Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ady Romikovny Manukjanové, zastoupené JUDr. Hugem Körblem, advokátem, sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti usnesení ministra vnitra ze dne 13. března 2025 č. j. MV-38844-2/SO-2025, a s ní spojeném návrhu, aby Ústavní soud přikázal Ministerstvu vnitra rozhodnout do 10 dnů o udělení státního občanství České republiky stěžovatelce, a návrhu na zrušení §7x a §7y zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, a čl. II zákona č. 24/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, za účasti Ministerstva vnitra, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení ministra vnitra. Dále navrhla, aby Ústavní soud přikázal Ministerstvu vnitra rozhodnout do 10 dnů o udělení státního občanství České republiky stěžovatelce. Se svou ústavní stížností spojila také návrh na zrušení §7x a §7y zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (tzv. lex Ukrajina VII; dále jen "zákon č. 65/2022 Sb."), a čl. II zákona č. 24/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "novelizační zákon č. 25/2025 Sb."), z důvodu jejich tvrzeného rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 5 a čl. 6 Evropské úmluvy o státním občanství, publikované pod č. 76/2004 Sb. m. s.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka jakožto občanka Ruské federace podala v prosinci 2022 žádost o nabytí českého občanství. Tato žádost byla v lednu 2023 doručena Ministerstvu vnitra, které usnesením ze dne 4. 11. 2024 č. j. MV-17882-13/VS-2023 řízení o udělení občanství přerušilo a vyzvalo stěžovatelku k doplnění podkladů k prokázání, že v rozhodné době fakticky pobývala na území České republiky, bezúhonnosti, absolvování vysokoškolského studia v českém jazyce a ke zdroji, z něhož stěžovatelka hradila nezbytné náklady na bydlení v rozhodné době. Stěžovatelka svou žádost doplnila v prosinci 2024. Ministerstvo vnitra však ani po doplnění podkladů (doposud) nepřijalo žádné rozhodnutí.
3. Stěžovatelka proto v únoru 2025 podala k ministrovi vnitra žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle §80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Ministr vnitra napadeným usnesením rozhodl, že žádosti stěžovatelky se nevyhovuje. V odůvodnění uvedl, že podle §7y zákona č. 65/2022 Sb. se řízení o žádosti o udělení státního občanství České republiky, kterou podal občan Ruské federace, přerušuje (odst. 1), přičemž v tomto řízení bude pokračováno až dnem následujícím po dni pozbytí účinnosti § 2 tohoto zákona (tj. dnem následujícím po dni, kdy přestane být podle této právní úpravy poskytována dočasná ochrana ukrajinským uprchlíkům). Ministr zdůraznil, že do té doby správní orgán nesmí vydat ve věci rozhodnutí, pročež stěžovatelčině žádosti o opatření proti nečinnosti nelze vyhovět.
4. Stěžovatelka paralelně s ústavní stížností podala proti usnesení ministra vnitra správní žalobu proti nečinnosti.
5. Stěžovatelka prvotně rekapituluje dosavadní postup ve věci a uvádí, že paralelně s ústavní stížností podala "pro jistotu" i správní žalobu proti nečinnosti. V očekávání, že žalobě nebude vyhověno, proto podává rovnou i ústavní stížnost.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka primárně brojí proti §7x a §7y zákona č. 65/2022 Sb. a proti příslušnému přechodnému ustanovení novelizačního zákona č. 24/2025 Sb., jímž byla uvedená ustanovení s účinností od 11. 2. 2025 vložena do zákona č. 65/2022 Sb. Ustanovení § 7x a § 7y zákona č. 65/2022 Sb., stručně řečeno, stanovují, že a) z důvodu ochrany bezpečnostních a zahraničně politických zájmů České republiky v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace lze státní občanství České republiky udělit fyzické osobě - až na určité výjimky - pouze tehdy, pokud pozbyde státní občanství Ruské federace, a že b) řízení o žádosti o udělení státního občanství České republiky se - až na určité výjimky - přerušuje do doby, kdy přestane být poskytována ukrajinským uprchlíkům dočasná ochrana (tj. podle stěžovatelky fakticky až do ukončení ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny). Podle přechodného ustanovení se tato právní úprava aplikuje i na řízení zahájená před nabytím účinnosti novelizačního zákona č. 24/2025 Sb., nebylo-li o nich rozhodnuto. Tato ustanovení zákona stěžovatelka považuje za protiústavní. Namítá jejich rozpor s právem na řádný proces a na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a dle čl. 6 Úmluvy, s principy právního státu podle s čl. 1 odst. 1 Ústavy a s právem na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Dále tvrdí rozpor předmětných ustanovení s čl. 10 odst. 1 Listiny, protože v nemožnosti nabýt státní občanství České republiky spatřuje ohrožení své dobré pověsti. Stěžovatelka taktéž konstatuje, že nenabytím českého státního občanství, jež očekávala, ztrácí i některé benefity dostupné pouze českým občanům, v čemž spatřuje rozpor s čl. 1 odst. 1 Listiny co do své důstojnosti a s čl. 3 odst. 1 Listiny co do zaručení základních práv všem bez diskriminace. Stěžovatelka také namítá, že předmětná ustanovení byla přijata ve formě ústavně reprobovaného přílepku a jsou v rozporu se zákazem retroaktivity.
7. Stěžovatelka proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí ministra vnitra, vyslovení protiústavnosti a zrušení napadených ustanovení zákona a uložení povinnosti Ministerstvu vnitra rozhodnout do 10 dnů o udělení státního občanství České republiky.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti pouze zčásti, a to v rozsahu, v němž stěžovatelka požaduje zrušení napadeného rozhodnutí ministra vnitra [§ 72 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], s nímž je spojen návrh na zrušení v záhlaví vymezených ustanovení zákona § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu].
10. Naopak Ústavní soud není příslušný k projednání návrhu na uložení povinnosti Ministerstvu vnitra rozhodnout do 10 dnů o udělení státního občanství České republiky stěžovatelce. Ústavní soud jakožto jeden z orgánů moci veřejné je vázán čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V nyní posuzované věci je tímto zákonem § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého může Ústavní soud v případě přijetí vyhovujícího nálezu "pouze" konstatovat porušení základních práv stěžovatelky a zrušit napadené rozhodnutí. V tomto typu řízení však Ústavní soud není oprávněn uložit orgánu moci veřejné - konkrétně Ministerstvu vnitra -, aby stěžovatelce do 10 dnů udělil státní občanství České republiky [nota bene, i kdyby stěžovatelka podala ústavní stížnost proti tzv. jinému zásahu orgánu moci veřejné, což ale nečiní, Ústavní soud by podle § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu mohl "pouze" konstatovat porušení stěžovatelčiných základních práv a uložit orgánu moci veřejné, aby v tomto porušování nepokračoval]. V tomto rozsahu je proto nutno ústavní stížnost odmítnout jako návrh, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní stížnost proti napadenému usnesení ministra vnitra je nepřípustná. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv je její subsidiarita. Ta se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Po stránce materiální se subsidiarita ústavní stížnosti projevuje v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv až tehdy, kdy příslušné orgány moci veřejné nemohou protiústavní stav již nijak napravit.
12. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka ví o existenci dalších zákonných prostředků na ochranu před nečinností, než jsou ty, které doposud čerpala. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka paralelně s ústavní stížností podala také žalobu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; proti případnému negativnímu rozhodnutí o této žalobě je pak možné podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Pokud by stěžovatelka nebyla spokojena ani s výsledkem řízení o kasační stížnosti, může proti případnému rozhodnutí kasačního soudu podat novou ústavní stížnost. Stěžovatelka tak má k dispozici i jiné procesní prostředky k ochraně svého práva, nežli nyní posuzovanou ústavní stížnost. Stěžovatelka navíc ani netvrdí, že by ústavní stížnost měla být Ústavním soudem přijata na základě § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost proti usnesení ministra vnitra proto musí být odmítnuta pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud v podobných případech považoval ochranu poskytovanou správními soudy za efektivní. Odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti stěžovatelů, kteří se obrátili na správní soud s nečinnostní žalobou směřující proti Ministerstvu vnitra a současně na Ústavní soud s ústavní stížností spojenou s návrhem na zrušení § 7x a § 7y zákona č. 65/2022 Sb. (viz usnesení ze dne 25. 3. 2025
sp. zn. I. ÚS 814/25
, ze dne 26. 3. 2025
sp. zn. IV. ÚS 749/25
, ze dne 25. 9. 2025
sp. zn. I. ÚS 1666/25
).
14. Pokud jde o namítanou neústavnost napadené právní úpravy, Ústavní soud poukazuje na to, že právní úprava nabývání českého státního občanství občany Ruské federace byla u Ústavního soudu v mezidobí napadena skupinou senátorů na základě čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ve spojení s § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Nadto nelze uzavřít, že v posuzované věci byla aplikována všechna stěžovatelkou napadená ustanovení. Podle judikatury Ústavního soudu sdílí návrh na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení jako návrh akcesorický osud ústavní stížnosti. Není-li ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení [srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2025
sp. zn. IV. ÚS 904/25
, body 7 a 8; usnesení ze dne 3. 10. 1995
sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)].
15. Návrh stěžovatelky, kterým požadovala náhradu nákladů soudního řízení, Ústavní soud neshledal důvodným, neboť stěžovatelka nebyla procesně úspěšná (§ 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
16. Z výše popsaných důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
soudce zpravodaj