, zda podpis na předávacím protokolu je svědka K., bylo zrušeno trestní stíhání tohoto svědka.

19. Ohledně přijetí kolaudačního souhlasu vydaného dne 5. 11. 2010 obviněným K. S., jenž obsahoval nepravdivé údaje o dokončenosti stavby a jejím bezpečném provozu, tak ani toto není podle dovolatele relevantní z hlediska trestněprávního, neboť jednal v dobré víře ve správnost aktů veřejné moci. Rozporuje, že by „akceptoval“ jeho předložení do licenčního řízení před ERÚ. Připouští, že se zúčastnil dne 4. 11. 2010 závěrečné kontrolní prohlídky stavby FVE XY podle § 122 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu v tehdy platném znění (dále jen „stavební zákon“).

O této kontrole byl spoluobviněným S. vyhotoven protokol, ve kterém byla uvedena informace o probíhajícím osazování FV panelů. Na základě této prohlídky pak S. vydal kolaudační souhlas. Obviněný namítá, že nemůže nést zodpovědnost za jednání a rozhodování správního orgánu (tj. S.), a současně poukazuje na to, že žádným způsobem neovlivňoval a neinstruoval S. k vydání kolaudačního souhlasu v rozporu se zákonem. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 150/01 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 26/2011 poukazuje na to, že podstatou uplatňování veřejné moci musí být princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci.

V dané trestní věci nebyla vyvrácena jeho dobrá víra, když s odkazem na judikaturu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2086/17 dovozuje, že po něm nebylo možné požadovat, aby se sám domáhal zrušení nebo nevydání kolaudačního souhlasu, obzvláště za situace, když žádost o vydání kolaudačního souhlasu podala společnost M. Tato kolaudační souhlas obdržela od stavebního úřadu a předala ho společnosti L., která souhlas doručila do spisu ERÚ.

20. Obviněný dále namítá, že nemohl vědět o tom, že revizní zpráva ze dne 2. 11. 2010 obsahuje nepravdivé údaje, když on je laikem (pokud jde o problematiku revidování FVE) stran podmínek pro provedení revize, když současně v dané době neexistoval jednotný názor na to, za jakého stavu dokončenosti FVE je možné pořídit výchozí revizní zprávu, když i poukazuje na skutečnost, že část B revizní zprávy se v dané době různila, některé revizní zprávy uváděly počet FV panelů a některé nikoliv. Nadto poukazuje na skutečnost, že to nebyl on, kdo si objednal revizní zprávu u revizního technika W., tuto osobně nepřevzal, nepodepsal ji a ani ji nepředal ERÚ. Odkazuje na rozhodnutí ve věci FVE XY (sp. zn. 2 As 313/2015) a FVE XY (sp. zn. I ÚS 2086/17) a konstatuje, že i v případě revizní zprávy nebyla vyvrácena jeho dobrá víra v tuto listinu. V tomto směru také připomíná, že FVE XY a FVE XY stavěl stejný zhotovitel a že situace byla v podstatě v obou věcech obdobná. Zdůrazňuje, že nebyl odborníkem v oboru revizí elektrických zařízení, neznal náležitosti zprávy o výchozí revizi elektrického zařízení a nebyl schopen odhalit vady takové zprávy, když tyto neodhalil ani vyškolený revizní technik Z. W. Poukazuje na to, že požadavek, že zpráva o výchozí revizi se musí vztahovat k celé FVE, stavebně dokončené ve všech součástech souvisejících s elektrickou bezpečností zařízení byl poprvé vysloven až v rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015., č. j. 62 A 111/2013-599. Navíc tento závěr byl překonán rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015.

21. Vyslovuje názor, že podání žádosti o udělení licence dne 19. 10. 2010 z jeho strany nebylo v rozporu se zákonem, a to i pokud by věděl, že FVE XY není ještě kompletně dostavěna. Tento závěr staví na tom, že za získání licence byla podle smlouvy o dílo zodpovědná společnost L., jakožto zhotovitel díla. Odmítá protikladnou argumentaci odvolacího soudu (viz bod 17 rozsudku odvolacího soudu), podle které preambuli smlouvy o provozování FVE nelze považovat za závaznou část smlouvy, která by normovala práva a povinnosti stran. V kontextu dalších provedených důkazů je však podle dovolatele evidentní, že skutečným obsahem závazku zhotovitele bylo zajištění licence pro FVE XY Dovolatel upozorňuje, že on sám učinil ve vztahu k licenčnímu řízení pouze dva úkony, když podepsal návrh na udělení licence a plnou moc pro P. H. Následně se v licenčním řízení žádným způsobem neangažoval a veškeré úkony činil za společnost G. v tomto řízení zplnomocněný zaměstnanec společnosti L. P. H. Právě tento zmocněnec pak do licenčního spisu následně založil i doklady pro získání licence (revizní zprávu a kolaudační souhlas). Namítá, že pro ERÚ byl rozhodující stav v době jeho rozhodování o udělení licence.

22. Podle dovolatele se odvolací soud řádně nevypořádal s provedenými důkazy, v této souvislosti akcentuje judikaturu týkající se FVE XY a FVE XY ( rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 10 T 1/2017), když v dané trestní věci byl obviněný jako jednatel investorských společností zproštěn obžaloby, přičemž dovolatel poukazuje na řadu shod v judikované a nyní posuzované věci. Odvolací soud se k rozhodnutím v judikované věci nikterak nevyjádřil, nevysvětlil, v čem spatřuje rozdíly na základě, kterých dospěl k odlišnému rozhodnutí v nyní posuzované věci. Obviněný tak vyslovuje názor, že tímto postupem byla porušena zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání, tím pádem i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny).

23. Obviněný uzavírá, že pokud by soudy nižších stupňů neignorovaly obhajobou předložené důkazy i její argumentaci, tak by nemohly dospět k závěru o jeho přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o jeho úmyslu z provedených důkazů podle dovolatele nevyplývá, a to ani úmysl nepřímý, načež připouští maximálně nevědomou nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Má proto za to, že svým jednáním nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu podvodu, pro který byl odsouzen.

24. V závěru prvního doplnění dovolání obviněný učinil podnět k tomu, aby předseda soudu prvního stupně zvážil postup podle § 265h odst. 3 tr. ř. a předložil bez zbytečného odkladu spis s návrhem na odklad výkonu napadeného rozhodnutí Nejvyššímu soudu, neboť podle jeho názoru lze důvodně předpokládat úspěšnost podaného dovolání, a tudíž je na místě odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř.

25. Dne 19. 4. 2021 doplnil obviněný Z. V. své dovolání podruhé, přičemž namítá nemožnost naplnění skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť nemohl nikomu způsobit žádnou škodu. Vznik škody má dovolatel za vyloučený zákonnými normami, a to zákony č. 180/2005 Sb., ve znění novel č. 137/2010 Sb. a č. 330/2010 Sb., když právě tyto zákony zajišťovaly zvýšenou chráněnou garanci výkupní ceny, jak při uvedení elektrárny do provozu v roce 2010, tak v roce 2011. Zdůrazňuje, že škoda by při zákonně vedeném procesu nemohla být dovozena ani trestními soudy.

Podle jeho názoru tedy v dané věci byla škoda „účelově“ vytvořena zcela v rozporu se zákonem, přičemž se jednalo o jakousi fiktivní výši způsobené škody. Fiktivní výše škody byla soudy určena na základě nezákonného a protiústavního vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka. Takto stanovenou výši škody považuje dovolatel za nesprávnou, neodůvodněnou a její výši nepřezkoumatelnou. Obviněný namítá, že soudy nevycházely z pravidel ukotvených v zákoně č. 180/2005 Sb. o podpoře obnovitelných zdrojů (dále jen „zákon č. 180/2005 Sb.“) a jeho novelách.

Zákonná úprava byla nahrazena nezákonným a protiústavním odborných vyjádřením znalce Ing. Josefa Michálka, které bylo vypracováno na podkladě nezákonného cenového rozhodnutí ERÚ (cenové rozhodnutí č. 2/2010).

26. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že v únoru roku 2010 byl vyhlášen tzv. stop stav možnosti připojení zdroje k síti VN, takže nikdo další na dlouhou dobu nemohl u větší FVE takový souhlas získat. V důvodové zprávě k novele č. 330/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 180/2005 Sb., byl uveden požadavek, že všichni držitelé kladného stanoviska k připojení k síti VN mají nárok záměr zrealizovat při zachování stávajících podmínek. Protože nikdo další nemohl od února 2010 kladné stanovisko získat, tak byla uvedená novelizace v podstatě zbytečná. Zákonodárce ale poskytl investorům protiústavně krátkou lhůtu k dokončení pouze do 1. 3. 2011, a to v nevhodném ročním období. Ostrovním systémům poskytl lhůtu k dodatečnému připojení k síti VN po dobu celého roku 2011. ERÚ na zákony č. 137/2010 Sb. a č. 330/2010 Sb. nereagovalo a místo výkupní cenu pro zdroje nad 100 Kw, jenž využívaly sluneční záření a uvedené do provozu v roce 2011 (do 1. 3. 2011) nestanovil. Svým fatálním pochybením, místo vůle zákonodárce ohledně návratnosti zaručující min. výši výkupní ceny 11.542 Kč (95 % z výkupní ceny v roce 2010) stanovil ERÚ jen neúčinnou a zákonu odporující, nenávratnou tzv. cenu budoucnosti 5 500 Kč/MWh. Podle názoru obviněného měla Česká republika dát všem držitelům autorizací alespoň dodatečnou možnost k realizaci svých záměrů. Ti, kteří měli souhlas k připojení k síti VN, měli mít možnost provést dostavbu alespoň v roce 2011 s nárokem na zákonodárcem garantovanou výši výkupní ceny, která nemohla být nižší než 11 542 Kč/MWh. Postup ERÚ při určení výkupních cen byl tak nezákonný, když ERÚ se muselo řídit platnými zákony. Poukazuje na usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci sp. zn. 5 VZN 406/2013, ze kterého dovozuje, že výkupní cena roku 2011 může být oproti ceně z roku 2010 snížena toliko o 5 %, tj. na nejméně 11 542-Kč/MWh. Konstatuje, že dosažení vyšší výkupní ceny roku 2010 oproti výkupní ceně roku 2011 není reálně možné, když po odečtení solární daně je výsledná zákonná výše výkupní ceny roku 2011 srovnatelná či mírně vyšší oproti ceně roku 2010. Dovolatel uzavírá, že tak nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu, pro který byl uznán vinným, a pokud by se snad jednání mu kladenému za vinu dopustil, tak by nemohl nikomu způsobit žádnou škodu. Podle dovolatele došlo v trestním řízení k ignorování vůle zákonodárce a tudíž k porušení čl. 1 odst. 1, odst. 2, čl. 95 Ústavy ČR, k porušení čl. 10, 11, 38 odst. 1 Listiny a Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 5-8 Úmluvy.

27. V závěru podaného doplňku dovolání obviněný Z. V. uvádí, že se nikdy nemohl dopustit trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

28. Dne 13. 8. 2021 zaslal obviněný Z. V. Nejvyššímu soudu přípis (tedy není označeno jako doplnění dovolání), spolu s nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 52 T 2/2021, v jiné trestní věci odlišných obviněných (M. P., M. P. a J. H.) a dopisem obviněného Z. V. adresovaným dovolacímu soudu. Obviněný stran přiloženého rozhodnutí Krajského soudu v Brně poukazuje na obdobnou konstrukci obžaloby (nepravdivá revizní zpráva, protiprávně vylákaný souhlas stavebního úřadu se zkušebním provozem a nepravdivý předávací protokol v licenčním řízení) a zdůrazňuje horší skutkový stav pro uvedené obviněné, když tito si veškeré dokumenty zajišťovali sami a neměli žádnou realizační firmu, která by FVE realizovala na klíč jako v jeho případě. Uvedeným obviněným ale i přes jejich horší postavení soud uložil pouze podmíněný trest odnětí svobody se zkušební dobou v trvání pěti let, přičemž dovolatel poukazuje na značný rozdíl v uloženém trestu oproti tomu, který soud uložil jemu.

29. Obviněný Z. V. zaslal dále dne 19. 8. 2021 dovolacímu soudu podání, které označil jako návrh na posouzení souladu jiného právního předpisu se zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle kterého měla revizní zpráva hrát v celé trestní věci podstatnou roli. Navrhuje, aby Nejvyšší soud posoudil podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky soulad ustanovení § 9 písm. a) až d) vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění účinném od 31. 10. 2009 do 26. 12. 2011 (dále jen „Licenční vyhláška 2010“), s jinými zákony (stavebním zákonem a energetickým zákonem). Uvedené ustanovení Licenční vyhlášky 2010 požaduje, aby žadatel o licenci k prokázání technických předpokladů předložil „doklad prokazující splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi) stanovený zvláštním právním předpisem“. Tato povinnost podle Licenční vyhlášky 2010 je podle dovolatele nejen duplicitní, když se tyto revizní zprávy předkládají nejprve stavebnímu úřadu, ale je v rozporu s § 119 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon ve znění platném od 1. 7. 2010 do 29. 12. 2010 (dále jen „Stavební zákon 2010“) a rovněž v rozporu s § 5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon ve znění platném od 4. 7. 2009 do 17. 8. 2011 (dále jen „Energetický zákon 2010“), neboť pouhé „zprávy o revizi“ nemohou v žádném případě prokázat technickou úroveň a bezpečnost stavby tak, jak ji požaduje Energetický zákon 2010 a Stavební zákon 2010.

30. Podle obviněného došlo aplikací výše uvedených rozporných ustanovení v posuzované věci k popření jeho práva na ochranu dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) a práva odsouzeného podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.

31. Poukazuje na to, že licenci šlo vždy udělit pouze stavbám energetických zařízení, vč. FVE, které mají povoleno užívání příslušným stavebním úřadem na základě, kterého je možné v energetickém zařízení, tj. vč. FVE, začít bezpečně vyrábět elektřinu. Stavební úřad před povolením užívání stavby ověřuje úplnou a komplexní bezpečnost tak, že zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví (§ 122 odst. 3 Stavebního zákona 2010) a splnění dalších podmínek, i s pomocí místního šetření formou kontrolních prohlídek. Dokumenty pro ověření technické úrovně a bezpečnosti staveb byly i revizní zprávy, kterými různí technici ověřují bezpečnost zařízení, která podléhají výkonu státního odborného dozoru podle zákona č. 174/1968 Sb. Při vzniku výše uvedeného duplicitního požadavku na předložení zprávy o revizi v roce 2007 v odůvodnění licenční vyhlášky č. 363/2007 Sb. tvůrce vyhlášky (ERÚ) výslovně zdůvodnil, jakým způsobem se mají prokazovat technické předpoklady, konkrétně bezpečnost. ERÚ bude chtít prokazovat bezpečnost předložením kolaudačního souhlasu, tzn. úplně v souladu s požadavkem § 5 odst. 3 energetického zákona na osvědčení bezpečnosti a nikoliv pouze prohlášením žadatele o licenci či jiným podobným nedostatečným způsobem, čímž fakticky vyloučil i význam samotné zprávy o revizi v licenčním řízení. Důvodem novelizace licenční vyhlášky č. 426/2005 Sb. byla nezbytnost uvést tuto vyhlášku do souladu s „novým“ stavebním zákonem č. 183/2006 Sb. a zajistit úplné naplnění požadavku § 5 odst. 3 energetického zákona na osvědčení bezpečnosti.

32. Proto ERÚ až do roku 2007 postačovalo prohlášení žadatele o licenci, že energetické zařízení je bezpečné. Praxe ERÚ do roku 2010 potvrzovala skutečnost, že licenční řízení ERÚ k uvedení energetického zařízení do provozu neslouží. Povinnost licenční vyhlášky na dokládání zprávy o revizi do řízení o udělení licence vytvořila dojem, že ERÚ má možnost kontroly bezpečnosti stavby. Osvědčit technickou úroveň (bezpečnost) může ERÚ podle § 5 odst. 3 energetického zákona pouze příslušný stavební úřad povolením užívání stavby. Na podkladě revizních zpráv začal v letech 2013 a 2014 Nejvyšší státní zástupce posuzovat a zpochybňovat zpětně bezpečnost a dokončenost staveb energetických zařízení, FVE, kterým stavební úřad povolil na přelomu let 2010 a 2011 bezpečné užívání formou povolení zkušebního provozu nebo kolaudačního souhlasu a ERÚ udělením licence povolil s FVE podnikat. Založení zprávy o revizi do licenčního řízení je z pohledu trestních soudů významné, když z tohoto je dovozována vina odsouzených, že se takovou revizní zprávou pokusili uvést ERÚ v omyl. Nejvyšší státní zástupce v těchto případech nepostupoval podle trestního řádu, ale využil pravomoci zpochybnit z pozice ochrany veřejného zájmu pravomocná rozhodnutí vydaná správním orgánem. Tyto žaloby však mnohdy zpochybňují zcela formální záležitosti, které nemají s veřejným zájmem nic společného.

33. Praxe ERÚ z přelomu let 2010/2011 vycházející z novely licenční vyhlášky z roku 2007 se přitom neslučuje s již judikatorně vymezenou povahou licenčního řízení (např. rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 8 As 18/2008, případně ve věci 4 As 84/2015).

34. Podle obviněného jsou požadavky § 5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb. a požadavky § 119 a násl. stavebního zákona č. 183/2006 Sb., ve znění platném v roce 2010 v souladu. Rozpor nastal až na přelomu let 2010 a 2011, kdy vrcholil boom solárních elektráren, a následně v letech 2013 a 2014, kdy Nejvyšší státní zástupce začal účelovým a selektivním způsobem využívat toto ustanovení Licenční vyhlášky 2010 u některých staveb FVE. ERÚ neupravil licenční vyhlášku, např. odstraněním duplicitního a kontroverzního ustanovení o povinnosti předložení „zprávy o revizi“, ani nevytvořil žádný metodický předpis pro vydávání licencí a ani si nezajistil odborníky, kteří by byli schopni posoudit bezpečnost energetických zařízení z hlediska revizní zprávy, pokud pojali úředníci ERÚ podezření, že revizní technici s platným oprávněním, vystavují „nepravdivé“ revizní zprávy. Pro úplnost dovolatel dodává, že případná kontrola revizních zpráv a kontrola odbornosti revizních techniků podle platných zákonů přísluší orgánům státního odborného dozoru, kterými jsou Státní úřad inspekce práce a Technická inspekce České republiky.

35. Výše uvedený obrat v přístupu k licenčnímu řízení podle obviněného představuje zásah do dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci (presumpce správnosti úředního rozhodnutí, práva na ochranu dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci). V daných souvislostech odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 As 30/2015, případně 9 As 19/2015. Podle dovolatele se nejednalo o úmysl zákonodárce, který by chtěl ERÚ přiznat pravomoc kontrolovat technickou úroveň a bezpečnost jednotlivých FVE, které žádají o licenci, tj. pravomoc kontroly revizních zpráv, ale jednalo se o právě a jen licenční vyhlášku samotného ERÚ na základě, které si tuto pravomoc ERÚ sám sobě přiznal. Na uvedený rozpor poukazuje stanovisko pracovníků licenčního odboru ERÚ, jež je potvrzeno stanoviskem Rady Energetického regulačního úřadu.

36. Následně dovolatel poukazuje na další vývoj rozporu mezi předpisy, jakožto i následný návrh novely vyhlášky ERÚ, jež podrobně rozebírá, stejně jako připomínky Nejvyššího státního zastupitelství k němu. Obviněný v tomto směru rovněž zmiňuje judikaturu Nejvyššího správního soudu a stanovisko Legislativní rady vlády k návrhu vyhlášky, kterou se mění vyhláška č. 8/2016 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, jakožto i stanovisko ERÚ ze dne 20. 11. 2017. Podle obviněného pak Nejvyšší správní soud v roce 2015 založil novou judikaturu, která selektivně a účelově vytvořila právní nejistotu, protože retroaktivně zasahuje do ústavních práv vlastníků staveb energetických zařízení na svobodné podnikání a ponechání tohoto duplicitního ustanovení § 3 odst. 1 licenční vyhlášky ERÚ č. 8/2016 Sb. se může negativně promítat i do všech budoucích licenčních řízení vedených ERÚ.

37. Závěrem dovolatel vyslovil názor, podle kterého je ustanovení § 9 písm. a) až d) Licenční vyhlášky 2010 v rozporu s § 119 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., Stavebního zákona 2010 a rovněž v rozporu s § 5 odst. 3 Energetického zákona 2010, a současně v rozporu s principem ochrany dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a zasahující do práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) a práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Uvedená část licenční vyhlášky má podle obviněného vztah k tomuto trestnímu řízení. Domnívá se, že pokud by zcela nadbytečná a duplicitní povinnost předkládání revizní zprávy jako dokladu prokazujícího technickou úroveň a bezpečnost v licenčním řízení v předmětném období roku 2010 neexistovala, poté by nemohl existovat ani argument obžaloby, že snad měl obviněný ERÚ uvést v omyl předložením Revizní zprávy. Proto navrhuje Nejvyššímu soudu posoudit soulad výše uvedených ustanovení a navrhuje konstatovat jejich nesoulad.

38. Dne 24. 8. 2021 zaslal obviněný Z. V. 3. doplnění svého dovolání a dne 24. 10. 2021 4. doplnění dovolání. Dne 24. 1. 2022 pak 5. doplnění svého dovolání a 25. 4. 2022 také 6. doplnění svého dovolání. Zde je namístě uvést, že z pohledu ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. připadl konec lhůty k podání dovolání na 21. 7. 2021. Je tedy zřejmé, že podání ze dne 24. 8. 2021, 24. 10. 2021, 24. 1. 2022 a 25. 4. 2022 označená jako 3.-6. doplnění dovolání, byla podána opožděně, a proto k nim dovolací soud nemůže přihlížet. Je totiž nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. (k doplnění dovolací argumentace po uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz také přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř., je možná toliko pouze po dobu dovolací lhůty.

39. Obviněný Z. W. podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení skutku, a současně z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, tomuto rozhodnutí předcházejícím, byl dán důvod dovolání, uvedený v ustanovení § 265b odst. 2 písm. g) tr. ř.

40. Dovolatel ve svém podání nejprve zrekapituloval obsah rozhodnutí soudu prvního stupně, své námitky uplatněné v odvolání a shrnul i způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho řádným opravným prostředkem (viz bod II dovolání).

41. K vlastním důvodům dovolání dovolatel nejprve zdůrazňuje dobu, která uplynula od jednání, které je mu kladeno za vinu a vytýká soudům, že nedokázaly věc posoudit optikou roku 2010, která byla postižena naprostou legislativní nepřipraveností, pokud jde o proces výstavby a licenční řízení FVE. V tomto směru zcela odmítá argumentaci odvolacího soudu jakýmsi odborným článkem z roku 2008, který staví de facto na roveň normy, podle níž měli revizní technici postupovat. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že takový postup by vedl k legislativnímu zmatku, když by nebylo jasné, zda se musí řídit nějakým odborným článkem či právní normou schválenou příslušným orgánem. Akcentuje rovněž skutečnost, že ani v dnešní době se odborná veřejnost neshodne na tom, zda je povinností revizního technika v rámci zpracování revizní zprávy počítat fotovoltaické panely (dále jen FV) či nikoliv.

42. Závěr soudů ohledně nepravdivosti jeho revizní zprávy ze dne 2. 11. 2010 považuje za chybný. Domnívá se, že zprávu lze z pohledu dnešní optiky, vytvořené rozhodovací činnosti soudů, považovat za neúplnou, nikoliv však za nepravdivou. S odkazem na konkrétní pasáže revizní zprávy poukazuje na to, že nerevidoval celou elektrárnu, ale pouze to, co bylo objednáno, což potvrdil i svědek M. a co je předmětem posuzované revizní zprávy, tj. nízkonapěťovou elektrickou instalaci kabelů této elektrárny. Namítá, že jej nenapadlo, že by tato revizní zpráva mohla sloužit jako výchozí revizní zpráva pro licenční řízení. Současně zdůrazňuje neprokázání toho, že se elektroinstalace, na které byla podle obsahu revizní zprávy prováděna měření, v době provedení revize na místě nenacházela a že by tedy provedení měření byla pouze předstíráno. V tomto směru dodává, že pokud lze revizní zprávu hodnotit negativně, pak pouze jako neúplnou, nikoliv jako nepravdivou, což souvisí se subjektivní stránkou jeho jednání. Neúplná revizní zpráva vznikla v důsledku maximálně nevědomé nedbalosti, rozhodně ne v důsledku nepřímého úmyslu.

43. Dovolatel považuje za zásadní, že soudy nižší stupňů zcela ignorovaly druhou zprávu o výchozí revizi nízkonapěťové části FVE XY ze dne 10. 12. 2010. Pokládá si tedy zásadní otázku, která z obou zpráv sloužila jako podklad pro vydání licence. Zda to byla zpráva 2. 11. 2010, která se nezabývala celou nízkonapěťovou částí FVE, nebo to byla zpráva ze dne 10. 12. 2010. kterou ale nevypracoval a která byla padělána. Zdůrazňuje, že druhá padělaná zpráva pochází z doby, kdy již byla elektrárna dokončena, takže se jeví logičtější její použití v licenčním řízení. Upozorňuje na skutečnost, že existuje více padělků jeho zpráv, na což přišel při prověřování jiných FVE orgány Policie ČR.

44. Dále obviněný uplatňuje námitku opomenutých důkazů, konkrétně odborného vyjádření M., kterým se soud prvního stupně nezabýval. Odvolací soud sice pochybení prvoinstančního soudu „napravil“, když provedl uvedený důkaz, avšak M. nevyslechl, a obviněný nesouhlasí s hodnocením tohoto odborného vyjádření ze strany odvolacího soudu. Podle obviněného oba soudy nerespektovaly konstantní judikaturu vztahující se k otázce opomenutých důkazů, konkrétně zmiňuje nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1912/07, nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 3320/09, aj.

45. Nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně stran výše způsobené škody. Odvolací soud uvedl, že jeho argumentaci nelze přisvědčit a že jednotlivá cenová rozhodnutí ERÚ byla přezkoumávána jak Ústavním soudem, tak dalšími institucemi a nebyl zjištěn z hlediska výpočtu škody nezákonný postup, aniž by ovšem uvedl odkaz na příslušné rozhodnutí Ústavního soudu. Dále uvádí, že odkaz soudu druhého stupně týkající se FVE XY a XY a citace z rozhodnutí zabývajících se těmito FVE je nepřípadná, když on sám připouští neúplnost své revizní zprávy z pohledu vyvíjející se judikatury, když současně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 330/2018, které řeší otázku věrohodnosti revizní zprávy z toho pohledu, co je v ní uvedeno, když v tomto rozhodnutí dospívá Nejvyšší soud k závěru, že rozhodný je rozsah tvrzené revize, nikoliv to, co měl či neměl revizní technik revidovat.

46. Ve vztahu k právnímu posouzení věci akcentuje skutečnost, že byl uznán vinným pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, když podle soudu měl úmyslně pomoci svojí revizní zprávou ke spáchání podvodu. V tomto směru opětovně akcentuje, že pokud lze jeho revizní zprávu hodnotit negativně, tak pouze toliko jako neúplnou, nikoliv nepravdivou. K tomu se vztahuje námitka subjektivní stránky, když mohl jednat maximálně v nevědomé nedbalosti, nikoliv v nepřímém úmyslu. Současně poukazuje na svoji osobu, když přes 50 let pracoval čestně a k jeho práci nikdy nebyly žádné připomínky.

47. Dovolatel namítá, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti, přistoupil k předchozímu řízení před soudem prvního stupně velmi formálně a shovívavě, a současně se nevypořádal se všemi námitkami podaného odvolání. V důsledku pochybení soudů obou stupňů považuje rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně za nepřezkoumatelná. Nadto zdůrazňuje, že subjektivní stránku je nutno posuzovat optikou tehdejší doby, nikoliv optikou dnešní doby.

48. V závěru podaného dovolání obviněný Z. W. navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zruší usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 4 To 48/2020, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 40 T 8/2018, a dále postupoval podle § 265l tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

49. Obviněný Z. W. podal dne 19. 4. 2021 opětovně prostřednictvím obhájce doplnění dovolání. Zde je namístě ovšem uvést, že obviněnému Z. W. bylo usnesení soudu druhého stupně doručeno dne 29. 1. 2021 a jeho obhájci JUDr. Staňkovi dne 21. 1. 2021, takže z pohledu ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. připadl konec lhůty k podání dovolání na 29. 3. 2021. Je tedy zřejmé, že podání ze dne 19. 4. 2021, označené jako doplnění dovolání, bylo podáno opožděně, a proto k němu dovolací soud nemůže přihlížet. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř., je možná toliko pouze po dobu dovolací lhůty (blíže viz bod 38 tohoto rozhodnutí).

50. Obviněný K. S. podal své dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který byl kvalifikován jako zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku v různých stadiích.

51. Dovolatel má především za to, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení stavebního zákona, když mu přičetl k tíži výkon pravomoci v rozporu s ustanovením § 122 odst. 3, odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., přičemž takto vytýkané jednání vztáhl ke znění ustanovení, jež se stalo součástí právního řádu až na základě novely č. 169/2018 Sb. Tuto námitku již uplatnil ve svém odvolání, ale nemůže souhlasit se způsobem, jakým se odvolací soud s touto vypořádal. Odvolací soud přestože této námitce přisvědčil, totiž uzavřel, že předchozí právní úprava stavebního zákona byla přísnější, protože pokud by nebyl kolaudační souhlas vydán, bylo by nutno užívání stavby zakázat na rozdíl od úpravy ve znění novely č. 169/2018 Sb., z níž vyplývá, že by bylo nutno rozhodovat v kolaudačním řízení. Soud druhého stupně pak následně uvážil, že při nedostatku odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, by náprava naznačeného pochybení vedla k porušení zásady reformace in peius. Dovolatel je ale toho názoru, že tehdejší úprava vymezovala povinnosti stavebního úřadu úžeji a s ohledem na § 119 zákona č. 183/2006 Sb. jej omezovala v oprávnění nevydat kolaudační souhlas za situace, kdy nezjistil závady bránící bezpečnému užívání stavby nebo rozpor se závaznými stanovisky dotčených orgánů. Podle dovolatele zákaz užívání stavby byl v podstatě duplicitní a tudíž nadbytečný, a směřoval k cíli, který vyplýval přímo ze zákona, neboť při absenci kolaudačního souhlasu stavebníkovi právo užívat stavbu nebo její část nevzniklo. Proto považuje úvahy odvolacího soudu stran možnosti porušení zákazu reformace in peius za pouze hypotetické, takže se nejednalo o překážku, která by bránila postupu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.

52. Obviněný dále namítá, že popis skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se jeho osoby neobsahuje znaky subjektivní stránky trestného činu podle § 329 tr. zákoníku. Subjektivní stránka tohoto trestného činu není totiž naplněna pouze výkonem pravomoci úřední osoby závadným způsobem, ani zaviněním ve formě úmyslu, neboť současně je nezbytné, aby úřední osoba jednala v pohnutce způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Jelikož zákonným znakem subjektivní stránky uvedeného trestného činu je i pohnutka, musí skutková část výroku o vině obsahovat konkrétní zjištění korespondující s tímto zákonným znakem. Musí se jednat o konkrétní skutkovou okolnost vyjadřující, co úřední osoba závadným výkonem pravomoci sledovala a musí být podřaditelná pod znak vymezující pohnutku činu. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně však žádnou konkrétní skutkovou okolnost odpovídající pohnutce obviněného neobsahuje. Ze skutkových zjištění, tak jak jsou obsaženy ve skutkové větě, nelze podle dovolatele vůbec dovodit subjektivní vztah obviněného k okolnostem, jež jsou nalézacím soudem ve skutkové větě rozvedeny. Ani z odůvodnění rozhodnutí není patrné jejich podrobnější rozvedení a konkretizace.

53. Další námitka obviněného se týká tzv. opomenutých důkazů. Dovolatel navrhl odvolacímu soudu provést soubor emailových zpráv. Soud však provedení takových důkazů zamítl s odůvodněním, že jde o listiny, které se bezprostředně netýkají projednávané trestní věci. S takovým závěrem soudu druhého stupně obviněný nesouhlasí, neboť navrhované důkazy měly prokázat jeho skutečnou pohnutku, kterou byla snaha o splnění svých pracovních povinností a bez jejich provedení nemůže být jeho obhajoba vyvrácena. Opětovně akcentuje, že u něho nebyl dán tzv. druhý úmysl, neboť podmínky licenčního řízení neznal, neznal výkupní ceny elektřiny z fotovoltaických zdrojů. Vyslovuje názor, podle kterého nebyl v případě zamítnutých návrhů na doplnění dokazování naplněn žádný ze tří zákonných důvodů pro neakceptování důkazního návrhu.

54. Podle dovolatele krajský soud porušil zásadu subsidiarity trestní represe, když dospěl k závěru, že stupeň společenské škodlivosti trestného jednání každého z obviněných vylučuje úvahy o projednání věci v jiném řízení než v řízení trestním, když takovou úvahu učinil, aniž by měl spolehlivě osvědčen stav dokončenosti FVE XY k 31. 12. 2020 (pozn. pravděpodobně myšleno 31. 12. 2010). Vyslovuje závěr, že pokud byla FVE XY dokončena ke dni 13. 12. 2020 (pozn. pravděpodobně myšleno 13. 12. 2010), tj. ke dni udělení licence, tak se tato skutečnost musí významně promítnout do stupně společenské škodlivosti. Podle dovolatele však ve věci nebyl dokazováním prokázán skutečný stav elektrárny ke dni 31. 12. 2010.

55. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se ruší rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 4 To 24/2020, v části týkající se jeho osoby v celém rozsahu, a to za současného zrušení všech dalších výroků a rozhodnutí na napadený rozsudek obsahově navazující, a aby věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu § 265l tr. ř.

56. Opisy dovolání všech obviněných byly za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Dovolání obviněného Z. V., včetně dvou jeho doplnění obdrželo Nejvyšší státní zastupitelství ve dnech 1. 3. 2021 (č. l. 4076), 4. 3. 2021 (č. l. 4209), 20. 4. 2021 (č. l. 4311), dovolání obviněného Z. W. mu bylo doručeno dne 17. 3. 2021 (č. l. 4260) a doplnění jeho dovolání dne 23. 4. 2021 (č. l. 4317) a dovolání K. S. dne 1. 4. 2021 (č. l. 4273).

57. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se přípisem ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 2 NZO 3/2021, vyjádřil k dovolání obviněných Z. V. a K. S., přičemž nejprve uvádí, jaké uplatnili obvinění dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřují jejich naplnění. Současně rozvedl předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), když výslovně uvedl, že tento dovolací důvod slouží k nápravě právních vad ve věci samé, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečnostech podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Současně ovšem státní zástupce připustil, že za určitých předpokladů může zvolený dovolací soud zasáhnout i do vad týkajících se dokazování, a to je v případě tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a procesními účinnými a soudy provedenými důkazy či že se jedná o tak intenzivní nezákonnosti v postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy je zásah vyžadován z důvodu ochrany ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.

58. Následně k uplatněné dovolací argumentaci obviněného Z. V. státní zástupce uvedl, že byť dovolatel v části svého dovolání argumentoval tzv. extrémním nesouladem ve skutkových zjištěních, tak podstatné části svého dovolání a následné doplnění dovolání založil na argumentaci primárně skutkové, když polemizuje s vyhodnocením skutkového stavu ze strany ve věci činných soudů. Státní zástupce poté předně vyhodnotil, že obviněný opakuje svou dosavadní obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů, které podle jeho názoru se s touto adekvátním způsobem vypořádaly a na jejichž závěry státní zástupce v podrobnostech odkazuje.

59. Stran nespokojenosti obviněného s tím, jak soudy nižších stupňů, posoudily jednotlivé listiny (revizní zprávy, kolaudační souhlas, předávací protokol a žádost o udělení licence), konstatuje snahu dovolatele formulovat tyto námitky obecně jako nesprávné hmotněprávní posouzení právního pojmu (smluvní volnosti), avšak ve skutečnosti jsou tyto výhrady skutkového charakteru. Poukazuje na to, že pokud obviněný uplatňuje výhrady k jednotlivým listinným důkazům, které se staly podklady pro konečné rozhodnutí ERÚ pro udělení licence, přistupuje k těmto listinám izolovaně, aniž by se zabýval jejich vzájemnými souvislostmi a zohlednil všechny okolnosti, za nichž byly listiny použity.

Zdůrazňuje, že rozhodovací praxe ve věcech podvodného vylákání licence k výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů dospěla k názoru, že podklady předložené ERÚ je třeba posuzovat v celistvosti a komplexnosti projednávané věci. V posuzované věci byly podklady předložené ERÚ a ČEZ Distribuce, a. s. nepravdivé nejen v jednotlivostech v každé listině, ale i v celém souhrnu nepravdivých údajů, kdy měly v pracovnících ERÚ vyvolat (nakonec i vyvolaly) dojem dokončenosti FVE XY, přestože tomu tak v době licenčního řízení nebylo.

Odmítá názor obviněného, podle kterého není možné zohlednit předložené podklady, které nebyly výslovně uvedeny v příslušných ustanoveních energetického zákona a vyhlášky o podrobnostech udělování licencí jako podklad k prokázání jednotlivých zákonných předpokladů. Takové listiny rozhodně nejsou bezpředmětné. Poukazuje na to, že v řízení o vydání licence totiž ERÚ postupoval subsidiárně i podle správního řádu (§ 1 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dále jen správní řád), když podle § 50 odst. 1 správního řádu mohly být podklady pro vydání rozhodnutí návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, i skutečnosti obecně známé.

Akcentuje, že podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Účastníci řízení jsou přitom povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Neexistuje proto důvod, proč by podklad předložený účastníky řízení o udělení licence před ERÚ k prokázání určitého předpokladu (např. prokázání vlastnického práva) nemohl být vyhodnocen i z pohledu prokázání předpokladů jiných (např. technických).

Rovněž není důvod vyloučit z úvah správního orgánu jiný důkaz, který primárně neslouží k prokázání podmínek k udělení licence podle § 5 energetického zákona.

60. Ve vztahu k revizní zprávě, pak považuje za rozhodné, že z ní vyplynula snaha spoluobviněného záměrně vyvolat dojem o komplexnosti provedené revize na nízkonapěťovou část celé elektrárny. Ze zprávy se nepodává, že by měla dílčí charakter, když v ní absentoval údaj o nedokončenosti stavby FVE XY, přičemž v dalším v podrobnostech odkazuje na bod 19 rozsudku soudu prvního stupně. Z revize byl evidentní údaj o umístění všech kusů FV panelů na FVE XY, zpráva byla formulována tak, aby vzbudila dojem, že popisuje revizi kompletní elektroinstalace a napojení rozvodů FVE, a tudíž je celá FVE schopná bezpečného provozu bez nutnosti dodatečné revizí zprávy. Dovolatel nemohl být v dobré víře ve správnost listin, které byly v licenčním řízení předloženy k prokázání technické způsobilosti výrobny elektrické energie, když sám žádost o vydání licence podal v době, kdy výrobna nebyla ani zdaleka dokončena a na této skutečnosti se nic nezměnilo ani v době kontrolní prohlídky stavebního úřadu, na níž se osobně dovolatel účastnil.

61. Ve vztahu ke kolaudačnímu souhlasu poukazuje státní zástupce na to, že obviněnému není kladeno za vinu uvedení v omyl úředníka stavebního úřadu, ale uvedení v omyl úředníků ERÚ. Dovolatel si totiž uvědomoval, že kolaudační souhlas s nepravdivými údaji bude nezbytné doložit v jím zahájeném licenčním řízení, přičemž se osobně zúčastnil úkonu předcházejícímu vydání tohoto souhlasu (kontrolní prohlídky) a tak si musel být vědom toho, že kolaudační souhlas neodpovídá skutečnosti (věděl, že FVE XY není dokončena). Právě na podkladě tohoto nepravdivého kolaudačního souhlasu a nejen na jejím podkladě pak ERÚ posuzoval naplnění podmínek pro vydání licence.

62. Ve vztahu k další listině konstatuje, že protokol o předání díla má své místo v soukromoprávním vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem. Ve smyslu § 554 odst. 6 obchodního zákoníku se jedná o písemný doklad dokumentující předání díla ze smlouvy o dílo. Předání díla má závažné důsledky (přechod vlastnického práva a nebezpečí škody na objednatele). S úkonem předání předmětu díla je spojeno řádné provedení díla, tzn. splnění závazku. Zápis o předání díla by měl dávat ucelený obraz o skutečném průběhu předání díla, pokud tedy byly zjištěny nedodělky nebo vady, měl by zápis obsahovat takový údaj. Zápis však nemůže deklarovat předání kompletního díla, pokud nebyl splněn účel smlouvy o dílo, tj. pokud dílo nebylo dokončeno. Přesně tak tomu ale bylo v případě protokolu o předání díla ze dne 30. 10. 2010, když v němž obviněný v rozporu se skutečností předstíral, že stavba byla předána bez jakýchkoliv závad a nedodělků. Z procesního pohledu pak ani nebyl žádný důvod vyřazovat z důkazního podkladu listiny, které nemají povahu originálu (§ 89 odst. 2 tr. ř.). Státní zástupce zdůrazňuje, že v době předání díla FVE XY rozhodně nebyla elektrárna dokončena, což obviněný moc dobře věděl, neboť se zúčastnil kontrolních prohlídek stavby. Zjevně se tak jednalo o úkon, jehož účelem nebylo zmapovat průběh předání díla, ale uvedení nepravdivých údajů v listině a jejím předložením v licenčním řízení ERÚ s dalšími nepravdivými podklady vzbudit zdání splnění všech předpokladů k udělení licence a na tuto licenci na podkladě těchto listin neoprávněně dosáhnout. Jestliže taková listina byla ze strany žadatele předložena ERÚ, nebyl důvod ji vyloučit z hodnotících úvah soudu. Předložení této listiny obviněným pak lze vyložit pouze tak, že zastíral skutečný stav věci.

63. Stran možného významu předávacího protokolu v licenčním řízení v otázce splnění požadavku na prokázání vlastnického nebo užívacího práva k elektrárně, státní zástupce připouští, že sice právní úprava neoznačovala předávací protokol jako listinu, kterou má žadatel povinnost předložit, to ale neznamená, že nepravdivé údaje v tomto protokole (standardně předkládaném žadateli o licenci k prokázání především finančních předpokladů ale i předpokladů technických) by neměly potenciál uvedení jiného v omyl, nejenom úředníků ERÚ. Nosičem podvodné informace totiž může být cokoliv, bez ohledu na označení tohoto nosiče. Obviněný v názoru, kdy doložení přechodu vlastnického práva opírá o příslušné ustanovení smlouvy dílo a návazně na to o § 7 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 426/2005 Sb., ignoruje další odstavce tohoto ustanovení (§ 7 odst. 3, odst. 4), ale i skutečnost, že smlouva o dílo sama o sobě nemohla prokazovat vlastnictví a být smlouvou podle § 7 odst. 1 písm. d) vyhlášky. Zdůrazňuje, že v okamžiku vyhotovení smlouvy totiž dílo neexistovalo, listinou z této doby je vyloučeno prokázání vlastnického práva k neexistující věci. K přechodu vlastnických práv mohlo dojít až následně, což bylo potřeba nějak doložit, a k tomu sloužil předávací protokol, který budil dojem dokončenosti stavby v celém rozsahu.

64. Ve vztahu k námitce dovolatele ohledně absence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a neoprávněně vylákanou licence, resp. nepříznivým následkem v podobě škody uvádí, že jednání obviněného bylo součástí řady navazujících kroků, na kterých se podíleli i další pachatelé. Jejich společným jednáním získala společnost G. licenci a nárok na zvýhodněné výkupní ceny. Zdůrazňuje, že role obviněného nebyla podružná, jež by mohla nasvědčovat nedbalostnímu jednání. Naopak jeho úkony jménem společnosti G. byly rozhodující a nezastupitelné pro vyvolání omylu na straně úředníků ERÚ. Nelze opomenout ani to, že dovolatel byl obeznámen s úkony dalších osob, jež pro účast v licenčním řízení pověřil, jakož byl i srozuměn s tím, že těmito úkony ve spojení s úkony jím osobně učiněnými má dojít k vyvolání omylu a dosažení výkupních cen v neoprávněné výši. V obecné rovině pak k této námitce zmiňuje rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr., a na jejich podkladě potvrzuje závěry nalézacího soudu (bod. 36 odůvodnění rozsudku). Pokud by totiž ze strany obviněného nedošlo k podání žádosti o licenci na nedostavěnou FVE a v takto zahájeném řízení by následně nebyly předkládány nepravdivé podklady, na jejichž vyhotovení se obviněný přímo či nepřímo podílel, popř. byl srozuměn s nutností předložení takových nepravdivých podkladů v licenčním řízení za účelem dosahu společnosti G. na výhodnější výkupní ceny, nikdy by ke vzniku škody nedošlo. V tomto směru akcentuje, že příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

65. Pokud jde o posouzení významu jednání dovolatele, tak státní zástupce uvádí, že tento jednal v několika krocích, vzájemně podmíněných, jež byly učiněny částečně aktivní činností obviněného a částečně jeho vůlí řízenou nečinností. Omyl tak byl u pracovníků ERÚ vyvolán jeho komisivním jednáním (zahájení licenčního řízení žádostí, udělením plné moci zmocněnci a tím přenesení povinnosti doložit patřičnými podklady opodstatněnost podaného návrhu na změnu licence na zmocněnce) i omisivním jednáním (cílená pasivita ve vztahu k průběhu licenčního řízení, neučinění takových kroků, které by zabránily neoprávněnému dosažení změny licence a zamlčení skutečného stavu ohledně nedokončenosti FVE XY). Všechna tato jednání je pak třeba posuzovat ve vzájemných souvislostech, a to i jednání spolupachatelů.

66. Aktivním jednáním obviněného bylo zahájeno licenční řízení, když za společnost G. podepsal žádost o vydání licence, který byla v souladu s jeho vůlí ERÚ předložena. Jeho dalším aktivním přičiněním bylo udělení plné moci zmocněnci, kdy věděl, že tato osoba bude nadále žadatele o licenci zastupovat, v licenčním řízení předkládat požadované podklady, o nichž již v době zahájení licenčního řízení bylo možno důvodně předpokládat, že nebudou obsahovat pravdivé údaje. Aktivní jednání pak představuje i parafování protokolu o předání díla obviněným, když aktérům bylo jasné, že tento protokol bude předložen v licenčním řízení.

67. Obviněnému je třeba rovněž přičíst i omisivní jednání, když s vědomím nemožnosti prokázání bezpečnosti provozovny a nesplnění technických předpokladů nezbytných pro rozhodnutí o licenci nechal licenční řízení provést a přijmout rozhodnutí v omyl uvedeného ERÚ. Pokud má účastník licenčního řízení zákonem předpokládané povinnosti prokázat určitým legálním způsobem splnění požadovaných předpokladů energetického zařízení a toto neučinil, resp. byl srozuměn s tím, že podle stávajícího stavu výrobny splnění předpokladů není možné, a jestliže k takovému prokázání dojde (byť zmocněncem), bude učiněno na nepravdivých údajích, o čemž musel být definitivně utvrzen nejpozději v okamžiku vydání rozhodnutí o licenci v řízení, které nechal proběhnout a nijak proti nutně nepravdivě doloženým skutečnostem nebrojil (např. zpětvzetí žádosti, žádost o přerušení řízení), lze v jeho vědomě pasivním přístupu shledat nekonání toho, k čemuž byl povinen podle zvláštního právního předpisu. V daných souvislostech poukazuje státní zástupce na povinnost držitele licence požádat o změnu licence, pokud u něho dojde ke změnám v podmínkách pro udělení licence podle § 5 nebo se skutečný stav dostane do rozporu s obsahem licence (§ 9 energetického zákona). Při srozumění s tím, že FVE XY podmínky pro licenci nemůže splnit, měl obviněný zakročit.

68. Pokud dovolatel namítá, že cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 bylo v rozporu se zákonem č. 180/2005 Sb. a jej novelizujícími předpisy, tudíž soudy chybně určily výši způsobené škody, když výkupní ceny elektrické energie se podle § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. mohly oproti výkupní ceně z předcházejícího roku snížit maximálně o 5 %, tak státní zástupce k této problematice uvádí následující. Předně k závaznosti cenových rozhodnutí ERÚ uvádí, že ERÚ je správní úřad zřízený pro výkon regulace v energetice a vydává prováděcí předpisy k zákonům upravujícím využívání podporovaných zdrojů energie. Odpovědnost ERÚ za stanovení cen je vymezena v zákoně č. 180/2005 Sb., přičemž tento zákon stanovuje podmínky, ze kterých musí ERÚ při stanovení cen vycházet. ERÚ své předpisy tak vydával na základě zákonného zmocnění mj. podle § 6 a § 12 odst. 3 zákona č. 180/2005 Sb.

69. Podle § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. nesměly být výkupní ceny stanovené ERÚ pro následující kalendářní rok nižší než 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje. Uvedené ustanovení však bylo novelizováno zákonem č. 137/2010 Sb., kdy tento zákon byl vydán s cílem novelizovat § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., jež upravil tak, že se věta první nepoužije pro stanovení výkupních cen pro ty druhy zdrojů, u kterých je v roce, kdy se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let. Poprvé měl ERÚ podle nové úpravy postupovat ode dne nabytí účinnosti zákona, který nabyl účinnosti vyhlášením, tj. 20. 5. 2010. Jelikož účinnost novely nastala až v roce 2010, nemohl ERÚ vydat cenové rozhodnutí stanovující výkupní ceny na rok 2010, aniž by byl vázán podmínkou max. 5% poklesu výkupní ceny. Investoři tak měli od dubna do prosince 2010 čas dokončit FVE, aby dosáhli na nepřiměřeně vysoké výkupní ceny. S účinností od 1. 1. 2011 ERÚ mohl upravit ceny pro fotovoltaiku tak, aby došlo k omezení přeplácení fotovoltaiky ze strany koncových zákazníků a byla odstraněna existující diskriminace ostatních obnovitelných zdrojů energie.

70. Cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 pak bylo vydáno podle novelizovaného § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., takže ERÚ mohl stanovit výkupní ceny pro nové zdroje uvedené do provozu v roce 2011 realističtěji a nebyl vázán podmínkou snížení výkupní ceny meziročně maximálně o 5 %. Jelikož novou právní úpravou zákonodárce chtěl zastavit nekontrolovatelný boom výstavby solárních elektráren a v novele použil podmínku doby návratnosti investic na 11 let, tak musely nově budované solární elektrárny ve stejném roce, kdy byl zákon přijat (2010) dosahovat návratnosti investic pod touto hranicí. Pokud ERÚ vydal ve stejném roce cenové rozhodnutí, ve kterém snížil výši podporovaných cen v souladu se zákonnou úpravou a za splnění podmínky nově stanovené v § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., nemohl ERÚ při tvorbě svého cenového rozhodnutí kalkulovat s odvodem z elektřiny ze slunečního záření, když tento byl do právního řádu zaveden až zákonem č. 402/2010 Sb., kterým se měnil zákon č. 180/2005 Sb., jelikož tento zákon byl přijat až po vydání cenového rozhodnutí ERÚ (dne 14. 12. 2010) a v ustanoveních o solární dani nabyl účinnosti až od 1. 1. 2011.

71. Ve vztahu k argumentaci dovolatele o nezákonnosti rozhodnutí ERÚ, ze kterého soudy vycházely při stanovení výše škody, poukazuje státní zástupce na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který se zabýval otázkou zásahů orgánů státu do způsobu určení podpory výroby energie pocházející z obnovitelných zdrojů a stanovení její výše. Ústavní soud se touto otázkou zabýval v souvislosti s posouzením ústavnosti zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů upravující odvod za elektřinu ze slunečního záření.

Tento odvod má pro provozovatele FVE stejný dopad jako přímý zásah do výše vyplácené podpory (cenovým rozhodnutím ERÚ). Ústavní soud přitom neshledal, že by právní úprava odvodu za elektřinu porušovala princip rovnosti, legitimního očekávání a zákazu retroaktivity. Pokud provozovatelé FVE očekávali, že se jim investice vrátí dříve než za 15 let, tak toto jejich očekávání nepodléhá ochraně, když nebylo založeno zákonem, ale subjektivním přesvědčením, že nedojde k žádné změně podmínek podpory výroby elektřiny ze slunečního záření.

Volba zákonných opatření k omezení státní podpory podle Ústavního soudu vycházela z opodstatněných důvodů. Předpoklad naprosté neměnnosti právní úpravy z požadavků právního státu nevyplývá (v podrobnostech viz bod 65 až 72 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11). Ústavní soud ve svém rozhodnutí neshledal ani, že by zásahy do vyplácených podpor vedly k diskriminaci určité skupiny výrobců solární energie. K narušení rovnosti podle Ústavního soudu nedošlo, jelikož rozdílný přístup k odlišným skupinám jednotlivců je akceptovatelný, pokud je založen na objektivních a rozumných důvodech.

Pokud by ERÚ mohl reagovat na pokles pořizovacích nákladů komponentů FVE v období od počátku roku 2009 do konce roku 2010 jen pětiprocentním snížením cen, tak by provozovatelé FVE uvedených do výroby od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 byli nejvíce zvýhodněnou skupinou výrobců energie. Důvodem pro zavedení odvodů a změny § 6 zákona č. 180/2005 Sb. bylo právě obnovení rovnosti mezi skupinami výrobců energie z obnovitelných zdrojů, tudíž důvody byly racionální a ústavně souladné (viz body 75 až 76 nálezu sp. zn. Pl.

ÚS 17/11).

72. Státní zástupce tedy uzavírá, že cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 bylo vydáno v souladu s § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 137/2010 Sb., a výpočet škody založený na výkupních cenách stanovených tímto rozhodnutím byl správný. Vzniklou škodu soud prvního stupně určil prostým rozdílem mezi cenami měsíčně fakturovanými FVE XY a cenami, na něž by měl tento výrobce energie z obnovitelných zdrojů nárok, pokud by FVE XY byla uvedena do provozu až po 1. 1. 2011. Hrozící škodu soud určil obdobně, když vycházel z předpokládaných výnosů elektrárny až do konce období, pro které byla licence vydána.

Takový způsob výpočtu hrozící a vzniklé škody je zcela v souladu s algoritmem výpočtu škod v případě podvodů souvisejících s výstavbou FVE v letech 2010 a 2011 rozhodovací praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19). Pro stanovení výše škody je stěžejní, že bez spáchání trestného činu podvodu uvedením příslušných institucí v omyl by FVE XY nesplnila podmínky pro uvedení do provozu v roce 2010, ale mohla by je splnit nejdříve až v roce 2011.

Za takové situace by se na FVE XY vztahovaly výkupní ceny podstatně nižší než pro provozovny uvedené do provozu v roce 2010. Námitce dovolatele tak podle státního zástupce v tomto směru nelze přisvědčit.

73. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného K. S. státní zástupce předně konstatuje, že obviněný napadl výrok odvolacího soudu, který zamítl jeho odvolání, aniž by ovšem výslovně označil odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připustil, že námitku vztahující se k označení ustanovení právního předpisu v rozporu, se kterým měl jako úřední osoba vykonávat svou pravomoc, lze považovat za důvodnou, neboť soudy použily nesprávné znění stavebního zákona ve skutkové větě z hlediska časové působnosti.

Soud prvního stupně ve skutkové větě totiž nepřesně vymezil ustanovení v rozporu, s nimiž měl obviněný jednat, když z hlediska časové působnosti nespecifikoval, v jakém znění měl obviněný porušit ustanovení § 122 odst. 3, odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen stavební zákon) a nenapravil tak jistou nepřesnost, ke které došlo již v rámci přípravného řízení. V popisu skutku však uvedl odstavec 5 uvedeného ustanovení a slovně vyjádřil jako podmínku vydání kolaudačního souhlasu úplnost a dokončenost stavby, přičemž při nesplnění podmínek pro vydání kolaudačního souhlasu uvedl postup podle § 122 odst. 5 v aktuálním znění stavebního zákona, který spočívá v nutnosti zahájit kolaudační řízení.

Uvedeným dal soud prvního stupně najevo použití znění stavebního zákona po novelizaci zákonem č. 225/2017 Sb. Takový postup hodnotí státní zástupce jako zjevně nedůsledný, když v odůvodnění rozhodnutí (viz bod 26 rozsudku) soud označil jako ustanovení, s nimiž měl obviněný jednat v rozporu, § 122 odst. 3 stavebního zákona, v jeho znění účinném do 31. 12. 2012, nadto i ustanovení § 122 odst. 4 stavebního zákona, které předcházející ustanovení doplňovalo.

74. Poukazuje na skutečnost, že odvolací soud této námitce dovolatele, uplatněné již v podaném odvolání, přisvědčil, avšak s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius do výroku o vině a do znění skutkové věty nezasáhl. Tento postup soudu druhého stupně obviněný ale označuje za nesprávný, avšak státní zástupce se s argumentací dovolatele z pohledu správnosti úvah odvolacího soudu o použití uvedené zásady neztotožňuje. Státní zástupce předestírá, že ustanovení § 119 stavebního zákona, o něž se obviněný při srovnání právní úpravy stavebního zákona opírá, nedoznalo podstatných změn.

Byla zachována zásada možnosti užívat jen dokončenou stavbu (odst. 1), a současně byla zachována koncepce rozdělení staveb z hlediska režimu povolování jejich užívání na dvě základní kategorie. První byly stavby, které nevyžadovaly ke svému užívání kolaudační souhlas (§ 122 stavebního zákona) ani oznámení o záměru o užívání stavby stavebnímu úřadu (§ 120 stavebního zákona) a druhou kategorií byly stavby, které bylo možno užívat buď na základě oznámení záměru o jejich užívání stavebnímu úřadu, nebo na základě kolaudačního souhlasu.

Pokud dovolatel hodnotil odstavec 2, jež byl do § 119 stavebního zákona vložen, tak se jednalo jen o formální přesun úpravy hledisek pro schválení možnosti užívání stavby z původního § 122, a to z důvodu jejich uplatnění pro obě formy kolaudace, tj. oznámení stavebníka podle § 120 stavebního zákona nebo kolaudační souhlas podle § 122 stavebního zákona. Státní zástupce zdůrazňuje, že na povinnostech stavebního úřadu ohledně rozsahu zkoumání při kontrolní prohlídce, především povinnosti zkoumat, zda stavba byla provedena v souladu s umístěním stavby, se tímto přesunem nic nezměnilo.

Skutečností pak podle státního zástupce zůstává to, co rozvedl odvolací soud ve svém odůvodnění, totiž že před uvedenou novelizací byl stavební úřad striktněji vázán požadavky na vydání určitého rozhodnutí, neboť pokud zjistil, že kolaudační souhlas vydat nelze, měl povinnost vydat rozhodnutí, kterým užívání stavby zakázal, přičemž od účinnosti zákona č. 225/2017 Sb. tuto povinnost neměl, naopak musel zahájit kolaudační řízení.

75. Podle názoru státního zástupce dovolatel posuzoval podmínky použití zásady zákaz reformatio in peius pouze z pohledu posouzení znění stavebního zákona před a po novelizaci. Pro posouzení důvodnosti postupu odvolacího soudu, je však zásadní především vyhodnocení rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo napadeno, pokud se týká výroku o vině pouze odvoláním ve prospěch obviněného a toto srovnat s rozhodnutím, které by vydal odvolací soud, jestliže by přistoupil ke změně rozhodnutí prvoinstančního soudu.

Poukazuje na to, že předmětná zásada znemožňuje, aby na základě řádného opravného prostředku podaného výlučně ve prospěch obviněného dospěl odvolací soud k rozhodnutí v neprospěch tohoto obviněného (tak jako tomu bylo v posuzovaném případě). Změnou v neprospěch se chápe změna v kterémkoliv výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98). Jestliže měl odvolací soud ve věci dovolatele za to, že uvedením jiného znění ustanovení stavebního zákona by nepřípustně zasáhl v neprospěch obviněného do skutkových zjištění, a následně by musel dovolateli ve skutkové větě přičíst i nevydání usnesení o zákazu užívání stavby, což by vyznělo v neprospěch obviněného stran úvah o zavinění a o trestu, pak postupoval soud druhého stupně správně.

Státní zástupce připouští, že by bylo možno vést určitou polemiku o tom, zda by nebylo možno případné upřesnění časového vymezení účinnosti jednotlivých ustanovení vnímat jako doplnění popisu rozhodných skutkových zjištění o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tyto okolnosti se totiž sice nenacházely v tzv. skutkové větě výroku o vině, ale podle státního zástupce je vzal soud za prokázané, jak lze dovodit z odůvodnění jeho rozsudku.

76. Státní zástupce má za to, že věc lze přirovnat k rozhodování o trestných činech krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kdy judikatura dovodila, že zákaz reformatio in peius nebrání tomu, aby znak spočívající v předchozím odsouzení byl v odvolacím řízení konaném na podkladě odvolání obviněného dovozován ve vztahu k jeho jinému předchozímu odsouzení, byť nebylo uvedeno v popisu skutku ve výroku o vině, pokud byla tato skutečnost obsažena alespoň v odůvodnění napadeného rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 202/2011). V posuzované věci by podle státního zástupce označením zákonného ustanovení s časovým vymezením účinnosti došlo pouze k vyjádření naplnění zákonného znaku vyjádřeného v § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Toto upřesnění by postavení obviněného podle jeho názoru nijak nezhoršilo, obzvlášť pokud by v popisu skutku bylo vynecháno porušení povinnosti vydat usnesení o zákazu užívání stavby a zůstalo by porušení povinnosti nevydat kolaudační souhlas v důsledku zjištěných závad. Nicméně uzavírá, že ani při takovém přístupu k uvedenému problému, nemůže projednání dovolání zásadně ovlivnit postavení obviněného, když ani otázka, která má být z podnětu dovolání obviněného řešena, není po právní stránce zásadního významu.

77. Státní zástupce nepřisvědčil ani další námitce dovolatele, kterou zpochybnil naplnění znaku úmyslu přesahujícího objektivní stránku posuzovaného trestného činu, tj. že by jednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch, když podle dovolatele skutková věta neobsahuje skutkové okolnosti, které by odpovídali pohnutce. Při posouzení, zda skutková zjištění ve skutkové větě naplňují zpochybňovaný znak specifického úmyslu, vyslovuje státní zástupce závěr, že tzv. druhý úmysl lze u dovolatele potvrdit, když soudy považovaly pohnutku obviněného za naplněnou ve variantě, že obviněný jednal v úmyslu způsobit jinému škodu. Následně cituje pasáže skutkové věty výroku o vině prvoinstančního soudu a konstatuje, že specifický úmysl je pokryt nepřímým úmyslem v podobě srozumění s hrozbou vzniku majetkových škod na straně osob vyplácejících zvýhodnění výkupní ceny elektrické energie dodávané z obnovitelného zdroje elektřiny FVE, o jejíž stavbu ve věci šlo. Byť ve skutkové větě absentuje přímá formulaci toho, co dovolatel svým jednáním sledoval, tak z vymezeného sledu události, profesního postavení obviněného a učiněných skutkových zjištění, je patrné srozumění obviněného s tím, že na základě jeho jednání získala obchodní společnost G. prospěch (zisk kolaudačního souhlasu k užívání stavby za podmínek, kdy a něj vzhledem k nedokončenosti stavby nemohla pomýšlet) a další prospěch (obviněným úmyslně nesprávně vydaný dokument využila jako podklad s dalším správním řízení před ERÚ za účelem získání licence ještě v roce 2010 s nárokem na získání výhodnějších výkupních cen, což způsobilo škodu na straně subjektů vykupujících elektrickou energii ze solární energie). Na straně dovolatele je tak patrný i obmysl opatření neoprávněného prospěchu jinému.

78. V daných souvislostech státní zástupce připouští, že se soud prvního stupně odůvodnění specifického úmyslu příliš nevěnoval, což napravil odvolací soud (viz bod 25 rozsudku soudu druhého stupně). Odmítá argumentaci obviněného, že jeho jednání bylo vedeno pouze zájmem na rychlém splnění pracovního úkolu, snahou vyjít účastníkovi řízení vstříc a urychlit vydání kolaudačního souhlasu, když pro jeho vydání nebyly splněny podmínky a účastník tak na něj neměl nárok. Naopak poukazuje na mnohaleté zkušenosti obviněného, který byl vedoucím pracovníkem na stavebním úřadě a k vlastnímu posouzení si vyhradil výstavbu hned několika FVE. Zdůrazňuje, že FVE XY měl ve své kompetenci, v důsledku čehož měl přehled o její stavbě a její realizaci měl vzhledem k blízkosti k jeho pracovišti i bydlišti možnost sledovat. Podle státního zástupce musel být dovolatel obeznámen se zvýšeným zájmem o výstavbu FVE v letech 2009 a 2010, a současně musel chápat důvody nárůstu těchto staveb, ale i podmínkami financování dodávek energie z takových elektráren. Pokud obviněný provedl kontrolní prohlídku na evidentně nedokončené stavbě, musel být srozuměn s tím, že žadatel má finanční zájem na tom, aby získal kolaudační souhlas, a současně, že tento bude následně využit ve správním řízení, když jako osoba činná ve výstavbě musel být obeznámen s nutností získání licence k výrobě elektřiny a prokázání bezpečnosti celého funkčně dokončeného elektrického zařízení, a to za účelem doložení schopnosti takovou licencovanou výrobu elektřiny provádět a inkasovat za ni velmi výhodné platby od státu.

79. Státní zástupce nevylučuje ještě další motiv obviněného (kromě způsobení škody naznačuje ulehčení práce obviněného, když případným správným postupem by zvětšil rozsah své činnosti a projednání by bylo náročnější), avšak při postupu obviněného byl jeho úmysl způsobit jinému škodu v jeho mysli jednoznačně zastoupen. Jednání obviněného směřovalo ke způsobení škody a opatření prospěchu společnosti G. (zvýhodněním jejího postavení v řízení a finančnímu prospěchu). Připomíná, že k naplnění specifického úmyslu postačuje u tohoto trestného činu nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který konstatovaly soudy nižších stupňů.

80. Stran námitky dovolatele vztahující se k otázce subsidiarity trestní represe, uvádí, že tato je poněkud obecné povahy, když ovšem akcentuje, že touto se soudy nižších stupňů zabývaly (bod 44 rozsudku soudu prvního stupně, bod 29 rozsudku soudu druhého stupně) a správně její použití vyloučily, a to s ohledem na vysokou společenskou škodlivost jednání obviněného (velmi vysoká škoda a zvýšený zásah do veřejného zájmu). Ve věci obviněného podle něj nic nevylučovalo možnost a důvodnost uplatnění trestní represe, přičemž dovolatel ani neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly takový závěr zpochybnit. Obviněným zdůrazňovaná skutečnost dokončenosti stavby po dokonání trestného činu na závěru o vysoké společenské škodlivosti nic nemění. Už vůbec pak tento parametr nelze uplatnit ve vztahu k míře škodlivosti naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, jež byl spáchán úmyslně protiprávním postupem ve stavebním řízení v době, kdy stavba rozhodně nebyla dokončena.

81. Ve vztahu k námitce obviněného týkající se opomenutých důkazů, konkrétně emailových zpráv, předně vyslovuje její ryze procesní charakter, jenž se vztahuje k provedenému dokazování. Zdůrazňuje, že pokud důkaznímu návrhu nebylo ze strany soudu druhého stupně s určitým odůvodněním vyhověno, není to to samé, jako důkaz, o němž nebylo vůbec rozhodnuto. Jen takový návrh na provedení důkazu by mohl být opomenutý. Konstatuje, že soud druhého stupně neprovedení důkazu řádně vysvětlil, když k jeho provedení nepřistoupil, jelikož se nejednalo o listiny, které by se měly týkat projednávané trestné činnosti. O opomenutém důkazu tak nelze hovořit, když obsah předmětných emailových zpráv (to, jak byl obviněný hodnocen účastníky jiných správních řízení, které se netýkaly posuzované kolaudace FVE XY) nemohl vést k prokázání žádné skutečnosti rozhodné pro posuzovanou věc, snad kromě otázky posouzení vedení řádného života a bezúhonnosti obviněného. V uvedeném směru však byly závěry k osobě obviněného soudy přijaty na podkladě jiných důkazů, z tohoto pohledu by se jednalo o důkaz nadbytečný. Stran pohnutky je vyloučeno, aby postup obviněného v jeho předchozí praxi mohl vysvětlovat nebo prokázat skutečnou pohnutku porušení jeho pracovních povinností, kterého se dopustil.

82. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněných Z. V. a K. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

83. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se přípisem ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 2 NZO 5/2021 vyjádřil k dovolání obviněného Z. W., přičemž opět nejprve uvádí, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Současně rozvádí předpoklady naplnění zvolených dovolacích důvodů.

84. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného státní zástupce uvádí, že obviněný podle jeho názoru nenaformuloval své dovolání v mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když setrval na odlišném posouzení provedených důkazů a na tomto podkladě dospěl k jiným skutkovým závěrům než soudy nižších stupňů, a až následně odlišně hodnotí formu zavinění. Současně akcentuje, že dovolatel pouze opakuje svou předchozí obhajobu a vyjadřuje nespokojenost se způsobem, jakým se soud druhého stupně vypořádal s jeho odvoláním. Podle státního zástupce se ovšem soud druhého stupně odpovídajícím způsobem touto obhajobou zabýval a rovněž se adekvátně a věcně vypořádal se všemi výhradami, které dovolatel nyní opakuje i ve svém mimořádném opravném prostředku. Zdůrazňuje, že dovolací řízení nemůže plnit funkci již třetí soudní instance přezkoumávající řízení v celé šiří, neboť v takovém případě by se dostal dovolací soud do postavení soudu prvního stupně.

85. Ve vztahu k námitce týkající se obsahu zprávy o výchozí revizi, státní zástupce zdůrazňuje, že tento byl podroben podrobnému přezkumu, což se projevilo v rozhodnutích soudů nižších stupňů (bod 19 rozsudku soudu prvního stupně, bod 13 usnesení soudu druhého stupně). Považuje za logický závěr soudů, podle kterého obviněný v této zprávě nepravdivě deklaroval počet fotovoltaických panelů včetně skutečnosti, že v době jejího vypracování jsou umístěny na FVE XY, že jejich zapojení zrevidoval a celé revidované zařízení je z hlediska bezpečnosti schopné provozu, ačkoliv se tato tvrzení nezakládala na pravdě. Zpráva o výchozí revizi tedy obsahovala nepravdivé údaje, nebyla pouze neúplná, jak tvrdí dovolatel. Pokud dovolatel zakládá argumentaci týkající se zavinění ve formě nevědomé nedbalosti na podkladě toho, že zpráva o výchozí revizi byla pouze neúplná, vychází tak z odlišného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů.

86. V daných souvislostech státní zástupce dodává, že soudy reagovaly i na existenci druhé revizní zprávy ze dne 10. 12. 2010 (viz bod 32 rozsudku soudu prvního stupně). Tato listina nebyla obviněnému přičítána k tíži, a poukazuje na to, že obviněný byl uznán vinným za účastenství ve formě pomoci, nikoli za pachatelství či spolupachatelství.