Přesvědčivé odůvodnění výše zadostiučinění za nesprávný úřední postup
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Pavla Gregůrka, b) Mileny Gregůrkové, c) Ing. Tadeáše Gregůrka, d) Kamily Gregůrkové, zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Sadová 7250, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3905/2023-492 ze dne 26. února 2025, proti části výroku I., týkající se částky 28 516 Kč s příslušenstvím, a výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze č. j.
19 Co 146/2023-392 ze dne 27. června 2023, ve znění opravného usnesení č. j. 19 Co 146/2023-408 ze dne 31. srpna 2023, a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 20 C 167/2017-342 ze dne 2. března 2023*), spojené s návrhem na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) a § 236 až § 243g občanského soudního řádu, a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: __________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2025
1. Ústavní soud v této věci řešil, zda je přiznané zadostiučinění ve výši 144 000 Kč pro každého ze stěžovatelů za více než 15 let dlouhé vyvlastňovací a více než 7 let dlouhé kompenzační řízení (tedy celkem přes 22 let procesu) v souladu s podstatou jejich základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
2. V listopadu 2016 se stěžovatelé domáhali žalobou proti státu (vedlejší účastnici) u Obvodního soudu pro Prahu 1 ("nalézací soud") zaplacení 392 074 Kč s příslušenstvím pro každého z nich [stěžovatel c) je právní nástupce zemřelého původního žalobce]. Uvedená částka měla představovat náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhá řízení vedená před orgány moci výkonné a soudní o vyvlastnění deseti pozemků stěžovatelů v Kvítkovicích u Otrokovic z důvodu výstavby silnice.
3. V lednu 2017 každý z původních žalobců obdržel od státu odškodnění 99 000 Kč; řízení proto bylo v odpovídající části zastaveno. Základ sporu byl postaven najisto a následné soudní řízení bylo vedeno jen ve vztahu k výši odškodnění; předmětem žaloby byla dále náhrada ve výši 293 074 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelé v průběhu nalézacího řízení tvrdili, že kompenzační řízení vedené u nalézacího soudu je nepřiměřeně dlouhé, což se musí projevit ve výši zadostiučinění.
4. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil státu povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů 73 516 Kč s příslušenstvím (výrok I.); ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a dospěl k následujícím závěrům:
Vyvlastňovací řízení, od nichž stěžovatelé odvíjí své nároky, je třeba považovat za dva samostatné celky [řízení byla zahájena samostatnými návrhy Ředitelství silnic a dálnic ("ŘSD")]; nenavazovala na sebe ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4815/2015 ze dne 18. 5. 2016 (bod 33).
První vyvlastňovací řízení trvající od dubna 2000 do září 2002 nepřiměřeně dlouhé nebylo. Stěžovatelům lze přisvědčit v tom, že toto řízení nebylo nikdy formálně skončeno, neboť odvolací správní orgán zrušil prvostupňové rozhodnutí, aniž by věc vrátil k dalšímu řízení, které by bylo ukončeno konkrétním rozhodnutím. Pro účely odškodnění jde o to, do kterého okamžiku byli poškození v nejistotě ohledně výsledku řízení. Za konec prvního vyvlastňovacího řízení je třeba považovat okamžik zahájení druhého, kdy muselo být jeho účastníkům zřejmé, že první řízení skončilo. Jelikož stěžovatelé nenamítali nepřiměřenou délku prvního vyvlastňovacího řízení, žaloba nebyla v tomto rozsahu důvodná (bod 34 rozsudku).
Druhé vyvlastňovací řízení zahájené návrhem ŘSD v září 2002 v rozhodné době trvalo od března 2003 (kdy se stěžovatelé o zahájení řízení dozvěděli) do dubna 2017 (právní moc konečného rozhodnutí Nejvyššího soudu). Celková délka druhého řízení 14 let a 30 dnů je zjevně nepřiměřená. Při stanovení výše finanční kompenzace za průtahy lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč za rok podle ustálené judikatury, neboť délka řízení není extrémní. Celková výše základní částky nebyla odvozena od celkové délky řízení, ale jen z délky 13 let a 38 dnů, neboť stěžovatelé v žalobě časově vymezili odškodnění pouze do dubna 2016; u každého ze stěžovatelů šlo o 181 596 Kč. Základní částku bylo třeba modifikovat na základě kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, tedy snížit pro složitost věci o 20 %, snížit z důvodu sdílené újmy o 5 %, a naopak navýšit pro význam řízení pro poškozené o 20 %.
Na výši kompenzace nemá vliv délka soudního kompenzačního řízení, neboť stěžovatelé opakovaně navrhli jeho přerušení (klid řízení); ve výsledku jde o snížení o 5 %. Základní částka po snížení o 5 % činila 172 516 Kč; s ohledem na plnění 99 000 Kč byla žaloba důvodná v rozsahu 73 516 Kč (body 38-42 rozsudku).
5. Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku I. změnil tak, že je v rozsahu povinnosti zaplatit 45 000 Kč s příslušenstvím potvrdil a žalobu o zaplacení dalších 28 516 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.). Výrok II. odvolací soud potvrdil v upřesněném znění, tj. že se žaloba v rozsahu 219 558 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II.) a uložil státu povinnost nahradit každému stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 829,90 Kč (výrok III.). Důvody rozhodnutí odvolacího soudu lze shrnout následovně:
Odvolací soud stejně jako soud nalézací dospěl k závěru, že šlo o dvě posuzovaná samostatná vyvlastňovací řízení; shledal však nesprávný závěr nalézacího soudu, že za okamžik skončení prvního řízení je nutné považovat okamžik zahájení řízení druhého. Podle odvolacího soudu bylo první řízení ukončeno rozhodnutím Okresního úřadu Zlín ze dne 9. 11. 2001, č. j. RR-880/2001/V, kterým úřad postupoval podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, a zrušil rozhodnutí příslušného městského úřadu z května 2000.
Jde o způsob rozhodnutí předpokládaný tehdy účinným správním řádem a zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (bez vrácení věci) má účinky zastavení řízení. Z odůvodnění rozhodnutí okresního úřadu je zřejmé, že se jím řízení končí pro jeho zásadní vady spočívající v neúplném okruhu účastníků; okresní úřad výslovně předpokládal nový návrh ze strany ŘSD (bod 8 rozsudku). Pro účely odškodnění prvního řízení je rozhodná celková délka od dubna 2000 (doručení oznámení o zahájení vyvlastňovacího řízení dvěma původním žalobcům) do listopadu 2001, kdy byl spis vrácen městskému úřadu, tedy doba 1 rok a 7 měsíců.
Podle odvolacího soudu první řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé; vycházel z kritéria složitosti věci (zvýšená složitost skutková plynoucí z řešení otázky vlastnictví pozemků a související otázky okruhu účastníků), z kritéria počtu instancí (dva stupně správní soustavy a jeden stupeň soudní soustavy), kritéria postupu státních orgánů (postup bez průtahů), kritéria jednání poškozených (bez vlivu na délku řízení) a kritéria významu předmětu řízení pro poškozené (standardní) [bod 9 rozsudku]. Odvolací soud souhlasil se závěrem nalézacího soudu, že druhé vyvlastňovací řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, trvalo-li od března 2003 (doručení oznámení o zahájení řízení) do dubna 2017 (právní moc rozhodnutí Nejvyššího soudu), tj. 14 let a 30 dnů.
Pro účely určení výše zadostiučinění je rozhodná doba vymezená v žalobě - do dubna 2016, tj. 13 let a 39 dnů (bod 10 rozsudku). Na rozdíl od nalézacího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že přesahuje-li délka řízení 14 let, není adekvátní základní částka 15 000 Kč, ale 17 000 Kč za rok, tj. celkem 205 813,50 Kč. Uvedenou částku bylo podle odvolacího soudu třeba snížit o 20 % pro složitost věci: žalobci se ve vyvlastňovacím řízení domáhali způsobu určení výše náhrady za pozemky obvyklou (tržní) cenou, který se lišil od způsobu upraveného zákonem (vyhláškové ceny).
Dále odvolací soud uvedl, že "v době od 1. 1. 2007, kdy nabyl účinnosti zákon o vyvlastnění č. 184/2006 Sb.
s jiným způsobem určení výše náhrady (obvyklá cena), spočívala složitost právního posouzení v určení rozhodné právní úpravy pro určení výše náhrady, neboť řízení bylo zahájeno dne 22. 9. 2002, o vyvlastnění pozemků, proti kterému nebyly ze strany vlastníků námitky, bylo rozhodnuto správním orgánem již dne 24. 11. 2003 a předmětem soudního přezkumu byla dle včasné žaloby podané 22. 12. 2003 dle § 244 a násl. o. s. ř. "jen" výše náhrady". Odvolací soud snížil základní částku o dalších 20 % z důvodu vyššího počtu správních a soudních instancí: složitost právního posouzení se projevila i v četnosti instancí, dokonce i v různé soudní funkční příslušnosti (bod 11 rozsudku).
Na rozdíl od nalézacího soudu odvolací soud navýšil základní částku o 5 % z důvodu postupu státních orgánů: za nepominutelný průtah v soudní fázi považoval období přibližně dvou let v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Brně. Na druhou stranu nebyl podle odvolacího soudu důvod základní částku navyšovat o 20 % pro význam řízení pro poškozené. Vlastnické právo je sice jedním ze základních práv, ovšem jako takové se odráží v mnoha institutech občanského práva a různých řízeních (např. v řízení o vyklizení bytu).
Stěžovatelé uznali, že v posuzovaném vyvlastňovacím řízení nešlo o to, zda o majetek přijdou, ale "jen" o to, jak vysoká bude náhrada. Při porovnání takto vnímaného předmětu řízení např. s předmětem trestního řízení či řízení ve věci péče soudu o nezletilé děti je význam vyvlastňovacího řízení standardní (body 12-14 rozsudku). Podle odvolacího soudu byl dán důvod pro snížení základní částky o 5 % pro "sdílenou" újmu: šlo o majetek ve společném jmění dvou příbuzných manželských párů. Na rozdíl od nalézacího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že je důvod zvýšit základní částku o 10 % z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, které trvalo od května 2016 do června 2023, tj. 7 let a 48 dnů (body 15-16 rozsudku).
Po výsledném snížení základní částky o 30 % (- 20 % - 20 % + 5 % - 5 % + 10 % = - 30 %) činí přiměřené zadostiučinění celkem 144 000 Kč pro každého stěžovatele. Jelikož stěžovatelé již získali 99 000 Kč, zbývá zaplatit 45 000 Kč; ve zbývající části je žaloba nedůvodná (bod 17 rozsudku). Odvolací soud odvolací úspěch a neúspěch stěžovatelů a vedlejší účastnice posoudil jako srovnatelný a rozhodl proto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (bod 21 rozsudku).
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl ústavní stížností napadeným usnesením a zamítl jejich návrh na podání návrhu na zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. k Ústavnímu soudu
7. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Namítají, že soudy porušily jejich práva zaručená především v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 až 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny; dále navrhují zrušení zákonné úpravy dovolání a zákona č. 82/1998 Sb.
8. Ve více než sedmdesátistránkové ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně popisují řízení o vyvlastnění. Podstatou jejich argumentace je tvrzení, že zadostiučinění 144 000 Kč za nepřiměřeně dlouhá vyvlastňovací a kompenzační řízení je nedostatečné. Vyvlastňovací řízení trvalo více než 17 let (od března 2000 do dubna 2017); kompenzační řízení trvá od května 2016. Uvedená řízení tak trvají v součtu více než 25 let. Přiznaná částka je v rozporu s podstatou základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.
9. Dílčí námitky stěžovatelů lze shrnout následovně: Zaprvé, Nejvyšší soud neústavně odmítl dovolání jako nepřípustné, nadto stěžovatelům nedoručil vyjádření vedlejší účastnice k dovolání. Zadruhé, soudy neústavně určily celkovou dobu vyvlastňovacího řízení (chybně spojily počátek doby až s oznámením zahájení řízení a posoudily zákonnost "ukončení" druhého řízení). Zatřetí, soudy neústavně hodnotily jednotlivá kritéria, podle kterých přiznanou částku určily (složitost věci, vysoký počet instancí, význam předmětu řízení, sdílené újmy, délku kompenzačního řízení). Začtvrté, stěžovatelé rozporují aktuálnost stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, na základě kterého byla určena základní částka (soudy jej užily mechanicky, bez ohledu změnu ekonomických okolností, tj. růst inflace). Zapáté, odvolací soud neústavně nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů řízení za odvolací řízení, kterou navíc snížil o 20 %.
10. Stěžovatelé rovněž podrobně namítají neústavnost zákonné výluky z dovolacího přezkumu tzv. nákladových výroků [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a celé zákonné úpravy dovolacího řízení (především z důvodu nesystematického vymezení předpokladů přípustnosti a nemožnosti přezkoumávat skutková zjištění). Dále stěžovatelé namítají neústavnost celého zákona č. 82/1998 Sb.: systém odškodňování nepřiměřených délek řízení je "nepružný", zatěžující poškozené soudními poplatky, a příliš časově náročný.
11. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Nalézací a odvolací soud především odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
12. Podle Nejvyššího soudu je ústavní stížnost stěžovatelů nedůvodná. Nad rámec dílčích argumentů uvedených v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud uvedl, že pravidla pro poskytování zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení jsou v dosavadní judikatuře nastavena obecně, aby byla aplikovatelná zásadně bez ohledu na konkrétní předmět posuzovaného řízení. Nejvyšší soud se podrobně vyjádřil k problematice tzv. valorizace základních částek podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. V tomto ohledu navrhl, aby Ústavní soud řízení přerušil do rozhodnutí pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/2025 , neboť v této věci je řešena otázka valorizace výše zadostiučinění, na jejímž vyřešení závisí i konečné rozhodnutí v souzeném případě.
13. Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost odmítnout. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná; soudy se s námitkami stěžovatelů srozumitelně vypořádaly s ohledem na konstantní judikaturu a z jejich skutkových zjištění i právního hodnocení nevyplývá žádný exces či svévolný zásah do práv stěžovatelů.
14. Stěžovatelé v replice jen rozvedli již uplatněné argumenty. Podle stěžovatelů jsou dány důvody, pro které by jejich věc měla být postoupena k projednání plénu, stejně jako věc vedená pod sp. zn. I. ÚS 3051/23 (nyní vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 3/25 ) či ve věci sp. zn. IV. ÚS 1095/25 (nyní vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 26/25 ). Rovněž v jejich věci jde o problematiku tzv. valorizace základní částky zadostiučinění ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010.
15. Ústavní soud ve věci nenařídil ústní jednání, protože by to nepřispělo k dalšímu objasnění věci; dokazování nebylo třeba provádět (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
16. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů je důvodná.
18. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Uvedené ustanovení nechrání pouze právo na náhradu majetkové újmy (škody v užším smyslu), ale rovněž újmy nemajetkové (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, bod 13). Podmínky a podrobnosti základního práva na náhradu újmy způsobené státem jsou ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny upraveny v zákoně č. 82/1998 Sb.
19. Je primárně v pravomoci obecných soudů zvážit, zda byly v konkrétním případě naplněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (viz kupříkladu nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013, bod 25, nebo nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013, bod 22). Při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb. musí soudy zohledňovat jejich ústavní původ a zakotvení. Aplikací zákona č. 82/1998 Sb. nesmí být - přímo ani nepřímo - protiústavně omezeno základní právo zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle zákona je nezbytné kompenzovat veškerou újmu, kterou lze zahrnout pod čl. 36 odst. 3 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3456/18 ze dne 5. 3. 2019, bod 23, nebo nález sp. zn. I. ÚS 2872/18 ze dne 23. 7. 2019, bod 46).
20. Rozhodování o přiznání zadostiučinění podle § 31a ve spojení s § 13 zákona č. 82/1998 Sb. standardně sestává ze tří kroků: Prvním z nich je zodpovězení otázky, zda byl úřední postup nesprávný. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku (tj. v příčinné souvislosti) vznikla dotčené osobě imateriální újma. Posledním krokem je určení výše zadostiučinění (např. nález sp. zn. III. ÚS 1565/23 ze dne 10. 4. 2024, bod 29).
21. Nesprávným úředním postupem státu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny je rovněž porušení práva na projednání věci soudy v přiměřené lhůtě (viz čl. 38 odst. 2 Listiny). Předpokládá se, že nepřiměřená délka soudního řízení vede k nemajetkové újmě účastníka spočívající zejména v úzkosti, nejistotě a duševním stresu z očekávání výsledku řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011, bod 34, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii, č. stížnosti 19632/92, § 63)]. Ke kompenzaci takové újmy slouží přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1242/18 ze dne 16. 10. 2018, bod 28, či nález sp. zn. I. ÚS 2872/18 ze dne 23. 7. 2019, bod 47).
22. Okolnosti, které je při rozhodování o zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení třeba hodnotit, jsou uvedeny v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.: celková délka řízení, složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 39, nebo nález sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015, body 20, 23 a 26). Stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je primárně otázkou aplikace práva podústavního, k níž je povolán správní orgán jednající za stát, u něhož je nutno nárok na zadostiučinění uplatnit, a poté civilní soudy při rozhodování o případné žalobě proti státu o náhradu nemajetkové újmy (nález sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016, bod 19).
23. Při ústavním přezkumu rozhodování o přiměřeném zadostiučinění je pro Ústavní soud rozhodné, zda soudy své závěry o formě a jeho výši řádně (srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) odůvodní. Do zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, nelze-li příslušné závěry soudů označit za "extrémní" (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 19, či III. ÚS 1565/23 , bod 33); při posuzování přiměřenosti zadostiučinění je nutno respektovat zejména ústavněprávní požadavek na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015, bod 19). Určení výše přiměřeného zadostiučinění nesmí být arbitrární, zároveň musí adekvátně odrážet individuální okolnosti věci a nebýt protiústavně formalistické (nález sp. zn. I. ÚS 1599/13 ze dne 7. 4. 2015).
24. Z hlediska přezkumu prováděného Ústavním soudem je podstatné, zda přiznané zadostiučinění je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci z hlediska právní pozice stěžovatele (jeho osobních a majetkových poměrů, pověsti atd.), jakož i preventivní funkci v podobě provádění potřebných opatření na straně veřejné moci. Je rozhodné, zda se v konkrétním případě forma satisfakce nevymyká smyslu a účelu právní úpravy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 899/17 ze dne 8. 8. 2017 (N 146/86 SbNU 473), bod 20, nebo nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)]; zjištěná diskrepance zakládá rozpor s ústavně zaručeným základním právem účastníka podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
25. V případě stěžovatelů Ústavní soud dospěl k závěru, že civilní soudy ústavně souladně neodůvodnily, proč bylo přiznané zadostiučinění ve výši 144 000 Kč adekvátní z pohledu základního práva stěžovatelů garantovaného v čl. 36 odst. 3 Listiny.
26. Za extrémní Ústavní soud předně považuje závěr civilních soudů ohledně délky vyvlastňovacího řízení. Podle civilních soudů je třeba "dvě" vyvlastňovací řízení považovat za "izolované" celky, neboť šlo o dva nároky se samostatným skutkovým základem (viz bod 33 rozsudku nalézacího soudu a bod 8 rozsudku odvolacího soudu). Takové posouzení je podle Ústavního soudu nepřípustně formalistické. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že "první" vyvlastňovací řízení, které trvalo od dubna 2000 do listopadu 2001, bylo ukončeno zrušujícím rozhodnutím okresního úřadu z důvodu neúplného vymezení okruhu účastníků řízení; okresní úřad v něm výslovně avizoval nový návrh ze strany ŘSD (viz bod 8 rozsudku odvolacího soudu). Nalézací soud dospěl k závěru, že původní dva žalobci se o "prvním" řízení dozvěděli v dubnu 2000 a původní žalobkyně (jejich manželky) v řízení "aktivně vystupovaly" od srpna 2000 (viz bod 25 rozsudku nalézacího soudu).
27. Podle Ústavního soudu je v rozporu s podstatou a účelem základního práva stěžovatelů posuzovat formálně samostatná vyvlastňovací řízení odděleně rovněž pro účely stanovení výše zadostiučinění. Předmětem obou řízení bylo vyvlastnění totožných pozemků; lze tudíž rozumně předpokládat, že minimálně dva původní žalobci (bratři) pociťovali nejistotu ohledně vyvlastnění jejich pozemků již od počátku "prvního" oznámení záměru ŘSD pozemky vyvlastnit. Z pohledu běžného účastníka řízení není rozhodné, že "jedno" řízení bylo formálně ukončeno z důvodu vadného vymezení okruhu jeho účastníků, bylo-li v době ukončení zřejmé, že účel a smysl řízení dosud nebyl naplněn, tj. že spor o vyvlastnění bude dále pokračovat (jak se následně stalo). Civilní soudy v tomto smyslu přesvědčivě neodůvodnily, proč k době "prvního" období kvalifikované nejistoty stěžovatelů ohledně výsledku vyvlastňovacího řízení nepřihlédly a bez dalšího vycházely z "uměle" oddělených jednotlivých vyvlastňovacích řízení, což Ústavní soud z pohledu podstaty základního práva stěžovatelů na náhradu škody způsobené nesprávným úředním považuje za projev nepřípustného formalismu.
28. Za excesivní Ústavní soud dále považuje způsob, jakým soudy určily výši finančního zadostiučinění. Civilní soudy stanovily "základní částku" zadostiučinění - podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 - na 17 000 Kč za rok. Uvedená částka podle Ústavního soudu neodpovídá zjevně nepřiměřené délce vyvlastňovacího řízení. I v případě, že civilní soudy vycházely pouze z délky "druhého" vyvlastňovacího řízení trvajícího více než 14 let, je jeho doba extrémně dlouhá. Předpokládá-li stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, že je-li řízení extrémně dlouhé, bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek "blížit horní hranici" rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok (viz část VI. stanoviska), není z napadených rozhodnutí zřejmé, proč soudy zvolily jako výchozí pouze částku 17 000 Kč. Přímo řečeno: Co jiného by mělo být považováno za "extrémně dlouhé řízení", ne-li (minimálně) čtrnáctileté vyvlastňovací řízení.
29. Odvolací soud nepřiměřeně nízkou "základní částku" snížil o celých 40 %, aniž by to ústavně souladně odůvodnil. Předně uvedl, že základní částku snížil o 20 % z důvodu složitosti právního posouzení, které mělo spočívat v nejasnosti rozhodné úpravy pro určení výše náhrady za vyvlastněné pozemky (viz bod 11 napadeného rozsudku). Konkrétně nevysvětlil, proč se původní "zmatení" ohledně kompetence civilních soudů určovat náhradu za vyvlastnění podle obvyklé ceny pozemků ve smyslu zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), významně týkalo všech fází vyvlastňovacího řízení trvajícího přinejmenším 14 let. Odvolací soud obdobně vůbec nezdůvodnil, proč základní částku snížil právě o 20 %.
30. Za svévolný je třeba označit i závěr odvolacího soudu, podle kterého bylo třeba základní částku snížit o 20 % z důvodu více správních a soudních instancí s tím, že složitost věci se projevila v jejich počtu (viz bod 11 napadeného rozsudku). Odvolací soud se bez dalšího nezabýval tím, proč byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána, tj. zda to bylo skutečně pro hmotněprávní složitost případu či z důvodů jiných. K tomu lze citovat například z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 ze dne 13. 12. 2011: "Při hodnocení kritéria složitosti řízení, v němž se odráží i počet stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednána, lze vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (srov. bod IV. písm. a) Stanoviska), zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů. Pokud postup soudu v řízení neodpovídá procesním pravidlům a dochází k závažným pochybením spočívajícím např. v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, je třeba takovou skutečnost zohlednit v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedených pochybení ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně."
31. Snížení o významných "dalších" 20 % by podle Ústavního soudu vyžadovalo důkladné a přesvědčivé odůvodnění; to však odvolací soud v napadeném rozhodnutí stěžovatelům neposkytl. Naopak - v kontrastu s uvedeným závěrem dovodil, že dosavadní délka kompenzačního řízení trvajícího více než 7 let odůvodňuje zvýšení základní částky pouze o 10 % (viz bod 16 napadeného rozsudku). Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč nepřiměřená délka kompenzačního řízení nebyla pro odvolací soud natolik zásadní jako zvýšený počet soudních instancí či právní složitost případu.
32. Přestože lze souhlasit s obecnými závěry Nejvyššího soudu, že "zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení", a že není "zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení", a proto není namístě "navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně", neznamená to, že soudy mohou k tak excesivní délce přihlédnout jen okrajově. Byť zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému dalšímu odškodnění (jak také uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení), není namístě poškozené bezdůvodně odkazovat na další odškodňovací řízení, mohou-li soudy nepřiměřenou délku řízení v souladu s právem poškozených podle čl. 36 odst. 3 Listiny zohlednit již nyní.
33. Z uvedených aspektů napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud ústavně souladně neodůvodnil, proč považuje částku 144 000 Kč za adekvátní zadostiučinění. Jádro problému podle Ústavního soudu tkví v nepřezkoumatelnosti "matematických operací" odvolacího soudu, který arbitrárně určil procenta snižující či zvyšující "základní částku", aniž by úvahy o významu jednotlivých kritérií řádně vysvětlil. Výsledná částka 144 000 Kč za více než patnáctileté vyvlastňovací řízení (bráno jako celek) a za více než sedmileté kompenzační řízení, je podle Ústavního soudu podstatou základního práva stěžovatelů na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
34. Neústavnost napadených rozhodnutí vyplývá již z vadného odůvodnění přiznané výše zadostiučinění, takže Ústavní soud nemá důvod zabývat se ve věci stěžovatelů problematikou tzv. valorizace základních částek stanovených ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, která je v současné době řešena v plenárních věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/25 a sp. zn. Pl. ÚS 26/25 . Jelikož opodstatněnost ústavní stížnosti je dána bez ohledu na vyřešení této otázky, neshledal Ústavní soud důvod řízení v této věci přerušovat a vyčkávat rozhodnutí v uvedených plenárních věcech (tak ostatně může učinit odvolací soud, uzná-li to v další fázi řízení za vhodné).
35. Protože civilní soudy porušily základní právo obou stěžovatelů na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, Ústavní soud napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Z důvodu procesní ekonomie i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a zásadu rychlosti řízení před obecnými soudy, Ústavní soud ve zbývající části, tj. ve vztahu k rozsudku nalézacího soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
36. Ústavní soud rovněž odmítl jako zjevně neopodstatněné návrhy stěžovatelů na zrušení části občanského soudního řádu a zákona č. 82/1998 Sb. (podle § 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelé v tomto ohledu v ústavní stížnosti neuvedli žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by neústavnost uvedených zákonných úprav naznačovala.
37. Na odvolacím soudu nyní bude, aby o výši zadostiučinění stěžovatelů (v rozsahu žalované částky 248 074 Kč) rozhodl znovu v souladu s podstatou základního práva stěžovatelů na adekvátní náhradu újmy způsobené státem. Znovu rozhodnout bude povinen rovněž o nákladech řízení, a to v souladu se závaznou judikaturou Ústavního soudu. V tomto ohledu lze odkázat kupříkladu na nedávný nález sp. zn. III. ÚS 2456/24
ze dne 4. 6. 2025, ze kterého přímo vyplývá, že judikatura Ústavního soudu je dlouhodobě založena na východisku, že prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (tedy existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), obecný soud mu zásadně přizná plnou náhradu nákladů řízení, a to i v případech, kdy mu nepřiznal žalované zadostiučinění v plné výši; rozhodování o výši plnění totiž závisí na úvaze soudu a žalobce nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení "trestán" za nepřiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. srpna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu