Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 304/2024-1554 ze dne 28. listopadu 2024, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 94 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud zrušil vykonatelnost výroku II napadeného usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalobou Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích stíhán pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Skutek, pro nějž je stěžovatel stíhán, spočívá - stručně vyjádřeno - v tom, že jako řidič lesního traktoru společně se spoluobžalovaným P. N., který jej při noční jízdě doprovázel v osobním automobilu Mitsubishi, odstavením obou těchto vozidel bez dostatečného označení či jiného zabezpečení (výstražného zařízení) vytvořili na vozovce překážku. Poškozený J. M., jedoucí v automobilu Opel, v důsledku toho narazil do traktoru, po střetu z automobilu vystoupil, avšak byl sražen automobilem Peugeot řízeným J. K., přičemž utrpěným vážným poraněním na místě podlehl.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 T 241/2015-1203 ze dne 15. září 2021 (první zprošťující rozsudek) byl stěžovatel výše uvedené obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn, neboť podle okresního soudu daný skutek nebyl trestným činem. Krajský soud v Českých Budějovicích na základě odvolání státní zástupkyně a poškozených usnesením č. j. 4 To 45/2022-1226 ze dne 15. června 2022 (první kasační usnesení) uvedený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud poté rozsudkem č. j. 3 T 241/2015-1203 ze dne 2. května 2023 (druhý zprošťující rozsudek) stěžovatele (jakož i spoluobžalovaného N., jehož věc byla původně projednávána v samostatném řízení) opět zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Krajský soud na základě odvolání státní zástupkyně a poškozených usnesením č. j. 4 To 400/2023-1454 ze dne 30. listopadu 2023 (druhé kasační usnesení) opět rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
4. Okresní soud třetím rozsudkem ve věci č. j. 3 T 241/2015-1512 ze dne 15. května 2024 (třetí zprošťující rozsudek) opětovně stěžovatele i spoluobžalovaného N. podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby. Krajský soud na základě odvolání státní zástupkyně a poškozených jednak znovu rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (výrok I) a jednak podle § 262 trestního řádu přikázal, aby byla věc projednána v jiném složení senátu (výrok II).
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud výrokem II napadeného usnesení, kterým podle § 262 trestního řádu přikázal, aby věc byla před okresním soudem projednána v jiném složení senátu, zasáhl do jeho práva na zákonného soudce. Připomíná, že ke změně původního soudce by mělo docházet jen výjimečně, takové rozhodnutí by mělo být přesvědčivě odůvodněné a odnětí věci určitému soudci by nemělo sloužit k řešení názorového střetu dotčených soudních instancí, přičemž v této souvislosti odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí postrádá přesvědčivé argumenty pro změnu senátu a že krajský soud tímto způsobem pouze vyjádřil nespokojenost s tím, jak okresní soud rozhodl, a požaduje po okresním soudu, aby přijal jeho názory a řídil se jeho pokyny. Je proto přesvědčen, že krajský soud v napadeném rozhodnutí řeší svůj názorový střet se soudem nalézacím a v podstatě jej zavazuje k tomu, aby změnil svá skutková zjištění na podkladě rozdílného hodnocení důkazů. Doplňuje, že nejde o situaci, kdy by skutková zjištění učiněná nalézacím soudem byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
6. Stěžovatel dále odkazuje na závěry vyplývající z nálezů sp. zn. IV. ÚS 839/21 ze dne 30. září 2021 a sp. zn. IV. ÚS 1929/23 ze dne 3. dubna 2024, a v návaznosti na ně uvádí, že v postupu nalézacího soudu nelze spatřovat žádné pochybení, neboť zcela dostál požadavku hodnotit důkazy logicky a správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Připomíná rovněž rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. června 2020 ve věci Tempel v. Česká republika a nálezy sp. zn. III. ÚS 761/24 ze dne 10. června 2024 a sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. září 2009 s tím, že krajský soud v napadeném rozhodnutí tuto judikaturu nerespektoval.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím konečným, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 711/01 ze dne 6. června 2002 (N 66/26 SbNU 193), sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53), sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. března 2013 (N 38/68 SbNU 391), sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. prosince 2015 (N 202/79 SbNU 281), sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. června 2016 (N 118/81 SbNU 833) či sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. února 2019 (N 22/92 SbNU 218)].
9. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ústavní stížností napadá celé usnesení krajského soudu, když v petitu neodděluje kasační rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí a postup odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu, nemohl se Ústavní soud návrhem zabývat ve vztahu k výroku I napadeného usnesení. V případě zrušujících výroků obecných soudů, po kterých řízení nadále pokračuje, totiž s ohledem na zásadu subsidiarity uplatňovanou v řízení o ústavní stížnosti nutno považovat podávání ústavních stížností za předčasné (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 114/20 ze dne 23. června 2020 či sp. zn. II. ÚS 968/23 ze dne 24. října 2023). V části směřující proti výroku I napadeného usnesení proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za nepřípustnou.
10. Ústavní soud podotýká, že se ústavně konformní aplikací § 262 trestního řádu již v minulosti opakovaně zabýval, jak vyplývá z judikatury uvedené výše, jakož i z dalších jeho rozhodnutí [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. září 2009 (N 196/54 SbNU 411), sp. zn. IV. ÚS 1327/19 ze dne 12. května 2020 (N 91/100 SbNU 102) či sp. zn. IV. ÚS 839/21 ze dne 30. září 2021 (N 167/108 SbNU 73)]. Z této ustálené judikatury vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle § 262 trestního řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné.
Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci stávající soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vymezilo konkrétní pochybení soudu nalézacího. Současně je třeba uvést, že uvedené ustanovení nevytváří pro odvolací soud širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně uvedeným požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z toho důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod by mohlo nastat také v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, kdy by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle.
K tomu by došlo, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2085/21 ze dne 5. dubna 2022 (N 44/111 SbNU 196)]. Takovéto vady s ústavní relevancí však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel výše obecné námitky vznáší formou obecných tvrzení, bez patřičné konkretizace. Tvrdí, že argumenty krajského soudu pro změnu senátu nejsou přesvědčivé, nicméně nijak nereaguje na žádný ze sady argumentů, o něž krajský soud opřel napadené rozhodnutí. Uvádí, že krajský soud napadeným usnesením zavazuje okresní soud k tomu, aby změnil svá skutková zjištění na podkladě rozdílného hodnocení důkazů, avšak nekonkretizuje žádné skutkové zjištění, ve vztahu k němuž by krajský soud takový požadavek vznášel. Okresní soud se podle jeho názoru nedopustil v rozsudku, který byl napadeným usnesením zrušen, žádného pochybení, avšak v konkrétnosti se nevyjadřuje ani k jedné z řady výtek vůči okresnímu soudu, které krajský soud v napadeném usnesení formuloval, resp. zopakoval ze svých předchozích kasačních rozhodnutí.
12. Z hlediska dodržení principů vymezujících mantinely pro rozhodnutí nadřízeného soudu o změně ve složení soudu nižší instance rozhodujícího v dané věci se v posuzovaném případě jeví jako klíčový prvek to, že veškeré výhrady krajského soudu vůči třetímu zprošťujícímu rozsudku, resp. úvahám okresního soudu, na nichž byl tento rozsudek založen, se vztahují jednak k posouzení nedbalostního zavinění stěžovatele a spoluobžalovaného a jednak k posouzení (vyhodnocení) příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a následkem v podobě usmrcení poškozeného. Nejde tedy o otázky skutkové, nýbrž o otázky právní - právní úsudek (právní vyhodnocení) ohledně skutkového podkladu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 505/02 ze dne 16. dubna 2003).
13. Sám krajský soud v bodě 24 napadeného usnesení sice konstatoval, že okresní soud nesprávně hodnotil provedené důkazy (resp. je hodnotil vždy ve prospěch stěžovatele a spoluobžalovaného), avšak ve skutečnosti nelze v napadeném usnesení nalézt jediný konkrétní důkaz, jehož hodnocení okresním soudem by krajský soud rozporoval. Stejně tak Ústavní soud neidentifikoval žádné skutkové zjištění okresního soudu, jež by bylo podle krajského soudu nesprávné nebo sporné. Je tedy možné konstatovat, že obě soudní instance vycházely ze stejného a fixovaného skutkového stavu vyplývajícího z provedeného dokazování.
14. Krajský soud v napadeném usnesení vytknul soudu okresnímu primárně to, že zjištěné okolnosti hodnotil velmi přísně vůči poškozenému, u kterého dospěl k závěru, že sám nesl zavinění na své smrti a že stejné nároky z hlediska požadavků náležité opatrnosti a předvídatelnosti ve vztahu ke způsobenému následku neuplatňoval vůči stěžovateli a spoluobžalovanému (srov. zejména body 9 až 13 a 16 až 18 napadeného usnesení). V tomto případě jde tudíž výhradně o otázku posouzení existence nedbalostního zavinění stěžovatele, tedy o právní názor na naplnění zákonných předpokladů nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, jakož i na význam spoluzavinění poškozeného.
15. Další názorová odlišnost mezi okresním a krajským soudem se týkala vyhodnocení toho, zda, resp. jak jednání stěžovatele a spoluobžalovaného přispělo ke způsobení smrtelného následku, tedy zda mezi tímto jednáním a následkem existovala příčinná souvislost, nebo zda došlo k jejímu přetržení v důsledku jednání samotného poškozeného (srov. body 14 a 15 a 19 až 23 napadeného usnesení). I v tomto případě jde tak o otázku ryze právní, týkající se tentokrát jednoho ze znaků objektivní stránky trestného činu.
16. Tuto část úvah lze tedy shrnout s tím, že krajský soud v napadeném usnesení neporušil zákaz vnucování určitého způsobu hodnocení důkazů soudu prvního stupně, neboť v posuzovaném případě o hodnocení důkazů a vyvozování skutkových zjištění vůbec nešlo. Předmětem názorového rozporu byly právní otázky, což je dobře patrné mj. z toho, že krajský soud okresnímu soudu vytýkal opětovnou aplikaci nepřiléhavé judikatury a neakceptování právního názoru vysloveného v předchozích kasačních rozhodnutích (srov. bod 24 napadeného usnesení). Ve vztahu k právním otázkám přitom platí pravidlo, že soud prvního stupně, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud (srov. § 264 odst. 1 trestního řádu). Jestliže se tedy krajský soud snažil okresní soud zavázat, aby respektoval jeho právní názory, byl tento jeho postup zcela v souladu s trestním řádem a principy práva na spravedlivý proces (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 114/20 ze dne 23. června 2020). Z těchto důvodů na posuzovanou věc nemohou být aplikovány závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje, neboť ta se týká případů, kdy nesoulad mezi nalézacím a odvolacím soudem nastal ohledně hodnocení důkazů a skutkových zjištění.
17. Ústavní soud dále zkoumal, zda v posuzované věci existovaly dostatečné důvody k tomu, aby krajský soud mohl přistoupit k výjimečnému opatření v podobě přikázání věci jinému senátu okresního soudu postupem podle § 262 trestního řádu. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak bylo.
18. Jak již bylo uvedeno, k použití § 262 trestního řádu lze přistoupit pouze za podmínky, že je zde dána vysoká míra pravděpodobnosti, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. března 2013 (N 38/68 SbNU 391)]. Příkladem takové situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1368/23 ze dne 5. června 2024 či usnesení sp. zn. I. ÚS 112/98 ze dne 14. července 1998).
19. Klíčové výhrady, které vedly krajský soud k tomu, aby napadeným usnesením již potřetí zrušil zprošťující rozsudek okresního soudu, byly obsaženy i v obou předchozích kasačních usneseních, která krajský soud ve věci učinil. Jde o již zmíněné výhrady týkající se posuzování příčinné souvislosti a zavinění stěžovatele (srov. zejména body 15 až 19 a 22 prvního kasačního usnesení a body 14 až 22 a 25 až 27 druhého kasačního usnesení), jakož i nesprávného použití judikatury (srov. bod 14 prvního kasačního usnesení a bod 11 druhého kasačního usnesení).
20. Z obsahu třetího zprošťujícího rozsudku a napadeného usnesení je zřejmé, že okresní soud opětovně nerespektoval právní názory krajského soudu, čímž postupoval v rozporu s citovaným ustanovením § 264 odst. 1 trestního řádu. Jestliže tedy za dané situace a z tohoto důvodu (srov. bod 26 napadeného usnesení) krajský soud přistoupil k rozhodnutí podle § 262 trestního řádu ve snaze "odblokovat" průběh trestního řízení, jehož další postup byl v podstatě zastaven neochotou senátu okresního soudu respektovat závazné názory krajského soudu, Ústavní soud to považuje za legitimní postup a neshledává důvod pro kasační zásah.
21. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl napaden výrok I usnesení krajského soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti výroku II napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. dubna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu