Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci návrhu stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. Martinem Kortou, advokátem se sídlem Bubenská 1, Praha 7, na vyloučení Jana Musila, soudce Ústavního soudu, z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod
sp. zn. III. ÚS 3268/10
, z důvodu jeho podjatosti takto:
Soudce Jan Musil není z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod
sp. zn. III. ÚS 3268/10
vyloučen.
Stěžovatel podal dne 18. listopadu 2010 ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010 č. j. 4 Nd 320/2010-360, kterým Nejvyšší soud rozhodl, že soudci označení stěžovatelem nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 149/2010. Důvodem k podání námitky podjatosti byla dle tvrzení stěžovatele skutečnost, že uvedení soudci jsou bývalými členy Komunistické strany Československa, popřípadě toto členství nepopřeli či neprokázali, že členy této strany nebyli. Nejvyšší soud námitku podjatosti neshledal důvodnou a v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že případné členství či kandidatura na členství v bývalé Komunistické straně Československa není důvodem ke konstatování, že jmenovaní soudci či soudkyně nebudou schopni v projednávané věci nepodjatě rozhodnout.
V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 3. prosince 2010 stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudce zpravodaje Jana Musila. V odůvodnění svého podání stěžovatel uvedl, že soudce Jan Musil byl opakovaně ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), vyloučen z řízení věci, ve které byl stěžovatel účastníkem, a to zejména pro výroky, které stěžovatel proti němu uvedl, konkrétně že "JUDr. Jan Musil zločinecky kolaboroval s komunistickou diktaturou a sovětským okupačním režimem". Tyto výroky by podle názoru stěžovatele mohly u soudce Jana Musila vzbudit antipatie vůči jeho osobě - jako bojovníka za svobodu a pětinásobného politického vězně komunismu, což by mohlo ovlivnit jeho rozhodování ve věci.
Dne 8. prosince 2010 soudce Jan Musil v písemném vyjádření uvedl, že k samotnému předmětu ústavní stížnosti nemá žádný osobní vztah a necítí se být podjatý, avšak domnívá se, že by mohla eventuálně vzniknout pochybnost o jeho objektivitě ve vztahu k osobě stěžovatele, neboť uvedená tvrzení stěžovatele proti své osobě považuje za zcela absurdní a naprosto je odmítá. Proto by mohla vzniknout pochybnost o tom, zda hrubě urážlivá forma námitek vznesených stěžovatelem nevzbudí pocit antipatie vůči stěžovateli, což by mohlo ovlivnit jeho rozhodování ve věci. Stěžovatel uplatnil vůči jeho osobě námitky již v několika předchozích řízeních vedených pod
sp. zn. III. ÚS 259/05
,
III. ÚS 636/06
,
III. ÚS 718/06
,
III. ÚS 1150/10
a
III. ÚS 1405/10
, v nichž IV. senátem bylo rozhodnuto o jeho vyloučení. Z těchto důvodů navrhl, aby IV. senát stejně rozhodl i v tomto případě.
Dle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Dle odst. 2 téhož ustanovení je soudce také vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Dne 15. listopadu 2010 vydal Ústavní soud nález
sp. zn. I. ÚS 517/10
(in http://nalus.usoud.cz), ve kterém podrobně rozvedl otázku možné podjatosti soudce z hlediska jeho bývalého členství v KSČ. V této souvislosti Ústavní soud konkrétně v bodu 124 uvedl: "Je pouze nezbytné vyhnout se nepodloženým útokům proti soudní moci" (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Hrico proti Slovensku ze dne 20. července 2004 č. 49418/99 in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR). ESLP rovněž judikoval, že při realizaci svobody projevu "...je nutné vzít v potaz zvláštní úlohu soudní moci ve společnosti. Jako ochránkyně spravedlnosti, jež představuje zásadní hodnotu právního státu, musí soudní moc požívat důvěry veřejnosti, pokud má být v plnění svých úkolů úspěšná. Může se tudíž jevit jako nezbytné chránit tuto důvěru před destruktivními útoky, které jsou zjevně neopodstatněné, zejména s ohledem na skutečnost, že kritizovaní soudci mají povinnost zachovávat zdrženlivost, která jim brání reagovat." (srov. rozsudek ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku ze dne 26. dubna1995, stížnost č. 15974/90, bod 34.). "Je nutné vystříhat se projevům zásadně, v samém základě zpochybňujícím kompetenci soudního orgánu konat své funkce" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 41/2008, dostupný na www.nssoud.cz). V již zmiňovaném rozsudku ESLP ve věci Hrico proti Slovensku ESLP také uvedl, že: "Pro práci soudů jako garantů spravedlnosti v právním státě je však nezbytné, aby požívaly veřejnou důvěru. Mají být tedy proto chráněny před neopodstatněnými útoky i vzhledem k tomu, že soudci podléhají povinnosti mlčenlivosti, která jim brání na útoky reagovat".
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Soudce tak lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku ze závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Nestrannost soudce dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující oprávněné pochybnosti v tomto ohledu.
Subjektivní náhled soudce Jana Musila nevyloučil vznik pocitu antipatie vůči stěžovateli, na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že stěžovatel zcela mechanicky opakovaně namítl podjatost konkrétního soudce Ústavního soudu s odkazem na výroky, které o něm on sám přednesl. Stěžovatel tak předpokládá, že Ústavní soud bez dalšího každého soudce, o kterém stěžovatel učiní výroky obdobného charakteru vyloučí z projednávání a rozhodování věci již jen kvůli učiněným výrokům. Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který v posuzované věci předložen nebyl. Osobní vztah soudce ke stěžovateli pak dán není, a ani stěžovatel to netvrdí.
Pokud jde o objektivní kritérium, má pro posouzení námitky podjatosti klíčový význam ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. a jde o to určit, zda nezávisle na osobním chování soudce existují některé ověřitelné skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Jde zde mimo jiné o důvěru, jakou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u osob podléhajících jurisdikci státu, a zejména u stran sporu. Rozhodujícím prvkem je to, zda příslušné obavy mohou být pokládány za objektivně opodstatněné [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 29. března 2001 D. N. proti Švýcarsku č. 27154/95, in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR]. Za objektivní při tom nelze považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že konkrétní soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2010
sp. zn. I. ÚS 370/04
(N159/35 SbNU 181)]. Ústavní soud neshledal zjistitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudce Jana Musila. Lze konstatovat, že výtky stěžovatele ani z objektivního úhlu pohledu nejsou samy o sobě dostačující vyvolat pochybnosti o jeho nestrannosti a proto není možné říci, že by případné obavy stěžovatele z podjatosti soudce mohly být považovány za objektivně odůvodněné.
Čtvrtý senát vzal v úvahu výše uvedené závěry a konstatuje, že s i ohledem na vývoj judikatury Ústavního soudu a ESLP nebyly v nyní posuzované věci zjištěny žádné kvalifikované okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudce Jana Musila. Uvedené zvýrazňuje i fakt, že v návaznosti na nález
sp. zn. I. ÚS 517/10
soudce Jan Musil (stejně jako ostatní soudci Ústavního soudu) dobrovolně zveřejnil existenci svého členství v KSČ v letech 1960 - 1969 (kdy z této politické strany na vlastní žádost vystoupil). Jmenovaný soudce nemá k věci ani ke stěžovateli z hlediska ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. žádný významný vztah, který by mohl představovat důvod pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, přičemž ani vznesené námitky stěžovatele nemohou být ve smyslu uvedeného ustanovení důvodem pro vyloučení soudce.
Návrh stěžovatele na vyloučení soudce Jana Musila z projednávání a rozhodování ve věci
sp. zn. III. ÚS 3268/10
byl proto zamítnut.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2011
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní pořádek České republiky (článek 81 a článek 82 Ústavy České republiky) stanoví, že soudnictví vykonávají nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly spravedlivého procesu (hlava pátá Listiny). Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti zvnějšku účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje absenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 11/04
, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků řízení a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům řízení a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Podle ust. § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Dle odst. 4 cit. ustanovení důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Na rozdíl od úpravy platné do 31. prosince 2000, která spojovala vyloučení soudců s nepřesnou a neurčitou konstrukcí pochybností o jejich nepodjatosti, zákon nyní zakládá vyloučení soudce na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce; k tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn (na jisto postaven) důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti (Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád. Komentář, 7. vydání C. H. Beck, Praha 2006, s. 51). Podstatou argumentace projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že údajné někdejší členství soudkyň a soudce příslušného senátu vrchního soudu v předlistopadové KSČ představuje překážku jejich účasti na rozhodování o věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 149/2010. Ústavní soud se však ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že stěžovatelem uváděné námitky nemohou samy o sobě konstituovat důvod podjatosti dle ust. § 14 odst. 1 o. s. ř. V ústavní stížnosti stěžovatel v rámci své argumentace poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010
sp. zn. I. ÚS 517/10
.
Avšak právě v tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné vyslovil také to, že členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen. Možné námitky podjatosti soudce však přirozeně vyžadují splnění všech podmínek vyloučení soudce z projednávání a rozhodování konkrétní věci v souladu s příslušným ustanovením daného procesního řádu. V uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že smyslem základního práva na informace (na poskytnutí údaje o členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989) není a nemůže být snaha - v rozporu s tzv. lustračním zákonem - (např.) zbavit soudce - členy v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 jejich funkce. Podmínkou funkce soudce není neexistence soudcova členství v KSČ. V tomto nálezu stejně jako v jiných rozhodnutích (viz např. sp. zn. IV. ÚS 682/09
,
sp. zn. III. ÚS 2336/08
) o ústavních stížnostech s obdobnou argumentací Ústavní soud poukázal na to, že otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon zakotvuje princip, podle nějž prosté členství v někdejší KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Uvedený zákon, resp. z něj vyvoditelný princip, že prosté členství v KSČ není skutečností, jež by vylučovala mimo jiné soudce z rozhodovacího procesu, Ústavní soud chápe a musí respektovat jako výsledek společenského konsenzu stran vypořádání se s minulostí. Proto není možno z právního hlediska akceptovat stěžovatelovu tezi, že by soudci - dřívější členové KSČ - věc stěžovatele, jakožto bývalého politického vězně totalitárního komunistického režimu, nemohli rozhodovat. Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalou angažovanost v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. V usnesení
sp. zn. IV. ÚS 682/09
Ústavní soud například dovodil, že z bývalého členství určité osoby v KSČ nelze bez dalšího dovozovat, že by nemohla nezaujatě posoudit restituční případy. Zbývá tedy posoudit konkrétní okolnosti případu, resp. intenzitu namítaných skutečností z hlediska možného vlivu na rozhodování soudce. Skutečnost, že stěžovatel je bývalým politickým vězněm totalitárního komunistického režimu, nelze považovat za takovou skutečnost, jež by sama působila na soudce do té míry, že by věc stěžovatele nebyli schopni spravedlivě rozhodovat. Z těchto důvodů nelze závěru Nejvyššího soudu o neexistenci dostatečně konkrétních skutečností, jež by ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř.
vedly k vyloučení jmenovaných soudkyň a soudce, nic vytknout. Ústavní soud v projednávané věci dodává, že případný závěr o podjatosti uvedených soudkyň a soudce vrchního soudu by se musel opírat o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení. Objektivním důvodem zpochybnění nestrannosti soudce nemůže být pouhý odkaz na jeho údajnou politickou angažovanost v minulosti. Stěžovatelem prosazovaný extenzivní výklad ust. § 14 odst. 1 o. s. ř. by v důsledku mohl znemožnit projednávání věcí týkajících se politických, ekonomických a vůbec společenských poměrů před listopadem 1989. Určitou podjatost by totiž v takových případech bylo možné vytknout prakticky všem soudcům, kteří před rokem 1989 zaujímali k poměrům za minulého režimu vyhraněná stanoviska, ať již pozitivní nebo negativní (srov. rozhodnutí
sp. zn. I. ÚS 553/03
,
sp. zn. I. ÚS 722/05
,
sp. zn. III. ÚS 1075/09
a dále zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05, navazující usnesení
sp. zn. I. ÚS 2142/07
,
sp. zn. I. ÚS 237/06
,
sp. zn. IV. ÚS 218/06
atd.). Z podaného výkladu je patrné, že stěžovatelem namítané okolnosti nemohou objektivně založit podjatost jmenovaných soudkyň a soudce Vrchního soudu v Praze a na napadené rozhodnutí nelze hledět jako na zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu Nejvyššího soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovateli byla porušena ústavně zaručená práva. Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud navázal na pochybení Obvodního soudu pro Prahu 4 spočívající v odepření aktivní věcné legitimace žalobce č. 2 a v napadeném usnesení vynechal v záhlaví žalobce č. 2 - politickou stranu Volte Pravý Blok, se sídlem Janovského 15, 170 00 Praha. Podle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Protože napadeným postupem soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele jako fyzické osoby, posoudil Ústavní soud tuto námitku jako podanou někým zjevně neoprávněným. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu