USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) P. G., b) M. G., c) T. G., a d) K. G., všichni zastoupeni JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 167/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 19 Co 146/2023-392, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2023, č. j. 19 Co 146/2023-408, t a k t o:
I. Návrh na přerušení řízení se zamítá. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci a), b), d) a pan M. G. [jakožto právní předchůdce žalobce c) zemřel v průběhu řízení dne 30. 4. 2021] se žalobou domáhali zaplacení částky 392 074 Kč s příslušenstvím pro každého z nich jako náhrady nemajetkové újmy, jejíž vznik odvozovali od dvou řízení vedených před orgány moci výkonné a soudní o vyvlastnění deseti pozemků žalobců v k. ú. XY. Namítali, že vyvlastňovací řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, trvalo celkem 16 let a 29 dnů (zahájeno bylo dne 28. 3. 2000 a pravomocně skončeno dne 26. 4. 2016). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 20 C 167/2017-342, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců částku 73 516 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 172 516 Kč za dobu od 11. 11. 2016 do 26. 1. 2017 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 73 516 Kč za dobu od 27. 1. 2017 do zaplacení
(výrok I), ve zbytku žaloby jednotlivých žalobců zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve vztahu ke každému z žalobců v rozsahu částky 45 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 144 000 Kč od 11. 11. 2016 do 26. 1. 2017 a s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 45 000 Kč od 27. 1. 2017 do zaplacení potvrdil; ve zbylém rozsahu částky 28 516 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 28 516 Kč od 11.
11. 2016 do zaplacení vůči každému z žalobců jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil v upřesněném znění, že ve vztahu ke každému z žalobců se zamítá žaloba o zaplacení částky 219 558 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 219 558 Kč od 11. 11. 2016 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v rozsahu výroku I, a to vůči každému z nich co do částky 28 516 Kč s příslušenstvím, v rozsahu výroku II vůči každému z nich co do částky 219 558 Kč s příslušenstvím a v rozsahu výroku III, včasným dovoláním.
Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl, neboť na řešení právních otázek předložených dovolacímu přezkumu napadené rozhodnutí odvolacího soudu dílem nezáviselo, dílem se odvolací soud při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále). Nejvyšší soud současně jako nedůvodný zamítl návrh na přerušení řízení podle § 243b ve spojení s § 109 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Návrh žalobců na přerušení řízení a na podání návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolací soud neshledal jako opodstatněný, neboť dovolatelé nepředkládají žádnou ústavněprávní argumentaci, z níž by vyplývalo ústavní právo účastníků civilního řízení na podání dovolání. Je proto věcí zákonodárce, zda možnost takového mimořádného opravného prostředku zavede a případně stran jakých rozhodnutí. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud předesílá, že podle § 242 odst. 4 o. s. ř. nemohl přihlížet k vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) v podáních žalobců učiněných po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobci spatřují přípustnost dovolání v tom, že dovolací soud dosud neřešil otázky procesního a hmotného práva blíže rozvedené v dovolání a dále, že by měl v dovolání předloženou otázku posoudit jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda si „může soud rozhodující v občanském soudním řízení o zaplacení odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku vyvlastňovacího řízení sám učinit závěr o pravomocném skončení správního – vyvlastňovacího řízení za situace, kdy ve správním spise na rozhodnutí správního orgánu není ani vyznačena doložka právní moci či vykonatelnosti správního rozhodnutí a ani v něm nejsou založeny doručenky prokazující doručení správního rozhodnutí účastníkům správního řízení, případně jejich právnímu zástupci?“, již dovolatelé považují za dosud neřešenou v judikatuře Nejvyššího soudu.
Dále uvádí, že jde o otázku procesního práva týkající se výkladu § 24, § 25, § 51, § 52 a § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), dále též jen „správní řád“. Jak ovšem vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, samotná doložka právní moci není právní skutečností, která by měla vliv na právní vztahy účastníků řízení. Takovýto vliv má pouze právní moc rozhodnutí jako taková, která nastane – nezávisle na vůli soudu či účastníků řízení – ve chvíli, kdy jsou splněny zákonné podmínky, tedy kdy je rozhodnutí řádně vyhlášeno (v některých případech i doručeno) a kdy jej již nelze napadnout odvoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 72/2024; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu současně vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné
právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání tak nemůže založit shora uvedená otázka stran určení právní moci rozhodnutí. V tomto případě se tedy nejedná o otázku nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud z jednotlivých skutkových zjištění učinil. Tato otázka (zda a kdy nastaly skutečnosti, od nichž se odvíjí právní moc) je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelů ohledně otázky, zda „je pro stanovení celkové délky vyvlastňovacího řízení rozhodující již okamžik jeho zahájení podáním žádosti u příslušného správního orgánu navrhovatelem vyvlastnění anebo až okamžik, kdy se o zahájení vyvlastňovacího řízení dozví jeho další účastníci – vyvlastňovaní?“, přičemž tato otázka nebyla dle dovolatelů v judikatuře Nejvyššího soudu dosud řešena a týká se výkladu § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále též jen „OdpŠk“].
Odvolací soud se totiž při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která spojuje existenci nejistoty účastníka řízení se vznikem odškodnitelné nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, přičemž účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 - dále též jen „Stanovisko“ a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Obdobně i při stanovení počátku trestního řízení se pro účely určení jeho celkové délky ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. vychází zásadně až z okamžiku sdělení obvinění obviněnému, resp. z doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému, jak patrno ze Stanoviska nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.
3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 585/2017, publikovaného pod č. 11/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023). Ve vztahu k účastníkovi řízení, který nezahájil řízení podáním žádosti, se počátek posuzovaného správního řízení, z něhož je třeba vyjít při stanovení celkové doby trvání tohoto řízení, která je rozhodná pro zjištění, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
3.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009), vztahuje až k okamžiku, odkdy mohl takový účastník shora zmíněnou nejistotu začít skutečně důvodně pociťovat, nikoliv (bez dalšího) již od okamžiku zahájení řízení podáním žádosti u příslušného správního orgánu. Na otázce, zda „patří vyvlastňovací řízení mezi složitá řízení vyžadující snížení základní částky odškodnění o 20 %“, týkající se výkladu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, kterou dovolatelé považují za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezávisí a odvolací soud na jejím řešení (tj. typové složitosti vyvlastňovacích řízení) své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001). Závěr o složitosti vyvlastňovacího řízení vychází z konkrétních poznatků o průběhu řízení a v něm řešených otázek. Ostatně sami dovolatelé na str. 11 dovolání uvádějí, že „jejich věc je vůbec prvním případem nepřiměřené délky vyvlastňovacího řízení, kterou měl Městský soud v Praze takříkajíc na stole, a proto rozhodně nemůže jít o řízení standardní“.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatelů stran snížení základní částky zadostiučinění o 20 % z důvodu počtu správních a soudních instancí, kterou dovolatelé považují za dosud neřešenou v judikatuře Nejvyššího soudu a jež se podle nich týká výkladu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Současně platí, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Ve vztahu ke kritériu složitosti [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2797/2014, uvedl, že soudy obecně musí vycházet z toho, že složitost řízení je objektivní okolnost řízení, a není třeba zjišťovat zavinění toho, kdo složitost řízení způsobil. Podle bodu IV. písm.
a) Stanoviska lze při hodnocení složitosti řízení zohlednit zejména složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační (závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti) a složitost procesní (počet instancí před nimiž byl daný případ projednán, procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.).
Soudy se tak při zhodnocení kritéria složitosti řízení již nezabývají tím, kdo ve svém důsledku způsobil, že řízení je složité, protože chování účastníka nebo postupu orgánů veřejné moci, které mohlo prodloužit řízení samotné, je již zohledňováno podle ustanovení § 31 odst. 3 písm. c) a d) OdpŠk. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána.
Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
Již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, přitom Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům.
Dojde-li v řízení ke
zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020). Snížil-li tedy odvolací soud základní částku zadostiučinění o 20 % z důvodu počtu správních a soudních instancí, nijak se tím ve smyslu § 237 o. s. ř. od shora uvedené judikatury neodchýlil. Pouze pro úplnost dovolací soud uvádí, a to i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1904/14, vydaného ve věci dovolatelů, stran nevyplacení náhrady ve výši plné tržní ceny za vyvlastnění jejich pozemků, že jak bylo uvedeno již shora, zadostiučinění se poskytuje za nejistotu účastníka řízení spojenou s jeho výsledkem, nikoli za chování Ředitelství silnic a dálnic, jakožto účastníka řízení.
Otázka, zda vyvlastňovací řízení patří typově mezi řízení se zvýšeným významem vyžadující navýšení základní částky odškodnění o 20 až 30 %, jež se týká výkladu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, jelikož napadené rozhodnutí na takovém řešení právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí a míjí se s důvody napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001), ve kterém odvolací soud dospěl k závěru o standardním významu předmětu řízení toliko s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci, kdy nejistota žalobců byla pouze o výši náhrady, nikoli o samotném vyvlastnění za náhradu.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelů stran snížení částky přiměřeného zadostiučinění o 5 % z důvodu, že ve vyvlastňovacím řízení bylo více poškozených, a to z důvodu tzv. sdílené újmy pouze na základě skutečnosti, že poškození jsou dva příbuzensky spřízněné manželské páry, když navíc kritérium tzv. sdílené újmy není výslovně uvedeno mezi demonstrativním výčtem kritérií v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. K otázce sdílení újmy dovolací soud již v minulosti judikoval, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). K tomu dále Ústavní soud doplnil v nálezu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III.
ÚS 3369/17, že koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob). Snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu sdílení újmy bývá přitom zpravidla důvodné v těch případech, kde účastníci v posuzovaném řízení vystupují jako rodinní příslušníci v „zájmovém souladu“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019), což je i případ zde posuzované věci. Odvolací soud se od shora uvedené judikatury nikterak neodchýlil, jestliže v posuzovaném řízení přihlédl k tomu, že šlo o majetek ve společném jmění dvou příbuzensky spřízněných manželských párů, přičemž zadostiučinění je poskytováno každému z nich, a to na základě zcela shodných skutkových okolností a snížení základní částky zadostiučinění o 5 % nepovažoval za nepřiměřené.
Dovolací soud přitom neshledává ani namítaný rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 554/18, neboť zohlednění sdílené újmy odvolacím soudem není mechanické, vychází z konkrétních okolností případu a jeho aplikace nijak nepopírá smysl a účel poskytovaného zadostiučinění. Na otázce, zda „lze opakované návrhy na přerušení řízení dle § 110 o. s. ř., podané v průběhu kompenzačního řízení, které zapříčinily jeho prodloužení, klást pouze k tíži těch účastníků řízení, kteří takovýto návrh podali, anebo vzhledem k tomu, že k přerušení řízení dle § 110 o.
s. ř. je nutný souhlas všech účastníků soudního řízení a navíc rozhodnutí soudu o přerušení řízení, je nutno takovéto prodloužení kompenzačního řízení přičíst k tíži všech jeho účastníků i k tíži rozhodujícího soudu“, jež se má týkat výkladu § 110 o. s. ř., § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk a dále čl. 36 odst. 3, čl. 36 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv svobod, napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001). Dovolatelé v tomto směru ani nepředkládají žádnou relevantní argumentaci, proč by mělo jít k tíži státu, který odpovídá za postup soudu a nikoli účastníků řízení, že návrhu žalobců vyhověl. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá námitka zvýšení základní částky zadostiučinění o 10 % v případě nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, neboť tu posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). Nejvyšší soud k tomu uvádí, že obdobnou problematikou se zabýval již ve svém usnesení ze dne 10. 2. 2021, sp. zn.
30 Cdo 2730/2020, v
němž vyslovil názor, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně.
Konečně dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9.
2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020). Související odkaz dovolatelů na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, z nějž zdůrazňují závěr soudu, že při nepřiměřené délce řízení by měl soud „z tohoto důvodu částku odškodnění zvýšit mnohem výrazněji“, z čehož dovolatelé dovozují, že nelze přistoupit k pouze mírnému navýšení zadostiučinění, plyne ze zjevného nepochopení významu dané věty rozhodnutí.
Byť gramatický výklad českého znění uvedeného rozhodnutí by mohl vést k závěru, že „obzvlášť vysoké odškodnění“ míří na požadavek nominálního hodnoty zadostiučinění, jež by subjektivně v těchto případech bez ohledu na další okolnosti měla být poškozeným vnímána jako vysoká, vedl by takovýto závěr k popření obecného požadavku individuálního posouzení vzniklé újmy v konkrétní věci. Daným výrazem je naopak míněn vztah k zadostiučinění, které by jinak bylo přiznáno, pokud by samotné kompenzační řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé.
Jinými slovy, požadavek ESLP plynoucí z dané věty tkví v tom, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo patrné, že soud přiznává zadostiučinění zvláště vyšší právě z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Tento výklad též lépe odpovídá anglické verzi rozhodnutí, v níž dovolatelkou
zdůrazňovaná pasáž zní: „accordingly award a particularly high amount of compensation“. Z výrazu „particularly“ (zvláště, mimořádně) je zřejmá souvztažnost s důvodem, proč je vyšší zadostiučinění přiznáváno, tedy nikoliv požadavek na to, aby zadostiučinění bylo poškozeným vnímáno jako extrémně vysoké, jak by mohl naznačovat v českém znění použitý výraz „obzvlášť vysoké“. Ostatně též Nejvyšší soud již ve své judikatuře dospěl k závěru, že kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov.
usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Otázka navýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou vyvlastňovacího řízení, v rámci níž by měl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než jak tuto otázku posoudil ve Stanovisku, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. také nezakládá. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10.
2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).). Z části VI Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov. též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21). Aktuálně se přitom uvedenou otázkou zabýval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn.
30 Cdo 2356/2024, přičemž i na podkladě nejnovější judikatury ESLP dospěl k závěru, že důvody pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný Stanoviskem je nutno hledat jednak ve srovnání s aktuální judikaturou ESLP, aby částky představované českými soudy nepřestaly naplňovat minimální standard ochrany práv vyplývající z Úmluvy a judikatury ESLP (samozřejmě při vědomí, že výše zadostiučinění přiznávaná národními soudy nemusí svojí výši odpovídat částkám přiznávaným rozhodnutími ESLP; pozn. dovolacího soudu), jednak ve srovnání s částkami zadostiučinění přiznávanými českými soudy na náhradu jiných nemajetkových újem, nesvědčí-li i bez toho pro navýšení zadostiučinění, a to i základní částky za jeden rok řízení, potřeba spravedlivého rozhodnutí ve věci daná konkrétními okolnosti případu, zvláště pokud se tyto zjevně vymykají obvykle posuzovaným skutečnostem.
Důvody pro navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný Stanoviskem Nejvyšší soud ani v tomto svém nejnovějším rozhodnutí neshledal. Jestliže tedy odvolací soud vyšel při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění ze Stanoviska a sám neprováděl srovnání s jinými případy v judikatuře ESLP, nijak se tím neodchýlil nejen od ustálené judikatury dovolacího soudu, ale ani od judikatury Ústavního soudu či ESLP. Kromě toho, jak ostatně poznamenal již odvolací soud v bodě 18 odůvodnění svého rozhodnutí, újma, jež je tímto řízením kompenzována, vznikala v období od roku 2003 do roku 2016, tudíž v době, kdy došlo k vydání Stanoviska, samotná délka kompenzačního řízení a prodlení s poskytnutím zadostiučinění jsou pak kompenzovány jednak samotným navýšením základní částky zadostiučinění o 10 %, jednak úrokem z prodlení.
Dovolání žalobců není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což však není případ zde projednávané věci. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o.
s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.