USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Chytrý nájem s. r. o., se sídlem Chotíkov 479, identifikační číslo osoby 29158958, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem Plzeň, sady 5. května 296/36, proti žalovaným 1) T. W. a 2) J. W., zastoupeným Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem Tuchoměřice, Na Výsluní 546, o zaplacení 383 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 53/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, č. j. 12 Cmo 195/2022-438, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 188 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky Mgr. Alexandry Juráčkové. III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 188 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky Mgr. Alexandry Juráčkové.
1. Krajský soud v Plzni (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 49 Cm 53/2017-389, zrušil (jím vydaný) směnečný platební rozkaz ze dne 3. 5. 2017 č. j. 49 Cm 53/2017-14, a rozhodl o nákladech řízení.
2. Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 12 Cmo 195/2022-438, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ho změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně uzavřela dne 17. 9. 2015 se žalovanými smlouvu o půjčce, na jejímž základě došlo k poskytnutí částky 170 000 Kč, která byla účelově vázána na financování zálohy podle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo č. 565/15, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. 565/15 a smlouvy příkazní č. 565/15, (všech) uzavřených mezi žalovanými a společností Ekonomické stavby s. r. o. (IČO 25224476; dále též „společnost ES“) dne 20. 7. 2015 (dále též „smlouvy ze dne 20.
7. 2015“). Smluvní strany se dohodly, že poskytnutá částka bude žalobkyní poskytnuta přímo budoucímu zhotoviteli – společnosti ES. Půjčka měla být vrácena do 18. 11. 2015. K zajištění půjčky byla žalovanými vystavena blankosměnka vlastní s doložkou „bez protestu“, nikoliv na řad žalobkyně. Pro případ, že by půjčka nebyla včas vrácena, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z dlužné jistiny. Žalovaní včas půjčku nesplatili a žalobkyně v souladu se smlouvou vyplnila blankosměnku tak, že byla splatná dne 3.
4. 2017 pro částku 383 350 Kč a uplatnila ji.
4. Odvolací soud – vázán právním názorem Ústavního soudu uvedeným v jeho nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21 – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o půjčce je smlouvou úplatnou, neboť na sjednanou smluvní pokutu je třeba hledět jako na skrytý úrok, pročež podléhá právní úpravě zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (účinného do 30. 11. 2016; dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a nelze ji tedy zajistit směnkou (srov. § 18 odst. 1 tohoto zákona).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek hmotného nebo procesního práva, které - podle jejího přesvědčení - v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
1) „zda lze vycházet ze zjištění Ústavního soudu, tj. nálezu sp. zn. I. ÚS 2337/21, aniž k tomu bylo adekvátně provedeno dokazování dle vysloveného právně závazného názoru samotného Ústavního soudu: tj. U?kolem krajského soudu nyní bude znovu se zabývat námitkami stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vázán přitom bude právními názory U?stavního soudu vyjádřenými v tomto nálezu, tj. zejména že: 1) při výkladu smlouvy o půjčce za účelem posouzení, zda se jedná o smlouvu úplatnou či bezúplatnou a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli, je třeba zohlednit ves?keré pro věc relevantní skutečnosti, a nikoli vycházet pouze z jejího jazykového výkladu, který je vs?ak v rozporu s jejím výkladem teleologickým, průběhem předsmluvních jednání a nastavením smluvních ujednání všech smluv, které stěžovatelé s předmětnými společnostmi uzavřeli, jako celku; 2) zabývat se též námitkovou obranou stěžovatelů plynoucí z jejich vztahů se společností ES a její faktickou provázaností s vedlejší účastnicí.
V každém případě pak bude mít na zřeteli, že jeho úkolem (stejně jako soudu odvolacího či dovolacího) je nejen respektovat právo jako takové, ale též to, že jeho výklad a aplikace musí vždy směřovat ke spravedlivému výsledku a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky.";
2) „zda bylo provedené dokazování dostatečné s ohledem na shora citovaný a vyslovený právně závazný názor Ústavního soudu“.
3) „zda odvolací soud správně posoudil veškeré pro věc relevantní skutečnosti dle shora citovaného a vysloveného právně závazného názoru Ústavního soudu“.
6. Předeslala, že se neztotožňuje se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21, „učiněnými bez odpovídajícího dokazování (např. pominutí § 555 občanského zákoníku a výkladu právního jednání, zjištění učiněná v řízení o ústavní stížnosti Ústavním soudem bez dokazování provedeného před nalézacím či odvolacím soudem, nerespektování § 17 zákona směnečného a šekového, porušení projednací zásady)“. Odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval závazný právní názor vyslovený v citovaném nálezu v tom, že nezohlednil veškeré pro věc relevantní skutečnosti - konkrétně, že byly uzavřeny smlouvy dne 20.
7. 2015, že dne 8. 10. 2015 byla zpracována projektová dokumentace, že dne 22. 10. 2015 byla zjištěna informace o negativních záznamech žalovaných v registru dlužníků, která znemožnila vyřízení hypotečního úvěru a že dne 9. 11. 2015 nastala splatnost jistiny poskytnuté půjčky (dovolatelka patrně míní 19. 11. 2015). Prosazuje, že odvolací soud tak „jednoznačně nezohlednil, resp. pominul, že žalovaní měli minimálně tři reálné možnosti splatit půjčku v sjednaném termínu splatnosti“, a to
- z naspořených peněz, když mezi uzavřením smluv ze dne 20. 7. 2015 a splatností půjčky uběhly „prakticky 4 měsíce“; s přihlédnutím k příjmu žalovaných a době (tj. 4 měsíce x 70 000 Kč měsíčně = 280 000 Kč) je zřejmé, že žalovaní měli k dispozici peněžní prostředky „značně“ přesahující jistinu půjčky (170 000 Kč), a to i s přihlédnutím k běžným výdajům. - jiným úvěrem
- hypotéčním úvěrem; splatnost půjčky nastala v takové fázi představební přípravy, ke dni 8. 10. 2015, kdy byla zpracována projektová dokumentace (tj. měsíc před splatností půjčky) umožňující vyřízení hypotéčního úvěru na případné refinancování půjčky. K vyřízení úvěru nedošlo „pouze a jen pro překážku na straně žalovaných“ spočívající v negativním záznamu v registru dlužníků, který žalovaní zamlčeli. Zdůraznila, že žalovaní si již od uzavření smluv ze dne 20. 7. 2015 museli být vědomi své povinnosti uhradit do 30 dní zálohu ve výši 170 000 Kč. Proto nelze omezit posouzení jejich schopnosti půjčku splatit pouze na dobu mezi uzavřením smlouvy o půjčce a její splatností, ale je třeba „zohlednit celkovou dobu, od kdy se k takovému závazku zavázali (tj. 20.
7. 2015 – 9. 11. 2015)“. Shora uvedené vylučuje závěr, že by přepokládala prodlení žalovaných a vznik nároku na smluvní pokutu. Zjištěný skutkový stav věci „je takovému závěru soudu naopak zcela odporující“. Dle jejího přesvědčení postup odvolacího soudu je „důkazně nepodložený a zcela jednoznačně se vymyká z hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a představuje nepřípustnou libovůli soudu (a tím i porušení ústavně zaručených základních práv a svobod)“; k tomu poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 3093/13. „V důsledku nedostatečnosti v dokazování“ trpí napadené rozhodnutí vadou, která má za následek „jeho nesprávnost a nezákonnost“.
7. Přípustnost dovolání spatřuje i v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3601/2021) při řešení otázky, když (vedle shrnutí obsahu nálezu sp. zn. I. ÚS 2337/21) „odůvodnění svého rozhodnutí se věnoval jen ve dvou odstavcích, v
nichž absolutně nedostatečně nevysvětlil své právní posouzení věci (resp. pouze selektivně vybranou argumentací v neprospěch žalobkyně), přičemž se tedy zejména nezabýval komplexní argumentací žalobkyně. Prosazuje, že zmíněný nález „nelze považovat za právně závazný co do zjištění skutkového stavu“.
8. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
9. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
12. Dovolání není přípustné.
13. Prostřednictvím otázky „zda odvolací soud správně posoudil veškeré pro věc relevantní skutečnosti dle právně závazného názoru Ústavního soudu“ žalobkyně namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu uvedený v jeho nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21. Této námitce přisvědčit nelze.
14. Nálezem ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, Ústavní soud zrušil (mimo jiné) předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů. Nosné důvody tohoto nálezu lze shrnout následovně:
[1] Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů, že se obecné soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s řešením otázky, zda smlouva o „půjčce“ ze dne 17. 9. 2015 byla sjednána jako smlouva úplatná či bezúplatná a zda tudíž na předmětný právní vztah dopadá právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli. Pro toto posouzení bylo nezbytné interpretovat předmětné právní jednání a zejména jeho ujednání o „smluvní pokutě“, a to za účelem zjištění, zda toto ujednání je ve své podstatě skutečně sankcí pro případ nesplnění povinností jedné ze smluvních stran či zda jde o „skrytý úrok“ (bod 18).
[2] Podle Ústavního soudu, který jinak nemá teoretickému vymezení rozdílu mezi úrokem coby plodem peněz a smluvní pokutou, jež má motivovat dlužníka k řádnému splnění zajištěného závazku, provedenému obecnými soudy z hlediska ústavnosti co vytknout, vedlejší účastnice (Chytrý nájem s. r. o.), jejímž hlavním (ne-li jediným) předmětem podnikání je poskytování údajně bezúplatných překlenovacích půjček klientům společnosti Ekonomické stavby s. r. o., musela od samého počátku předpokládat, že stěžovatelé jistinu včas neuhradí.
To platí tím spíše, že stěžovatelé před uzavřením předmětné smlouvy opakovaně výslovně deklarovali, že naspořenými finančními prostředky pro včasné splacení nedisponují a jsou tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru. Tento úvěr však dle Ústavního soudu s ohledem na obvyklý běh věcí nebylo reálně možné v krátké době splatnosti tak, jak tato byla sjednána, vyřídit a vyčerpat. Za této situace je tak více než zřejmé, že se skutečností, že se stěžovatelé dostanou do prodlení a dojde k „aktivaci“ ujednání o „smluvní pokutě“, muselo být vedlejší účastnicí při nastavování smluvních podmínek počítáno a na předmětné ujednání je tak vzhledem ke skutkovým okolnostem věci třeba hledět jako na skrytý úrok, tedy úplatu, kterou za poskytnutí půjčky věřitel nad rámec jistiny od dlužníků obdrží, nikoli jako na smluvní pokutu (bod 24).
[3] Přestože stěžovatelům (kteří navíc smlouvu o „půjčce“ uzavřeli rovněž coby spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona formálně vzato příslušely námitky toliko vůči „majiteli“ směnky, tedy vedlejší účastnici, měly se soudy dle názoru Ústavního soudu zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci, zejména okolnosti uzavření jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé vstoupili, a propojení obou společností (tedy vedlejší účastnice a společnosti Ekonomické stavby s. r. o.), nepředstavuje formální oddělení obou subjektů ve své podstatě toliko jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež ve svém důsledku vede ke znemožnění, případně značnému ztížení, právní obrany stěžovatelů v případném soudním sporu. V případě kladné odpovědi na tuto otázku pak bylo namístě, aby tuto námitkovou obranu stěžovatelů připustily a řádně se jí zabývaly (bod 26).
[4] Úkolem soudu prvního stupně bude znovu se zabývat námitkami stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vázán přitom bude právními názory Ústavního soudu vyjádřenými v tomto nálezu, tj. zejména že: 1) při výkladu smlouvy o „půjčce“ za účelem posouzení, zda jde o smlouvu úplatnou či bezúplatnou a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli, je třeba zohlednit veškeré pro věc relevantní skutečnosti, a nikoli vycházet pouze z jejího jazykového výkladu, který je však v rozporu s jejím výkladem teleologickým, průběh předsmluvních jednání a nastavení smluvních ujednání všech smluv, které stěžovatelé s předmětnými společnostmi uzavřeli, jako celku; 2) je nutné zabývat se též námitkovou obranou stěžovatelů plynoucí z jejich vztahů se společností Ekonomické stavby s.
r. o. a její faktickou provázaností s vedlejší účastnicí. V každém případě pak bude mít na zřeteli, že jeho úkolem (stejně jako soudu odvolacího či dovolacího) je nejen respektovat právo jako takové, ale též to, že jeho výklad a aplikace musí vždy směřovat ke spravedlivému výsledku a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky (bod 29).
15. K výše uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil například v rozsudcích ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1569/2021, ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1765/2021, ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3581/2021, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1015/2022 a ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 33 ICdo 67/2023.
16. Smlouva o půjčce obsahuje ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,25 % denně z dlužné jistiny pro případ prodlení a ujednání o zajištění pohledávky ze smlouvy dvěma blankosměnkami vlastními s doložkou bez protestu a nikoliv na řad žalobkyně, vystavenými žalovanými jako výstavci ke dni podpisu smlouvy (ujednání dále obsahuje podmínky pro doplnění údajů v blankosměnkách žalobkyní). V souladu se zmíněným ujednáním žalovaní vystavili 17. 9. 2015 blankosměnku (s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti) s doložkou „bez protestu“, nikoliv na řad žalobkyně; následně žalobkyně do ní doplnila údaj splatnosti 3. 4. 2017, směnečnou sumu 383 350 Kč a směnku uplatnila.
17. Odvolací soud k závěru, že smlouva o půjčce je smlouvou úplatnou, neboť na sjednanou smluvní pokutu je třeba hledět jako na skrytý úrok, dospěl poté, co – vedle posouzení zmíněných ujednání v jejich souhrnu a dotyčné směnky – vzal rovněž v úvahu,
- že v rámci programu „Nulová hotovost“ bylo společností ES proklamováno, že pro realizaci výstavby rodinného domu není třeba disponovat žádnými naspořenými peněžními prostředky (označovanými též jako akontace), neboť klientům bude poskytnuta krátkodobá překlenovací půjčka zcela bez poplatků a bez úroků, která bude následně zaplacena čerpáním z prostředků poskytnutých bankou klientovi na základě hypotečního úvěru, - že během předsmluvních jednání předcházejících uzavření smluv ze dne 20. 7. 2015 pracovnice jmenované společnosti (paní M., působící jako poradkyně) nabídla žalovaným financování výstavby rodinného domu v programu „Nulová hotovost“ s tím, že jmenovaná společnost zafinancuje celou cenu domu a pozemku bez nutnosti vlastní akontace (naspořených peněžních prostředků), - že žalovaní před uzavřením smlouvy o půjčce opakovaně výslovně deklarovali, že naspořenými peněžními prostředky pro včasné splacení nedisponují a jsou tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru, - že bezúročná půjčka od žalobkyně na dobu dvou měsíců bez jakýchkoliv poplatků byla žalovaným nabídnuta zmíněnou pracovnicí jako jedna z možností financování zálohy s tím, že měsíční splátka bude vypočtena ze smluvní pokuty a žalovaní uhradí pouze smluvní pokutu; jistina bude uhrazena z hypotečního úvěru, - že žalovaní smlouvu o půjčce uzavřeli v souvislosti s jejich povinností uhradit zálohu ve výši 170 000 Kč, která jim vznikla na základě již uzavřených smluv ze dne 20.
7. 2015, - že částka 170 000 Kč poskytnutá na základě smlouvy o půjčce byla účelově vázána na financování zálohy na pořízení projektové dokumentace pro výstavbu rodinného domu a vyplacena přímo společnosti ES jako budoucímu zhotoviteli (podle čl. II bodu 1 smlouvy o budoucí smlouvě o dílo), - že žalobkyně prodlení žalovaných a vznik práva na zaplacení smluvní pokuty předpokládala (její tvrzení, že očekávala včasné splacení půjčky, nepřímo vyvrací i žalovanými sdělená výše příjmu, která jí nemohla garantovat řádné a včasné splacení půjčky),
- že žalobkyně ve smlouvě o půjčce (v čl. II bodě 3) deklarovala, že půjčené peněžní prostředky nezbytně potřebuje vrátit ve splatnosti, neboť poté je má vázány jinak, avšak blankosměnku vyplnila a žalované vyzvala k plnění poprvé až po uplynutí více než 16 měsíců od data splatnosti - kdy se již nedomáhala pouze vrácení dlužné jistiny ve výši 170 000 Kč, ale též smluvní pokuty ve výši 213 350 Kč,
- že žalobkyně a společnost ES jsou propojeny personálně – osobou Davida Mencla, jediného jednatele žalobkyně i jmenované společnosti – a též majetkově v osobě jediného společníka, tj. společnosti Ekonomické stavby rodinná a.s., IČO 26353776 (jejímž jediným akcionářem je dle tvrzení žalovaných David Mencl).
18. Hodnotící úsudek odvolacího soudu ústící v závěr, že smlouva o půjčce je smlouvou úplatnou, neboť na sjednanou smluvní pokutu je třeba hledět jako na skrytý úrok, pročež podléhá právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, je souladný s výše citovaným nálezem Ústavního soudu.
19. Je vhodné poznamenat, že podle § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se tento zákon nevztahoval na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty a ustanovením § 18 odst. 1 tohoto zákona bylo zapovězeno ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru použít směnku nebo šek.
20. Argumentuje-li dovolatelka nerespektováním závazného právního názoru Ústavního soudu spočívajícího v tom, že odvolací soud nezohlednil – v dovolání konkrétně uvedené – pro věc relevantní skutečnosti (smlouvy ze dne 20. 7. 2015, zpracovanou projektovou dokumentaci, záznam prvního žalovaného v registru dlužníků a splatnost jistiny), uvádí skutečnosti zjištěné soudy již v řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti, z nichž Ústavní soud při právním posouzení věci vycházel (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2337/21, bod 22 a 23). Vzhledem k tomu, že odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) posuzoval projednávanou věc v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu, dotyčné skutečnosti nutně vzal v úvahu (srov. bod 15 ve spojení s body 6 a 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
21. Prostřednictvím otázek (první, druhé a čtvrté) a výtkami, že odvolací soud neúplně (nedostatečně) zjistil skutkový stav, že jeho postup je „důkazně nepodložený a zcela jednoznačně se vymyká z hranic vymezených zásadou volného hodnocení důkazů“, a že napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
22. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. Již z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelkou vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jí nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezila dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě nepřichází do úvahy.
K tomu lze ještě dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř., který upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.), ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19.
4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)].
Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
23. Poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3601/2021, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý.
24. Argumentace dovolatelky, že „žalovaní měli minimálně tři reálné možnosti splatit půjčku v sjednaném termínu splatnosti“, je zčásti skutkového charakteru (např. že je nutné vycházet z příjmu žalovaných za „prakticky 4 měsíce“) a nadto nezohledňuje všechny rozhodné skutkové okolnosti posuzované věci. Jinak řečeno dovolatelka vzala v úvahu pouze dílčí - izolovaně posuzované - okolnosti projednávané věci. V tomto ohledu její námitky vychází z jejího vlastního (subjektivního) úsudku o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. Samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
25. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že Ústavní soud – jehož právním názorem byl odvolací soud vázán – se možnostmi včasného splacení půjčky žalovanými podrobně zabýval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2337/21, body 23 a 24).
26. Přípustnost dovolání není dána ani ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, uvádí-li dovolatelka, že dovolání podává proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
27. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 11. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu