Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky KAREL HOLOUBEK - Trade Group a.s., sídlem Vodičkova 682/20, Praha 1, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1572/2022-208 ze dne 27. 6. 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 39/2020-190 ze dne 19. 1. 2022 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 44 C 158/2011-170 ze dne 15. 10. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Zapletala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť porušila její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka vlastní stavbu č.p. X1 ve městě B., katastrálním území S., která se nachází částečně na pozemku žalobce, částečně na pozemku p. č. X2 ve vlastnictví vedlejšího účastníka řízení. Další stavby bez č. p./č. e. ve vlastnictví stěžovatele se částečně nacházejí na pozemcích vedlejšího účastníka p. č. X3 a p. č. X4.
3. Stěžovatelka se žalobou domáhala zřízení věcného břemena k uvedeným pozemkům vedlejšího účastníka, a to za náhradu a na dobu neurčitou, přičemž věcné břemeno mělo spočívat v tom, že vlastník těchto pozemků strpí umístění, užívání, opravy a údržbu na nich umístěných staveb. Po podání žaloby byla dne 20. 11. 2013 uzavřena mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nájemní smlouva opravňující stěžovatelku k užívání pozemku.
4. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") žalobu zamítl. Toto rozhodnutí posléze Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zrušil. Poté městský soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že žalobu opět zamítl a uložil stěžovatelce nahradit žalovanému (tzn. vedlejšímu účastníkovi) náhradu nákladů řízení. Podle městského soudu byly stavby od svého zřízení až do roku 2013 stavbami neoprávněnými. Od uzavření nájemní smlouvy však stěžovatelce již podle městského soudu svědčí soukromoprávní titul k užívání pozemků, na nichž se nacházejí její stavby, a ty tak nadále nelze považovat za stavby neoprávněné. Proto nešlo postupovat podle § 135c odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), upravujícího zřízení věcného břemene k pozemku, na němž byla postavena neoprávněná stavba. I kdyby podle městského soudu šlo nadále o stavby neoprávněné, nebylo namístě vnucovat jedné straně sporu věcněprávní řešení věci, když svůj vztah obě strany v souladu s autonomií vůle upravily nájemní smlouvou.
5. Krajský soud rozsudek městského soudu napadeným rozsudkem potvrdil a uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení. Správnost závěrů městského soudu podpořil odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 604/2013 ze dne 28. 1. 2015 a sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 ze dne 30. 9. 2014.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť žádná ze stěžovatelkou vymezených otázek nezaložila jeho přípustnost (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu).
7. Stěžovatelka namítá, že jako vlastnice předmětných staveb, postavených jako stavby neoprávněné zcela nebo zčásti na pozemcích nyní patřících vedlejšímu účastníku řízení, má oprávněný právní zájem na tom, aby byl vztah mezi ní a vedlejším účastníkem upraven zřízením věcného břemene za náhradu. Obecné soudy pochybily, když dospěly k závěru, že uzavření nájemní smlouvy brání aplikaci § 135c zákona č. 40/1964 Sb. Podle jejího právního názoru se stavba postavená jako neoprávněná nemůže přeměnit ve stavbu oprávněnou. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 83/2015 ze dne 24. 2. 2015 a rozsudek téhož soudu sp. zn. 31 Cdo 606/2004 ze dne 16. 2. 2005, publ. pod č. 23/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
8. Ohradila se také proti závěru obecných soudů, že jednala na hranici dobrých mravů, když odmítla od vedlejšího účastníka jeho pozemky za tržní cenu odkoupit. Šlo podle ní o ekonomické rozhodnutí, které nelze označit za rozporné s dobrými mravy. Navíc v rozporu s dobrými mravy jednal vedlejší účastník, který podával na stěžovatelku řadu žalob na vydání bezdůvodného obohacení. Právě proto, aby jeho postup stěžovatelka zastavila, uzavřela nájemní smlouvu - nikoli však jako náhradu věcněprávního řešení věci. Nájemní smlouva ji oproti zřízení věcného břemene omezuje v užívání vlastnického práva ke stavbám a představuje pouze dočasné řešení.
9. Nejvyšší soud podle stěžovatelky musí odůvodnit, proč shledal dovolání nepřípustným, a reagovat na předložené otázky, které podle dovolatelova názoru zakládaly přípustnost dovolání. Stěžovatelka uvedla, že přípustnost dovolání může vyvstat i v souvislosti s otázkami týkajícími se hodnocení provedených důkazů, tedy zejména zda učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy nebo zda skutkové závěry nepostrádají patřičné odůvodnění. Vyložila, že přípustnost dovolání může založit také jakákoli námitka porušení základních práv a svobod.
10. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud věc řešil odkazem na nepřiléhavou judikaturu, neboť nesprávně rozlišoval mezi oprávněnými a neoprávněnými stavbami. K věci bylo nutné přistoupit individuálně a vzít v potaz všechny okolnosti případu.
12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, přezkum Ústavního soudu se zaměřuje na dodržení ústavnosti; zkoumá, zda v řízení (či rozhodnutím v něm vydaném) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Z povahy řízení o ústavní stížnosti tedy vyplývá, že nejde o další hierarchicky nadřízený stupeň řízení, v němž může stěžovatel znovu zopakovat své námitky o "pouhé" nezákonnosti rozhodnutí a vést polemiku se závěry obecných soudů. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1380/15 ze dne 25. 2. 2016 nebo sp. zn. I. ÚS 430/23 ze dne 11. 4. 2023).
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma charakteru tohoto prostředku ochrany, a namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Její tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny má však v podstatě ornamentální povahu, protože jej nijak nerozvádí. Z ústavní stížnosti jasně plyne, že stěžovatelka brojí proti tomu, jak obecné soudy aplikovaly § 135c zákona č. 40/1964 Sb. na její případ, či přesněji řečeno, že jej aplikovat odmítly. Svou argumentaci v ústavní stížnosti vede v linii nezákonnosti a nesprávnosti napadených rozhodnutí, tedy podústavního práva. Ústavnímu soudu však nenáleží přezkoumat závěry k § 135c zákona č. 40/1964 Sb., jak od něj stěžovatelka očekává.
15. Jelikož stěžovatelka sama nevymezila, v čem by ústavně relevantní pochybení obecných soudů mělo spočívat, Ústavní soud obecně konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná. Je z nich zcela zřejmé, k jakým závěrům ohledně skutkového stavu soudy dospěly, z jakých provedených důkazů vycházely, jaké aplikovaly právní normy a k jakým závěrům dospěly. Jejich úvahy jsou logické, vnitřně konzistentní a reagují na stěžovatelkou vznesenou argumentaci (která je ostatně přejata do obsahu ústavní stížnosti). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že věnovaly značnou pozornost konkrétním okolnostem věci, přestože stěžovatelka tvrdila v ústavní stížnosti opak. Napadená rozhodnutí tak nejsou projevem libovůle nebo svévole. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení pro závěr o porušení práva na spravedlivý proces nepostačuje.
16. Totéž platí o napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomíná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumatelně odůvodnit i usnesení, jímž odmítá dovolání pro nepřípustnost. V tom jí Ústavní soud přisvědčuje (z poslední doby viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 332/24 ze dne 17. 4. 2024 nebo sp. zn. III. ÚS 2676/22 ze dne 17. 1. 2024). Nejvyšší soud nicméně odůvodnil, proč se při řešení stěžovatelkou položené otázky městský a krajský soud neodchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a k tomu dostatečně podrobně vypořádal podstatu stěžovatelčiny argumentace.
Vysvětlil, proč uzavření nájemní smlouvy představovalo změnu právního poměru mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem a proč v jejím důsledku nebylo namístě postupovat podle § 135c odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. Stěžovatelka neoznačila v ústavní stížnosti žádnou otázku (část argumentace) položenou v dovolání, kterou se podle jejího názoru Nejvyšší soud opomněl zabývat. Její další obecné úvahy týkající se přípustnosti dovolání nejsou vtěleny do konkrétní námitky proti usnesení Nejvyššího soudu.
17. Konkrétněji stěžovatelka namítá jen to, že Nejvyšší soud nerespektoval svoji ustálenou rozhodovací praxi a stejně jako nižší soudy nerozlišil režim staveb oprávněných a neoprávněných. Ústavní soud nemůže přisvědčit tomu, že by ze stěžovatelkou uváděných rozhodnutí vyplývaly jí dovozované závěry (usnesení sp. zn. 22 Cdo 83/2015 nesvědčí pro kategorický závěr, že neoprávněnost stavby je zcela neměnnou veličinou, kterou je nutno posuzovat jedině k okamžiku vzniku stavby), případně nejsou v rozporu se závěrem, k němuž dospěl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí (rozsudek sp. zn. 31 Cdo 606/2004 nevylučuje, že může dojít uzavřením nájemní smlouvy k získání užívacího titulu k pozemku, na němž byla neoprávněně postavena stavba; viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2439/2018 ze dne 30. 10. 2018, na nějž Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal). Vzhledem k tomu nemá Ústavní soud rozhodnutí po stránce odůvodnění co vytknout.
18. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádnou ústavně relevantní vadu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu