Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Řeháka, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, sídlem Měsíčná 256/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2025 č. j. 29 Cdo 2231/2023-391 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2023 č. j. 58 Co 82/2023-345, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PETRONEL spol. s r. o., sídlem Riedlova 919, Desná, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastnice se tzv. žalobou z lepšího práva domáhala vůči stěžovateli zaplacení 107 498 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel měl podle ní neoprávněně obdržet v konkursním řízení vedeném s obchodní společností Národní stavební společnost a. s. uvedenou částku jako výtěžek zpeněžení. V roce 2002 koupila vedlejší účastnice od uvedené obchodní společnosti (označené) nemovité věci a po prohlášení konkursu v roce 2007 vůči této společnosti její konkursní správkyně považovala tuto smlouvu za neplatnou, a proto nemovité věci zahrnula do majetkové podstaty, z jejíhož zpeněžení byla uspokojena jiná pohledávka stěžovatele vůči této společnosti.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2022 č. j. 17 C 194/2021-292 žalobě vyhověl. Podle obvodního soudu se sice vedlejší účastnice dříve neúspěšně domáhala vyloučení věcí z majetkové podstaty, avšak to není na překážku jinému posouzení nyní, protože konkursní soud zkoumá, zda má žalobce ke zpeněženému majetku "lepší právo" jen jako otázku předběžnou, jen pro účely konkursního řízení. Namítána byla neplatnost kupní smlouvy podle § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, tedy pro chybějící určení kupní ceny znaleckým posudkem u smlouvy mezi spřízněnými osobami. Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 nejde o neplatnost absolutní jen proto, že cena nebyla stanovena na základě znaleckého posudku, byla-li ve smlouvě o převodu majetku sjednána tržní cena, popřípadě cena pro společnost výhodnější. V nynější věci ze znaleckého dokazování vyplynulo, že kupní cena byla výhodnější. Kupní smlouva tedy nebyla neplatná, a vedlejší účastnici svědčilo vlastnické právo k nemovitým věcem, které byly součástí konkursní podstaty a posléze zpeněženy. Výtěžek z něj tak náleží vedlejší účastnici.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil napadeným rozsudkem. Kupní smlouva podle něj je platná, protože sjednaná kupní cena, ač nebyla určena posudkem znalce jmenovaného soudem, byla cenou obvyklou. Ke změně judikatury k výkladu § 196a odst. 3 obchodního zákoníku sice došlo v průběhu konkursního řízení, avšak řadu let před zahájením tohoto řízení. Stěžovateli, který se na úkor vedlejší účastnice bezdůvodně obohatil, vznikla povinnost toto obohacení vedlejší účastnici vydat.
5. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Rozsudek městského soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi u vztahu vylučovací žaloby a tzv. žaloby z lepšího práva, jakož i hodnocení důkazů o obvyklé ceně nemovitých věcí. K časovým účinkům změny judikatury nešlo přehlédnout, že ke změně judikatury došlo ještě před vyplacením příslušné části výtěžku zpeněžení. Stěžovatel rovněž u některých námitek vycházel z jiného skutkového stavu, který Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení až na výjimky zpochybňovat. Skutkový závěr o výši kupní ceny Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřeným. S ohledem na rozdílný skutkový stav nejsou přiléhavé ani další odkazy stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
6. Stěžovatel tvrdí, že předcházející řízení bylo zatíženo mnoha závažnými vadami, což namítal v dovolání s tím, že se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Soudy neprovedly řádné volné hodnocení důkazů, protože hodnocení důkazů bylo libovolné. Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost znaleckého posudku k určení ceny nemovitých věcí; nebylo zřejmé, z jakých podkladů znalec vycházel. Při zvolené metodě přitom sebemenší chyba může vést k odlišnostem v ocenění v řádech milionů Kč. Stěžovatel zde odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ke znaleckému dokazování, jakož i odbornou literaturu k metodě přímé kapitalizace pro stanovení hodnoty nemovitých věcí.
7. Dále stěžovatel tvrdí, že namítal nepřípustné zpětné působení změny judikatury, tedy rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 k výkladu § 196a obchodního zákoníku. Obecné soudy nevyhodnotily intertemporální účinky změny judikatury, přestože podle usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 26/21 (U 14/107 SbNU 328) není namístě kategorický závěr, že se nový právní názor musí použít vždy, protože jiný postup může přicházet v úvahu za předpokladu, že jej odůvodňují konkrétní okolnosti věci při zohlednění všech dotčených účastníků řízení. Obecné soudy se přesto nevypořádaly s uplatněním principu ochrany nabytých práv v dobré víře a neprovedly zde test proporcionality. Neposoudily věc ani jako kolizi rovnocenných interpretačních alternativ relevantního podústavního práva.
8. Stěžovatel rovněž v dovolání odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021 č. j. 27 ICdo 53/2020-230 a dříve rovněž na neplatnost kupní smlouvy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, protože kupní cena byla sjednána v rozdílné výši než podle tehdejšího ocenění dvou znalců. Podle městského soudu se uvedené rozhodnutí sice od nynější věci skutkově odlišuje, avšak podle stěžovatele městský soud nesprávně chápe smysl uvedené judikatury. Podle stěžovatele se rovněž obecné soudy nedostatečně vypořádaly s námitkou uplatnění korektivu dobrých mravů. Použití práva v nynější věci bylo nepřípustně mechanické. Konečně stěžovatel brojí proti hodnocení svých zbylých dovolacích námitek Nejvyšším soudem; i některá extrémně vadná skutková zjištění může Nejvyšší soud v dovolacím řízení korigovat a Nejvyšší soud nemohl odmítnout dovolání stěžovatele, protože předpoklady přípustnosti dovolání podle zákona jsou naplněny podle judikatury Ústavního soudu i tehdy, uvede-li dovolatel, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Nejvyšší soud se nezabýval dovoláním v celém jeho kontextu.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost včas podal oprávněný stěžovatel jako účastník řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná; stěžovatel vyčerpal všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Podstatou námitek stěžovatele je nesouhlas s právním a skutkovým hodnocením jeho věci týkající se vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel nejprve brojí proti znaleckému zkoumání k výši kupní ceny, která byla stěžejní pro určení potenciální neplatnosti smlouvy, a tedy také oprávněnosti pozdějšího vyplacení výtěžku zpeněžení stěžovateli. Jak se podává z napadených rozhodnutí, podle Nejvyššího soudu hodnocení znaleckého posudku odpovídá ustálené rozhodovací praxi. Z napadeného rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že znalec byl při jednání vyslechnut, závěry znalce jsou logické a přesvědčivé a že stěžovatel nepředložil žádný relevantní důkaz směřující k vyvrácení závěrů tohoto posudku. Znalec rovněž logicky zdůvodnil uplatnění použité oceňovací metody.
12. Nejvyšší soud rovněž poukázal na jiné řízení ve věci tzv. žaloby z lepšího práva vedlejší účastnice proti jiné obchodní společnosti, v němž se posuzovaly obdobné okolnosti u téže kupní smlouvy z roku 2002 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024 č. j. 29 Cdo 3658/2023-254). Z veřejně dostupných rozhodnutí v této věci je patrné, že i tehdy podle obecných soudů byla podle výsledku znaleckého dokazování tatáž kupní cena sjednána jako cena obvyklá. Je sice pravdou, že nynější stěžovatel nebyl účastníkem tohoto řízení, avšak Ústavní soud nemá důvod, aby k výsledku tohoto řízení, týká-li se stejné otázky, nemohl přihlédnout i nyní. I v této jiné věci se obecné soudy vypořádaly s námitkami zpochybňujícími závěry znalce. Závěr o obvyklé kupní ceně podle téže smlouvy na podkladě dokazování v jiné věci proto svědčí přiměřenosti obdobných závěrů v nynější věci.
13. Dále, k časovým účinkům změny judikatury soudů stěžovatel přiléhavě v obecné rovině odkazuje na požadavky vyplývající z rozhodovací praxe Ústavního soudu k této problematice. Opomíjí však, že i podle Ústavního soudu použití nového právního názoru na starší případy vyvolá ústavně nepřijatelné dopady jen v ojedinělých případech. Vůdčí zásadou v horizontálních právních vztazích i nadále zůstává tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikaturními změnami, což znamená, že nový právní názor má být aplikován na všechna běžící řízení. Výjimky mohou být dány pouze specifiky výjimečných situací, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Je na adresátech, aby soudu předložili právě tato specifika, která odůvodní výjimečné nepoužití nového právního názoru [srov. např. nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18
(N 208/97 SbNU 238), body 19 až 27 a tam uvedenou judikaturu, a usnesení ze dne 19. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2797/24
].
14. V nynější věci nezůstaly obdobné námitky stranou pozornosti obecných soudů. Je zřejmé, že neshledaly výjimku z pravidla incidentního retrospektivního působení judikatury, protože ke změně judikatury došlo ještě v průběhu uvedeného konkursního řízení a ještě než došlo k vyplacení výtěžku zpeněžení stěžovateli. Ani Ústavní soud v nynější věci neshledává žádné výjimečné okolnosti, které by snad opodstatnily v tomto směru jiné řešení či hlubší úvahy o něm. Stěžovatel k tomu ostatně netvrdí nic konkrétního. Není přitom ani pravdou, že je za této situace třeba provádět test proporcionality, jak tvrdí stěžovatel. Úvahy obecných soudů byly v tomto kontextu dostatečné a založené na přiměřeném srovnání dostupných výkladových alternativ. Použití incidentní retrospektivity v nynější věci nebylo nepřípustně mechanické (a contrario nález ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 1732/23
).
15. Jde-li o námitky stěžovatele o neplatnosti smlouvy podle § 39 občanského zákoníku s odkazem na usnesení sp. zn. 27 ICdo 53/2020, podává se z tohoto rozhodnutí, že v tehdejší věci Nejvyšší soud akceptoval závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy, neboť mimo jiné úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při jejím uzavření bylo dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu tím, že došlo k porušení povinností jednatele dlužnice jednat s péčí řádného hospodáře vyvedením podstatného majetku z majetkové podstaty dlužnice ve prospěch žalobkyně za cenu výrazně nižší, než je cena obvyklá, čímž došlo k poškození dlužnice i jejích věřitelů ve prospěch žalobkyně. Takové okolnosti však skutečně v nynější věci nikdo nenastolil a stěžovatel je konkrétně ani netvrdí. Ani podle Nejvyššího soudu ve věci nevyšlo najevo žádné nepoctivé jednání či nepoctivý úmysl vedlejší účastnice. Obstojí proto i jeho argumentace, že tyto námitky stěžovatele spočívají na odlišném skutkovém stavu a že odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu není skutkově přiléhavé.
16. Z týchž důvodů zde obstojí argumentace obecných soudů ohledně korektivu dobrých mravů, protože jak je patrné z dovolání stěžovatele, jeho argumentace v tomto smyslu směřovala právě k uplatnění § 39 občanského zákoníku a závěrů usnesení sp. zn. 27 ICdo 53/2020.
17. Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud je oprávněn se na podkladě řádně formulovaného dovolání směřujícího k porušení procesních zásad zabývat také "extrémními vadami" u skutkových zjištění odvolacího soudu [srov. bod 55 stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.)]. Tyto požadavky však Nejvyšší soud respektoval, protože reagoval na stěžovatelem předložené otázky směřující ke zpochybnění znaleckého dokazování. Mimo jiné také uvedl, že ani tato skutková zjištění neshledal zjevně nepřiměřenými.
18. Konečně, nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší soud nezabýval dovoláním v celém jeho kontextu, resp. že se nedostatečně vypořádal s veškerou relevantní dovolací argumentací. To je patrné již ze shora uvedeného. Není ani pravdou, že Nejvyšší soud nemůže odmítnout dovolání tehdy, vymezí-li dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání v tom smyslu, že odvolací soud se při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Požadavky Ústavního soudu zde směřují k tomu, aby Nejvyšší soud za takové situace neodmítal dovolání pro vady, tedy aby se vypořádal s těmito námitkami věcně, respektive adekvátně jejich významu, závažnosti a kontextu dovolacího přezkumu (srov. bod 43 stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16). Nikoli však, že takové dovolání nelze odmítnout vůbec.
19. Nejvyšší soud však neodmítl dovolání stěžovatele pro vady a reagoval, což je podstatné, věcně na odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, jak je shora patrné. Nepovažoval ji z dobrých důvodů za relevantní, aby opodstatnila odlišné rozhodnutí. Nepřisvědčil-li Nejvyšší soud dovolacím námitkám stěžovatele a dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným, přičemž svoje rozhodnutí řádně odůvodnil, neodporuje to judikatuře Ústavního soudu ani ústavně zaručeným právům stěžovatele.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu