Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. října 2025 č. j. 5 To 306/2025-2584, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a též příloh dřívější stěžovatelovy ústavní stížnosti
sp. zn. II. ÚS 3298/25
, směřující proti předchozím vazebním rozhodnutím, se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (tj. trest odnětí svobody dva roky až deset let).
3. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 9. 2025 sp. zn. 81 T 17/2025, byla stěžovatelova žádost o propuštění z vazby na svobodu podle § 71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítnuta a podle § 72 odst. 1 trestního řádu byl ponechán ve vazbě, a to z důvodů dle § 67 písm. c) trestního řádu; zároveň nebyly přijaty jím nabízené záruky.
4. Napadeným usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu jako nedůvodná.
5. Stěžovatel namítá, že obava, že by pokračoval v trestné činnosti, není dostatečně odůvodněna. V minulosti sice byl odsouzen k nepodmíněnému trestu, ovšem dnes je nemocný, má rodinné zázemí a před vzetím do vazby měl legální práci. Slíbil, že trestnou činnost páchat nebude. Trestní obvinění proti němu není důvodné a má za to, že panuje přesvědčení, že byl-li jednou odsouzen za drogy, musel to znovu spáchat. Spoluobviněný, jenž vypovídá proti němu, lže. Je mu kladeno za vinu páchání trestné činnosti krátce po podmíněném propuštění z výkonu trestu, ač je zjevně nepravděpodobné, že by jí byl ihned schopen, když předchozí omezení osobní svobody jej jistě odstínilo od vnějšího prostředí a byl pod zvýšeným dohledem orgánů veřejné moci. Stěžovatel je vazebně stíhán již více než rok a půl. Možnost dále páchat trestnou činnost by přitom v případě propuštění z vazby měl omezenu i tím, že spoluobviněný, se kterým na ní měl spolupracovat, je rovněž omezen na osobní svobodě. Jen velmi obecně pak soudy odůvodnily nepřijetí nahrazení vazby probačním úředníkem, písemným slibem stěžovatele a uložením zákazu vycestovat do zahraničí podle § 88h trestního řádu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající například v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008
sp. zn. II. ÚS 897/08
(N 139/50 SbNU 235)].
9. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (tedy u tzv. předstižné vazby že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
10. Z čl. 36 Listiny a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá, že rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014
sp. zn. IV. ÚS 2468/11
(N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2011
sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 26. 2. 2025
sp. zn. IV. ÚS 170/25
, body 19 a 20)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je možné ověřit, zda byly dodrženy uvedené ústavněprávní požadavky. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011
sp. zn. IV. ÚS 1796/11
(N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999
sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011
sp. zn. I. ÚS 2654/10
(N 94/61 SbNU 453)]. Při vazebním rozhodování ovšem nemusí být naplněn požadavek jistoty bez důvodných pochybností; ten je standardem, který má své místo až při rozhodování o vině a trestu [srov. již nález ze dne 12. 9. 1996
sp. zn. I. ÚS 62/96
(N 74/6 SbNU 27).
11. V projednávané věci Ústavní soud předesílá, že dne 10. 12. 2025 odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost
sp. zn. II. ÚS 3298/25
, směřující proti předchozím vazebním rozhodnutím. Jelikož stěžovatel uplatňuje v krátké době podobnou argumentaci bez jakýchkoliv nových zásadních tvrzení, Ústavní soud nevidí důvod, věc posoudit jinak, než obdobně jak učinil ve zmiňované dřívější věci.
12. Obecné soudy pokládají za rozhodnou skutečnost, že se stěžovatel měl dopouštět trestné činnosti bezprostředně po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za zvlášť závažný zločin stejného druhu, a to navzdory vyslovenému dohledu probačního úředníka. Dlouhodobou tendenci obviněného k páchání trestné činnosti toho druhu, pro kterou je stíhán, přitom judikatura Ústavního soudu akceptuje jako okolnost, o kterou se předstižný vazební důvod může typicky opírat (srov. nález ze dne 21. 3. 2025
sp. zn. I. ÚS 441/25
, bod 21).
13. Upozorňuje-li stěžovatel na to, že uplynul rok a půl od jeho vzetí do vazby, lze chápat jeho argumentaci jako odkaz na doktrínu tzv. zesílených důvodů, podle níž se s plynutím času zvyšuje požadavek na konkrétnost a přesvědčivost odůvodnění vazby (např. nález ze dne 6. 8. 2025
sp. zn. IV. ÚS 1563/25
). Tato doktrína však neznamená povinnost soudů uvádět při každém rozhodování nové okolnosti. Původně intenzivní důvody mohou odůvodňovat i její další trvání (např. usnesení ze dne 8. 1. 2025
sp. zn. I. ÚS 3512/24
bod 16). Pouhé plynutí času samo o sobě důvody předstižné vazby zpravidla nemění (srov. usnesení ze dne 3. 9. 2025
sp. zn. IV. ÚS 2205/25
, bod 9), je logické, že po dobu vazby stěžovatel v trestné činnosti nepokračoval, neboť právě z toho důvodu byla nařízena. Podstatné je, že soud se zde zabýval konkrétní situací stěžovatele a zohlednil vývoj od vzetí do vazby. Spoluobžalovaný v rámci probíhajícího hlavního líčení setrval na svém tvrzení o distribuční činnosti stěžovatele, obdobně se vyjádřili i další svědci (bod 8 napadeného usnesení). Poukázal také na blížící se další termíny hlavních líčení, i stěžovatelův návrh výslechu dalších svědků. Výsledek líčení a případný další postup orgánů činných v trestním řízení může být relevantní z hlediska dalšího trvání vazby stěžovatele. Nelze proto soudu vytýkat, že by po uplynutí jednoho a půl roku docházelo k pouze mechanickému opakování původní argumentaci pro vzetí stěžovatele do vazby.
14. Stěžovatel zpochybňuje i závěr, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že spáchal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Ve věci je nicméně zřejmé, o co soudy své závěry opírají (zejména výslechy svědků a spoluobžalovaného). Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti ohrazuje proti výpovědi spoluobžalovaného, jde o pokračující polemiku z řízení před obecnými soudy, která zde postrádá ústavněprávní relevanci.
15. Obecné soudy ještě dostatečně, byť stručně, odůvodnily rovněž, proč nebylo možné vazbu nahradit mírnějšími opatřeními. Jde o intenzitu vazebních důvodů a vyšší stupeň narušení stěžovatele (bod 9 napadeného usnesení).
16. Ústavní soud uzavírá, že posouzení podmínek vazby obecnými soudy nevykazuje znaky libovůle. Napadené rozhodnutí obsahuje dostatečně konkrétní důvody odůvodňující důvodné obavy. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu