Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 255/2025-2440 ze dne 20. 8. 2025 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 81 T 17/2025-2405 ze dne 17. 7. 2025, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující:
3. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ("okresní soud") č. j. 0 Nt 8006/2024-7 ze dne 24. 4. 2024 byl stěžovatel vzat do vazby. Jeho následným žádostem o propuštění z vazby a o nahrazení vazby jinými opatřeními nebylo vyhověno.
4. Napadeným usnesením okresní soud zamítl žádost stěžovatele ze dne 30. 6. 2025 o propuštění z vazby na svobodu, nepřijal písemný slib stěžovatele, nestanovil dohled probačního úředníka nad stěžovatelem a zamítl návrh na uložení předběžného opatření. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu zamítl Krajský soud v Ostravě ("stížnostní soud") napadeným usnesením.
5. Oba soudy dospěly k závěru, že nadále trvají důvody předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu, protože hrozí další opakování trestné činnosti stěžovatele týkající se distribuce pervitinu. Vzhledem k vyššímu stupni narušenosti osoby stěžovatele a okolnostem činu podle soudů nelze nahradit vazbu jinými opatřeními.
6. Stěžovatel namítá, že soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu pouze formálně převzaly závěry o existenci předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu, aniž by označily jakékoli konkrétní skutkové okolnosti, které by prokazovaly aktuální a reálnou obavu z pokračování v trestné činnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že od posledního jednání, jež je mu kladeno za vinu, uplynulo více než jeden a půl roku, během kterého nebyl zjištěn žádný projev protiprávního chování. Přesto soudy pouze odkázaly na jeho dřívější odsouzení a na tvrzení obžaloby, aniž by tato tvrzení konfrontovaly s výsledky provedeného dokazování.
7. Podle stěžovatele soudy nevzaly náležitě v úvahu důkazy svědčící v jeho prospěch, zejména výpovědi svědků, kteří prokázali, že s nimi stěžovatel nejednal v souvislosti s drogovou trestnou činností, a znalecký posudek z oboru psychologie, který doporučoval mírné prostředí pro stěžovatele. Dále poukazuje na svoji osobní a profesní stabilitu, možnost bydlení a zdravotní stav, což podle něj vyvrací domněnku o motivaci k páchání trestné činnosti. Soudy bez adekvátního odůvodnění odmítly nahradit vazbu mírnějšími opatřeními, ačkoliv stěžovatel tyto možnosti konkrétně navrhoval.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení; rozhodování o ní nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vždy jde o hodnocení na úrovni pravděpodobnosti možných následků spojených s tím, nebude-li obviněný stíhán vazebně (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2663/23
ze dne 18. 10. 2023, či usnesení
sp. zn. II. ÚS 3301/19
ze dne 14. 11. 2019).
11. Ústavní soud také mnohokrát zdůraznil nezbytnost restriktivní interpretace vazebních důvodů, neboť vazba je opatřením citelně zasahujícím do osobní svobody a doprovázeným významnými negativními sociálními i psychologickými důsledky (nález
sp. zn. Pl. ÚS 6/10
ze dne 20. 4. 2010). Z toho plyne požadavek přísné proporcionality mezi sledovaným cílem a intenzitou zásahu. Je především na obecných soudech posoudit, zda je vazba v konkrétní věci nezbytná a zda účelu trestního řízení nelze dosáhnout mírnějšími prostředky. Ústavní soud zasahuje do jejich rozhodovací činnosti jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) nebo jsou-li závěry soudů ve zjevném rozporu s ústavními kautelami (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 3107/23
ze dne 7. 12. 2023). Na rozhodnutí o vazbě současně dopadají obecné požadavky na řádné odůvodnění a zákaz libovůle (nález
sp. zn. III. ÚS 2498/23
ze dne 29. 11. 2023).
12. Existence důvodu předstižné vazby podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu je závislá mimo jiné na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 612/06
ze dne 30. 11. 2006). Při hodnocení opodstatněnosti předstižné vazby tedy musí soudy vážit veškeré okolnosti, které by mohly odůvodnit omezení osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti - to podle Ústavního soudu v projednávané věci učinily dostatečně.
13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy pokládaly za rozhodnou skutečnost, že se stěžovatel měl dopouštět trestné činnosti bezprostředně po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, uloženého za zvlášť závažný zločin stejného druhu, a to navzdory vyslovenému dohledu probačního úředníka. Dlouhodobá tendence obviněného k páchání trestné činnosti toho druhu, pro kterou je stíhán, přitom představuje okolnost, o kterou se předstižný vazební důvod může typicky opírat (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 441/25
ze dne 21. 3. 2025). Ačkoli pouhé předchozí odsouzení samo o sobě nemusí postačovat (nález
sp. zn. I. ÚS 2438/25
ze dne 15. 9. 2025), v projednávané věci soudy přihlédly zejména k tomu, že k dalšímu - obdobně závažnému - jednání mělo dojít prakticky ihned po stěžovatelově podmíněnému propuštění, což svědčí o vyšším stupni narušení jeho osoby. Zároveň je z jejich rozhodnutí zřejmé, že nepovažovaly osobní a rodinné poměry stěžovatele jako přesvědčivé pro vyloučení obavy z pokračování v trestné činnosti. Ústavní soud proto považuje jejich závěr o naplnění předstižné vazby za ústavně konformní.
14. Upozorňuje-li stěžovatel na to, že uplynul rok a půl od jeho vzetí do vazby, lze chápat jeho argumentaci jako odkaz na doktrínu tzv. zesílených důvodů, podle níž se s plynutím času zvyšuje požadavek na konkrétnost a přesvědčivost odůvodnění vazby (např. nález
sp. zn. IV. ÚS 1563/25
ze dne 6. 8. 2025). Tato doktrína však neznamená povinnost soudů uvádět při každém rozhodování nové okolnosti. V této souvislosti je podstatné, že stížnostní soud zohlednil, že spoluobžalovaný v rámci probíhajícího hlavního líčení setrval na svém tvrzení o distribuční činnosti stěžovatele a že obdobně se vyjádřili i další svědci. Stížnostní soud také poukázal na blížící se termíny hlavních líčení, přičemž výsledek těchto líčení a případný další postup orgánů činných v trestním řízení může být relevantní z hlediska dalšího trvání vazby stěžovatele. Za této situace nelze zejména stížnostnímu soudu vytýkat, že by po uplynutí jednoho a půl roku pouze mechanicky opakoval původní argumentaci pro vzetí stěžovatele do vazby.
15. Ústavní soud vedle toho připomíná, že plynutí času samo o sobě důvody předstižné vazby zpravidla nemění (nález
sp. zn. I. ÚS 3533/16
ze dne 17. 1. 2017, bod 15) a že původně intenzivní důvody mohou odůvodňovat i její další trvání (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2149/23
ze dne 29. 8. 2023 či
sp. zn. I. ÚS 3512/24
ze dne 8. 1. 2025). Pro úplnost lze dodat, že je logické, že po dobu vazby stěžovatel v trestné činnosti nepokračoval, neboť právě z toho důvodu byla nařízena.
16. Stěžovatel také zpochybňuje závěr, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že spáchal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání; ani v tomto závěru však nic protiústavního shledat nelze. Podle Ústavního soudu soudy v napadených rozhodnutích konkrétně uvedly, o co své závěry opírají (zejména výslechy konkrétních svědků a spoluobžalovaného, které nebyly v probíhajícím hlavním líčení zpochybněny), aniž by tím předjímaly výsledek trestního stíhání a dalšího dokazování.
17. Konečně námitka směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených rozhodnutí z hlediska možnosti uplatnění alternativních opatření nahrazujících vazbu není opodstatněná. Obecné soudy adekvátně vysvětlily, proč v situaci popsané shora nebylo možné vazbu nahradit mírnějšími opatřeními; jejich závěr vychází z intenzity vazebních důvodů a ze zjištěné nevěrohodnosti osoby stěžovatele. Rovněž s tvrzenými zdravotními obtížemi stěžovatele - aniž by je Ústavní soud jakkoli bagatelizoval - se soudy vypořádaly ústavně souladným způsobem.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu