Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky EKO Logistics s.r.o., se sídlem Tyršova 68, Týnec nad Labem, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 30 Cdo 2538/2023-124, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a v konečném důsledku též právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Nejvyšší soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, č. j. 55 Co 59/2023-94, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1.2023, č. j. 26 C 19/2022-71. Z napadeného rozhodnutí, jakož i předcházejících rozhodnutí a ústavní stížnosti plynou následující skutečnosti.
3. V minulosti byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání správního deliktu za neumožnění kontroly Českou inspekcí životního prostředí týkající se nakládání s odpady (s vyřazenými kolejovými vozidly). Proti udělení pokuty stěžovatelka brojila před správními soudy, avšak neúspěšně. Posléze žádala odškodnění za průtahy.
4. Konkrétně se stěžovatelka podanou žalobou domáhala po České republice - Ministerstvu životního prostředí zaplacení částky 105 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 7. 10. 2021 do zaplacení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení zahájeného dne 26. 11. 2014 Českou inspekcí životního prostředí (dále jen "ČIŽP") a v navazujících řízeních u Ministerstva životního prostředí a před správními soudy (řízení u Městského soudu v Praze je vedené pod sp. zn. 9 A 197/2015 a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 As 63/2019).
5. Obvodní soud pro Prahu 10 citovaným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 105 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 7. 10. 2021 do zaplacení (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Řízení před správním orgánem a soudem trvala od 26. 11. 2014, resp. od 28. 11. 2014 do 19. 3. 2021 (tj. 2306, resp. 2304 dnů) s průtahem v soudním řízení správním u Městského soudu v Praze v délce 995 dnů. V řízení před správním orgánem soud průtahy ze strany správního orgánu neshledal. Podle obvodního soudu řízení před správním orgánem a navazující soudní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a stěžovatelce vznikl nárok na odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu. Co se týče způsobu odškodnění, zadostiučinění nebylo možné poskytnout v penězích. Samotné konstatování porušení práva by bylo pro odškodnění dostačující - a to s ohledem na postup stěžovatelky v řízení před správním orgánem (den před stanoveným dnem kontroly stěžovatelka ČIŽP požádala o stanovení nového termínu), a na důvod k uložení pokuty. Stěžovatelka totiž neumožnila provést kontrolu na úseku odpadového hospodářství a k uložení pokuty došlo v důsledku protiprávního jednání samotné stěžovatelky. Proto nemohla být negativně postižena délkou řízení a zjištěným průtahem v řízení před prvostupňovým správním soudem.
6. Městský soud v Praze ale rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé (tj. ve výroku I) změnil tak, že soud konstatuje, že v řízení zahájeném dne 26. 11. 2014 ČIŽP ve případu stěžovatelky č. 1417350/SR01 a v navazujících řízeních u Ministerstva životního prostředí sp. zn. 1177/500/1535932/ENV/15, u Městského soudu v Praze sp. zn. 9 A 197/2015, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 63/2019, došlo k porušení práva stěžovatelky na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 23 054 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Městský soud oproti obvodnímu soudu uzavřel, že posuzované řízení nebylo skutkově ani právně složité, nicméně na správní řízení navazovalo řízení soudní a věc byla naposledy projednána a rozhodnuta Nejvyšším správním soudem, čímž přirozeně narostla délka řízení. Řízení nemohlo stěžovatelku závažněji negativně zasáhnout a její presumovanou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení lze v tomto konkrétním případě považovat za nepatrnou, neboť stěžovatelka, která se profesně hlásí k odbornému výkonu nakládání s odpady (včetně odpadů nebezpečných), neumožnila ČIŽP provedení kontroly, byť si musela být vědoma, že se tím dopouští správního deliktu a mohla tak důvodně očekávat, že za tento delikt bude sankcionována. Navíc v případě právnické osoby může nemajetková újma spočívat v poškození jejího dobrého jména, v nejistotě při rozhodování o vedení společnosti, v zásahu do řízení společnosti, a teprve v menším stupni i v případné úzkosti a potížích členů vedení společnosti. Úvaha o frustraci z nepřiměřené délky řízení tak musí být v případě právnických osob již s ohledem na jejich právní podstatu uvažována v omezené míře. Dostačujícím prostředkem nápravy nemajetkové újmy stěžovatelky je proto konstatování porušení práva, které je na místě stěžovatelce poskytnout. V tomto směru rozsudek obvodního soudu změnil, v části týkající se zamítnutí peněžitého plnění jej však potvrdil.
8. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. Nejvyšší soud považoval závěry městského soudu za věcně správné a dospěl mimo jiné k závěru, že posuzované řízení představuje řízení o "trestním obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a lze tak na něj aplikovat závěry judikatury Nejvyššího soudu ohledně posouzení kritéria významu předmětu řízení pro pravomocně odsouzeného pachatele trestného činu, neboť stejně jako v rámci trestního řízení bylo v daném případě řešeno protiprávní jednání stěžovatelky, byť nižší intenzity a společenské nebezpečnosti, než je tomu u trestných činů, a v rámci tohoto řízení bylo rozhodováno o uložení trestu za takové jednání.
9. Ústavní stížnost stěžovatelky (argumentaci v ní obsaženou) lze stručně shrnout tak, že se Nejvyšší soud dopustil porušení jejích práv, když jí věcně nevyhověl. V případě sp. zn. 30 Cdo 3531/2023 posuzoval zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o správním deliktu stěžovatelky spočívajícím v provozu zařízení ke zpracování odpadu, aniž by byl jeho provoz řádně povolen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3531/2023). Nejvyšší soud přitom bez bližšího odůvodnění přijal v obou případech zcela protichůdné závěry, v podrobnostech stěžovatelka poukázal a na obsah citovaného rozhodnutí, které rovněž přiložila.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud prakticky totožné závěry zhojil svou kasační pravomocí a věc znovu vrátil městskému soudu. Rozdíl obou rozhodnutí spočívá v řešení otázky, zda lze srovnávat minimalizaci významu předmětu průtažného řízení (i) v případě řízení o správním deliktu a navazujícím soudním přezkumu a (ii) v případě úmyslného trestného činu. Nejvyšší soud podle ní chybně vyřešil otázku, zda lze minimalizaci významu předmětu průtažného řízení pro jednotlivce v případě řízení o správním deliktu vztáhnout i na přezkum zákonnosti rozhodnutí o správně deliktní vině a trestu před správními soudy.
10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III.
ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023). To se však v projednávané věci nestalo.
12. Podstata stížní argumentace stěžovatelky reaguje na kasační rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3531/2023, tedy na rozsudek Nejvyššího soudu v jiné věci (téže stěžovatelky), který byl vydán až po nyní napadeném rozhodnutí. Zmiňované řízení dosud stále probíhá. V nyní posuzované věci však stěžovatelka mylně předpokládá, že Ústavní soud de facto věcně posoudí závěry přijaté v jiném dosud probíhajícím řízení. Tato úloha Ústavnímu soudu nepřísluší a jakékoliv závěry týkající se dosud nenapadeného rozhodnutí by nepřípustně zasáhly do případného budoucího přezkumu Ústavním soudem.
Pouhá skutečnost, že bylo pozdější rozhodnutí vydáno ve lhůtě pro podání ústavní stížnosti, stěžovatelce automaticky neotevírá cestu k přezkumu pozdějšího rozhodnutí. Navíc i případný rozkol v judikatuře (a tedy potenciální pochybení v rovině práva na zákonného soudce) lze namítat nikoliv v řízení o této ústavní stížnosti (která je věnována přezkumu časově dřívějšího rozhodnutí), ale až v budoucnu v dosud neskončeném řízení sp. zn. 30 Cdo 3531/2023. Teprve to by se (hypoteticky) odchýlilo cestou senátního rozhodnutí, na místo velkého senátu jako sjednocujícího tělesa.
13. Ústavní soud se tedy striktně zabýval závěry vyslovenými v nyní napadeném rozsudku, přičemž žádné ústavněprávní deficity na něm neshledal.
14. Podstatné je, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 lze kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů podle předmětu řízení, u nichž je dán vyšší typový význam řízení pro poškozeného, který není třeba v řízení prokazovat, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Jedním z takových řízení je i trestní řízení, zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka. Toto však nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno.
15. Nejvyšší soud nadmíru podrobným způsobem stěžovatelce osvětlil, z jakých důvodů jí předestřený právní náhled nemohl uspět. Základním pravidlem je, že výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (rozsudek ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Ve vztahu k odsouzeným pachatelům trestných činů se však uplatní výjimka z tohoto pravidla, kterou je třeba vykládat restriktivně a nelze ji vztahovat na další samotné trestní řízení, které je řízením navazujícím (viz rozsudek ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021 či ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022).
16. Veškeré Nejvyšším soudem citované závěry jsou v souladu s recentní judikaturou civilních soudů uplatnitelné i na případy, kdy se nejedná o řízení trestní, ale o řízení přestupkové - i takové řízení je řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016).
17. Skutečnost, že Nejvyšší soud necitoval nález sp. zn. II. ÚS 570/20 ze dne 14. 10. 2020 nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Tento nález se zabýval povahou správního řízení a navazujícího soudního řízení v případě žádosti o poskytnutí informací. Nešlo tedy o správní delikt (a účastníkem řízení s průtahy byla fyzická, nikoliv právnická osoba). Obě tato specifika nyní projednávanou věc odlišují jak co do povahy řízení, tak ve vztahu k samotným dopadům průtahů na stěžovatelku. Nejvyšší soud přitom přesvědčivě a rozsáhle citoval závěry vrcholných soudů, které byly přijaty až po vyhlášení citovaného nálezu (a tedy implicitně s jeho vědomím).
18. Ústavní stížnost je jen pokračující polemikou se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se Ústavní soud uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli ani vybočení z pravidel ústavnosti nespatřuje.
19. Protože neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu