Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) STUDENT AGENCY k. s., sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem, sídlem Koliště 1912/13, Brno, a 2) INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, sídlem Spálená 84/5, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 27 Cdo 2309/2020-239, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2020 č. j. 7 Co 27/2019-191 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2019 č. j. 23 C 99/2018-88, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
sp. zn. III. ÚS 404/21 a
8. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže rozhodování obecných soudů nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva). Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
9. Jak již bylo shora uvedeno, druhý stěžovatel se po první stěžovatelce domáhal zaplacení částky 24 515 883 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že tato provozovala ve svých autobusech v období od 1. 1. 2015 do 31. 8. 2018 televizní a rozhlasové vysílání, a to bez uzavřené licenční smlouvy s druhým stěžovatelem. Krajský soud rozhodl, že část uplatňovaného nároku za období od 1. 1. 2015 do 18. 11. 2015 je promlčena a v tomto rozsahu žalobu zamítl (s tímto závěrem v ústavní stížnosti nesouhlasí druhý stěžovatel), část uplatněného nároku za období od 19. 11. 2015 do 31. 12. 2017 je dotčena veřejným příslibem druhého stěžovatele (tato část s ohledem na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu není předmětem ani jedné z ústavních stížností) a žalobě v rozsahu za období od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2018 vyhověl (s tímto závěrem v ústavní stížnosti nesouhlasí první stěžovatelka).
10. Krajský soud v napadeném rozsudku ohledně sazby za užití předmětů ochrany v roce 2018 nemohl u dopravních prostředků vycházet ze sazebníků druhého stěžovatele, neboť v něm stanovená sazba (určená primárně na kamenné provozovny) byla naprosto neaplikovatelná na dopravní prostředky veřejné dopravy. Krajský soud proto přistoupil k náhradnímu určení výše licenční odměny podle § 136 o. s. ř a rozhodl se vycházet ze sazeb kolektivního správce OSA na rok 2018, tedy rozsahem obdobného kolektivního správce (byť spravujícího jiný druh práv), a stanovil licenční odměnu za 1 autobus vybavený pouze rozhlasovým přijímačem na 675 Kč měsíčně a licenční odměnu za 1 autobus vybavený rozhlasovým i televizním přijímačem na 2 768 Kč měsíčně. Vrchní soud měl postup krajského soudu za správný a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 a výše citovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, v nichž Nejvyšší soud konstatoval, že sazebníku OSA lze podle ustálené praxe v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny.
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr krajského soudu a vrchního bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského a vrchního soudu, které se vypořádaly se všemi námitkami první stěžovatelky způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího soudu.
12. Poukazovala-li první stěžovatelka na to, že obecné soudy nesprávným způsobem vyložily závěry rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, o které opírá první stěžovatelka svou stěžejní argumentaci, nelze tomuto jejímu tvrzení přisvědčit. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, jenž dovodil nepoužitelnost rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 a v důsledku toho i sazebníku OSA s nepřesvědčivým argumentem, že tento sazebník neobsahuje žádnou položku pro lázeňská ubytovací zařízení. V tomtéž rozsudku Nejvyšší soud také označil za důvodnou námitku, že odvolací soud nepovažoval za obvyklou licenční odměnu tu, kterou dovolateli (OSA) platí na základě uzavřených smluv další lázeňská zařízení. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015 Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedenou judikaturu konstatoval, že nepřihlédl-li odvolací soud při určení obvyklé licenční odměny bez přesvědčivého odůvodnění k částkám placeným jinými lázeňskými zařízeními a přistoupil k vlastnímu vyčíslení obvyklé odměny, při kterém akcentoval zejména hledisko přiměřenosti, zaměňuje obvyklou odměnu za odměnu přiměřenou.
13. V nyní posuzované věci krajský soud na rozdíl od první stěžovatelkou poukazované věci řádně odůvodnil, že ohledně sazby za užití předmětů ochrany v roce 2018 nelze u dopravních prostředků veřejné dopravy vycházet ze sazebníků druhého stěžovatele, neboť ten stanovil sazbu za dopravní prostředky pomocí tabulky použitelné primárně na kamenné provozovny, která zohledňuje velikost, resp. počet obyvatel obce, ve které je provozovna umístěna. Krajský soud konstatoval, že jakkoliv se jedná o racionální a legitimní postup v případě kamenných provozoven, je taková koncepce naprosto neaplikovatelná na dopravní prostředky veřejné dopravy. Vycházel-li z toho důvodu krajský soud ze sazebníku kolektivního správce OSA s tím, že jde o rozsahem obdobného kolektivního správce, který měl pro dané období roku 2018 sazby za dopravní prostředky stanovené logickým a aplikovatelným způsobem, není tomuto jeho závěru z pozice ústavnosti čeho vytknout, tím spíše, že krajský soud odkázal ve svých závěrech na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které lze sazebníku OSA přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny. Jinými slovy, na věc nelze použít závěry Nejvyššího soudu vztahující se k postupu soudů, které odmítly aplikovat sazebník OSA pro stanovení výše licenčních odměn náležejících tomuto kolektivnímu správci z důvodu, že neobsahoval příslušné položky, a stanovily vlastním vyčíslením odměnu přiměřenou (s přihlédnutím k § 100 odst. 6 autorského zákona), nikoli obvyklou. Na věc naopak plně dopadá judikatura Nejvyššího soudu, podle níž lze sazebníku OSA v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 a další). Namítá-li proto první stěžovatelka, že soudy přiznaná licenční odměna (675 Kč měsíční sazba za autobus vybavený pouze rozhlasem a 2 768 Kč měsíční sazba za autobus vybavený rozhlasovým i televizním přijímačem) neodpovídá odměnám, které platí druhému stěžovateli jiní dopravci, a při jejím stanovení obecné soudy nesprávně použily závěry rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, Ústavní soud nemůže než konstatovat, že v citovaném rozsudku dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že nepřihlédl při určení obvyklé licenční odměny k částkám placeným kolektivnímu správci jinými lázeňskými zařízeními, za zcela jiného skutkového stavu.
14. Krajský soud se vypořádal i s námitkou první stěžovatelky, že licenční odměna měla být přiměřená a proporcionální k částkám, které platí první stěžovatelka ostatním kolektivním správcům, když uvedl, že již uzavřené licenční smlouvy mezi první stěžovatelkou a OSA užívají pro výpočet licenční odměny sazby podstatně nižší, než jaké jsou uvedeny v sazebníku OSA, první stěžovatelce tedy nic nebránilo pokusit se dohodnout na obdobně snížených sazbách i s druhým stěžovatelem.
15. Jde-li o první stěžovatelkou namítaný počet a obsazenost autobusů, krajský soud měl z internetové prezentace první stěžovatelky, ze zpráv z jejího archivu z 1. 2. 2005, 30. 5. 2012 a 31. 5. 2015, z údajů serveru wikipedia, z článku serveru lidovky.cz z 4. 4. 2016 v kombinaci s notářským záznamem JUDr. Tomáše Strnada NZ 1854/2018, N 1998/2018 ze dne 16. 11. 2018 za prokázané, že v roce 2018 první stěžovatelka provozovala nejméně 112 autobusů ve výbavě FUN&RELAX a 98 autobusů ve výbavě Standard. První stěžovatelka k důkazu předložila výpis z majetkové evidence, který by měl prokazovat jiné počty autobusů, tento dokument však považoval krajský soud za pouhá tvrzení první stěžovatelky, neboť z něj nebylo patrné, odkud a jakým způsobem měly být získány v něm uvedené údaje, které navíc při porovnání nesouhlasily s přílohami licenčních smluv uzavřených mezi první stěžovatelkou a OSA.
16. Nesouhlasí-li první stěžovatelka se způsobem, jakým byly provedené důkazy soudy vyhodnoceny, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
17. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se krajský soud nedopustil při zjišťování skutkového stavu stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn, srozumitelně zdůvodnil, proč údaje předložené první stěžovatelkou posoudil jako nevěrohodné a přiklonil se při zjišťování počtu autobusů k důkazům předloženým druhým stěžovatelem, které vycházejí z veřejně prezentovaných zpráv. To platí i pro prokazování obsazenosti autobusů, kdy první stěžovatelka předložila toliko tabulku, která měla prokazovat obsazenost nižší než 85 %, z této však soud nemohl učinit žádná skutková zjištění, neboť se jednalo jen o tvrzení první stěžovatelky vyjádřené formou tabulky, přičemž nebylo patrné, jakým způsobem a z jakých dat byly tyto údaje získány a důkazní potenciál takového sdělení označil soud za nulový. Krajský soud proto akceptoval druhým stěžovatelem tvrzenou obsazenost ve výši 85 %, kterou neměl za zjevně nepřiměřenou nebo na první pohled poškozující kteroukoliv stranu sporu.
18. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném rozsudku dovolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v § 237 téhož zákona. Jestliže Nejvyšší soud použije § 237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu, v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
19. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání zčásti nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že postup krajského soudu, který použil pro stanovení výše sazby licenční odměny sazebník OSA, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K dovolací námitce první stěžovatelky, že takto zjištěná odměna neodpovídá obvyklé licenční odměně druhého stěžovatele, což vyplývá z licenčních smluv, uzavřených s obdobnými uživateli, Nejvyšší soud konstatoval že aplikace sazebníku OSA v poměrech posuzované věci naplňuje podmínky obvyklosti ve smyslu rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, přičemž tento závěr podporuje také skutečnost, že druhý stěžovatel ve svém sazebníku pro rok 2019 již přistoupil ke stejnému mechanismu výpočtu autorské odměny na provoz dopravních prostředků, jaký použil kolektivní správce OSA v sazebníku, za jehož pomoci krajský soud určil výši obvyklé odměny v dané věci.
20. Stejně tak má Ústavní soud za nevybočující z mezí ústavnosti závěr Nejvyššího soudu, že první stěžovatelkou v dovolání položená otázka, zda je důvodné i přes prokázání obvyklé autorské odměny daného kolektivního správce ve srovnání se srovnatelnými uživateli přistoupit k náhradnímu určení odměny dle sazebníku tohoto kolektivního správce, nezakládá přípustnost dovolání, neboť je vystavěna na skutkovém základu, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak uvedl Nejvyšší soud, v posuzované věci měly obecné soudy naopak obvyklou autorskou odměnu za neprokázanou.
21. Ústavní soud uzavírá, že první stěžovatelka polemizuje v rovině podústavního práva s napadenými rozhodnutími soudů, které opakovaně odkazovaly na judikaturu Nejvyššího soudu přisuzující sazebníku OSA hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny, a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
22. Druhý stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyly splněny podmínky pro započetí běhu promlčecí lhůty podle § 619 odst. 2 občanského zákoníku. Uvedeným se zabýval podrobně krajský soud v bodech 19 a 20 svého rozsudku, a dovodil, že z provedeného dokazování vyplývá, že komunikace mezi účastníky probíhala již přinejmenším v letech 2013 a 2014, a druhému stěžovateli tak muselo být po celé žalované období známo, že první stěžovatelka ve svých autobusech provozuje rozhlasové a televizní vysílání bez licenčního oprávnění. S uvedeným závěrem se ztotožnil i vrchní soud, který dodal, že pro počátek běhu promlčecí lhůty podle stávající právní úpravy stačí, pokud se druhý stěžovatel mohl a měl dozvědět o všech rozhodných skutečnostech, tj. mohl se a měl dozvědět o bezdůvodném obohacení a o osobě, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, což v tomto případě naplněno bylo. Uvedené závěry měl Nejvyšší soud za souladné se svou ustálenou rozhodovací praxí.
23. Ústavní soud konstatuje, že druhý stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již dříve v průběhu řízení, a obecné soudy se s ní ústavně souladným způsobem vypořádaly. Odkazuje-li druhý stěžovatel na odbornou komentářovou literaturu, podle které by soudy měly přistupovat k otázce alternativního plynutí subjektivní promlčecí lhůty citlivě, a domnívá se, že by postupoval riskantně, pokud by podával žaloby na vymáhání bezdůvodného obohacení bez dostatečných podkladů, nelze než odkázat na závěry krajského soudu, který konstatoval, že by akceptoval i variantu podání žaloby s přibližně vyčíslenou výší bezdůvodného obohacení, která by mohla být dále precizována v závislosti na skutečnostech, jež by druhý stěžovatel v průběhu sporu sdělil, nebo které by vyplynuly z dokazování, další možností bylo domáhat se sdělení potřebných údajů soudní cestou, či alespoň jako první a nejjednodušší krok využít oprávnění dle § 2366 odst. 2 občanského zákoníku a domáhat se kontroly účetních záznamů či jiné dokumentace přímo u první stěžovatelky. Krajský soud zdůraznil, že je mu z úřední činnosti známo, že druhý stěžovatel provádí ročně řádově stovky až tisíce kontrol u nejrůznějších uživatelů předmětů ochrany po celé republice, je proto s podivem, že v případě první stěžovatelky, jejíž ekonomický význam tisícinásobně přesahuje naprostou většinu dalších uživatelů předmětů ochrany, k takové kontrole a vyžádání potřebné dokumentace doposud nikdy nedošlo, tím spíše, že druhý stěžovatel je povinen kolektivní správu vykonávat s péčí řádného hospodáře a zmíněná kontrola dle § 2366 odst. 2 občanského zákoníku je jedním ze základních nástrojů, které by měl v případě jakéhokoli hrozícího sporu využít. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
24. Vzhledem k výše uvedenému byly ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuty jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. března 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu