33 Cdo 3601/2021-294
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců
JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E. Š., bytem XY,
zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná
47/19, proti žalovaným 1) M. K., bytem XY, a 2) J. K., bytem XY, zastoupeným
JUDr. Ivanem Teleckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, za
účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných M. P., bytem XY, zastoupeného
Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, o určení
vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 58/2012, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2020,
č. j. 19 Co 32/2019-241, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2020, č. j. 19 Co 32/2019-241,
se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 8. 2018, č. j. 63 C
58/2012-148, zamítl žalobu o určení, že právní předchůdce žalobkyně – L. M.,
který 16. 12. 2020 zemřel – je spoluvlastníkem ideální ? pozemku parc. č. XY
(zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. XY (objekt
bydlení), a ideální ? pozemku parc. č. XY (zahrada), vše zapsané u
Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, na listu
vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY (dále jen „nemovitosti“),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Po té, co shledal na
požadovaném určení naléhavý právní zájem, soud prvního stupně dovodil, že L. M.
neuzavřel darovací smlouvu v duševní poruše činící ho k tomuto právnímu úkonu
neschopným (§ 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Přestože se v důsledku
závislosti na alkoholu a dalších návykových látkách potýkal s vážnými
zdravotními problémy, dokázal v den podpisu smlouvy posoudit následky svého
jednání a své jednání ovládnout.
2. Rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 19 Co 32/2019-241, Krajský soud
v Brně změnil ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že určil L. M.
spoluvlastníkem ideální ? nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a
státu. S odkazem na rozsudek ze dne 7. 5. 2020, č. j. 24 Cdo 622/2020-207,
kterým Nejvyšší soud zrušil jeho předcházející rozsudek ze dne 25. 9. 2019, č.
j. 19 Co 32/2019-177, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil, odvolací soud uzavřel, že darovací smlouva je absolutně neplatným
právním úkonem (§ 38 odst. 2 obč. zák.). V době podpisu smlouvy měl L. M.
podstatně sníženou rozpoznávací schopnost, tj. schopnost posoudit následky
svého jednání - důsledky darování. Současně zdůraznil, že osobě, která převedla
vlastnictví k nemovitosti na jiného v duševní poruše činící ji k tomuto
právnímu úkonu neschopnou, je třeba poskytnout zvýšenou ochranu i vůči
dobrověrnému nabyvateli; oprávněný držitel tak nemůže nabýt vlastnické právo k
nemovitosti od osoby, která je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník,
jen na podkladě dobré víry.
3. V dovolání, kterým napadli rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaní
namítli, že střet jejich práva coby dobrověrných nabyvatelů nemovitostí a
vlastnického práva žalobkyně vyřešil odvolací soud v rozporu s stálenou
judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se otázky nabytí vlastnictví
k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele
v zápis v katastru nemovitostí. Nedostatečně (neúplně) zjištěný skutkový stav
vedl odvolací soud k nesprávnému (neúplnému) právnímu posouzení uvedené otázky,
tj. k upřednostnění práva osoby jednající v duševní poruše. Při posuzování
platnosti darovací smlouvy z hlediska § 38 odst. 2 obč. zák. – argumentují dále
– odvolací soud pochybil ve „stanovení výšky důkazního standardu nezbytného pro
vyslovení neplatnosti právního úkonu z důvodu duševní poruchy jednající osoby.“
Z provedených důkazů, zejména ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Petra
Hřibňáka, nelze dovodit, že „plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše,
která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat.“ Navrhli, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby
dovolací soud dovolání žalovaných odmítl, případně zamítl.
5. Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – nabytí
vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od
nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí –,
při jejímž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
6. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný
právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné,
není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření
zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
7. Podle § 80 o. s. ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní
poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
8. Podle § 38 obč. zák. je neplatný právní úkon, pokud ten, kdo jej
učinil, nemá způsobilost k právním úkonům (odstavec 1/). Rovněž je neplatný
právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu
úkonu neschopnou (odstavec 2/).
9. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že
mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to,
že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
10. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud
převzal, se podává, že smlouvou z 5. 2. 2004, kterou dárce podepsal 6. 2. 2004,
L. M. daroval ideální polovinu nemovitostí vedlejšímu účastníkovi. Vlastnické
právo obdarovaného bylo zapsáno v katastru nemovitostí 16. 3. 2004 s právními
účinky vkladu 11. 2. 2004 (rozhodnutí katastrálního úřadu sp. zn. V-1773/2004).
Kupní smlouvou z 26. 7. 2004 převedl vedlejší účastník ideální polovinu
nemovitostí žalovaným (kupujícím). Vlastnické právo kupujících bylo zapsáno v
katastru nemovitostí 25. 8. 2004 s právními účinky vkladu 28. 7. 2004
(rozhodnutí katastrálního úřadu sp. zn. V-10534/2004). Ze závěrů posudku znalce
MUDr. Petra Hřibňáka z 19. 11. 2017 a z jeho výpovědi odvolací soud zjistil, že
L. M. byl v období před podpisem darovací smlouvy ve stavu duševní poruchy,
konkrétně alkoholické degradace a depravance osobnosti, která vznikla v
důsledku chronického (mnohaletého) alkoholismu a tím vzniklou závislostí na
alkoholu IV. stupně, spojenou se změnami osobnosti vedoucími k poruchám vůle a
kognice (tj. rozpoznávacích schopností). Pro tento stav mu byl v roce 1997
přiznán invalidní důchod. V době uzavření darovací smlouvy nebyl schopen trvale
abstinovat a výkyvy nálad a rizika možného odvykacího stavu neuměl korigovat
jinak, než nadužíváním látek s návykovým potenciálem. Z psychiatrického
hlediska trpěl formou duševní poruchy, která podstatně snížila a zásadně měnila
schopnost rozpoznat následky a dopady jím učiněného právního úkonu, nedokázal
rozpoznat rozdíl mezi darem a koupí a bez zdravotních, sociálních a
materiálních újem ochránit své zájmy. Tytéž závěry vyplývají i z posudku
znalkyně MUDr. Marty Holanové z 25. 3. 2010, kterou soud ustanovil v řízení
vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 87/2009.
11. Úkolem odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnictví
nemovitostí od nevlastníka bylo – na základě předchozího rozhodnutí dovolacího
soudu v této věci – reflektovat právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014, k němuž se přiklonil i
Ústavní soud (usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II ÚS 1322/15).
12. Naplnění skutkové podstaty nabytí vlastnického práva nemovitosti od
osoby, která jejím vlastníkem není, předpokládá důkladné posouzení ve třech
rovinách (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS
2219/2012, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3103/2016). Prvním krokem
je tzv. identifikace dotčených práv, tj. vlastnického práva původního vlastníka
a práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku. Druhým je snaha zachovat
maximum z obou dotčených práv (mnohdy nebude možné chránit obě práva současně,
neboť se vzájemně vylučují – jako v tomto případě –, bude tedy poskytnuta
ochrana buď dobrověrnému nabyvateli a uznán zánik vlastnického práva původního
vlastníka, nebo bude uznáno právo původního vlastníka a právo dobrověrného
nabyvatele na ochranu majetku bude muset ustoupit). Třetí krok spočívá v řešení
střetu dotčených práv v souladu s obecnou ideou spravedlnosti. Zde je nutné
zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti dopadající na všechny
případy řešeného typu (např. důvěra jednotlivců v akty veřejné moci, právní
úprava zásady materiální publicity katastru nemovitostí), tak individuální
okolnosti konkrétního případu, k nimž řadíme např. délku doby, která uběhla od
vadného zápisu (tj. zápisu učiněného na základě absolutně neplatného právního
úkonu) do katastru nemovitostí, než se původní vlastník začal domáhat svého
práva, okolnosti, za nichž k absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému
zápisu došlo, výše investic, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost
vynaložil. Ve shora uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud v podmínkách
projednávaného případu (žalobkyně uzavřela kupní smlouvu v duševní poruše,
která ji k tomuto úkonu činila neschopnou, přičemž následně byla rozhodnutím
soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům) s poukazem na právní doktrínu
uvedl, že stát by měl mít zvýšený zájem na poskytnutí ochrany takto postiženým
jednajícím osobám.
13. Z uvedeného lze dovodit, že soudy musí nejdříve identifikovat práva,
která proti sobě stojí. Následně musí vyvinout úsilí, aby z každého tohoto
práva zachovaly pro jeho nositele maximum (je třeba zvážit, zda předmět sporu
nelze např. rozdělit či vypořádat tak, aby nositelé jednotlivých práv byli
zkráceni co nejméně). V mnoha případech však nebude možné najít řešení
uspokojivé pro obě strany a soud bude muset rozhodnout, kterému z dotčených
práv dá přednost. K tomu účelu slouží posledně uvedený krok, a sice řešení
střetu obou práv v souladu s obecnou ideou spravedlnosti. V něm je třeba
zohlednit jak obecné skutečnosti a souvislosti společné pro všechny případy
řešeného typu, tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
Mezi tyto individuální okolnosti můžeme zařadit i duševní poruchu jednoho z
aktérů, kterému má být – v souladu s výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu
sp. zn. 30 Cdo 5357/2014 – poskytnuta zvýšená ochrana i vůči dobrověrnému
nabyvateli. Z uvedeného rozhodnutí však v žádném případě nevyplývá, že pouhá
skutečnost, že jedna ze stran jednala v duševní poruše, která ji k právnímu
úkonu činila neschopnou, znamená automatické přiznání práva této osobě. Vždy je
třeba zkoumat i další okolnosti daného případu.
14. Nezabýval-li se v projednávané věci odvolací soud skutečnostmi,
které se týkaly nabytí ideální poloviny nemovitostí žalovanými na základě kupní
smlouvy z 26. 7. 2004, nemohl relevantně posoudit dobrou víru kupujících v
zápis do katastru nemovitostí a jejich právo nabýt nemovitosti od vedlejšího
účastníka porovnat s právem fyzické osoby jednající v duševní poruše, jejímž
nástupcem je žalobkyně. Tímto postupem se odvolací soud – jak správně namítli
dovolatelé – od judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
15. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
16. Žalovaní odvolacímu soudu vytýkají, že porušil princip legitimního
očekávání a že své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti, když na
základě shodných skutkových okolností (zejména závěrů znaleckého posudku) bez
provedení dalšího dokazování a s pouhým odkazem na závazný právní názor
Nejvyššího soudu, otázku platnosti darovací smlouvy posoudil odlišně než ve
svém prvním rozsudku, aniž by své nové rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
17. Soud je povinen respektovat závazný právní názor soudu vyššího
stupně, je-li v kasačním rozhodnutí vyjádřen (§ 226 odst. 1, § 243g odst. 1 o.
s. ř.). V projednávané věci Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 5. 2020, č. j.
24 Cdo 622/2020-207, připomněl nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se
„důkazního standardu“ ve sporech o platnost právního úkonu podle § 38 odst. 2
obč. zák. (nález ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13) a odvolacímu soudu
uložil vypořádat se s argumenty žalobkyně vznesenými v odvolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud – nesprávně odkazuje na údajnou
závaznost právního názoru Nejvyššího soudu ohledně posouzení darovací smlouvy
jako absolutně neplatného právního úkonu – v takto vymezených intencích
nepostupoval.
18. Z ustálených judikatorních závěrů vyplývá, že pokud soud rozhodl v
řízení mezi týmiž účastníky na základě prakticky shodných skutkových okolností
odlišně od svého předchozího rozhodnutí, aniž by v odůvodnění objasnil důvody
takového rozhodnutí, porušil princip legitimního očekávání, a tedy i právo
účastníka na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a
svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo
4038/2017). Požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí je jedním ze základních
atributů spravedlivého procesu. Dodržení povinnosti odůvodnit rozhodnutí má
zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit
libovůli (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS
84/94, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 28. 6. 2011, sp. zn.
II. ÚS 1235/11). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé
(srov. již výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94).
19. V projednávané věci odvolací soud v napadeném rozhodnutí shrnul
obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno,
a odůvodnění svého rozhodnutí se věnoval jen v následných dvou odstavcích. V
nich vysvětlil, proč neprovedl další navržené důkazy, a k otázce ochrany dobré
víry poznamenal, že „tato … byla řešena nejen rozhodnutími Nejvyššího soudu,
ale i rozhodnutím Ústavního soudu.“ Dále s poukazem na kasační rozhodnutí
Nejvyššího soudu, resp. jeho „závazný právní názor,“ uzavřel, že vzhledem ke
znaleckému posudku MUDr. Petra Hřibňáka „nelze než dospět k závěru o absolutní
neplatnosti darovací smlouvy,“ a dodal, „osobě, která převedla své vlastnické
právo k nemovitosti na jiného v duševní poruše, která ji činila k tomuto
právnímu úkonu, nyní právnímu jednání, neschopnou, je třeba poskytnout zvýšenou
ochranu i vůči dobrověrnému nabyvateli …“ Z uvedeného je zřejmé, že odůvodněním
svých právních závěrů se odvolací soud náležitě nezabýval a že jeho právní
úvahy nad skutkovými zjištěními v dané věci nejsou uvedeny.
20. Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věta první,
o. s. ř.).
21. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
22. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí,
bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí
soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá,
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu