Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., státního příslušníka Ruské federace a Rumunské republiky, zastoupeného JUDr. Hugem Körblem, advokátem se sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti usnesení ministra vnitra ze dne 2. června 2025 č. j. MV-83396-2/SO-2025 a jinému zásahu orgánu veřejné moci, a s nimi spojeným návrhem na zrušení § 7x a § 7y a přechodného ustanovení k § 7x a § 7y zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, v účinném znění, za účasti Ministerstva vnitra, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nečinnost ministerstva vnitra založenou na protiústavních ustanoveních tzv. Lex Ukrajina VII, upravujících (ne)možnost nabývaní českého občanství občany Ruské federace. Nevyužil při tom možnost podat správní žalobu proti nečinnosti.
2. Stěžovatel jako občan Ruské federace (a Rumunské republiky) podal dne 6. 9. 2023 prostřednictvím Úřadu městské části Praha 13 žádost o udělení státního občanství České republiky. Tato žádost byla 12. 10. 2023 doručena Ministerstvu vnitra, které nerozhodlo v zákonné lhůtě 180 dnů, jež měla uplynout dne 9. 4. 2024.
3. Dne 14. 5. 2025 podal stěžovatel žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti (§ 80 správního řádu). Ministr vnitra nevyhověl stížnosti stěžovatele s odůvodněním, že podle § 7y odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace ("Lex Ukrajina VII") je řízení ze zákona přerušeno, správní orgán v něm nesmí vydat rozhodnutí a žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti tak nelze vyhovět. V přerušeném řízení se bude pokračovat za podmínek stanovených Lex Ukrajina VII.
4. Ministr vnitra dále odkázal na přechodné ustanovení obsažené v čl. II zákona č. 24/2025 Sb., podle něhož se § 7x a 7y Lex Ukrajina VII, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 24/2025 Sb., použijí i na žádosti o udělení státního občanství České republiky podané do dne nabytí účinnosti Lex Ukrajina VII, pokud žádosti o udělení státního občanství České republiky již nebylo vyhověno. Toto přechodné ustanovení se uplatní i v případě stěžovatele.
5. Následně podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení ministra vnitra. Dále žádá, aby Ústavní soud přikázal Ministerstvu vnitra, rozhodnout o žádosti stěžovatelky o nabytí českého státního občanství udělením a aby ministru vnitra byla uložena povinnost zaplatit jí náhradu nákladů soudního řízení. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh, aby Ústavní soud ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu zrušil § 7x a § 7y a přechodné ustanovení k § 7x a § 7y Lex Ukrajina VII. Konečně stěžovatel žádá náhradu nákladů řízení.
6. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených procesních předpokladů řízení.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost nepřípustná.
8. Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je prostředkem ultima ratio a subsidiárním způsobem ochrany ústavně chráněných práv, jak vyplývá z § 72 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000
ze dne 13. 7. 2000 nebo současnější usnesení sp. zn. IV. ÚS 2421/23
ze dne 4. 10. 2023). Ze zásady subsidiarity vyplývá také v rozhodnutích Ústavního soudu opakovaně zmiňovaný princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 749/25
ze dne 26. 3. 2025,
sp. zn. IV. ÚS 2421/23
ze dne 4. 10. 2023 nebo
sp. zn. IV. ÚS 2489/24
ze dne 27. 11. 2024). Ústavní stížnost je tedy potřeba chápat jako cestu k ochraně základních práv, kterou lze využít až tehdy, když jiná ochrana před orgány veřejné moci již není možná. To vede k předpokladu, že stěžovatel předtím, než se obrátí na Ústavní soud, takových jiných prostředků ochrany využije
9. To v daném případě není splněno. Jak plyne z informací obsažených v ústavní stížnosti, stěžovatel nevyčerpal prostředky ochrany před nečinností před správními soudy.
10. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že lhůta pro podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu marně uplynula. Lhůta pro vydání rozhodnutí o jeho žádosti stanovená § 23 odst. 1 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním
občanství České republiky), marně uplynula dne 9. 4. 2024. Ode dne marného uplynutí zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí se mohl proti nečinnosti správního orgánu bránit u správního soudu, přičemž pro podání žaloby proti nečinnosti měl k dispozici roční lhůtu (§ 80 odst. 1 soudního řádu správního; k ústavní konformnosti lhůty pro podání žaloby proti nečinnosti viz nález sp. zn. Pl. ÚS 25/19
ze dne 14. 7. 2020). Lhůta pro podání žaloby tak stěžovateli uplynula dne 9. 4. 2025.
11. Zmeškání této lhůty přitom nelze prominout (§ 80 odst. 2 soudního řádu správního). V době, kdy se stěžovatel obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud, tak nepostupoval a už ani nemohl postupovat cestou ochrany svých veřejných subjektivních práv před správními soudy. Stěžovatel tedy mohl svá práva hájit jinými prostředky než přímo ústavní stížností, ale nevyužil jich.
12. Ústavní soud přitom v podobných případech považoval ochranu poskytovanou správními soudy za efektivní. Odmítl jako nepřípustné dvě ústavní stížnosti stěžovatelů, kteří se obrátili na správní soud s nečinnostní žalobou směřující proti Ministerstvu vnitra a současně na Ústavní soud s ústavní stížností spojenou s návrhem na zrušení § 7x a § 7y zákona č. 65/2022 Sb. (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 814/25
ze dne 25. 3. 2025 a
sp. zn. IV. ÚS 749/25
ze dne 26. 3. 2025). Z odůvodnění obou usnesení vyplývá, že stěžovatelé měli k dispozici jiné prostředky ochrany v soudním řízení správním, které je třeba využít, a až po jejich vyčerpání bude namístě, aby se věcí zabýval Ústavní soud. Rovněž odmítl jako nepřípustnou stížnost stěžovatelky, která z důvodu své procesní nečinnosti nevyužila možnosti podat správní žalobu proti nečinnosti (usnesení sp. zn. I. ÚS 756/25
ze dne 14. 7. 2025).
13. Nejsou tedy splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
14. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení (části) právního předpisu. Řízení o návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu je řízením akcesorickým, a není-li ústavní stížnost způsobilá k věcnému projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)]. Za těchto okolností Ústavní soud návrh na zrušení napadených zákonných ustanovení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
15. Nadto je třeba podotknout, že Ústavní soud vede pod sp. zn. Pl. ÚS 15/25
řízení o návrhu skupiny senátorů ze dne 11. 4. 2025, kterým se navrhuje zrušení § 7x a § 7y zákona č. 65/2022 Sb., tedy i ustanovení, které napadá stěžovatelka (text tohoto návrhu je dostupný online z https://www.usoud.cz/projednavane-plenarni-veci).
16. Domáhá-li se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud "přikázal účastníkovi řízení 1 rozhodnout o žádosti stěžovatele o nabytí českého státního občanství udělením, a to do 10 dnů", není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu [přiměřeně srov. usnesení ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1123/21
nebo ze dne 29. 11. 2022
sp. zn. IV. ÚS 2724/22
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz].
17. Ústavní soud pak neshledal důvodným návrh stěžovatele, kterým se domáhal zaplacení nákladů soudního řízení, a to jak podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tak podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nebyl procesně úspěšný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu