Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Miroslava Mrkvy, zastoupeného Mgr. Karlem Klimešem, advokátem, sídlem Macharova 302/13, Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. května 2024 č. j. 39 C 113/2024-63, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že předmětem řízení je zaplacení částky 798 Kč, které se domáhal stěžovatel z titulu náhrady škody. Stěžovatel byl účastníkem dopravní nehody způsobené pojištěncem vedlejší účastnice, při níž došlo k totální škodě na vozidle stěžovatele. Součástí škody byla i částka na zapůjčení náhradního vozidla ve výši 7 623 Kč. Vedlejší účastnice stěžovateli zaplatila 6 825 Kč s tím, že částku 798 Kč odečetla jako náklady opotřebení vozidla po dobu zapůjčení náhradního vozidla. Stěžovatel s tím nesouhlasil a domáhal se zaplacení předmětné částky. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a proto rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 798 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 1 198 Kč (výrok II.)
3. Ačkoliv stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí obvodního soudu jako celku, ve skutečnosti ústavní stížnost směřuje pouze proti jeho nákladovému výroku. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu jako plně úspěšnému ve sporu byla přiznána jen část skutečně vzniklých nákladů řízení. Namítá, že je třeba zohlednit, že jeho právní zástupce musel dojíždět cca 350 km k místně příslušnému soudu. Tvrdí dále, že obvodní soud nesprávně v dané věci aplikoval nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. 7. 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
5. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
6. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě výrazněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ,
III. ÚS 106/11 a
III. ÚS 255/05 ). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou obecných soudů. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.
7. Předmětem ústavní stížnosti je navíc nesouhlas stěžovatele s (ne)přiznáním náhrady nákladů řízení v bagatelní výši. Obvodní soud stěžovateli přiznal o 1 380 Kč méně, než pokud by nesnížil náklady na jeho právní zastoupení (viz vyúčtování na str. 2, bod 6. napadeného rozhodnutí). Tento postup odůvodnil tím, že vycházel ze zásady vyplývající z judikatury Ústavního soudu, podle níž by u drobných nároků, resp. v bagatelních věcech, náklady na právní zastoupení účastníka advokátem neměly přesahovat žalovanou částku, přičemž výjimky z tohoto požadavku jsou možné jen ve výjimečných a odůvodněných případech (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3859/17 ). Rozdíl po snížení nákladů na právní zastoupení stěžovatele představuje bagatelní částku, přičemž tato skutečnost je zásadní pro hodnocení možné protiústavnosti nákladového výroku.
8. Ústavní soud dlouhodobě a ustáleně judikuje, že v bagatelních věcech je úspěšnost ústavní stížnosti obvykle vyloučena, neboť zpravidla (často jen pro svou výši) nejsou způsobilé porušit základní práva a svobody. Výjimku představují pouze zcela extrémní pochybení soudů přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ,
IV. ÚS 193/14 či
II. ÚS 3230/23 ). Žádná taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
9. Odkaz stěžovatele na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 7. 2007 č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, je v dané věci nepřípadný, neboť naopak podporuje závěr obvodního soudu, proti němuž stěžovatel brojí. Nehledě k tomu, že uvedené nařízení se týká přeshraničních sporů, je v něm stanovena zásada, podle níž soud straně, která měla úspěch ve věci, nepřizná náhradu nákladů v rozsahu, v němž nebyly nutně vynaložené nebo nebyly přiměřené ve vztahu k nároku (čl. 16, věta druhá nařízení). Takto také tuto zásadu interpretuje Ústavní soud ve své judikatuře, když konstatuje, že z nařízení vyplývá, že u drobných nároků, jinak řečeno v bagatelních věcech, by náklady na právní zastoupení mohly přesahovat žalovanou částku jen ve zcela výjimečných a odůvodněných případech (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3859/17 ). Nerelevantní je i stěžovatelem odkazovaná judikatura Ústavního soudu, neboť ta se netýkala problematiky nákladů řízení.
10. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu