Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Sládkové, právně zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem, sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024 č. j. 21 Cdo 3607/2023-312, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2023 č. j. 30 Co 40/2023-283 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. října 2022 č. j. 21 C 33/2018-237, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Správy železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce částku 18 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 23. 5. 2018 do zaplacení. Výroky II. a III. žalobu o zaplacení částek 26 450 Kč s příslušenstvím a 87 080 Kč s příslušenstvím zamítl. Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení 32 612,60 Kč. Rozhodl tak o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici uhrazení částky 132 230 Kč s příslušenstvím, z toho částky 87 080 Kč jako doplatku na náhradě mzdy za období 4/2015-2/2017, částky 18 750 Kč jako náhrady za příspěvky na životní pojištění za období 2/2015-2/2017 a částky 26 400 Kč jako náhrady za příspěvky na penzijní spoření rovněž za období 2/2015-2/2017.
3. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že byla u vedlejší účastnice zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 5. 1986 ve znění jejích dodatků na pozici výpravčí. Dne 8. 11. 2015 dostala výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, tato však byla následně pravomocným rozhodnutím soudu určena neplatnou. Stěžovatelka byla navíc po dobu trvání výpovědní doby neoprávněně převedena na jinou méně placenou práci závorářky. Vedlejší účastnice však byla povinna přidělovat stěžovatelce práci podle její pracovní smlouvy a plnit veškeré závazky z uzavřené podnikové kolektivní smlouvy, včetně úhrady příspěvku na penzijní spoření ve výši 1 100 Kč měsíčně a příspěvku na životní pojištění ve výši 750 Kč měsíčně. Podle stěžovatelky nemůže jít k její tíži, že v rozhodném období tyto podmínky nesplnila, když je nemohla plnit v přímém důsledku protiprávního jednání vedlejší účastnice. Vedle těchto příspěvků požadovala stěžovatelka též doplatek na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, přitom vycházela z výše stanovené znalkyní Ing. Petrou Rackovou.
4. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích potvrzen a bylo také rozhodnuto o nákladech řízení.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, a to proto, že bylo zčásti vadné, neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nebylo možno v této části pokračovat, a ve zbývající části nebylo přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť nebyl splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.
6. Odůvodnění napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy pochybily ve skutkovém i právním posouzení věci, a to s ohledem k nedostatečnému dokazování, a to zejména pro skutečnost, že nebyly akceptovány její důkazní návrhy, a to výslech znalkyně k vysvětlení toho, jak a proč došla k závěrům ohledně výpočtu doplatku náhrady mzdy. Dále soudy opomněly přihlédnout k tomu, že u stěžovatelky došlo vlivem neplatné výpovědi z pracovního poměru ke změně její životní situace a reálnému poklesu příjmů, tedy si nemohla dále platit životní pojištění. Součástí práva na spravedlivý proces a soudní ochranu je požadavek, aby soudní rozhodnutí bylo přezkoumatelné a aby skutková zjištění soudu měla oporu v provedeném dokazování. Těmto požadavkům však soudní řízení podle stěžovatelky nedostálo. Stěžovatelka dále namítá, že soudy se při svém rozhodování nezabývaly dostatečně jejími námitkami, které jsou podstatné pro posouzení celé věci. Těmi jsou reálný pokles jejích příjmů při neplatné výpovědi, ke kterému by nedošlo, pokud by pracovní poměr trval, dále výpočet výdělku pro náhradu mzdy podle znalkyně či srovnání nerelevantního příjmu zaměstnance jiného s příjmem stěžovatelky. Dalšími námitkami stěžovatelka brojí proti jednotlivým právním závěrům obecných soudů, jež se týkají penzijního připojištění a životního pojištění.
8. Stěžovatelka též rozporuje výrok napadeného rozhodnutí dovolacího soudu týkající se nákladů soudního řízení a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nelze přiznat náhradu nákladů řízení za odměnu advokáta v situaci, kdy je stát, v tomto případě vedlejší účastnice jako státní organizace, vybavena příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu. Stěžovatelka nesouhlasí ani s jejich vypočtenou výší.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena [§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud")] a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud připomíná, že není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Jinými slovy, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Z ústavněprávního hlediska může být Ústavním soudem pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Posledním prostředkem ochrany práva stěžovatelky bylo dovolání. To však bylo Nejvyšším soudem posouzeno zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné. Jako vadné je dovolací soud odmítl v části, v níž stěžovatelka brojila proti právním závěrům odvolacího soudu o nároku "na doplacení náhrady mzdy ve výši 87 080 Kč s příslušenstvím", o pravděpodobném výdělku a o promlčení příspěvků na její životní pojištění (za měsíce únor a březen 2015) a penzijní připojištění (za měsíce únor až srpen 2015). Dále i tam, kde namítá, že se odvolací soud "opomněl zabývat platností směrnic", podle kterých "údajně příspěvky žalobkyni nenáleží", a "ani se nezabýval tím, zda a kdy byla žalobkyně s nimi seznámena", a že pokud zde je "nejednoznačný výklad směrnice, o které soudy opírají napadená rozhodnutí, tak mělo být dle žalobkyně postupováno podle § 18 zákoníku práce". Dovolací soud k této části dovolání uvedl, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry však k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2023 sp. zn. 21 Cdo 1539/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023 sp. zn. 21 Cdo 1786/2023).
13. V další části dovolání, odmítnuté pro nepřípustnost podle § 237 o. s. ř., dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1000/2009, a ze dne 30. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2343/2003). Pro rozhodnutí odvolacího soudu byla v posuzované věci klíčová absence jednoho "ze zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu", a to příčinné souvislosti "mezi škodou a porušením povinnosti v podobě neplatného rozvázání pracovního poměru žalovanou", neboť "tvrzená škoda žalobkyně nebyla způsobena neplatným skončením pracovního poměru žalovanou, a ani z důvodu poklesu finančních prostředků žalobkyně v důsledku neplatného skončení pracovního poměru", ale "v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že tvrzená škoda byla způsobena tím, že žalobkyně neměla v rozhodném období uzavřenou platnou smlouvu o životním pojištění, která je podle vnitřních předpisů žalované jednou z podmínek vzniku nároku zaměstnance na tento příspěvek".
14. V posuzované věci stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného celého usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání, uplatňuje však vůči němu výlučně námitky týkající se věcného posouzení žaloby soudy nižších stupňů. Pokud však dovolání stěžovatelky neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti a tato vada nebyla odstraněna v průběhu trvání lhůty k podání dovolání (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.) pak v odmítnutí takového dovolání částečně též pro vady nelze spatřovat porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
15. Odmítnutí části dovolání Nejvyšším soudem pro nevymezení předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a týkajícím se stejných námitek. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání stěžovatelky zčásti řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku na základě stěžovatelčiných námitek vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na část dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost proti předcházejícím rozsudkům v této části považovat za přípustnou (opět viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
16. V části usnesení Nejvyššího soudu, jímž odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Nejvyšší soud posoudil relevantní námitky stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu, jak je vymezila v dovolání, a své závěry v tomto smyslu řádně odůvodnil. Zejména závěr rozhodnutí odvolacího soudu, že "nárok na náhradu škody spočívající v nevyplacení příspěvku na životní pojištění" za období září 2015 až únor 2017 ve výši 13 500 Kč není dán" je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1000/2009 a 21 Cdo 2343/2003).
Pro rozhodnutí odvolacího soudu byla v posuzované věci klíčová absence jednoho "ze zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu", a to příčinné souvislosti "mezi škodou a porušením povinnosti v podobě neplatného rozvázání pracovního poměru žalovanou", neboť "tvrzená škoda žalobkyně nebyla způsobena neplatným skončením pracovního poměru žalovanou, a ani z důvodu poklesu finančních prostředků žalobkyně v důsledku neplatného skončení pracovního poměru", ale "v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že tvrzená škoda byla způsobena tím, že žalobkyně neměla v rozhodném období uzavřenou platnou smlouvu o životním pojištění, která je podle vnitřních předpisů žalované jednou z podmínek vzniku nároku zaměstnance na tento příspěvek".
K námitce stěžovatelky, že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, se dovolací soud vyjádřil tak, že z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrzen. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo stěžovatelce v uplatnění jejích práv.
Ústavní soud neshledal ani v postupu nalézacího a odvolacího soudu, s ohledem k provedení ostatních potřebných důkazů a zjištěného skutkového (a také právního) stavu věci, žádné znaky neústavního pochybení.
17. K námitkám stěžovatelky ohledně náhrady nákladů řízení Ústavní soud konstatuje, že ani v tomto směru žádná pochybení, jež by měla za následek porušení základních práv stěžovatelky, neshledal. Je pravdou, soud prvního stupně stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici na náhradě nákladů částku 32 612,60 Kč splatnou k rukám jejího zástupce (advokáta). Tuto povinnost však podstatně korigoval odvolací soud tím, že ve výroku IV. o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše náhrady činí 3 240 Kč. Na náhradě nákladů odvolacího řízení přiznal odvolací soud vedlejší účastnici částku 900 Kč s odůvodněním, že podle ustálené soudní praxe se u státní organizace předpokládá dostatečné personální vybavení k tomu, aby byla schopna hájit své právní zájmy sama. V dané věci odvolací soud s ohledem na předmět sporu neshledal ani výjimečné důvody pro přiznání nákladů právního zastoupení advokátem, když nejde o výjimečnou skutkovou či právní složitost věci tak, aby náklady vynaložené na právní zastoupení advokátem mohly být posuzovány jako náklady účelně vynaložené. Náklady řízení vedlejší účastnice před soudem prvního stupně pak posoudil podle § 142 odst. 2 o. s. ř a jako důvodný shledal její nárok na 72 % nákladů řízení jako nezastoupeného účastníka řízení (§ 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb.), tedy na částku 3 240 Kč. Nejvyšší soud přiznal vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 7 959 Kč, která nebyla z jeho strany odůvodněna (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), avšak jedná se o částku, jež svou výší nepřesahuje hranici bagatelnosti, a proto zde není ani prostor pro přezkum Ústavním soudem.
18. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v nyní posuzované věci řádně zjistily skutkový stav, zhodnotily jednotlivé okolnosti věci a dostatečně podrobně se vypořádaly s námitkami stěžovatelky. V jejich rozhodnutích a postupu nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelčina argumentace totiž představuje především pokračující polemiku se závěry obecných soudů, které učinily v rovině podústavního práva. Skutečnost, že s posouzením obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí, porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
19. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky jako celek je zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu