Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Martina Krejzy a Ing. Jany Krejzové, zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem, se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021, č. j. 15 Co 63/2021-101, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2022, č. j. 30 Cdo 2684/2021-127, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. Konkrétně namítají porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelé se po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník")] podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhali přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 465 000 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 154/2020, jehož byli účastníky. Vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy spatřovali stěžovatelé v celkové délce řízení 8 let a 9 měsíců, což z jejich pohledu představovalo nepřiměřenou délku řízení. Vedlejší účastník ve lhůtě 6 měsíců o věci nerozhodl, proto stěžovatelé svůj nárok uplatnili žalobou.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 výše nadepsaným rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 15 Co 63/2021-101, žalobě částečně vyhověl a uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku ve výši 182 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu ve zbývající částce 283 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a uložil vedlejšímu účastníku povinnost uhradit stěžovatelům náhradu nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud pro Prahu 2 konstatoval, že řízení bylo svou délkou nepřiměřené. Za nepřiměřenou délku řízení považoval již část řízení před jeho přerušením, která v důsledku průtahů v řízení trvala téměř 5 let, tak i část řízení po dobu jeho přerušení z důvodu řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 195/2010 (dále jen "vedlejší řízení"). Z těchto důvodů přiznal soud prvního stupně stěžovatelům náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu. Neshledal však důvody pro přiznání žalované částky v plném rozsahu, neboť pro takový postup nebyly splněny podmínky zákona č. 82/1998 Sb. Proti rozsudku se bránili stěžovatelé i vedlejší účastník odvoláním.
4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 15 Co 63/2021-101, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Své právní závěry dovodil ze sjednocujícího Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "Stanovisko"). Na základě těchto východisek konstatoval, že soud prvního stupně nezohledňoval všechna kritéria rozhodná pro posouzení celkové délky řízení z hlediska jeho přiměřenosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované řízení i vedlejší řízení bylo po skutkové i procesní stránce složité. V obou řízeních rozhodovaly pokaždé soudy tří instancí. Ačkoliv v posuzovaném řízení dospěl odvolací soud k závěru, že bylo zatíženo určitými prodlevami, byly vzhledem k nevýznamnému prodloužení celkové délky řízení tolerovatelné. Naopak v případě vedlejšího řízení uzavřel, že soudy činily úkony v odpovídajících lhůtách. Rovněž s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva neshledal, že by řízení mělo pro stěžovatele zvýšený význam, neboť jeho předmětem je ochrana a realizace vlastnického práva. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že celkovou délku řízení nelze hodnotit jako nepřiměřenou, a proto nejsou dány předpoklady pro přiznání přiměřeného zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. 30 Cdo 2684/2021-127, odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť žádná ze stěžovateli formulovaných právních otázek nezaložila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v obecné rovině předkládají zhodnocení platné právní úpravy a rozsáhle a detailně přibližují jednotlivé intervaly mezi úkony soudu. Jde převážně o skutkové okolnosti, jež jsou v podrobnostech patrné ze spisového materiálu, a Ústavní soud je proto nebude složitě reprodukovat. Stěžovatelé důvodnost své ústavní stížnosti shledávají primárně v předpokladu, že přiměřená délka vydání meritorního rozhodnutí v občanském soudním řízení činí přibližně 2 roky. S nedodržením této lhůty pro vydání rozhodnutí pak stěžovatelé spojují automatickou odpovědnost státu za nesprávný úřední postup.
Stěžovatelé mají za to, že v souladu s výše citovaným Stanoviskem je základním parametrem přiměřenosti doby řízení právě časové hledisko, které má vycházet z délky celého řízení, nikoliv z délky jednotlivých průtahů. Dále stěžovatelé dovozují odchýlení se obecných soudů od ustálené judikatury, podle které je nutné pro účely posouzení přiměřenosti řízení započítat i celou délku řízení včetně doby jeho přerušení. Závěrem stěžovatelé zpochybňují celkový výklad obecných soudů, v jehož důsledku došlo k vyprázdnění ústavně zaručeného práva stěžovatelů na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny.
8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Článek 36 odst. 3 Listiny přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci. Odstavec 4 tohoto článku odkazuje na zvláštní zákon (zde zákon č. 82/1998 Sb.), který upravuje podmínky, za nichž se lze odškodnění za způsobenou újmu domáhat. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 5/96
(N 116/6 SbNU 335), nález ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 358/98
(N 140/12 SbNU 303) či nález ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03
(N 6/32 SbNU 35)]. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů; v úvahu je přitom nutné vzít i to, co je pro stěžovatele v řízení v sázce [srov. např. nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04
(N 67/36 SbNU 707) a nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 2427/11
(N 33/64 SbNU 349)].
11. Konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že při rozhodování o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a ze zákona o odpovědnosti státu jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2190/12 ). Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu je tak Ústavní soud oprávněn vstupovat pouze omezeně. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se otevírá toliko v případech, v nichž je možné závěry obecných soudů označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy a odporující tudíž ústavně zaručeným právům účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10
(N 247/59 SbNU 515)].
12. Ze samotné argumentace stěžovatelů je zřejmé, že pokračují v polemice s právními závěry obecných soudů, k nimž dospěly v rámci rozhodování o požadovaném přiměřeném zadostiučinění. Jak již bylo naznačeno, Ústavní soud není nadán pravomocí přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů z hledisek běžné zákonnosti, netrpí-li ústavněprávním deficitem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Ústavní soud však konstatuje, že napadená rozhodnutí ústavněprávním deficitem netrpí. Městský soud v Praze se řádně vypořádal s otázkou celkové délky řízení, kterou posuzoval optikou kritérií předestřených Nejvyšším soudem ve Stanovisku. Přihlédl k jednotlivým okolnostem věci, přičemž logickým a přesvědčivým způsobem zdůvodnil, jaké skutečnosti se na délce řízení projevily a proč ve svém souhrnu nelze celkovou délku řízení považovat za nepřiměřenou, a to zejména s odkazem skutkovou i procesní složitost obou řízení.
V otázce samotného přerušení řízení a jeho dopadu na celkovou délku řízení se tak městský soud neodchýlil od judikatury Ústavního soudu, podle které je v takovém případě v zásadě nutno do celkové délky přerušeného řízení zahrnout i délku tohoto jiného řízení a posuzovat, zda tato byla přiměřená [nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771)]. Nejvyšší soud pak řádně a srozumitelně zdůvodnil, z jakých důvodů žádná ze stěžovateli formulovaných právních otázek přípustnost dovolání nezakládá.
Ústavní soud proto neshledal, že by se závěry obecných soudů vymykaly smyslu a účelu právní úpravy způsobem odporujícím ústavně zaručeným právům stěžovatelů.
14. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů garantovaných čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, jakož ani čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo čl. 38 odst. 2 Listiny.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu