Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Chytrý nájem s. r. o., sídlem Chotíkov 479, zastoupené Mgr. Petrem Žižkou, LL.M., advokátem, sídlem Sedláčkova 209/16, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 33 Cdo 235/2024-485, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2023 č. j. 12 Cmo 195/2022-438 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 2022 č. j. 49 Cm 53/2017-389, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Tomáše Wacka a Jitky Wackové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí přitom, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a porušují čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") podala vůči vedlejším účastníkům návrh na vydání směnečného platebního rozkazu k zaplacení směnečné sumy a směnečné odměny, proti němuž podali oba vedlejší účastníci námitky. Podle vedlejších účastníků nebyla stěžovatelkou blankosměnka vyplněna platně a v souladu se zákonem. Krajský soud v pořadí prvním rozhodnutím ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jeho rozhodnutí potvrdil a dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud odmítl. Soudy vyšly ze skutkových zjištění, že vedlejší účastníci uzavřeli se stěžovatelkou smlouvu o půjčce, a to v souvislosti s uzavřením smluv o budoucí dílo, o dílo a smlouvy příkazní se společností Ekonomické stavby, s. r. o. Na základě smlouvy o půjčce se stěžovatelka zavázala poskytnout vedlejším účastníkům částku ve výši 170 000 Kč, která byla účelově vázána na úhradu zálohy společnosti Ekonomické stavby, s. r. o., dle smlouvy o smlouvě budoucí o dílo a přímo na účet této společnosti. Smlouva o půjčce dále obsahovala ustanovení, že vedlejší účastníci půjčku zaplatí nejpozději do dvou měsíců od jejího podpisu, přičemž pro případ, že tuto svou povinnost řádně a včas nesplní, zaplatí věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z dlužné jistiny. Vedlejší účastníci k zajištění svých závazků ze smlouvy stěžovatelce předali dvě blankosměnky vlastní, vystavené a podepsané s doložkou bez protestu a nikoliv na řad věřitele. Obecné soudy posoudily uzavřenou smlouvu jako inominátní a bezúplatnou, na níž se tak neaplikují ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru (jehož pojmovým znakem je mj. právě úplatnost), včetně zákazu užití ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru směnkou nebo šekem, či že by výše sjednané "smluvní pokuty" byla v rozporu s dobrými mravy.
3. Výše zmíněná rozhodnutí vedlejší účastníci napadli ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 2337/21 (N 87/113 SbNU 58), kterým je zrušil. Podle něj obecné soudy nesprávně hodnotily otázku úplatnosti půjčky, když ji hodnotily pouze na základě obsahu smlouvy o půjčce, a nepřihlédly k ostatním skutkovým okolnostem a námitkám. Navíc se odmítly zabývat námitkovou obranou vedlejších účastníků z jejich právních vztahů se společností Ekonomické stavby, s. r. o., přestože obě společnosti jsou majetkově a personálně propojeny. Ústavní soud tak obecným soudům uložil v kontextu jeho rozhodnutí tyto otázky znovu posoudit.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem směnečný platební rozkaz zrušil. Postup stěžovatelky byl podle něj v rozporu s dobrými mravy, a to ohledně smlouvy o půjčce a zajištění směnkou. Stěžovatelka půjčovala lidem, v daném případě vedlejším účastníkům, finanční částku potřebnou na realizaci stavby, kterou si objednali u jiného subjektu, a to u Ekonomických staveb, s. r. o. Přestože bylo domluveno datum vrácení půjčky za dva měsíce, vymáhána směnkou byla až za dva a půl roku. Za tuto dobu již naběhla smluvní pokuta, což bylo v rozporu s tím, co stěžovatelka predikovala a co kladla ve smlouvě na vědomí subjektu. Úrok označený jako smluvní pokuta byl tak fakticky podle obsahu a podle praxe, kterou stěžovatelka vykonávala, pouze odloženým úrokem, tedy bezúročným obdobím po dobu dvou měsíců. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do 30. 11. 2016 (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru") ke splacení nebo zajištění splácení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek. Směnku proto posoudil jako neplatnou. Jednatel Ekonomických staveb i stěžovatelky navíc úmyslně rozděloval finanční závazky a vztahy s klienty Ekonomických staveb na dvě společnosti, čímž zajistil snížení jejich rizik v neprospěch vedlejších účastníků. Důsledkem bylo to, že pokud by nedošlo z nějakého důvodu k realizaci stavby na základě běžných smluv o smlouvě budoucí, které Ekonomické stavby uzavírají s klienty, nemohly by se tyto půjčené peníze samostatně žalovat se smluveným úrokem, ale docházelo by k započtení pohledávek na realizovanou či nerealizovanou stavbu. I pokud by se neaplikovala úprava zákona o spotřebitelském úvěru, docházelo by tímto k rozporu s dobrými mravy a zneužití práva.
5. Vrchní soud v Praze se s rozhodnutím krajského soudu ztotožnil a napadeným rozsudkem jeho rozhodnutí potvrdil. Shodně uzavřel, že smlouva o půjčce je smlouvou úplatnou, neboť na sjednanou smluvní pokutu je třeba hledět jako na skrytý úrok, pročež podléhá právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru a nelze ji tedy zajistit směnkou.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Hodnotící úsudek vrchního soudu, podle nějž smlouva o půjčce je smlouvou úplatnou, neboť na sjednanou smluvní pokutu je třeba hledět jako na skrytý úrok, pročež podléhá právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, je souladný s nálezem sp. zn. I. ÚS 2337/21 . Ani vytýkané nedostatky rozsudku vrchního soudu nezakládají jeho nepřezkoumatelnost. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.
7. Podle stěžovatelky je sice možné, aby nalézací soud dospěl na základě nových informací a důkazů získaných na pokyn Ústavního soudu, k opačnému závěru, než ke kterému dospěl při svém prvním rozhodování ve věci. Musí ale jasným a jednoznačným způsobem určit, v jakých otázkách se od jeho posledního rozhodování změnila skutková či důkazní situace a na základě čeho konečné rozhodnutí korigoval. Tomu krajský soud nedostál a nerespektoval tak ani pokyn Ústavního soudu. V napadeném rozhodnutí opakovaně odkazoval na spisový materiál v jiných, jím řešených věcech, které však nijak blíže nespecifikoval. Bez dalšího označil jednání stěžovatelky za nemravné, bez řádného doplnění dokazovaní a provedení jakékoli nové úvahy, svůj dosavadní postoj změnil pouze s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2337/21 . Krajský soud věc nehodnotil podle jejích individuálních okolností, ani na základě nových doplněných důkazů, ale toliko na základě svých pocitů. V jiných sporech rozhoduje ve prospěch stěžovatelky, proti čemuž se nevymezil. Námitky vedlejších účastníků považoval za důvodné, protože jsou směřovány proti stěžovatelce, kterou zná. Nerozhodoval tak nestranně. Jeho úvahy jsou podjaté a neobjektivní. Soudy odmítly provést nové a komplexní zhodnocení okolností případu, jakož i stěžovatelkou nově navržené důkazy.
8. Krajský soud nesprávně uvedl, že k vyplnění směnky došlo po dvou a půl letech, ačkoliv mezi splatností půjčky a vyplněním směnky uběhlo 502 dní, tedy 1,4 roku. Zcela nelogicky hodnotil jako nemravnou situaci, kdy dlužník na základě smluvených parametrů má dva a půl roku na to, aby svůj závazek uhradil (případně refinancoval) a i v případě, kdy už se do prodlení dostal, měl možnost se vyhnout dalším sankčním povinnostem, aniž by se vypořádal s tím, z jakého důvodu vedlejší účastníci svůj závazek neřešili dříve a nesnažili se se stěžovatelkou například domluvit na delší době splatnosti, či odpuštění smluvní pokuty. Stěžovatelka prostým dotazem na internetovém vyhledávači ověřila, že běžná doba pro získání hypotéčního úvěru od prvního setkání s makléřem po vyplacení peněz na účet klienta nebývá delší než 6 týdnů. Dobu dvou měsíců pro splacení půjčky lze proto považovat za přiměřenou. V tomto ohledu se soudy o žádné dokazování ani nepokusily. Pokud by se vedlejší účastníci nedostali do prodlení, nevznikl by stěžovatelce nárok na smluvní pokutu, a smlouva o půjčce by proto byla smlouvou neúplatnou, tedy nepodřaditelnou pod zákon o spotřebitelském úvěru.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jednak nesouhlasí s rozsahem, resp. způsobem odůvodnění krajského soudu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se vypořádat s argumenty uplatněnými účastníky řízení [srov. např. nálezy ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02
(N 109/27 SbNU 213), ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05
(N 70/40 SbNU 691)]. Vyžaduje se přitom přiměřená míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [srov. např. nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04
(N 3/36 SbNU 19), ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000
(N 224/39 SbNU 369)]. Není tedy porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13
(N 57/73 SbNU 125), bod 19].
12. Výše uvedeným nárokům napadená rozhodnutí dostála. Je z nich zřejmé, jaké skutečnosti považovala za rozhodné a v logické návaznosti z nich učinila odpovídající právní závěry. Ústavní soud se ani nemůže ztotožnit s tvrzeným porušením nestrannosti. Ačkoliv hodnocení praktik stěžovatelky krajským soudem není zdrženlivé, učinil jej na základě skutkových okolností posuzované věci, resp. okolností známých soudu z jeho činnosti.
13. Neústavnost nezakládají (podle stěžovatelky neurčité) odkazy krajského soudu na jiná řízení, v nichž stěžovatelka vystupovala. Přestože krajský soud mohl být při odkazování na svou znalost z jiných řízení konkrétnější, tímto způsobem pouze dokreslil celkovou situaci a to, že model vyplynulý z dokazování není ojedinělý a stěžovatelka jej praktikuje opakovaně. Toto hodnocení nadto nemělo dopad na klíčový závěr o úplatnosti půjčky, na němž primárně napadená rozhodnutí stojí. Z napadených rozhodnutí ani nevyplývá, že by obecné soudy (bez dalšího) převzaly závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2337/21
. Naopak je z jejich argumentace patrné, že důsledně hodnotily rozhodné skutečnosti. Jejich právní závěry navazují na výše zmíněný nález, ale zároveň je zřejmé, že značnou část argumentace doplnily.
14. Na výše uvedeném nic nezmění ani námitky stěžovatelky týkající se nedostatečného dokazování a nezbytnosti zjištění, v jakém čase mohli vedlejší účastníci uzavřít (jiný) úvěr, z něhož by dluh z půjčky uhradily. Je třeba připomenout, že zásah Ústavního soudu do procesu dokazování a hodnocení důkazů přichází v úvahu až v případě zásadních pochybení, tedy zejména pokud vyvozené právní závěry nelze o zjištěný skutkový stav jednoznačně opřít, eventuálně lze-li konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry [srov. např. nálezy ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 761/06
(N 169/47 SbNU 221) nebo ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13
(N 78/73 SbNU 387), body 20 až 21]. Soudy zřejmě úplatnost půjčky hodnotily v kontextu skutkových zjištění a účelu, ke kterému byla sjednána. Jak ostatně ze skutkových zjištění vyplývá, prodlení vedlejších účastníků se splacením půjčky stěžovatelka již od počátku předpokládala (bod 15 napadeného rozhodnutí vrchního soudu). Jestliže strany smlouvy již při uzavření smlouvy předpokládaly, že se vedlejší účastníci budou v prodlení, nemůže na jejím hodnocení jako úplatné nic změnit ani dvouměsíční bezúročné období. K tomuto výkladu se přiklonil nejen Ústavní soud v opakovaně zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2337/21
. Nezbytnost zohlednění všech relevantních skutečností při hodnocení úplatnosti smlouvy (tj. nejen formálního výkladu smlouvy), zastává i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 31. 8. 2022 sp. zn. 29 Cdo 1569/2021, nebo ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. 29 Cdo 3581/2021). To, že soudy nevedly v tomto směru další dokazování, tak ústavně chráněná práva stěžovatelky neporušilo.
15. Možnost kasačního postupu nemůže založit stěžovatelkou zmiňovaná nepřesnost v rozhodnutí krajského soudu ohledně času uplynulého od splatnosti půjčky do vyplnění směnky. Tímto způsobem krajský soud popisoval obvyklou praxi stěžovatelky, a výslovně neuvedl, že ta se bezezbytku uplatnila v právě posuzované věci. I pokud by ale šlo o dílčí nepřesnost, je třeba připomenout, že k založení pravomoci Ústavního soudu rozhodovat o procesních pochybeních nepostačí pouhé konstatování stěžovatelky, že konkrétní část odůvodnění rozhodnutí potenciálně může zasáhnout do jejích ústavně chráněných práv. Jak již v minulosti Ústavní soud uvedl, neústavnost nastává i v případech, kdy procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku [srov. nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1339/14
(N 195/79 SbNU 213)]. Pokud je v ústavní stížnosti napadáno výhradně porušení procesních práv, je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 717/24 ). Pro dokreslení popisované praktiky stěžovatelky na rozhodné právní závěry vliv neměly a případné pochybení by tak nemohlo být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu