Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele S. W., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 9 To 632/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, č.j. 7 Tdo 1242/2013-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 9 T 121/2009, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"). Byl odsouzen podle § 247 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 59 odst. 2 trestního zákona mu byla uložena povinnost ve zkušební době nahradit podle svých schopností a možností škodu způsobenou trestným činem. Podle § 53 odst. 1 trestního zákona mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 trestního zákona mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl stěžovatel zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti částku 506.332,-Kč.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 9 To 632/2012, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek soudu I. stupně pouze ve výroku o uloženém peněžitém trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil podle § 53 odst. 1 trestního zákona peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 trestního zákona mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Jinak zůstal rozsudek Okresního soudu v Tachově nezměněn.
Usnesením Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 121/2009 bylo následně rozhodnuto tak, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 podle čl. IV. odst. 1 písm. b) ohledně podmíněného trestu.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2014, č.j. 7 Tdo 1242/2013-25, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Výpovědi zaměstnanců poškozené společnosti hodnotil soud jako věrohodné, vzhledem k tomu, že nemají na věci zájem a pochybnosti o jejich věrohodnosti z žádné skutečnosti nevyplývají. Stejně tak jako věrohodné hodnotil soud také výpovědi řidičů, kteří odvoz odpadu realizovali. K závěru o vině stěžovatele pak soud dospěl také na základě znaleckého posudku a výpovědi znalkyně z oboru písmoznalectví, na základě záznamů bezpečnostních kamer a hodnocení výpisu uskutečněného telekomunikačního provozu. Pokud jde o svědka J. K., žádný z těchto uvedených důkazů nebyl dle hodnocení soudů v rozporu s výpovědí svědka J. K., přičemž naopak některé z nich vyvracely výpověď stěžovatele. Z uvedeného je zřejmé, že soudy si byly vědomy možné zaujatosti svědka J. K., který mohl být sám ve věci stíhán, a s tímto aspektem se v rámci hodnocení důkazů vypořádaly. Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že by jeho odsouzení stálo toliko na výpovědi jediného, navíc na věci osobně zaujatého, svědka.
Pokud jde o výši způsobené škody, ta byla určena na základě svědeckých výpovědí, předložených listin a především znaleckého posudku z oboru ekonomika (viz č.l. 53 a násl. spisu). Závěry soudu o výši škody tak nelze označit za ničím či nedostatečně podložené.
Obecné soudy tedy při rozhodnutí o vině stěžovatele a výši škody vycházely z dostatečného množství důkazů, které hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a vypořádaly se také s případnými rozpory. Důkazy hodnotily také ve vztahu k výpovědi stěžovatele a k jeho obhajobě. Uvedené je patrné z podrobného odůvodnění jejich rozhodnutí (viz s. 7 - 10 rozsudku okresního soudu, s. 6- 10 rozsudku krajského soudu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí také proti výroku o peněžitém trestu. Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho postavení zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález
sp. zn. II. ÚS 455/05
ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], ani v tomto směru přehodnocovat závěry obecných soudů. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 3121/13
ze dne 3. 3. 2014). K takovému pochybení však ze strany obecných soudů nedošlo.
V souvislosti s výrokem o trestu stěžovatel namítá, že z rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho dospěly soudy k výši uloženého peněžitého trestu a zda se tedy jedná o trest přiměřený či nikoliv. Okresní soud výši peněžitého trestu stanovil na 500.000,- Kč, což odůvodnil tím, že stěžovatel uváděl, že se jedná o zhruba dva jeho platy a dle okresního soudu tak bude schopen tento trest uhradit. Okresní soud zde vycházel z výslechu stěžovatele u hlavního líčení dne 9. 12. 2010, kdy tento uvedl, že kvůli sumě peněz, kterou měl obdržet za prodej kovového materiálu a kterou si vydělá za dva měsíce, by se přece trestné činnosti nedopouštěl. Krajský soud v Plzni rozhodnutí okresního soudu ve výroku o uložení peněžitého trestu změnil a stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč. Tento svůj postup zdůvodnil tak, že je sice třeba peněžitý trest uložit, ale s ohledem na to, že přednostní je uhrazení způsobené škody, stanovil jako přiměřený trest výrazně nižší. Při stanovení výše trestu vycházel taktéž z výpovědi stěžovatele, ze které je zřejmé, že jako manažer měl plat 60.000,- Kč a že má jednu vyživovací povinnost. K tomu Ústavní soud doplňuje, že tato informace je zřejmá také ze mzdového výměru založeného na č.l. 420 spisu.
Lze tedy uvést, že soudy se věnovaly také této otázce, byť v poněkud stručnějším rozsahu. Podstatné je, že soudy uvedly a zdůvodnily, z jakých kritérií při stanovení výše peněžitého trestu vycházely a že tato kritéria jsou seznatelná také ze spisového materiálu. Rozhodnutí soudu o uložení peněžitého trestu tak nelze považovat za svévolné.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu", a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 621/15
ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní stížnost stěžovatele spočívá především v jeho snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2067/13
ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval [srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 23/93
ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), usnesení
sp. zn. II. ÚS 1701/11
ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení
sp. zn. II. ÚS 443/14
ze dne 29. 4. 2014].
Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 166/95
ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2709/13
ze dne 7. 3. 2014].
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu