Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Moniky Nezbedové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 24, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 33 Cdo 123/2022-371, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 20. dubna 2023, navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního soudního řízení o určení platnosti odstoupení od kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem uzavřené v prosinci 2005 ve znění dohody o změně kupní smlouvy z května 2006 (dále souhrnně jen jako "předmětná kupní smlouva") a o určení vlastnického práva k nemovitostem. Jde o dlouhodobý spor mezi stěžovatelkou (jakožto kupující) a vedlejšími účastnicemi (jakožto prodávajícími) vzniknuvší z nedoplacení sjednané kupní ceny za nemovitosti stěžovatelkou, ohledně něhož bylo vedeno několikero soudních řízení. Vedlejší účastnice jsou nadále vedeny v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice dotčených nemovitostí. V nyní souzené věci, v níž bylo řízení zahájeno v roce 2018, se vedlejší účastnice domáhaly určení, že jejich dopisem ze dne 18. května 2017, který byl stěžovatelce doručen dne 2. června 2017, došlo vůči stěžovatelce k platnému odstoupení od předmětné kupní smlouvy, a dále určení toho, že jsou i nadále spoluvlastnicemi nemovitostí, které měly být předmětnou kupní smlouvou převedeny. Obvodní soud pro Prahu 1 vyhověl žalobě v rozsahu navrhovaného určení platnosti daného odstoupení (výrok I.), zamítl určení, že vedlejší účastnice jsou spoluvlastnicemi dotčených nemovitostí (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým v pořadí již druhým rozsudkem vydaným v tomto řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním u Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), který jej shledal přípustným, jelikož se v něm měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky běhu promlčecí doby v souvislosti s odstoupením věřitele od dlužníkem porušené smlouvy (ve smyslu § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do účinném do 31. prosince 2013, dále jen "občanský zákoník"). Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že oba úkony, které vedlejší účastnice v souvislosti s jejich odstoupením od předmětné kupní smlouvy učinily (tj. jednak poskytnutí dodatečné lhůty ke splnění závazku zaplatit kupní cenu stěžovatelkou a jednak samotné odstoupení od předmětné kupní smlouvy, které následovalo) byly učiněny včas, neboť promlčecí doby k uplatnění jak "práva na poskytnutí dodatečné lhůty k plnění", tak "práva žalobkyň odstoupit od smlouvy", mohly běžet až od data doručení (v jiném řízení vydaném) rozsudku dovolacího soudu ze dne 15.
března 2017 sp. zn. 30 Cdo 4047/2016, v němž byla řešena platnost dřívějšího odstoupení vedlejších účastnic od předmětné kupní smlouvy, o něž se pokusily v roce 2008. Tento závěr odvolacího soudu shledal dovolací soud nesprávným stručně řečeno především proto, že poskytnutí dodatečné lhůty k plnění dle § 517 odst. 1 občanského zákoníku není dle ustálené judikatury dovolacího soudu majetkovým právem, které by podléhalo promlčení (na rozdíl od samotného práva na odstoupení od smlouvy, které promlčení podléhá).
Dovolací soud přitom odkázal na vybranou judikaturu a opačný závěr vyslovený v rozsudku ze dne 9. prosince 2004 sp. zn. 33 Odo 633/2003, o něž se opřel i odvolací soud, označil v rozsahu týkajícím se promlčení údajného práva věřitele poskytnout dlužníku dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění závazku za "zcela ojedinělý" a nepřiléhavý, neboť následná judikatura dovolacího soudu (ale i právní teorie) úkon věřitele spočívající v poskytnutí dodatečné lhůty považuje toliko za předpoklad pro odstoupení od porušené smlouvy.
Dovolací soud však i přes toto dílčí pochybení odvolacího soudu stěžovatelčino dovolání zamítl postupem dle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož v meritu věci shledal rozsudek dovolacího soudu věcně správným. Dovolací soud uzavřel, že v dubnu 2017 vedlejší účastnice s ohledem na ostatní zjištěné okolnosti stěžovatelku řádně vyzvaly k doplacení kupní ceny za nemovitosti spolu s určením dodatečné lhůty k tomuto plnění, na což stěžovatelka nereagovala, a vedlejší účastnice proto následně platně odstoupily od předmětné kupní smlouvy výše zmíněným dopisem ze dne 18.
května 2017, který byl stěžovatelce doručen dne 2. června 2017.
7. Stěžovatelka v obsáhlé stížnosti především poměrně detailně polemizuje s popsanými právními závěry dovolacího soudu; v ústavní rovině se přitom dovolává nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, která má vyplývat jednak z nesrozumitelnosti a jednak z nepřesvědčivosti jeho odůvodnění. Dále stěžovatelka namítá nedovolený judikatorní odklon, jehož se měl dovolací soud překvapivě a neodůvodněně dopustit v důsledku nerespektování závěrů vyslovených v zmíněném rozsudku sp. zn. 33 Odo 633/2003, jenž svědčil stěžovatelčině argumentaci, byl jí ku prospěchu a na který legitimně spoléhala. Stěžovatelka se ve stížnosti rovněž dovolává (zde již bez bližšího odůvodnění) principu právní jistoty a ochrany vlastnického práva dle čl. 11 Listiny.
8. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení jí zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
11. K závěrům dovolacího soudu ohledně řešení otázky promlčení práva odstoupit od smlouvy a posouzení samotné platnosti odstoupení od předmětné kupní smlouvy nemá Ústavní soud jakožto garant ústavnosti cokoli podstatného dodat. Dovolací soud v souzené věci své závěry dostatečně a racionálně vyložil a v podrobnostech na ně Ústavní soud tímto odkazuje (viz zejm. poslední tři odstavce na straně 5 a druhý odstavec na straně 6 napadeného rozsudku). Názor stěžovatelky, že odůvodnění napadeného rozsudku je přehnaně kusé a nesrozumitelné Ústavní soud nesdílí. Veškeré podstatné (nosné) úvahy dovolacího soudu jsou z odůvodnění napadeného rozsudku dobře seznatelné.
12. Ústavní soud se nad to seznámil se stěžovatelkou namítanou prejudikaturou dovolacího soudu (rozsudek ze dne 16. ledna 2007 sp. zn. 30 Cdo 2047/2006, usnesení ze dne 6. června 2018 sp. zn. 28 Cdo 444/2018 a usnesení ze dne 31. března 2022 sp. zn. 33 Cdo 884/2020), která má dle stěžovatelčiny argumentace představovat ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu potvrzující jeden ze závěrů vyslovených ve výše zmíněném rozsudku ve věci sp. zn. 33 Odo 633/2003 o tom, že i "právo věřitele poskytnout dlužníku dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění závazku" podléhá promlčení.
Rovněž v tomto směru Ústavní soud přitakává dovolacímu soudu a jeho názor o ojedinělosti přístupu k řešení dané právní otázky v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Odo 633/2003 považuje za ústavně obhajitelný: závěry ve stěžovatelkou odkazovaném rozsudku formulované ve vztahu k právním normám obsaženým v § 517 odst. 1 občanského zákoníku byly následnou judikaturou dovolacího soudu převzaty a výslovně potvrzovány vskutku toliko v rozsahu týkajícím se promlčení práva na odstoupení od smlouvy, nikoli co do promlčení (jakéhosi dalšího majetkového) práva věřitele poskytnout dlužníku dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění závazku - tento názor se do navazující judikatury dovolacího soudu konzistentně nepromítl, a to i přes to, že jde o rozsudek vydaný téměř před dvaceti lety.
Stěžovatelkou citovaná rozhodnutí dovolacího soudu - a další rozhodnutí odkazovaná v napadeném rozsudku dovolacím soudem, popř. i jiná rozhodnutí dovolacího soudu známá Ústavnímu soudu týkající se této problematiky (k tomu viz např. usnesení ze dne 17. ledna 2017 sp. zn. 26 Cdo 2898/2016) - proto nepředstavují ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se v nyní souzené věci dovolací soud při svém právním hodnocení správnosti rozsudku odvolacího soudu býval překvapivě, nedůvodně či jinak nedovoleně odchýlil.
Z uvedeného tudíž plyne, že před přijetím napadeného rozsudku nemuselo být v řízení vedeném před dovolacím soudem aplikováno ustanovení § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, tj. že by senát 33 Cdo býval měl řízení o dovolání stěžovatelky přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. února 2019 sp. zn. II. ÚS 2156/18 ).
13. V souzené věci samozřejmě nelze nevidět relativně značné prodlení mezi uzavřením předmětné kupní smlouvy a posledním odstoupením od ní realizovaným vedlejšími účastnicemi. Nicméně pokud měly obecné soudy za to, že v konkrétních poměrech tohoto sporu je na místě takovému počínání vedlejších účastnic poskytnout právní ochranu, nespatřuje Ústavní soud ani při zohlednění argumentace obsažené v ústavní stížností jakýkoli důvod, aby takovýto závěr v ústavní rovině zpochybňoval. Stěžovatelkou namítaný princip právní jistoty je v dané situaci totiž mincí o dvou stranách, kdy na jedné straně jistě existuje obecný zájem na tom, aby účastníci smluvních vztahů pokud možno činili úkony, pro něž není zákonem explicitně předepsána určitá lhůta, popř. které nepodléhají promlčení, bez zbytečného odkladu poté, co jim zákon umožňuje daný úkon učinit poprvé; na druhé straně téže mince však spočívá srovnatelně důležitý zájem na tom, aby letitá a doposud řádně nesplněná smlouva (o jejímž nesplnění se z ústavní stížnosti ani napadeného rozhodnutí nepodávají žádné pochybnosti), byla jednoznačně ukončena tou kterou stranou způsobem nevzbuzujícím další pochybnosti pro všechny její účastníky a potažmo i třetí osoby (přičemž vzhledem k dlouhodobým soudním sporům projednávaná věc evidentně nesměřovala ani ke konsensuálnímu mimosoudnímu řešení). Názor dovolacího soudu, který stvrdil (uznal) účinky dané výzvy k doplacení kupní ceny za nemovitosti a s tím souvisejícího určení dodatečné lhůty k tomuto plnění se proto v poměrech souzené věci nejeví jako natolik excesivní, že by mohl způsobit neústavnost napadeného rozsudku.
14. K otázce tvrzeného zásahu do vlastnického práva stěžovatelky dle čl. 11 Listiny, který ostatně nebyl jakkoli odůvodněn, Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky práva na spravedlivý proces nebo práva na zákonného soudce, nelze uvažovat ani o porušení práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 Listiny, které by mohlo v úvahu přicházet až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatelky (ke kterému v projednávané věci nedošlo).
15. Ústavní soud tedy závěrem shrnuje, že nezjistil, že by si dovolací soud při vydání napadeného rozhodnutí počínal způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu